Pablo70 přečtené 507

Stín větru 2018, Carlos Ruiz Zafón

Zafón v jednom rozhovoru odpověděl na otázku, zda musí být fikce historicky přesná, že ne. „Fikce musí být účinná, dojemná, stimulující, svůdná. Fikce musí vyprávět dobrý příběh tím nejlepším možným způsobem. Pak se může rozhodnout, zda bude emocionálně upřímný a přesný, nebo ne.“ Po stopách Stínu větru se vydaly už stovky čtenářů, hledaly v Barceloně ulici s kouzelným názvem Tibidabo, kde pod číslem 22 stojí architektonicky zajímavý dům (dříve dům hrůzy), na netu najdete i fotky starých tramvají, kterými jezdil tajemný Daniel, no prostě něco podobného, co můžete zažít třeba v Londýně po přečtení fantasy Hawksmoor. Bohužel, Zafónova kniha má na sobě stín červené knihovny. Zpočátku si ještě říkáte “co se z toho vyklube?“, ale když se to pak klube dál a dál černobíle v jednoduše nastíněných emocích a propletencích napsaných otřepaným slovníkem, dojdete k bodu, kdy kniha už opravdu připomíná Brdečkův scénář k filmu Limonádový Joe se scénou „kakaové skvrny velikosti mexického dolaru“ (kdybyste snad ten film dosud neviděli, doporučuji!), pak už mohou číst dál jen neohrožení hltači šestákových románků… Nepochybuji, že jich je mezi námi stále nespočet (viz hodnocení čtenářů, z nichž někteří nad knihou i prolévali slzičky). Ostatně, motivu utajených dětí se nevyhnula ani slavná Agatha Christie, ale psala alespoň poctivé zápletky. Ale, pan Zafón promine, jako limonáda je to jeho psaní docela dobré. Španělé mají bohatý šťavnatý jazyk, který je „dojemný, stimulující, svůdný“ a pokud spisovatel neumí vyprávět lépe a tohle je jeho „nejlepší způsob“, prosím. Romantika? Láska a msta? Policejní zvůle? Na Hraběte Monte Christo (jestli to neznáte, vřele doporučuji!) to žel nemá……. 3 hvězdy za „tah na branku“.... celý text

Tyranie: 20 lekcí z 20. století 2017, Timothy Snyder

Dost už tu bylo řečeno těmi, co brožuru přečetli. Myslím, že autor je dost erudovaný, aby mohl psát o tom, jak čelit tyranii (viz jeho Krvavé země). „Tyranie“ je jen takový agitační výcuc před US volbami, na druhé straně ji máte hned přečtenou. O Putinovi se tam píše také a vy si uvědomíte, proč Trump na začátku tažení na Ukrajinu prohlásil: „Putin je génius.“ Jediný evropský Churchill teď sedí v napolo obleženém Kyjevě a Putin si svými prebendami v ropných a podobných společnostech zajistil výhodnou pozici pro rozšíření svého impéria. Snad by stálo za to, aby někdo napsal podobnou knihu o tom, jak jsme mu v tom pomohli. Jestliže jste jako já prožili úpadek komunismu, určitě si uděláte analogii s tím, jak to nyní vypadá v EU a USA. „Na konci svého života musím říct, že mě nejvíc zklamal Západ,“ prohlásil můj kamarád. Přečtěte si o tyranii a hledejte cestu k pravým hodnotám! Třeba už pan Snyder píše knihu, jak čelit současnosti.... celý text

Já, Rembrandt 1990, David Weiss

„Nemohl jsem dovolit svým nepřátelům, aby mysleli, že jsem poražený, že jsem jim vydán na milost.“ (s. 296) Weiss nám ukazuje nezlomnou vůli nepolepšitelného hedonisty a hledače Rembrandta, jehož motto je dobré pro ty, kteří si hledí svého díla a svého života jako největší hodnoty. Je to důležité zvláště v těžkých dobách jako je dnešní, válečná… Zajímavý je zde i střet s mladým filozofem Spinozou, který si Weiss k příběhu dodal jako zorný úhel pohledu na život a svět. Musím připomenout alespoň tři Spinozovy myšlenky: „Každá situace má smysl, jen ho najít. Nenávist, pravý opak lásky, vzniká z bludu vycházejícího z domněnek. Nejeden člověk si zachoval zdravý rozum a veselou mysl jen díky radám, kterých neuposlechl.“ Výsek z života Rembrandtova zobrazený v díle, je poněkud úzký a vede k opakování motivů, a to celou knihu trochu sráží proti jiným Weissovým životopisům. A Spinozův případ je tudíž i trochu spekulativní, aby byla kniha zajímavější. Nicméně je to dobrá kniha. A je dojemné, jak skvěle funguje celá Rembrandtova rodina i v nejtěžších chvílích. Román velmi pozdvihují básně na začátcích kapitol, velice dobré a skvěle motivační: „Drž se Drž se papírového draka A nepusť se Ať si vítr zuřivě duje Drak tě podrží Ať si vítr sebeslabší je Drak tě donese dolů v bezpečí Drž se Drž se svého draka Život je drak Je“ Tyto verše pro svého manžela skládala jeho žena, básnířka Stymean Karlen a jsou ozdobou jeho knih. Mám 1. vydání s portrétem Rembrandta v bílém turbanu, který se na mne bude dívat a připomínat mi, o čem je lidský život.... celý text

