Pablo70 přečtené 548

Vysněný život Ernesta G. 2014, Jean-Michel Guenassia

Lákavé sousto číst o tajné kapitole ze života legendárního revolucionáře! Ale od kapitoly Helena jsem nevěřil svým očím, bylo to tak podobné Kunderově Lehkosti bytí… Myslel jsem, že někdo zmatlal dvě knihy dohromady: útěk na venkov, sledování StB a ta love story s Guevarou byla přitažlivým, leč nepravděpodobným soustem… Tak jen pár fakt: oholený a ostříhaný revolucionář pobýval v roce 1966 ve státní vile v Ládví na Benešovsku. Zároveň si revolucionář v komunistickém Československu od března do července 1966 léčil silné astma. I kvůli prošlým sovětským lékům na něj málem zemřel v africkém Kongu, kde se neúspěšně pokoušel o podobnou revoluci, jakou společně s Fidelem Castrem zorganizovali na Kubě. Opravdu tu byla přítomná ona milenka. Vilu spravovala tehdejší čs. rozvědka. Che měl samozřejmě změněnou identitu. Milenkou byla agentka Tanja, Argentinka německého původu. Ovšem Che nebyl nadšen poměry v Československu. O zdejším socialismu řekl: „Tohle není socialismus, ale jeho selhání. Celá Praha je jako kajuta z Titaniku. Ze slavných časů revoluce nezbylo nic.“ Po prodělané nemoci byl na pokraji života a smrti. Ostatně, za rok ho zastřelili v Bolívii při dalším exportu revoluce z Kuby. Souhlasím s dalšími čtenáři: Klub nenapravitelných optimistů je lepší!... celý text

O Zenu 2005, Osho

Stará moudrost praví: Když je žák připraven, učitel je nablízku! Anebo: Můžete přečíst sto knih a nic… (když nejste připraveni – to se často stává). Tak zkuste Oshovo povídání o zenu, pokud se chcete něco dozvědět a hlavně to přidat do svého života. Kniha není zapeklitě složitá, naopak, řekne vám toho o vás dost nebo vás alespoň pobaví… Osho je hlava otevřená (pořád, i když už je na věčnosti – ale my, co jsme ho četli víme, že věčnost vlastně trvá věčně, takže i teď, co to čtete) a jeho myšlenky o zenu jsou svěží jako čerstvý vánek. Tak si jen dovolím ocitovat pár stěžejních myšlenek z jeho knihy a pokud vám něco řeknou, přečtěte si ji celou: Zen není filozofie, zen je poezie. Zen nic nenavrhuje, prostě přesvědčuje. Nic nedokazuje, prostě zpívá svou píseň. Svět je jeden celek. Je to jednota. Nic není od ničeho odloučeno. Všechno pulzuje společně. Všichni jsme spojeni se všemi. Záhadu života nemusíme řešit, protože ji nelze vyřešit. Život se musí prožívat. Život se musí milovat. Život je tajemství, které se musí oslavovat. Boha nehledejte. Pravdu nehledejte. Uvolněte se a Bůh přijde. Bůh je tady. Moderní člověk ztratil schopnost divit se a žasnout. Ztratil schopnost vnímat všechno tajemné a zázračné – následkem vědomostí, protože si myslí, že všechno ví. Abychom pochopili, jak něčeho dosáhnout, musíme zjistit, jak nám to chybí. Co je příčinou našeho utrpení? Dokud jste na cestě, nevidíte celou cestu. Nevidíte lidi, kteří jdou jinými cestami. Jste ve velmi malém prostoru. Čím jdete výš, tím více se prostor rozšiřuje. Čím větší je vzdálenost mezi námi a realitou, tím víc se dohadujeme, tím víc filozofujeme. Čím menší vzdálenost, tím míň dohadování a filozofování. Člověk nikdy neztratí své prapůvodní bytí, to je nemožné. Přirozenost nelze ztratit, ale je možné ji zamlžit. Tato kniha je veskrze dobrá!... celý text

Poplach kolem Beatles 1966, Jiří Černý

Když přiletěli Beatles do Ameriky, jeden novinář se jich zeptal: „Proč nosíte tak dlouhé vlasy?“ „Protože nám rostou z hlavy ven!“ zněla odpověď. S námi se nikdo nebavil, Jardu Šíra, první máňu ve městě esenbáci bez milosti ostříhali, a to měl jen havla po krk jako tenkrát ti Beatles poprvé v USA. Když přijely kolotoče, u střelnice jsme kupovali obrázky Beatles (světští si je nechávali dělat z originálů u nějakého fotografa, byly to vlastně kopírované fotografie), a to byl jediný zdroj informací na dlouhou dobu o kapele, kterou jsme záhy milovali. Něco přivezla kámošova ségra, co se vdala ven. Bravíčko bylo ale jen neměcky. A tak se Poplach kolem Beatles stal opravdovou senzací. Fotky, Lennovo Písání, Beatlachání s dalšími veselými a u nás naprosto nemožnými odpověďmi tisku a autoritám! Také jsme se dozvěděli, kdo to je DJ a co dělá. A nakoukli do zákulisí hitparád. Nic z toho tady nebylo k mání. Ale jen na chvíli, přicházela doba hippies, pan Černý založil první hitparádu 12 na houpačcce a my začali nosit květované košile do školy (nedovezli je z Británie, natož ze Sojuzu, mámy nám je ušily). Ano, tahle knížka znamenala malou vzpouru! Když mě chtěl táta znovu ostříhat, už jsem se nedal. Byli jsme svobodě blíž. A esenbákům jsme se vysmáli: i když nás ostříhali, nám přece pořád rostly vlasy z hlavy ven a jim ne! (Alespoň jejich šéfům.) Beatles díky! A pane Černý, vám taky!... celý text

