Pablo70 přečtené 548

Staří muži o půlnoci 2003, Chaim Potok

Poznámka k povídce o NKVD: podobné téma najdete i v knize Klub nenapravitelných optimistů a Hukot času. Další knihy jsou tu již zmíněny. Jsou to snad i strašlivější témata než holocaust: režim vraždil své vlastní lidi!... celý text

Kundera: Český život a doba 2020, Jan Novák

Když jsme v 70. letech na Karlově univerzitě probírali dějiny literatury, profesor Brůžek nás seznamoval s „boji“ o Wolkera, Halase… Znova jsem se s ním setkal až při čtení Novákovy knihy o Kunderovi. Byl to právě Brůžek, normalizační ministr kultury, kdo nařídil a zařídil likvidaci „závadových knih“ (jak jim říkali StBáci) z veřejných knihoven, Novák to popisuje v jedné z kapitol o tom, jak to tu „chodilo“, a já jsem si v duchu uplivl, byť Brůžek byl jeden z těch lepších, co nám tehdy přednášeli… Koho jste v Novákově tlustospisu potkali vy? Četli jsme samozřejmě i Pondělíčkovy knihy o sexualitě a když jsem si přečetl, že napsal i psychologický rozbor StBáckých metod výslechu, zalitoval jsem, že jsem ho neznal předtím, než jsme s nimi přišli do styku… Dobrá je i analýza Hrabalova „selhání“ v Tvorbě a za všechny prachy stojí počtení o sledovačkách a akcích tajné státní policie za Husáka. Myslím, že takových knih, jakou napsal Novák, by mělo být víc, aby ti mladší, co to nezažili, pochopili VO CO DE. Četli jsme i Kunderu, byl jedním z autorů, co v 60.letech provětrali českou literaturu. O jeho stalinistické etapě jsme jako dospívající, neměli ani potuchy... Nebudu tu hodnotit „boje“ o Kunderu – bylo o něm napsáno hodně a já nejsem ten, kdo by ho měl soudit. Jen k té „nestrannosti“ autora mám pár Novákovských otázek: Přestali jste poslouchat Nohavicu poté, co se nedokázal čestně vypořádat se svým donášením na Kryla? Přestali jste poslouchat Kryla poté, co ryl i do poměrů v čerstvě svobodném Československu? Odmítáte poslouchat Prodanku proto, že Sabina byl konfident? Odmítáte poslouchat Boba Dylana, protože celý život falzifikuje údaje o své identitě? Atd. Žádný osud není černobílý a jeho příběh je takový, jaký je člověk, co ho vypráví. To platí jak o Kunderovi, tak o Novákovi a my, kteří ho čteme, ho vyprávíme dál podle toho, jací jsme.... celý text

Norské dřevo 2005, Haruki Murakami

Norské dřevo po 3721 - pár drobných poznámek ke knize:  „Marné je na vodu plynoucí psát, / písmena začnou tancovat: / Marnější ještě na duši psát / muže, jenž nechce tě / milovat.“  Tohle staré japonské pětiverší ze sbírky Kokinšú, kterou my známe pod názvem Verše psané na vodu, by mohlo být mottem Murakamiho příběhu, byť bychom museli zaměnit muže za ženu a pozměnit důvody zmiňované marnosti. Dívka po ztrátě svého milovaného, prostě nedokáže milovat jiného… Tato romance o poznávání světa mladým studentem je obdobou dalších evergreenů světové literatury a je postavena na všelidských pravdách o lásce a smrti. Úspěch Murakamiho knihy byl tak obrovský, že autor před ním uprchl na pár let ze země. Jeden čtenář tu poukazuje na autorovo plagiátorství a sázku na lacinou módnost, když román nazval podle hitu Johna Lennona. Inu, kdo nezažil na vlastní kůži Beatlemánii, zřejmě nemůže porozumět. Beatles zavítali i do Japonska a záznam z koncertu v Budokanu je k dispozici stejně jako řada filmů a knih o téhle kapele, která nadchla naši generaci v 60.letech. Murakami musel velmi dobře znát i svět duševně postižených a zcela realistická je i prosba Naoko, aby si ji náš hrdina pamatoval a nosil ji ve své mysli, až už tu nebude. Tak to prostě je, zažili jste podobnou ztrátu? „Kořenem japonského básnictví je lidské srdce a jeho listy jsou nespočetná slova,“ píše vydavatel staré poezie a Murakami na něj navazuje, ostatně Japonsko stále spojuje tradice s moderní dobou. Lidské příběhy o lásce jsou pomíjivé, motiv zůstává věčný. Právě tato pomíjivost je pro kulturu ovlivněnou buddhismem charakteristická. Básník Curajuki, který Kokinšú vydal, napsal: „Nakonec, co se týká našeho vlastního slohu; ten nemá voňavý půvab jarních květů a naše pověst je jen lichá. Kdybychom chtěli tvrdit, že naše dílo bude trvalé, jistě bychom tím vzbudili pochybnost u mnoha lidí a my sami bychom se museli zardít studem před srdcem poezie,“ a přirovnává verše k pozorování běhu Měsíce po obloze. Takové jsou jsou i naše životy. Jsme jen padající hvězdy, co na chvíli zazáří.... celý text