Z Paříže do Paříže 1980, Joseph Joffo

Nikdy se nevzdat a jít dál za svobodou, nenechat se zotročit a zabít! Kniha o osudech jedné rodiny za druhé světové války je dnes velmi aktuální. Však mi ji (a také vám - je třeba na Ulož to) doporučila při rozhovoru v Radiožurnálu psycholožka Yvonna Lucká: „Odvahu! Znovu jsem si přečetla některé knihy pro tuto těžkou dobu – Čapkovu Matku a Z Paříže do Paříže, kterou mám moc ráda. Takové knihy pomáhají pochopit, co lidé ve válce prožívají...“ Mementem je autorův epilog, ve kterém mluví ke svému synovi: „Proč jsem tuhle knihu napsal? Samozřejmě že jsem si tu otázku měl položit, než jsem začal, to by bylo logičtější, jenomže všecko není vždycky logické, zrodila se ze mě jako něco docela přirozeného, snad to tak muselo být. Říkám si, že si ji ten chlapec jednou přečte, a to mi stačí. Třeba ji odhodí, třeba se mu ty vzpomínky budou zdát už do omrzení omleté, anebo naopak se nad ní zamyslí, to už musím nechat na něm. Ale stejně si tak představuju, že bych mu dneska večer, až odejde do svého pokoje, který sousedí s mým, musel říct: „Můj milý chlapečku, vezmi si chlebník, tady máš pět tisíc franků a musíš jít pryč.“ To se přihodilo mně, to se přihodilo mému otci, a mě zaplavuje bezmezná radost, že jemu se to nepřihodí. Jestlipak bude ten svět lepší?“ Bude? Co myslíte? /PS: V našem městečku je dnes 63 uprchlíků z Ukrajiny, jak to máte vy?/... celý text

Kočičí host 2016, Takaši Hiraide

Trochu jednoduchý příběh, děj se posouvá pomalu kupředu, zdá se, že téměř bez emocí, vše je popsáno věcně a všedně… Prokládáno popisy okamžiků z pobytu na zahradě, dlouhá líčení starého domu a detailů křivolaké uličky, fascinace pobytu v opuštěné starodávné usedlosti majitelů plné starožitného nábytku… Je toho dost na knihu? Vše je podřízeno fenoménu wabi sabi, který nás učí nalézat krásu v jednoduchosti, žít současností a přijímat život i sebe samé, takové, jací jsme, se všemi chybami a nedostatky. Z estetického hlediska je pro Wabi Sabi typická asymetrie, neúplnost, skromnost a neokázalost. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása. Wabi původně znamenalo cítit se osamělý, ale v moderní době se stalo synonymem pro radost ze samoty stranou od materiálního způsobu života, tedy duchovní hodnotou. Sabi je výrazem pro proces stárnutí a zrání, tedy fenomén, který navazuje kontinuitu s minulostí, našimi předky. Wabi Sabi je tedy hlubším vnímání prosté krásy, často na první pohled ne zcela zjevné – musíte ji objevit svým nitrem (třeba ve starém nábytku či čajové soupravě po babičce), pojem je ovlivněn zenbuddhistickým vnímáním světa, tedy pouze smyslovými vjemy bez účasti racionality. Fenomén Wabi Sabi je v Japonsku prezentován čajovým obřadem, skládáním haiku (poezie okamžiku), prostou keramikou, kaligrafií, ikebanou… V Kočičím hostu tak můžeme nahlédnout do japonské duše, ať už ji pochopíme více, nebo méně. Ne nadarmo se říká, že když má Evropan popsat motýla, začne vypočítávat, kolik má křídel, nohou, tykadel – Japonec pak řekne, že je to létající květ...... celý text