Xanadu - Cesta za Kublajchánem 2004, William Dalrymple

Lidé cestují v každém věku a nevím, jestli vám je milejší Zibura nebo starý Bašó. William Dalrymple sepsal svůj cestopis za letním palácem Kublajchána, když mu bylo 22. Za tuto knihu získal hned dvě ceny, od deníku Yorkshire post a cenu Skotské rady pro umění za cenu roku. Šang-tu (Xanadu) bylo ve 13. a 14. století hlavní město říše Jüan a Kublajova vojska dorazila až na Moravu. Roku 1275 navštívil Xanadu Marco Polo a Dalrymple se vydal v jeho stopách. Píše svěže s anglickým (skotským?) humorem a já si k tomu pouštěl starý hit The Legend of Xanadu (najděte si na YouTube, je z doby, kdy Dalrymple nosil plenky) s oním práskáním Kublajova biče. Pár poučení W.D. pro vás: - nikdy nediskutujte s Turkem o Shakespearovi, zná ho líp než Angličan (byl to vlastně přítel Arabů!) - nikdy nespěte s Afghánci, chrápou a vstávají neslušně brzy - při jednání s čínskými policajty a úředníčky pochopíte čínskou aroganci Říše středu - nejezděte do Xanadu, je to obtížné, a tak je na stopro lepší, když si doma přečtete tuto knihu!... celý text

Vršovický Ezop 1966, Jiří Kolář

Babka stála rozkročena jako policajt v jedné ruce prachovku v druhé masku zničené sochy a zkoušela si ji na tvář úsměv mi rozehrál koutky ale vzápětí! Když sádru sundala s obličeje stál přede mnou – anděl v papučích ušmudlané zástěře s kýblem a smetákem u nohou a šátkem na hlavě anděl jenž neví o své spanilosti (Hokyně a Bohyně) (To se stalo poté, co „jsem padl do křesla, zapálil cigaretku a otevřel Metamorfózy“.) Těžko odhadovat, jestli ještě dnes někdo mladý dokáže dosáhnout na Kolářovy verše Vršovického Ezopa. Kde byste dnes chtěli potkat takovouhle andělskou babku uklízečku? Ostatně, Kolář býval hostem u Hrabala, ještě s Hiršalem. „Přestal k nám chodit pan Šmoranc, natěrač… nejhezčí z těch básníků… gentleman, jeho vzorem byl Jacques Vaché, surrealista, který ani tak nepsal, jako surrealisticky žil.“ (B. Hrabal – Proluky). Takto se Hrabal odvolával na kapacity. I Kolář. (Jako my se odvolávali na Beatles!) Hahaha. Ten propad do 30.let dávno ztracených, kdy žili skuteční surrealisté! Znáte dnes nějakého? I v padesátkách se ještě takto tajně žilo ve vršovických špeluňkách („...nadával, naříkal, že na té besedě si tak rozházel nábytek v hlavě, že mu to trvá dva dny, než si dá dohromady zase všechno tak, jak to tam měl naaranžované před besedou...“ B. Hrabal – Proluky), básníci – tedy – žijící surrealisté se scházeli a hledali zázraky proměny uklízečky v anděla. A Boudník hledal obrazy v puklinách zanedbaných omítek pražských baráků... Vršovického Ezopa jsem také zachránil před stoupou, když Koláře po 68. zakázali. A Proluky jsem koupil ve Spálené. V té Spálené, kde Hrabal lisoval papír a já tam pak chodil do menzy. Tak o tom je tahle poezie.... celý text