Klub nenapravitelných optimistů 2012, Jean-Michel Guenassia

Moc věcí se v dějinách opakuje, tudíž se pasáže z téhle knihy hodí i na tuhle dobu: „Naše neschopnost přesvědčit druhého je nevývratným dokladem toho, jak užitečné mohou být u každého dle jeho možností urážky plné opovržení, rány pěstí, nože, automatické pistole, dynamitové nálože spojené s roznětkou, nukleární letadlové lodě. Naše neštěstí má jedinou příčinu: nedotknutelnost našich názorů. Ti, kdo odmítají své přesvědčení změnit, jsou pitomci, a ti, kdo se přesvědčit nechají, taky.“ Co takhle pravda? „Existují nepřekonatelné úkoly, jako čelit realitě, říkat pravdu nebo uznat vlastní omyly. Člověk kolem toho chodí, vyhýbá se tomu, dělá něco jiného a přejímá jezuitskou morálku: ZAMLČOVAT PRAVDU NEZNAMENÁ LHÁT.“ Jak je snadné být šťasten! „Lidé se bojí, že ztratí paměť. Ale vždyť ona je zdrojem našeho trápení. Dobře se žije jen v zapomnění. Paměť je nejhorším nepřítelem štěstí. Šťastní lidé zapomínají.“ Opravdu se to hodí na tuhle divnou dobu! Divnou dobu? Jejda, asi to platilo vždycky! :-)... celý text

Final rondi 1992, František Listopad (p)

Zrovinka za pár dní by mu bylo 100 let (ale nevzal to zkrátka – dožil se 95ti). Je jasné, že si dal jméno podle data narození (26-11-1921) a ze Synka se stal Listopad. Nadějnému básníkovi se do cesty postavil komunismus, a tak se ze své služební cesty do Paříže 1947 už nikdy nevrátil a my, tady, jsme na něj zapomněli. Žil v Lisabonu a po roce 1989 se vracel do vlasti. Když seděli v létě 1990 v Kunštátu s Ludvíkem Kunderou u vínečka „František náhle přistoupil k oknu a hleděl na rudnoucí jeřabiny, za chvíli poodstoupil a v koutku si něco zapisoval a vzápětí mi podal cedulku s názvem Halas tu dobře spí začínající takto: Z okna kontroluje jeřáby/ vodoteče káňata...“ (z doslovu). Final Rondi vydalo brněnské nakladatelství Petrov v roce 1992, aby splatilo dluh k tomuto originálnímu autorovi. V Kunštátu prý František stál dlouho před plechovou tabulkou s nápisem Chráněné území. „Není to název na sbírku?“ řekl pak. Listopad je dobrý synek své země a potěší srdce milovníka poezie. Kdybych nepsal kdyby Jonáš nevymyslil velrybu jež ho posléze spolkla kdyby klasická kytara mlčela a celé Španělsko pohřbeno kdyby se mi Bůh nebyl zjevil magií – technikou náhody Ježíši nepsal bych... celý text