Nový život 1969, Dante Alighieri

Všechno je jednou poprvé, tak i vklad raného Dantova díla je vzpomínán literárními historiky nikoli pro dokonalost jeho veršů , nýbrž pro jejich objevné uspořádání do celku. Dante v Novém životě překročil úzus vydávání jednotlivých básní a vytvořil z nich vlastně takovou autobiografii, nebo chcete-li koncepční album (podobně třeba překročili hranice náhodně vybraných písní na LP Beatles, když vydali své slavné koncepční album Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band). Doplnil své básně pro Beatrice o nové kousky dotvářející retrospektivu o předtuchu smrti jeho milované. Tím se celá sbírka stala vlastně dějově velmi napínavou: co se ještě přihodí? Samotné básně ve sbírce nevybočují z dobových zvyklostí, jak si v knize můžete přečíst, podobně psalo několik jiných literátů. Doprovázejí je ale básníkovy popisy děje psané ve třetí osobě, které jsou občas prokládány úvahami v ich formě. Zde se básník mohl osobně vyjádřit rodným jazykem (kterým je ostatně psaná celá sbírka) o tom, co prožívá. Strnulost středověku tak posunul k moderní renesanci. Dokonalý je překlad Jana Vladislava i jeho komentář napovídající, jak máte taková stará díla číst – kniha byla jednou z posledních, co tu mohl vydat, než byl režimem umlčen a posléze odeslán do francouzského exilu. Vladislav byl velkým odborníkem na renesanční literaturu, o které hojně publikoval (Michelangelo – podoba živé tváře ad). Byl mistrem slova. Nedostižné jsou i jiné jeho překlady od Shakespeara po pohádky národů. Vita Nuova je tedy důležité dílo evropské renesance a nejen básníci se na něj odkazují. Tak třeba: znal ho i Bohumil Hrabal a pojmenoval tak prostřední díl své autobiografie.... celý text

Kartouza parmská 1969, Stendhal (p)

„Ale čtenář je už asi unaven všemi těmito podrobnostmi úředního jednání a právě tak všemi těmi dvorskými intrikami. Ze všeho toho je možné si vzít poučení, že jakmile se člověk dostane ke dvoru, vydává všanc své štěstí, je-li šťasten; v každém případě činí svou budoucnost závislou na intrikách nějaké komorné. V republikánské Americe zase je nutno (jaká nuda!) vážně se po celé dny ucházet o přízeň pouličních kramářů a stát se takovým pitomcem, jako jsou oni. A žádné operní divadlo!“ Tohle je rámec, v kterém jednají hrdinové Stendhalova románu. O odchodu do Ameriky se tu pak několikrát mluví, ale nedojde na ni. Zato NUDA je překvapivě hybatelem událostí, které mají často osudové dopady. Podivné! Neměla šlechta opravdu nic jiného na práci než zábavu a hýčkání svého zbytnělého ega? Intriky, intriky na druhou, intriky na entou a jejich důsledky. Romantická láska, láska ke svobodě, vláda jedu a dýky. To vše zpracováno podle staré kroniky zvané „Počátek velikosti rodu Farnese“. Síla této knihy je v líčení silných hnutí mysli tvořících směs lásky, nenávisti, života a smrti. A samozřejmě pro nás zajímavého líčení doby po napoleonských válkách v absolutistickém parmském knížectví. Autor sám lavíruje mezi dvěma světy („starým“ a „novým“) a chvílemi vypisuje nekonečné souvislosti, aby pak hnal děj zkratkovitě dál. Knížku se skvělými Lieslerovými ilustracemi mám po své mamince, milovala klasickou literaturu, já ji přečetl teprve nyní, když jsem na penzi, a přiznávám, že s autorovým povídáním musíte mít nějakou tu trpělivost. Přeci jen byla psána skoro před dvěma staletími, kdy se tolik nespěchalo. (Rok po napsání knihy se kupř. vdávala Božena Němcová, a když jste své milé chtěli zahrát její oblíbenou písničku, nebylo to z cédéčka, ale museli jste si najmout opravdovou kapelu...) A v dnešní době ukrajinské války se jistě pousmějete nad Fabrizziovou účastí v bitvě u Waterloo, ale je to trpký úšklebek: dnes by určitě nepřežil...... celý text