Meteory 1998, Michel Tournier

Tournierovy Meteory jsou plné představ a mystických obrazů („Průvod se rozplynul v nádherném východu slunce a po nebi pak celý den pluly rozličné cáry mraků, fantastická malá stáda, formy, náznaky, řada hypotéz a snů, jež neměly zítřek.“), jeho intuice sahá do hloubky („Čaromoc tohohle domu se dá totiž usměrnit aritmeticky. Vepsal se do něj každý den, každá hodina z těch 40 let, po něž vznikal… všechno je tady čitelné jako letokruhy na kmeni poraženého stromu. Jean byl v tomhle domě uprostřed té obrovské sbírky kamenů, skulptur, kreseb, mušlí, drahokamů, dřeva, slonoviny, rytin, květin, ptáků, nesrozumitelných knih, ztracený – každá věc mu říkala, že existoval určitý den, určitá hodina, kdy se tu octla, kdy byla přijata...“), dokáže tak jít k jádru lidských povah a osudů („Zřídkakdy bylo sice rozumět, co si pro sebe neustále mumlá – protože k nikomu se přitom nikdy neobracela -, ale pokud jsem z toho kdy něco zachytila, nesmyslné mi to nepřipadalo, naopak. Mám pocit, že to bylo významné, důsažné až příliš. Stejně jako její klikyháky, prý si tak čmárala odjakživa ač byla analfabetka… Slyšels někdy žvatlat dítě v kolébce? Napodobuje řeč dospělých, kterou slyší kolem sebe. Možná si myslí, že mluví jako oni. Méline napodobuje psaní a psát přitom neumí….“). Jeho kniha je v těchto ohledech velmi silná, např. líčení souzvuku mezi dvojčaty je tu naprosto ohromující. Pokud vám nebude vadit poněkud bizarní děj, určitě si v románu počtete a budete se střídavě vnořovat pod jeho hladinu a zase zní vyplouvat podle toho, kde se děj dostane mimo vaši životní zkušenost. Ale okouzlení slovem zůstane.... celý text

Nechte maličkých přijíti... 1966, Helena Klímová

„Současná doba nevede k mateřství, k rodině, a kultura, ve které žijeme, nás vždycky hodně ovlivňuje. Je to daň za ideologii, ve které žijeme. Víte, spousta lidí si pod ideologií představí nacismus nebo komunismus, ale existuje i totalitní ideologie spotřební společnosti. ...Matka, to je někdo dost jiný. Jenže dítě je dnes spíš součástí životního stylu. Pořídím si doktorát, pořídím si zaměstnání, dítě… Už to není bytostná potřeba, jako to bylo dřív nebo jako je tomu v některých jiných kulturách.“ řekla Helena Klímová o dnešní rodině a příchodu dětí do ní. I přes svůj věk je stále uznávanou psychoterapeutkou s neotřelými názory na společnost. Tak tomu bylo i za minulého režimu, kdy podepsala Chartu 77. Kniha Nechte maličkých přijíti z roku 1966 byla nadlouho jedinou knihou, kterou oficiálně vydala. Za 11 let bylo všechno jinak. A my, jako studenti jsme tenkrát dostávali vedle učebních osnov ještě od dobrých profesorů tipy na dobrou (a často zakázanou nebo polozakázanou) studijní literaturu. Nechte maličkých přijíti byla jednou z nich. Je v ní poctivě vyobrazen rozdíl mezi nativním světem dítěte a oficiálním světem, ve kterém se musí pohybovat. A přitom tu není jmenována výchova k socialismu, jde o filozofické zevšeobecnění, které je platné pro jakýkoli režim. Proto je tato kniha stále platná a její autorka stále přednáší. Takže jen malá ukázka: „Je nutné vrátit lidem zodpovědnost za vlastní činy. Toto právo a povinnosti však těžko lze přiřknout dospělému, jestliže k tomu nebylo připraveno už dítě. Měli bychom tedy dětem dovolit a požadovat na nich, aby samy soudily nás dospělé a prokazovaly úctu jen tam, kde si toho dospělý skutečně zaslouží. Nikdy bychom však neměli vynucovat, aby děti ctily autoritu pouze pro ni samotnou. … Nemají-li znovu ožívat strašidla potlačená dějinami, je nutné zvážit autority dříve, než se jim přizná respekt.“ Klobouk dolů, paní Klímová! A vy, co se zajímáte o výchovu dětí, zde najdete sílu a inspiraci.... celý text

Moje blues 1966, Josef Kainar

„Moc lidí říká, že blues vzniklo z kostelní hudby (gospelu), ale to je lež. Blues se zrodilo, když Bůh řekl Adamovi a Evě, že mají opustit ráj." (John Lee Hooker, Continuing Saga of the Boogie King. Down Beat 2/1990) "Kain přespává v mém jméně/ Vrahoun biblická/ A pořád po něm jdou." (Josef Kainar, Kainovo blues. Moje blues) Jak jinak, když se jmenujete Kainar? A víte, jak to bylo… i když: Kainar byl komunista a ze strany nevystoupil ani po roce 1968. Přesto – muziku svého mládí nezapřete, i když vám ji budou zakazovat a Kainar v rozpuku svých divokých let skládal texty na americké šlágry a blues. Blues ho přitáhlo zdrcující pravdou života a svou jednoduchou repetitivní formou, říkal tomu litanická poezie, ale později, jak se rozvolňovalo po smrti Stalina, už se naplno přihlásil k blues (sbírka Moje blues, kterou jsme přečetli). Bodejť ne, když měl skoro biblické jméno! Vzpomínám, jak táta mluvil o starých komunistech, kteří ještě chodili na mši svatou a vůbec jim to nepřišlo kách (dokud jim to poradci z východu nevysvětlili). Tak také nacházíme v Kainarově sbírce vedle sebe Kytičku za Vasila, báseň o Lumumbovi (jako školáci jsme na sebe pokřikovali: „Lumumba, Lumumba, ten to všechno vybumbá!“ - bez ohledu na jeho krutou smrt, ale cpali to do nás horem-dolem) a blues plná bible (Kainovo blues, Blues o ráji a sladkým bernardýnovi a později i o Lazarovi, co chodí po světě). Cítíte, jak to tam Kainara táhne, protože to je v něm a má to tradici přes tisíc let. Koneckonců, doba nebyla idylická, jak někteří vzpomínají: Proč je to nevím Ale je to fakt: Jak se tak zvětšujou úřední formuláře Náhrobní kameny jsou čím dál mrňavější Jako by pod nima už nedřímali lidé po lidským žití po tý hrozný túře Ale pudlíci o kterých Co se ví Kdo je kdy vyváděl počůrat ulici… Jako by to psal o dnešku, není-liž pravda? Ale blues jsou i o naději: ti ubozí tuláci s kytarou znovu čekají na vlak, který je odveze za lepším příštím (jak třeba zpívá Johnny Young v blues Hear That Whistle Blow nebo Big Joe Williams v Ramblin´ On My Mind ad.) Báseň Blues o tom co chceme, končí litánií, o tom, jak je třeba žít: Milovali se jen když se měli rádi Kávu pili když jim bylo černo Neptali se Kdo je druhá – druhý… Dobrý blues. Však ho zpívá Mišík!... celý text