Třináct měsíců 2007, David Mitchell

„Řada dveří, které jsme míjeli, mě přiměla pomyslet na všechny místnosti mé minulosti a budoucnosti. Porodnice, kde jsem se narodil, školní třídy, stany, kostely, kanceláře, hotely, muzea, domovy důchodců, ta místnost, kde zemřu. (Už ji postavili?) Auta jsou taky místnosti. A lesy taky. Oblohy jsou stropy. Vzdálenosti jsou zdi. Lůna jsou místnosti vytvořené z matek. Hroby jsou místnosti vytvořené z hlíny.“ Skvělá obrazotvornost je ozdobou této knihy a musím říct, že příběhy o dospívání jsem četl vždycky rád. Zvláště když jsem byl mladší a mohl jsem srovnávat. Srovnávat svůj příběh s tím románovým a hledat v něm spojnice přibližující mi nedospělé hrdiny na prahu nacházení, kdy se dětskost mísí s dospělostí. Třináct měsíců je text poznamenaný dobou (80.léta) a má svoje vrcholy (literární poučení na vikářství) i prohlubně (nekonečné tlachání anglické rodiny), ovšem neubráním se i srovnání se svým dospíváním v polovině 60.let. Tolik krutosti a šikany mezi námi, žáky z devítiletky, jaká je tu popisována na vesnické škole v Anglii, si nedovedu vůbec představit. Možná je to tím, že tenhle příběh se odehrává cca o 20 let později, kdy chodily do školy moje děti, ale ani od nich jsem se o něčem podobném nedozvěděl. Jistě, hráli jsme si na četníky a zloděje, Rusáky a Němce, ve městě byly i klukovské party občas mezi sebou válčící jako v téhle knize, ale byly to jen hry postrádající zde uváděnou krutost, neřkuli vydírání a vybírání „výpalného“… Přeložil už někdo do angličtiny Foglara? Asi ne. Možná by jeho četba Anglánům pomohla.... celý text

Rudá jízda 2010, Isaak Emmanuelovič Babel

Kniha se po vydání stala trnem v oku věrchušce, nepohodlný spisovatel nakonec skončil kulkou ve stalinském lágru. O obsahu zde psali již jiní, pěkně to napsal Gothard. Jen bych podotkl, že předobrazem povídek o Rudé jízdě je Babelův necenzurovaný deník, který unikl pálení jeho archivu, protože byl ponechán úplně jinde a po roky zapomenut. Deník 1920 je mnohem drsnější (viz hodnocení) a je tu bez obalu vyjádřena pochybnost o utopické myšlence bolševické revoluce jako budoucnosti lidstva. Povídky Rudé jízdy jsou psány nezúčastněným jazykem, jehož pomocí vynikne jejich krutost. Čtěte nejlépe "po kapkách", abyste to přežili...... celý text

Deník 1920 1993, Isaak Emmanuelovič Babel

Když Babela odvlekli do lágru, kde v roce 1941 zemřel, spálila NKVD jeho archiv. Nepodařilo se však zlikvidovat vše, v Kyjevě se po letech našlo torzo jeho deníku z roku 1920, který si Babel vedl za krvavých bojů na Ukrajině. V tlustém sešitě, do kterého si Babel inkoustovou tužkou zapisoval své zážitky ve službách První jízdní armády, chybí počátečních 54 stran. Deník nebyl určen pro veřejnost a je to syrové čtení. Vypovídá o velké trýzni z nesmiřitelného rozporu mezi ideálem a drastickou realitou revoluce. Když k tomu přidáte četbu povídek Rudé jízdy, všimnete si nutné autocenzury, bez které by byly povídky pro vydavatele v Sovětském svazu nepublikovatelné. „Žena a socialismus. O ženských První jízdní by se dala napsat tlustá kniha. Eskadrony na zteč, prach, rachot, obnažené šavle, zvířecké nadávky. Jedou vpředu s vyhrnutými sukněmi, zaprášené, prsaté, všechny kurvy, ale soudružky, a kurvy právě jen proto, že soudružky. Slouží vším, čím vládnou, jsou to hrdinky a pohrdat jimi by bylo nesmyslem. Napájejí koně, tahají pro ně seno, opravují zbraně, kradou v kostelích cennosti, stejně jako i v chalupách místních usedlíků.“ (Deník 18.8.1920) Vraždění, nenávist, genocida – to všechno byla bolševická revoluce. Deník vypovídá o hrůzách stejně podrobně jako Rudá jízda, jen s menším necenzurovaným odstupem. Je to dřeň dní, z které kape krev. Sám Babel si po vstupu do Rudé armády změnil jméno, aby nebyl odhalen jeho židovský původ; dal si jméno Ljutov tj- Lítý (pro ty mladší: Lítý; podle Českého etymologického slovníku nemá slovo přesvědčivou etymologii. Spojuje se buď s waleským slovem llid (= hněv), nebo s předpokládaným indoevropským základem leu- s významem „odřezávat, oddělovat“. Předpokládá se zde významový posun „ostrý, příkrý“ – „divoký, zlý“.) Sám však chodil beze zbraně a nebo ji měl nenabitou, aby nemohl nikoho zabít, za což byl nadřízenými kárán. Svoji deziluzi o této revoluci v deníku zaznamenal také: „Všechno je to děsné, a já vyprávím dál své bajky o bolševismu.“ Pokud jste přežili četbu Rudé jízdy, zkomparujte ji s jeho Deníky!... celý text