Hawksmoor 2016, Peter Ackroyd

Ve „Jménu růže“ se praví, že knihám nemáme věřit, nýbrž je podrobovat zkouškám. „Hawksmoor“ je přesně taková kniha. Co my víme o uvažování, jazyku ap. lidí z roku 1666? Ackroyd napsal rafinovaný příběh, ve kterém mísí dobový barokní jazyk s tím současným a v recenzích jsem se dočetl, že i rodilí Angličané mají s jazykem svých předků problémy. Český překlad musel dát neskutečně mnoho práce a péče a nepřipraveným se dostane silného nárazu dobové češtiny, která má nejen přeházený slovosled, ale i používá úplně jiný slovník – tak daleko se Eco neodvážil. (Vzpomínám, jak jsem si za svých studií v 60. letech půjčoval dobové překlady prokletých básníků a už čeština z přelomu 19./20. věku mi připadala archaická!) Příběh o anglickém architektovi předcházelo studium Hawksmoorových kostelů, tvořících mystický satanský Baalův pentagram, vedoucí k spekulacím o rituálních vraždách a zálibě architekta v zakázaných okultních vědách, o kterých si můžete přečíst v mnoha článcích o londýnských pamětihodnostech. Najděte si ony kostely postavené po velkém požáru Londýna, který se odehrál za velké morové rány a nastartoval obnovu města, dochovanou do dnešních dnů. Pokud se dáte do zkoumání pozadí tohoto tajemného příběhu zápasu dobra se zlem, nebudete zklamáni. A ještě pikoška: téma Hawksmoorových kostelů převzal do své tvorby i David Bowie (jel dlouhou dobu v okultismu) a na jeho albu „Outside“ najdete skladby „Thru´ These Architect Eyes“ a „A Small Plot of Land“, oddávající se ohlasům této temné četby. (Ještě k písním: půvabná je Ackroydova záliba v dobových říkankách a písních, provázejí celou knihu. Určitě je hledal v dobových dokumentech a knihách.) Závěr knihy je přímo Borgesovský, tedy: pokud se k němu prokoušete. U této knihy platí především, že „i cesta může být cíl“. Na vaší pilnosti záleží, kolik z ní toho poberete, jestli vás budou bavit dobové disputace a co v nich pro sebe najdete. Jak se praví ve „Jménu růže“: „Vezmeme-li do ruky knihu, nesmíme se ptát, co říká, ale co říci chce.“ Ackroyd za knihu pobral literární cenu a čtou ji zájemci o tajnosti londýnské. (Některé odkazy jsem umístil do diskuze ke knize.)... celý text

Oko uragánu 1978, Patrick White

Už se vám stalo, aby vám právě zesnulý básník doporučil, co máte číst? Když jsem po smrti Karla Šiktance pročítal jeho poslední rozhovor, zaujala mě otázka, jestli rád čte knihy. Šiktanc odpověděl: „Takové Oko uragánu Patricka Whitea, to je něco pro mne.“ A podotkl, že mu chtěl dokonce napsat, ale za Husáka to nebylo dost dobře možné, a když už to možné bylo, White už byl nebožtík. Sáhl jsem po té knize, na Knihobotu (Společně vracíme knihy do oběhu) tenhle skvost nabízejí za 10 Kč! Ale je tu i varování - není to kniha pro každého, jak ostatně píše níže jeden ze čtenářů, kterému je evidentně jedno, že PW dostal v době vydání díla Nobelovu cenu. Důvody jsou jasné, osobní zkušenosti mnohých čtenářů prostě na tuto knihu nestačí. Zvlášť ta zde nejdůležitější – prožitek umírání. Bilancování života, návraty k sobě, nenávist, incest, hledání lásky, neschopnost přiblížení, výška i nicota lidství, přicházení a odcházení, mystika i drsnost venkovského života – to všechno na čtenáře čeká měrou vrchovatou. Šiktanc ovšem musel především obdivovat autorův styl psaní, jeho přechody do snových pasáží, kterými se dostával svým lidem hluboko pod kůži. Psychologie postav je skvělá a ukazuje, že není černobílých hrdinů. Plus Whiteova obdivuhodná imaginace! Přiznám se, že jsem Oko uragánu začínal číst dvakrát – poprvé na čtečce, potom jsem však usoudil, že musím mít papírovou knihu, a tak jsem si ji nechal poslat, abych se mohl lépe soustředit. Autor ji psal kolem své šedesátky, když už měl hodně odžito, jsem už starší a velmi mu rozumím. A musím dát našemu básníkovi za pravdu – mistrovské dílo! Děkuji.... celý text

Paul Simon 2012, Marc Eliot

Kde jinde mohla tahle knížka skončit než v Levných knihách? Vyšla moc pozdě na to, aby oslovila fanoušky dobré muziky (Paul Simon je už dávno passé), a musím dát za pravdu těm, co ji tu hodnotili: není to moc dobrá práce. Eliot asi píše biografie jako na běžícím pásu, moc vám toho nepoví. Mrknul jsem i na hodnocení cizozemců, co koupili knihu na Amazonu – celkem jsme se shodli. I když nepochybuji, že být popovou hvězdou je těžká kláda, opravdu byl Paul Simon takový derpresman? Miloval jsem písně v podání S & G, autor se ani nepokusil jejich texty zabývat hloub. No, nějakou základní představu o Simonovi vám to dá, ale zbytek si musíte nastudovat sami. Já si vytáhl starou LP desku Mostu přes rozbouřené vody a s chutí jsem si přečetl skvělý komentář Jirky Černého a překlady textů od „mladého básníka Pavla Šruta“. Už ji hraju z počítače, originál se stal malou relikvií chlápka, co dospíval v šedesátých...... celý text