Stará a nová blues 1984, Josef Kainar

Víte, jak se to dělá? Chcete-li např. otextovat blues I´m sittin´ on top of the world: One summer day/ she went away… (zpíval to třeba Eric Clapton s Cream a my to chtěli hrát taky), spočítáte slabiky v rytmu zpěvu a můžete začít (pokud máte nápad): Ruku mi dej/ Neusínej… Tak to dělal také Josef Kainar. Jeho české texty na americké šlágry a blues nazpíval Karel Plíhal na albu Nebe počká, které si přehrajte. V této knize je řada textů nahraných Plíhalem, tak třeba Sweet Sue, Just You (z roku 1928) na str. 44 s českým názvem Trochu v hlavě mám: Every little star / Trochu v hlavě mám/ above knows the one / nevím kudy kam / I love sweet Sue/ Bloudím, courám… Kde by se pánové Victor Young a Will Harris nadáli, že básník bude „chodit po Zlíně“ a „vonět po víně“! Ostatně, když tenhle song vznikl, bylo Kainarovi 11, textoval ho jistě nejmíň o deset let později... „Žiju si báječně bezútěšně, co chvíli se zamiluji do dívek se sýkorčí duší, jak říkával starý France, který mi pomáhá předčasně zestárnout a vlídně zpasívnět bez nutných zkušeností,“ píše o svých mladických bluesových pocitech Kainar (Anatole France napsal: „Doufat, že zanecháme nějakou vzpomínku v srdci ženy, je stejné jako chtít vtisknout pečeť na hladinu vody!“ A tenhle jeho postoj proklatě dobře koresponduje s texty blues, plných opuštěných a zhrzených milenců, kteří s Howlin´ Wolfem vyjí za svými zrádnými milenkami...) Ale život šel dál a Kainarova poválečná blues už byla jiná než ta z mladých let. Vyzrála. V této prémii KPP najdete stará i nová blues a řadu z nich si můžete i zazpívat. Je tam celé Město ER a Kuře v hodinkách, prostě poklady pro milovníky této hudby (a poezie). Tak čtěte, dokud jste tady, protože… „To se ví, že oba jednou umřem Nekoukej po mně Je to tak Umřem a nebudem Trhne to trochu malým černým zipem A pak už maucta: Květiny se s díkem odmítají...“ (Blues o ráji a sladkým bernardýnovi) Snad se tam ten Kainar dostal a lítá tam s ním! :-)... celý text

Lazar a píseň 1960, Josef Kainar

Po hluboký vodě, po černý hlubině utržený kvítí pryč ode mne plyne. Že nebylo nikdy lásky mezi náma, voda si to kvítí sama zutrhala. Zpívá Lucie Vondráčková, ale málokdo ví, že text (Černá voda) pochází z pera Josefa Kainara a ze sbírky Lazar a píseň. Na kráse této knihy se podepsaly i černobílé fotografie Jana Paříka a grafická úprava Oldřicha Hlavsy, který dlouhá léta upravoval základní řadu Klubu přátel poezie. Jsou to perly každé knihovny. (Ten můj Lazar a píseň je už móóc opotřebovaný...) S láskou bývá trápení, kterému neunikl ani Kainar. Nešťastně se zamiloval do své spolužačky, a když jeho city neopětovala, pokusil se ukončit svůj život. 5. května 1934 se po odchodu ze školy střelil do levého boku bubínkovým revolverem, který měl od kamaráda v úschově. Když zjistil, že stále žije, došel sám k lékaři, který ho poslal do nemocnice, kde mu vyoperovali kulku.. Všednodenní jazyk obyčejných lidí přibližuje tuto poezii všem čtenářům. Kainar si na nic nehraje, netváří se jako svrchovaný estét a dokáže vyjádřit jak okouzlení, tak životní starosti a utrpení. Jeho verše jsou úderné jako slova starých blues. Musíme se zamyslet sami nad sebou. Pan Lazar chodí po městě, nahlédá do kočárků: Děťátko, růže, jak je mi tě líto! Všechny nás veze jiný kočárek. Ten, který peřinky má plné popela a věčně hoří… Oblíbená báseň: Kocourek. Česká klasika. Kainara stále milujeme a jeho básně si zpíváme!... celý text