Hukot času 2017, Julian Barnes

Nemusíte zrovna rozumět Šostakovičově hudbě, k přečtení knihy stačí, abyste se pokusili pochopit, jaký byl život jedince (zde vrcholného umělce) v totalitě. Při čtení se mi vybavovaly příběhy z naší éry budování komunismu, které jsem prožil, třeba ten o malíři z našeho městečka, co po přečtení do mramoru vytesaného hesla: STRANA JE MOUDROST (na který jsme nevěřícně zírali na opuštěných chodbách OV KSČ po pádu režimu) neváhal a léta se živil malováním Leninů pro stranické sekretariáty (koupil si za ně Okál). Šostakovič byl na tom hůř, za Stalina mu šlo o kejhák! Barnes umí klást otázky a hluboce smekám, jak zpodobnil skepticismus skladatele a nešetří ani levicové intelektuály typu Picassa a Sartra hořících pro komunismus, aniž by ho poznali na vlastní kůži. A pro odsuzovače je zde také tučné sousto – jak soudit lidi typu donašeč, a pak vězeň režimu (viz kauza Srp/Hutka)… takových bylo! („A pak tu byli ti, kteří rozuměli trochu lépe, kteří vás podporovali, ale současně z vás byli zklamaní. Ti, kteří nepochopili tu prostinkou skutečnost, že v Sovětském svazu jste nemohli zároveň říkat pravdu a žít. Ti, kteří se domnívali, že vědí, jak funguje Moc, a po vás žádali, abyste s ní bojovali, jak by podle svého mínění na vašem místě učinili oni. Toužili zkrátka po vaší krvi. Toužili po mučednících, aby dokázali, jak je režim podlý. Jenže mučedníkem jste se měli stát vy, a ne oni.“) Kniha jako je Hukot času vám napoví, co se dělo u nás po Únoru 1948 a dál, když k nám napochodovali poradci NKVD. Zbabělci a hrdinové… „Být zbabělcem není snadné. Být hrdinou je mnohem jednodušší. Aby se člověk stal hrdinou, stačí jen chvíle statečnosti – vytáhnout zbraň, hodit bombu, odpálit rozbušku, skoncovat s tyranem i se sebou samým. Jako zbabělec si ale volíte kariéru, která trvá až do nejdelší smrti. Nikdy si neodpočinete. Musíte předvídat další moment, kdy se zase budete muset vymlouvat, váhat, hrbit se, znovu se seznamovat s chutí holinek a se stavem vašeho mravně padlého a ubohého charakteru. Zbabělost vyžaduje houževnatost, vytrvalost, vůli nikterak se neměnit – což z ní v určitém smyslu činí cosi jako odvahu. Sám pro sebe se usmál a zapálil si další cigaretu. Rozkoš z ironie ho ještě neopustila.“ Nebo se zabít? „Podívejte se, co ze mě zbylo. A brzy budete mít na svědomí i na rukách taky moji krev. Uvědomil si však, že jde o prázdnou výhrůžku a odpověď Moci snad ani nebylo nutné vyslovovat nahlas. Zněla by asi takto: Výborně, tak do toho. My potom světu povyprávíme tvůj příběh – jak ses až po uši zapletl do Tuchačevského vražedného komplotu, jak jsi celá desetiletí kul pikle, abys rozložil sovětskou hudbu, jak jsi kazil mladší skladatele, jak ses pokoušel v SSSR znovu zavést kapitalismus a nakonec ses stal jednou z vůdčích postav spiknutí muzikologů, které už brzy před všemi odhalíme. To všechno bude zřejmé z tvého dopisu na rozloučenou. Proto se nemohl zabít. Ukradli by totiž jeho příběh a celý by ho přepsali. A on potřeboval mít na svůj život a příběh alespoň nějaký vliv – třebaže svým zoufalým a hysterickým způsobem.“ Vyberte si!... celý text