So long, Marianne - Příběh životní lásky Leonarda Cohena 2017, Kari Hesthamar

Chápu, že vzrušující osud je pro každého něco jiného. Odjet v malém autíčku z Norska na řecký ostrov skoro bez peněz, zažít tam svobodnou éru, kdy ještě slovo hippie nebylo vynalezeno, stát se ženou spisovatele a potom milencem světové písničkářské hvězdy, bydlet v malém domku s doma vyrobeným nábytkem na ostrově, kde se střídají umělci, celebrity i dobrodruzi, pak v Montrealu, New Yorku, Mexiku a k stáru konečně oprášit starou korespondenci a fotky a dostat na smrtelném loži pozdrav od dávného milence Leonarda – bože, jaká to nuda! (Jak si tu stěžuje čtenářka dvojitá Ema…) Ne, není to jen příběh ženy, kterou opouštěli muži, je to příběh jejího i jejich zrání, poctivý příběh, kde se za všechno platí: NĚCO ZA NĚCO, jak už to chodí… Píseň So long, Marianne patří ke Cohenovým nejlepším, je na jeho první desce, kterou si doma hraji dlouhá léta. Marianne promluvila o svém životě až v pozdním věku a svolila dát interview, který jsem slyšel na Vltavě. Potom byla sepsána tahle kniha. Je napsaná prostým přehledným stylem s použitím mnoha citátů z dopisů a rozhovorů, najdete zde i nikdy nezveřejněné intimní básně Leonarda pro jeho lásku. Myslím, že bych ta léta na ostrově Hydra velmi rád prožil s nimi.... celý text

Knihy a osudy 1991, Julius Firt

Knížku mi přivezl z exilu můj přítel ze základky – emigrant, který se za Husáka tzv. „vyplatil“ (tzn. zaplatil státu za své vzdělání) a byl mu po letech povolen vstup do naší krásné socialistické vlasti. Exilové knížky se většinou vydávaly brožované a docela malé, bylo to levné a také se to líp pašovalo. Firt byl pozoruhodná osobnost s velkou invencí, jeho kniha je pokladem pro každého milovníka české literatury, neboť stál u zrodu mnoha krásných knih a projektů a stýkal se s plejádou velkých prvorepublikových spisovatelů i politiků. Dvakrát emigroval, nakonec se přece jen dočkal uznání, byť až posmrtně (Řád TGM)… Kolik takových lidiček zapadlo do pozapomnění za dlouhé éry komunismu? Knihy a osudy vám nabídnou vzpomínky člověka, který „stál u toho“. Dobře se i pobavíte! Tak třeba: kterak se pan Bretschneider dostal do literatury jako prototyp konfidenta, jak Bass ke svému jménu přišel, komu byla určena věta „opustíš-li mne, nezahynu...“ tak často zneužívaná komunisty, kdo přinesl do hovorové češtiny rčení „ten mi může být ukradenej“ či „tak už máme po nejhorším“, kdo založil „Klub pěstitelů tchánů“, jak vzniklo „52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida“, ad., a to ještě nemluvím o zajímavém zákulisí politiky a podnikání za 1. republiky a o líčení často řevnivých vztazích mezi spisovateli. Firt psal o svém životě v těžkých dobách, psal bez obalu, ale s úsměvem. Opravoval omyly tradující se o spisovatelích a jejich dílech. Nepovažoval 1. republiku za nějakou idylu, ale přece jen: „Jaká to byla doba? Ve srovnání s vichřicí, která přišla a která dodnes neustala, šlo nesporně o idylu. Zde básník vyloučený za své politické strany čte v kavárně klidně v řadě novin různých barev a odstínů o své – kauze -. Nechvěje se o svůj život ani o svou existenci… Žádný úřad nezakazuje nakladatelům jeho básně tisknout a žádná vrchnost mu nezabavuje honoráře.“ Knihy a osudy jsou stále aktuální.... celý text

52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida 1936, Vítězslav Nezval