Bambino di Praga / Barvotisky / Krásná Poldi 1990, Bohumil Hrabal

Mladí čtenáři se tu perou s Hrabalovými texty z padesátek (jde o pramenné vydání s původním českým pravopisem, čili tak, jak to opravdu napsal), je to, jako když si pustíte starého Raye Charlese a buď snesete kvalitu a styl nahrávky, nebo ne. Ale literatura je už taková. Když upravíte pravopis do moderna, může to být to „pravé“ wau!, i když přestavěný hrad, už nikdy nebude tím starobylým panským sídlem… Hrabalovi bylo v roce 1950 už přes 35, přestěhoval se do Prahy a makal na Poldině u vysokých pecí (přihlásil se na nábor administrativních pracovníků do výroby), měl za sebou i elévské roky u protektorátní dráhy (později je zúročil v Ostře sledovaných vlacích – ten záškolák na výpravčího byl on sám), ale byl od roku 1946 i JUDr (po válce šlo všechno ráz/naráz a za rok jste mohli stát na promoci)! Experimentoval s poezií i prózou a všechny texty v této knize jsou „křtěné dobou“, v které žil. Radoval se ze života, byl na vrcholu tělesných sil, ovšem také silně vnímal omezení, které mu doba připravila: své prózy a básně z těch let mohl vydat až mnohem, mnohem později a v letech, kdy po úrazu pracoval ve Sběrných surovinách, zažil sešup „závadných“ knih do stoupy (Něžný barbar)... Když jsme konečně v polovině šedesátek mohli číst jeho první knihy, dýchly na nás atmosférou, kterou jsme znali z vyprávění našich rodičů a prarodičů, nostalgií zmizelého nebo mizícího světa (také v městě, kde jsem žil, se bouraly čtvrti starých domků s térovými střechami kvůli novým socialistickým panelákům a naši rodiče bláhově vyhazovali staré krámy - později ceněné starožitnosti - po babičce na smetiště a kupovali si nové dreky z plastických hmot). A řekněme si to upřímně: co dnes řeknou mladým surrealistické texty a dada? Možná ještě poetismus? Vždyť i pro naši generaci vychovanou v socialismu byly vzdálené… Dovedete nasát tu atmosféru? Brutálně živou, měnící se a likvidující vše staré ve jménu…! V knize je jeden sonet posměšně nazvaný ZDRAVÍ A KRÁSE VSTŘÍC KOSMETIKOU ELIDA. Čtěte pozorně. Jak být statečný? Jaká je doba? A co může básník? Snad potom lépe pochopíte… tu brutálně krásnou Hrabalovu poezii. Buďme pak potom stateční a plni snění, když ze všech míst sem táhne smrt a chlad, jak mozek sám, který, jsa zcela rozštěpený, na všechny strany stříká protiklad, že není, kde se zachytiti a není více hvězdným a lásky není, ani luny brunátné za stmívání a ani hovor milostný a skřípot písku cest. Jen jídlo, šaty, soulož, práce. A zívání, co dělati než nadejde čas jíti spát, jen prchlý pohled v zrcadle, tak jako vrah, když na mrtvolu v prostěradle pohlédne. A básník, který dostal úkol život hlídat a v lásce bdít, směje se idiotsky u vrat a chlastá z lahve. Je půlnoc nebo poledne? Ještě dovětek: Bambino di Praga a Krásná Poldi měly vyjít v roce 1970 v sborníku raných prací páně Hrabala "Poupata". Vydání ovšem šlo do stoupy. K tomu se váže vzpomínka z biografických Proluk: "...před Brnem byla kontrola aut a když člen esenbé držel občanskou legitimaci mého muže, tak se z ničeho nic naklonil a řekl... Tak co, pane Hrabal, přijel jste si pro Pópata? Ne-é, řekl můj muž, jedu na návštěvu... Ale člen esenbé mu s velkým smíchem podával legitimaci a řekl... Neříkéte, jedete si pro Pópata, já už je taky mám... V Holešově vykradli vagón a Brno je plný Pópat..."... celý text