Spálená setba 1948, Jiří Mucha

Jako žák 3.C. jsem považoval všechny vojáky z druhé světové za hrdiny, vždyť naše škola se jmenovala Kapitána Otakara Jaroše, hrdiny Sovětského svazu, tak jak jinak? A vodili nás pravidelně do kina Svět na projekce těch úžasných filmů z bojů s Němci a my si pak hráli v ulicích vysídleného města na tu válku a každý chtěl být Rusákem (a Němci byli ti outsideři, co museli prohrát)… Jiří Mucha prožil tuhle válku v Indočíně (ne, o té jsme nevěděli a nehráli si na Japonce a Anglány) a ve své knize se věnuje hlavně posttraumatickému syndromu navrátilce, kdy se z hrdiny náhle má stát zase obyčejný občan. Nejedná se tu o politiku, pouze o psychiku a o morálku společnosti, s kterou se lidé museli rychle vyrovnat, když „rozčilení pomine a místo velkých činů se lidé začnou zaměstnávat závistí“. Rozčilení z velkých dějinných zlomů, v kterých se lidé vybičují a potom „se budou vzájemně štvát pro tytéž hříchy, dokud z nich jeden nebo druhý nevydechne duši“. „Kdo vydrží, ten vyhraje?“ ptá se navrátilec. „Konečně jste pochopil základy morálky,“ dostane odpověď. Mucha zažil onen bolestný proces na vlastní kůži, a i když nejsem psychiatr, nepochybuji, že své psychické stavy vylíčil věrně v celé krutosti tohoto příběhu. Je to mrazivý příběh, snad s dobrým koncem… Literárně mi jeho psaní připomíná vláček jedoucí ze stanice do stanice, dialogy střídají důkladné popisy všeho kolem (malířský synek se nezapře), jazyk mírně archaický, kvituji snahu o poctivost, autor sám sebe rozhodně nešetří a zobrazuje své činy v plné nahotě.... celý text

Piknik u cesty 1985, Arkadij Strugackij

Piknik po 1199.: ...tak třeba jdete lesem v našich horách a najednou narazíte na to místo, kam chodí turisti na malou i velkou, ježibabí rosol na vás číhá tu i tamhle, nebo na ta hrozná místa neudržovaných odpočívadel, kde lidi odhodí do křovíčka cokoli… Sajuz něrušímij byl určitě takovými místy prošpikovaný a Strugačtí si dodali odvahy napsat něco, co popírá tu slavnou poučku „člověk, to zní hrdě“, jestli nevíte vo co de, zkuste ty líbezné sci-fi Jefremova plné komunisticky nádherně vyspělých lidí. Ovšem je pravda, že pokrok se nedá zastavit a vědci v druhé polovině 60.let předpovídali exponencionální růst lidstva, takže jsme už dávno měli létat na dovolenou na Měsíc nebo Mars, jak chcete. A jestli jste četli Dänikena či Součka, víte, jak záhadologie z dějin lidstva mávala planetou: byli tu? Obří stavby, nečekané katastrofy atd. Kdo za tím VE SKUTEČNOSTI stojí? Staré mýty ve starých knihách musely být reintepretovány v světle pokroku poznání! Ovšem stalker se bohům neklaní, dobývá si živobytí. A vědci z knihy dávají otázky hodně klíčové, to tu asi dost čtenářů nějak přehlédlo. Samozřejmě se jim zdá i zadrátované Pásmo nějak cizí, to v Šengenu nepoznali (ale už se zase drátují hranice)! My starší jsme byli zadrátovaní celá desetiletí. A co se týká odporných skládek – panečku, těch bývalo neurekom. Ovšem jsou tu noví borci, kteří planetu ještě víc srážejí na kolena, Adams nechá zlikvidovat Zemi, protože překáží galaktické dálnici, zatímco jeho hrdina si právě lehá před bagr, aby bránil svůj malý milý domeček… Odpovědi na Fermiho paradox (kde tedy všichni vesmířané jsou?) dávají i moderní sci-fi Liou Cch´-sina Problém tří planet, z vědců se tím zabýval i slavný S. Hawking. Ovšem i skládky se dají uklidit (ukliďte planetu!) a tak přijde vhod závěrečná premisa stalkera, která je, řekl bych až buddhistická! Koneckonců: musíme si fandit, ne?... celý text