Tuhle knížku mi daroval v osm a šedesátém náš bubeník Vladi, frčeli Beatles, socialismus s lidskou tváří a SVVŠky se transformovaly na gymnázia, samozřejmě jsme četli poesii (tenkrát ještě s -es), ale on i verše psal. Uznejte, 52 variací na takové téma musí každého začínajícího poetu uchvátit! Nezval byl v 30. letech v skupině surrealistů, a být surrealistou tenkrát znamenalo patřit k avantgardě a spousta spisovatelů myslela, že být avantgardním = být komunistou, a tak i Nezval byl ve straně, bylo to tak vzrušující patřit k předvoji dělnické třídy (v 50. to rajcovalo ještě víc = přežiju nebo skončím v lágru?). Ovšem být surrealistou také není jen tak, surrealisté totiž vyhlásili přísné protiměšťácké regule, které musel každý člen skupiny dodržovat. A tak se velký básník svěřil svému kamarádovi při jedné toulce Prahou, že to není vono, že už si nemůže ani zarýmovat (ZAKÁZÁNO!), a že každou chvíli už vybouchne jako papiňák. Chytrý kamarád byl nakladatel a hned přišel s nápadem: ať si zarýmuje, jeho básničky bude vydávat v Lidovkách anonymně pod čarou. Neuběhla dlouhá doba a Nezval se objevil ne s jednou básní, ale s celou sbírkou balad, která pak začala v novinách vycházet. Těch dotazů, kdo je jejich autorem! Byly to skvělé ohňostroje představ, formálně dokonalé. Nezvala odhalil až Karel Čapek, když provedl rozbor básní a v jedné objevil moravismus (básník je z Moravy!) a podle stylu si správně tipnul. Nezval šel s pravdou ven. Jeho obavy z prozrazení jsou ve čtvrté baladě: „Tak dobrá. Dáš mi všeho půlku a sám si necháš druhou půlku. Jen abych to pak nezbodnul… buď zdráv a neprozraď mě, Julku!“ Jestli tím mínil dělení honoráře, nevím. Tím nakladatelem byl Julius Firt z nakladatelství Borový (a nikoli Julda Fulda, jak napsal kterýsi komunistický literární kritik). Tak si počtěte, nemusíte to zhltnout najednou, jak si tu kdosi stěžuje, že to nejde. Já si to dávám už přes 40 let semo-tamo na přeskáčku...... celý text

Nebožka Smrt 1963, Karel Šiktanc

Tak zase smrt dohnala jednoho básníka. Nebožka smrt! Proto jsem vytáhl z knihovny tuhle knížečku z roku 1963. Přišel jsem k ní při vyřazování zakázaných knih, když jsem pracoval jako knihovník. Krádež = záchrana! Tenkrát to šlo šmahem: Šiktanc nesouhlasil se „vstupem bratrských armád Varšavské smlouvy“, které nás „osvobodily od kontrarevoluce“ v osm a šedesátém. Byl umlčen a jeho knihy se už nesměly půjčovat. Šiktanc však nebyl básníkem typu Láska a smrt. Jeho Nebožka smrt je pro ty, co se se smrtí alespoň nějak seznámili. Jinak lehce dochází k neporozumění – viz. stížnosti čtenářky níže… Hned první báseň z dobříšského zámku, kde tenkrát oficiálně hřadovali prorežimní básníci, začíná provokací: Na zdi portrét Kosti Biebla trochu šejdrem Jako vždycky Vzpomínka na básníka, který se po komunistickém převratu vrhl po mediální štvanici z okna je tu jasným znamením posunu, oteplení klimatu začátku šedesátých. A pocit zmaru z toho, že já na rozdíl od něho ještě žiji: Taková divná z ničeho nic úzkost Že už to nejsem já Že zasedl jsem židli Kolik básníků si tenkrát takovou úzkost připustilo? Šiktancovi bylo 35. Ve svých básních plných zvukomalebnosti se snažil s nebožkou smrtí vypořádat. Měl zkušenosti, nedaleko ležely Lidice… A prohlásil smrt za nebožku, aby ji porazil… Tož tak. Zkuste to s ním. Já šeptám: Je čas A černá bývá barvou gala Nebožka smrt Zívá - Básníka si vzala!... celý text