Život pavouka 1976, John Crompton

Pamatujete? Michael Kocáb (Pražský výběr) v recitativu skladby Proč jen já?, říká: Ten chlápek tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule, nebo co? - Pokud si přečtete Život pavouka, zjistíte že také podlehl skazce o tarantuli, která „má hluboké kořeny. Věřilo se, že když vás tarantule kousne, následuje smrt, které předchází stádium melancholie nazývané tarentismus. Chceme-li smrt odvrátit, musíme něco podniknout za tohoto stadia tarentismu a jediným lékem je hudba. Ne jakákoli hudba, musí to být správná melodie, která se mění podle povahy nemocného.“ Lékař tedy diriguje orchestr (!), až dostane nemocného z letargie a ten začne tančit, až ze sebe vytančí všechen pavoučí jed. Haha! Nevěříte? Cromptonova knížka napoví. A jsou tu k mání i jiné půvabné historky, např. o baronu slíďákovi, pavoučích dětech, a když jsem si přečetl autorovy stesky na uklízečky a pokojské, které ničí vědcům úlovky i poznámky, zapátral jsem, zdali nebyl tak přibližně ve věku Saturnina a ejhle: malý Johnny se narodil roku 1893. A nebylo to jen tak! Odmala byl pěkné kvítko z čertovy zahrádky, však se také stal inspirací pro knížku Jirka, postrach rodiny, kterou pro děti napsala jeho sestra Richmal. Ovšem tady se hodně dozvíte o pavoucích, kterých je plná kniha. Čte se opravdu dobře a je bezesporu velmi vtipná. Tak žádný strach před osminohými pokoutníky! Odteď je budete mít rádi. (Aspoň trochu...) P.S. Jen autorovi musíte odpustit, že lovil slony atd., byla jiná doba...... celý text

Král duchů 1988, Michel Tournier

Je to trochu obskurní příběh, ale za války se daly prožít neuvěřitelné věci. Lidé a jejich osudy se promísily jako nikdy! Je zde zase tajemný starý pruský hrad pro výchovu mladých SS (jako v knize Jsou světla, která nevidíme), indoktrinace a germánská mystika. Autor v příběhu filozoficky zpracovává fašismus/nacismus ve vzorcích a premisách výchovy mladé generace: Principy: život = dědičnost + prostředí bytí = čas + prostor dědičnost + čas = hitlerismus prostředí + prostor = bolševismus Premisy a hesla, rasové instinkty: Blut und Boden = krev a půda Fascinace smrtí a sloužení Vlasti Krev – špatná krev se nedá změnit ani vychovat – musíte ji zničit! Germánské dítě podřimuje a naslouchá přitom útrobnímu hukotu, který stoupá z prazákladu (UNGRUND) jeho bytosti, a který mu diktuje, jak se má chovat. Nikdo jiný nemá takový smysl pro černé prameny, které tajně napájejí šťávami kořeny věcí, jako ho má Němec. Tento prainstinkt (URINSTINKT) z něho dělá po většinu času dřímající zvíře schopné nejhoršího pobloudění, někdy však z něho vydá díla nesrovnatelných hodnot! Pokud jste k vypjaté mystice III. říše přičichli jen trošku, tady chytíte pořádnou pecku! Doplňková četba: Jsou světla, která nevidíme, Plechový bubínek nebo Při loupání cibule, Krev zmizelého… doplňte další...... celý text

Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 2005, Martin Rychlík

Můj táta míval na předloktí vytetovanou modrou kotvu, nechal si ji udělat v hraničářských kasárnách při mobilizaci 1938 (bylo mu 25) jako symbol síly, odvahy, odhodlání a naděje. Já sám žádné tetování nemám, ale dnes je zase v módě. Kniha Martina Rychlíka vám ukáže bohaté dějiny tetování a skarifikace (tetovali se už staří Egypťané) a uvidíte vzory na tělech příslušníků přírodních národů, nad kterými se vám zatají dech. A zjistíte, že vzory tetování měly svou společenskou funkci, symbolizovaly příslušnost ke klanům (např. legendární je tetování členů japonské Yakuzy) a kmenům (jak odlišit lidi v teplých oblastech, kde se nic nenosí?) a samozřejmě byly i zkrášlením. No, ta kotva mého táty nebyla nic moc… ale měla svou historickou cenu. Kniha je na křídě, plná fotografií a reprodukcí, v kapitole „Celebrizace světa“ se dočtete, která hvězda má kde jakou kérku, je zde i slovník tetovacích výrazů, bohatý rejstřík a seznam doporučené literatury. A také jsou zde kuriozity jako tetování vědců, sportovců, vězňů nebo i členů různých stran. Až si počtete, vzhůru do salónu tatoo (jestli ho tedy otevřou…).... celý text