Panoráma manýrismu 1974, Pavel Preiss

Kdo by neznal (a neměl rád) dvojfilm Císařův pekař/ Pekařův císař? Odehrává se ve vrcholné éře historického období, které se nazývá manýrismus, bylo to naposledy, co v Praze sídlil císařský dvůr, vládl tam trochu podivínský císař Rudolf II. Podivínský? Alespoň nám se to tak zdá a filmové kulisy jsou jeho zálibami ve sbírkách kuriozit, astrologii, alchymii, pěkně naplněny. A hvězdáři a alchymisté (a ne ledajací) tam opravdu působili! Preissův foliant vám ukáže, jaká to byla doba, a potvrdí, že Fričův film vychází z reality, byť parodicky zkreslené. Jak vypadaly ve skutečnosti Rudolfovy proslulé sbírky? Proč Arciboldo zpodobnil svého krále jako „vznešeného netvora“ boha Vertumna s obličejem sestaveným z ovoce? Jak souvisela tehdejší věda s šílenstvím a fantastikou? Jaký byl svět a vesmír v antropometrickém pojetí? Proč věřili, že lze přeměnit matérii hornin a vyrobit v křivuli zlato? Proč najdeme na manýristických zahradách (např. Valdštejnská v Praze) tajemné grotty? Jaký byl umělec stvořitel, tvůrce, filozof, mág a vůdce? A kam zmizely rudolfínské sbírky? Pan profesor nám toho servíruje mnoho a pokud vás nezajímají až tak jeho vyčerpávající přehledy, zobejte to, co vás baví! 16. století stojí za to! A ještě k osobě pana profesora: je mu 95 a nikdy si nezadal s komunistickým režimem, klobouk dolů! Bylo mi potěšením! :-)... celý text

Proluky 2004, Bohumil Hrabal

Celá trilogie mohla u nás vyjít až po pádu režimu. Je to dílo bilanční, Hrabal ho vypráví ústy své Pipsy, proto je zřejmě tak upovídané a nevyrovnané. To neznamená, že v něm nejsou skvělé pasáže, ať jde o pábitelské začátky nebo zážitky povýtce autentické. S Hrabalem to bylo těžké, psal si, jak chtěl, scházel se v hospodách s kým chtěl, a po svém zápasil s režimem. Skřivánci na niti šly do stoupy a některé texty načichlé surrealismem nesměly vyjít ani po letech (chcete-li o tom zvědět víc, zkuste třeba Novákův spis o Kunderovi, kde se dozvíte jak o budovatelském realismu – jediné povolené metodě psaní schválené KSČ, tak o tom, jak Hrabal nevydržel a v roce 1974 „přilezl ke křížku“ a dal rozhovor normalizačnímu básníkovi Sýsovi v Tvorbě, aby mohl opět publikovat, při tom ovšem dál publikoval v samizdatu, který prý podporoval i finančně). V Prolukách jsou z té doby nádherné příhody, např. kauza zakázaná Poupata: „...před Brnem byla kontrola aut a když člen esenbé držel občanskou legitimaci mého muže, tak se zničeho nic naklonil a řekl… Tak co, pane Hrabal, přijel jste si pro Pópata? Né-né, řekl můj muž, jedu na návštěvu… Ale člen esenbé mu s velkým smíchem podával legitimaci… a řekl… Neříkéte, jedete si pro Pópata, já už je taky mám… V Holešově vykradli vagón a Brno je plný Pópat...“ Celý náklad Pópat tedy do stoupy nešel. Jindy zase vzpomíná na záchranu Stránského knihy Štěstí přímo ze Sběrných surovin: „A můj muž přijel do Sběrných surovin, vyndali jsme ten starý vysavač a do toho velkýho kabeláče jsme nandali Štěstí, všech sto knížeček se tam vešlo...a vyjeli jsme do Karlína.“ Jinde Hrabal vzpomíná na návštěvy zakázaného básníka Koláře a dalších zajímavých postav spisovatelského a kulturního (podzemního, chcete-li) života: „Přestal k nám chodit, pan Šmoranc, natěrač… nejhezčí z těch básníků… gentleman, jeho vzorem byl Jacques Vaché, surrealista, který ani tak nepsal, jako surrealisticky žil.“ Tyto perly vzpomínek činí z trilogie zcela originální dílo. Hrabal tu silně reflektuje i německý živel v Čechách, jeho Pipsy je také Němka (z Hodonína), ovšem Pipsy se musí vyrovnat s protižidovskými postoji své rodiny a její muž Židy hájí. To prolínání Čechů, Němců a Židů už neznáme, jeho zbytky jsem zažil pouze v dětství v pohraničním městě, kam se naši po válce přistěhovali. (Jak dopadl náš GO TO THE WEST?) Trilogie nepatří k Hrabalovým vrcholům, Hrabal tu moc mluví a také se opakuje, ale jelikož vyšla necenzurovaná, najdete v ní opravdové perly z jeho života. (P.S.: Nahlédl jsem do Inzerátu na dům…, mladý Hrabal je jiný, než ten užvaněný v Prolukách. Ten esprit! Zatímco v Prolukách o surrealismu jen tlachá, v mladých prózách ho píše...)... celý text