Očarování 2004, Yusef Komunyakaa

Je mi jasné, že je tu málo čtenářů milujících blues a jazz, jinak by tak skvělého autora už dávno objevili. Jak to často bývá, Yusef K. vlastně má trochu jiné jméno: James William Brown a Yusefem K. se stal na počest svého děda, který se prý jako černý pasažér kdysi přistěhoval z ostrovů Západní Indie do USA. Sám J. W. Brown od malička poslouchal jazz a blues, pak sloužil ve Vietnamu a začal psát. Objevil jsem ho přes jeho projekt Svědectví / Testimony na počest dnes už legendárního bopového saxofonisty Charlieho „Birda“ Parkera (o něm napsal novelu Pronásledovatel Julio Cortázar), básník tu sleduje Parkerovy příhody raných let, „dech chlípných tajných hodin vrchovatě naplněných blues kořenícím v bahně Mississippi...za kterých zahrál poprvé svůj smích a pláč.“ Sledujeme Parkera, jak myje nádobí v Jimmy's Chicken Shack, aby slyšel pianistu  Arta Tatuma. Slyšíme, jak Parker cvičí, dokud „nedokáže konečně zahrát všechno, co má v hlavě,“ dokud „nebude umět foukat jazzové narážky, pískání vlaku v dálce, výstřel ze zbraně přes strop, pěnici v Ozarks u jezera Taneycomo , všechny by je sladil ve zvuku svého saxofonu.“ Parker je „jako černý kakadu s lesklou hlavou přilepený na větvi zmítané bouří, kymácející se mezi rájem a peklem, hrající tak, aby zlomil srdce ďábla.“ Celý projekt zadalo australské rádio ABC. A v roce 2002 ho provedla opera v Sydney, pak vyšel i na cd. Hudbu složila saxofonistka Sandy Evans. Významným počinem Y.K. byla sbírka Dien Cai Dau (název ve vietnamštině znamená „šílený“, tak říkali místní americkým vojákům), kde psal o výzvách černobílých vojáků bojujících vedle sebe. Rovněž prozkoumal sexuální chování mezi vietnamskými ženami a americkými vojáky. V roce 1996 získal Pulitzerovu cenu za sbírku Neon Vernacular. Už tušíte, že je oceněným autorem, a jak barevný je jeho jazyk. Očarování skvěle přebásnil Josef Jařab a s autorem ho osobně uvedli roku 2004 v pražské Viole. Rozhovor s ním najdete na iLiteratuře.cz. Vřele doporučuji. Schovávám se v Proustovi, Mallarméovi a Camusovi, ale ta zlobivá dáma blues už mě zase má. Ano, vklouzne si sem jak stará láska s berličkou pomády & šidítka, ale z dobrého kořene. Myslíval jsem si, že osmistupňová převodovka mě ochrání, že v obleku za pět set dolarů mě nepostihne osud Roberta Johnsona. Rýmuji Baudelaira s Apollinairem, snažím se překonávat křižovatky a moc kouzelníků, předběhnout dvanáctitaktový tlukot srdce. Ale zastavím stopařce za Jacksonem. Holínky s třásněmi & přiléhavé džíny. Zbytek si domyslíte. (Ta zlobivá dáma blues)... celý text

My spokojení pozorovatelé zkázy 1989, Gavin Ewart

Když jsem si přečetl na Britannice, že Gavin Ewart získal popularitu už v 17 letech svojí první sbírkou „Falus v říši divů“, hned jsem si vzpomněl na mladistvé verše našeho bubeníka: Být tak mužem měl bych u žen štěstí víc než dosud. Nejsem mužem tak mám u žen štěstí vocud-pocud. (Přednášející ukazuje vodkaď-pokaď ho má – to štěstí.) Ovšem Gawin měl štěstí víc než vocud-pocud, žil v demokratické zemi, a tak se stal jedním z nejpopulárnějších básníků, zatímco náš Vladimír skončil za své básně na Borech… Výbor s Ewartových básní vyšel ještě za režimu v roce 1989 a v tom sametovém frmolu úplně zapadl, no, dali mu jen papír na 3000 výtisků a necelých 100 stránek. Ale počtete si, poloseriózní a polokomické básně se čtou výborně. Pár názvů: Chvatné milování, Švestkově modré podprsence v obchodním domě Marks and Spencer, Psychiatři, vylečte sami sebe!, Po výbuchu sex-bomby, Zahrada Klitoridek, Sonet: Ženská vůně sexu… atd. A básníkovo CV? Já budu mít jen málo zásluh o polepšení vesmíru- nulový politický vliv, osobní dobrotu jak kapka v moři, kde se právě rodí děti, jež budou vraždit v příštím století, a k tomu i svou k pláči pomíjivou lásku. Při troše štěstí o mně řeknou: Napsal pár hloupých básniček a některé z nich byly zábavné. Z jeho 20 vydaných sbírek u nás vyšla jen tato útlá knížka. Zkuste to sním!... celý text

Obrys mušle. Poezie španělské avantgardy 1979, Federico García Lorca

V průhledu temné chodby svítí zahrada, do níž nelze vstoupit. Ale přesto vdechuješ její vůni a tušíš ostrolisté magnólie pod rozpadlými terasami a v trávě cestičky z růžových cihel. Protáhlá koruna cypřiše se topí v zářivém vzduchu. Myrty a oleandry obklopují mechem zarůstající kašnu… Španělsko avantgardních básníků: zavřená zahrada poezie dvacátých a třicátých let. Vydáte se do rozpadlého světa nadějí utopených ve válečné vřavě. Španělsko, to je Guernica, symbol dodnes přežívající. Miloslav Uličný uspořádal a přeložil tento výbor z děl básníků bojujících proti Frankovi. Část básní přeložil i Pavel Šrut, tady jsou zajímavé zejména jeho přebásnění Lorcových veršů (Lorcu předtím překládal Lumír Čivrný). Ale nejde o politickou poezii, opravdu ne. Jen ti básníci (až na výjimky) jsou dnes už také pozapomenuti. Kniha vyšla roku 1979 a byť je vyzdobena Picassovými kresbami, je jen odleskem skvělých publikací základní řady KPP v 60. letech.... celý text

Brevíř lásky 1971, Miroslav Florian

Breviář (brevíř) je liturgická kniha užívaná v západní církvi, která obsahuje veškeré texty potřebné k soukromé modlitbě denní modlitby církve. Bývá vydáván ve více svazcích. Kniha se skládá z žalmů, úryvků biblických knih, vybraných textů svatých, hymnů a křesťanských modliteb. (Wikip.) Tento Brevíř lásky ovšem vydal Klub přátel poezie roku 1961 jako prémii svým věrným čtenářům. „Rozevřená kniha se podobá vzlétajícímu ptáku, který má na sto párů křídel a pod každým peříčkem vzrušující poselství. Nechybí tam ani vzkaz pro Tebe. A tak přijmi vlídně tento brevíř, jenž nebyl imprimován žádnou církevní autoritou. Jsou v něm modlitby, které je dobře si říkati ve dvou.“ Miroslav Florian byl režimní básník a přesto si troufl na tento název (o deset let by to už asi neprošlo). Ale povedl se mu dobrý výběr z milostné poezie XX. století, a to jak domácí, tak světové. Pokud jste již četli 100 tváří lásky, Svitákův později zakázaný výbor milostné poezie dvou tisíciletí, víte, že ten naše básníky vynechal a věnoval se pouze poezii světové. Myslím však, že oba odvedli solidní práci. Brevíř lásky je tak akorát do ruky a má pěknou úpravu. Určitě vás nezklame, pokud se odhodláte z něho „modliti ve dvou“!... celý text

3x Phil Marlowe 1967, Raymond Chandler

„Všecko je jen komedie, nic než komedie.“ dí Marlowe na konci Čekání na Lennoxe. Vyšlo v roce 1953 a kdo by si pomyslel, že jeho bystré postřehy o tehdejší společnosti budou za necelých 70 let platit o naší republice? Poznáváte to tu? Ten detektiv je hotový Komenský: Noviny vlastní a vydávají pracháči. Pracháči jsou všichni v jednom klubu. To se ví, že je mezi nima konkurence, tvrdá, nevybíravá… pokud to nepoškozuje prestiž a privilegované postavení majitele. Jak se zjistí, že jo, všecko musí pod pokličku. Proniknout do blízkosti (miliardáře) bylo těžší než dostat se k dalajlámovi. Muži se sto milióny dolarů žijí zvláštním životem, obklopeni služebnictvem, osobními strážemi, tajemníky, právníky a poslušnými administrátory. … Všechno, co se o nich dočítáte … bylo zpracováno štábem informátorů, kteří pobírají velké peníze za to, aby vytvářeli a udržovali v představách veřejnosti použitelnou osobnost, cosi prostého, čistého a pestrého jako sterilizovaná jehla. Pravdivá být nemusí. Musí se pouze shodovat se známými fakty, a známá fakta si můžete spočítat na prstech. Peníze se chovají prapodivně. Jakmile se vyskytnou ve větších kvantech, jako by najednou měly vlastní život, dokonce i vlastní morálku. Zvládnout sílu peněz je pak neobyčejně těžké. Člověk je odedávna úplatný živočich. … Jsme v současné době svědky otřesného úpadku jak veřejné, tak soukromé morálky. Nemůžete požadovat nějaké hodnoty od lidí, jejichž životy jsou závislé právě na neexistenci těch hodnot. Masová výroba je nevytváří. Nikdo je taky nechce – nejsou totiž příliš trvalé. A tak je nahrazuje móda, výnosný podvod, vypočítaný na to, aby zboží co nejrychleji zastaralo. ...copak se dá sto miliónů dolarů vytřískat poctivě? Možná si takovej hlavoun myslí, že má čistý ruce, ale kdovíkolik občánků ta jeho organizace přimáčkla ke zdi, kolika obchodníčkům podrazila nohy, takže svý hezký krámy museli prodat za pár šupů, kolik slušných lidí přišlo o místa… a velký advokáti dostanou palmáre za to, že shoděj prosazení nějakýho zákona, kterej si veřejnost vyžaduje, ale kterej se nehodí pracháčům, protože jim nabourává zisky...... celý text

Kvílení 1990, Allen Ginsberg

Solomon umírá Po bombovém útoku na WTC 1993 Allen Ginsberg jede metrem D do Bronxu navštívit v nemocnici veteránů svého kostlivého přítele s tělem plným lézí… Carl bojoval s démonem smrti namáhavě se nadechoval kyslíkovou hadičkou a básník z Patersonu se k němu láskyplně sklonil něžně mu sundal brýle s širokými obroučkami a vyčistil je Vize Čistota Carl zvedl oči + Allen nahlédl do jeho vyčerpané duše Pak se shýbl k umírajícímu příteli a požádal ho o odpuštění „že ho přivedl do světla reflektorů a učinil z něj v Kvílení exemplární příklad univerzálního utrpení“ „Jsem s tebou v Rochlandu v mých snech z tebe kape jak jsi cestoval po moři a kráčíš po dálnici napříč Amerikou v slzách ke dveřím mého domku v západní noci“ Carl zůstal tichý a při umírání „klidně surrealistický“ ... So it goes...... celý text