Svatby v domě 2009, Bohumil Hrabal

Vita nuova 1991, Bohumil Hrabal

Život je jinde 1979, Milan Kundera

„Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka,“ napsal o své knize autor pro české vydání mnoho let po napsání díla. Achjo, snad by se téhle literární konstrukci dalo říct UMĚNÍ PRO UMĚNÍ? Takových děl bylo nakresleno, napsáno! A ono se to vždycky líbí (viz souhlasné mručení na těchto stránkách). Konec konců Kundera podobné lyrické budovatelské častušky také pilně psával! Dnes se k nim, samozřejmě, nehlásí. A kupodivu do svého románu ani jednu nezařadil. A přitom jsou to takové perly! TRAKTORISTKA (úryvek) Po směně, když k tobě jedu trolejbusem z Bohdanče, unaven být nedovedu, je mi jako do tance! Kolem ruch a budování, slunce nade mnou, a tak po skončené práci jedu za tebou…! Ve svých tvrdých dlaních vyměním soustruh za ručku tvou. Traktoristko vzorná, píseň moje letí k tobě tmou. Do ouška ti šeptám, když tě večer líbám, lány tebou zorané, že ve snu vždycky líbám! Pro splněné normy jsi mi dražší den ode dne víc! Tys má traktoristka, údernice z Pardubic! (Neznámý autor - ale do scény z přednášení ve středisku výcviku SNB by se to moc hodilo! A Frantíci by mrkali na drát!) Zato se to v Kunderově románu hemží velkými lyriky, které tvoří vydatnou stafáž celému tragikomickému příběhu. A vždycky se hovoří o jejich smrti, abychom ji mohli porovnat se smrtí jeho lyrického udavače, dává to příběhu úžasný esprit! Chytře vymyšleno a pěkně sepsáno: žádné hrůzy se tu nekonají, mladý básník víceméně žije ve vzduchoprázdnu a snad ani nevnímá, co se ve společnosti kolem něho děje… Kniha plyne jako voda, mizí, nenadchne, neublíží. Je jasné, že Kunderův životopisec Novák neodolal a jal se srovnávat reálie Kunderova života s jeho dílem. Je to velmi svůdné pomyšlení, že se Kundera takto vyrovnával se svými životními omyly, i to udání by tu bylo, jen nevím, zda bylo tak romantickolyrické, jako tohle knižní… Mám zato, že recenzentka knihy Kamila Míková uhodila hřebíček na hlavičku, když parodicky nazvala svou recenzi Čtenář je jinde: „V této knize má počátek Kunderovo pseudofilozofování, které je pro jeho tvorbu typické dodnes: generalizování, falešné dedukce nebo sklon na základě jednoho příběhu vyvodit všeobecný závěr, podepřený překroucenými odkazy na vytržené citáty ze světové literatury, filozofie nebo z dějin. Autor například píše, že hesla, která Jaromil vymýšlí pro prvomájový průvod studentů v padesátých letech, jsou totožná s hesly ze studentské stávky ve Francii v roce 1968. Jaromilova mladistvá naivita (ve vztahu k matce, dívkám nebo komunistické ideologii, s níž se ztotožní) je v knize soustavně srovnávána s pocity, myšlenkami a činy proslulých světových básníků (Rimbauda, Lermontova, Puškina, Shelleyho). Je to na jednu stranu snaha předvést zfanatizované svazáky jako „romantiky“, které svět dobře zná a v podstatě si jich váží, tedy tyto svazáky ospravedlnit a přiblížit čtenáři, který komunistickou diktaturu nezažil. A na druhou stranu je to pokus zesměšnit v Jaromilovi všechny ideály světa. Ale snad jsou Kunderovy příběhy provokace, výsměch, žert, škleb. Hozená rukavice čtenáři. Snad se román Život je jinde odehrává jen ve fiktivním světě, který s českou realitou nelze srovnávat. A snad jako čeští čtenáři ani nemůžeme pochopit knihu Život je jinde, protože život je – ve Francii a pravý čtenář této knihy žije tam.“ A má bezesporu pravdu: kniha vyšla u Gallimarda roku 1973 a Kundera jistě text upravil tak, aby se dobře četl všem, kdo fandili těm mladým, kteří malovali provokativní hesla na zdi Sorbonny na jaře 1968 a chtěli dělat revoluci. Můj kamarád v 69. také emigroval a z Paříže mi napsal: „Nejeden Francouz tu horuje pro komunismus, ale neumí si představit, že když dostane v neděli večer chuť na čerstvý chleba, nemohl by si ho jít koupit.“ Ano, život byl v ČSSR opravdu jinde a tahle kniha je právě pro takové lidi, jakými byli ti francouzští komunisté.... celý text

Staří muži o půlnoci 2003, Chaim Potok

Poznámka k povídce o NKVD: podobné téma najdete i v knize Klub nenapravitelných optimistů a Hukot času. Další knihy jsou tu již zmíněny. Jsou to snad i strašlivější témata než holocaust: režim vraždil své vlastní lidi!... celý text