Urozený divoch 1959, Lawrence Hanson

Koho by nepřitahoval název této knihy? Četla ji moje matka, v skrytu duše cestovatelka a romantička, která by se dozajista ihned rozjela na Tahiti, kdyby to bylo možné. (Za režimu však vyjela jen jednou na zájezd po exotice měst Batumi – Suchumi – Soči…) Ačkoli si tu někteří čtenáři stěžují na autorův purismus, kniha je poctivě napsaná a jsou tu kouzelné scény, skoro jako z Borghese: André Gide náhodou navštívil Le Pondu a ubytoval se v hostinci, kde bydlel Gauguin s přáteli. Začal si prohlížet jejich plátna… „obracel jsem jedno po druhém se vzrůstajícím úžasem, připadalo mi, že to není než sbírka dětinských pokusů, ale tóny byly tak živé, tak individuální a veselé… Pánové byli tvůrci obrazů, byli 3 a brzy přišli se svými stojany a krabicemi na barvy… požádal jsem, aby mi dali jídlo společně s nimi, nebude-li je to rušit. Brzy dokázali, že je neobtěžuji – nebo spíše se neobtěžovali kvůli mně. Všichni tři byli skvěle nepořádní a mluvili zvučně. Po celou večeři mi bušilo srdce, hltal jsem jejich hovor, mučilo mě přání promluvit s nimi, seznámit se s nimi, poznat je a říci tomu velikému, tomu s jasnýma očima, že melodie, kterou plným hlasem zpívá a k níž se ostatní přidali sborem, není Massenetova, jak se domnívali, ale Bizetova...“ Pak jsem se dlouho díval na netu obrazy těch třech, na místa, kde se to odehrálo… Urozený divoch! Tato kniha má své skryté půvaby! A pro ty, kterým tu chybí to, co anglický puritán umně skryl, doporučuji Sweetmanovu knihu Paul Gauguin s líčením zápisků samotného malíře. P.S. Ani Karel Hynek nebyl ušetřen rozšifrování svých deníků, kam si zapisoval své erotické zážitky… ach jo.... celý text

Paul Gauguin 2006, David Sweetman

Moje matka měla v knihovně knihu Urozený divoch, jejíž exotický název mě silně přitahoval. Časem jsem získal i Sweetmanův spis o Gauguinovi, který byl napsán mnohem později a kde byly publikovány nepokrytá líčení z G. Deníků (např. Cesta za růžovým dřevem): „Oba jsme šli téměř nazí, jen v bederních rouškách a se sekyrou v ruce… A byli jsme opravdu dva, dva přátelé, on velmi mladý muž, já téměř stařec svým tělem i duchem, civilizačními neřestmi a ztracenými iluzemi. Jeho pružné bezpohlavní zvířecí tělo mělo ladné linie… Z jeho mládí, z perfektní harmonie s přírodou, jež nás obklopovala, povstala krása, vůně (noa noa)… z přátelství, které bylo tak utvrzeno vzájemnou přitažlivostí mezi prostým a složitým, ve mně dokázala vykvést láska.“ Pokud si čtenáři Urozeného divocha stěžují na autorův dobový purismus, zde najdou zdroje exotiky a erotiky G. proslulých obrazů. Gauguin sám píše, že „v sobě zničil všechny zbytky civilizovaného člověka“, ovšem jeho zdravotní stav už mu nedovolil tu déle pobýt… Jistě, celý Sweetmanův spis o G, stojí za přečtení! Dobrá práce!... celý text

Neviditelný muž William Seward Burroughs 1996, Barry Miles

Víc mě baví číst o Burroughsovi než louskat jeho šílená dílka. Co to bylo za chlapa? Moc hezky popsal už míru autenticity svého psaní: v Los Alamos se romanticky zamiloval do svého kamaráda a své adolescentní fantazie si zapisoval. Když ho rodiče ze školy vzali, deník tam zapomněl. Dlouho pak trnul hrůzou, zdali ho spolužáci neobjevili a nečtou si v něm. Nakonec se pro něj vrátil a doma ho hned zničil. Náhle pochopil, že jeho psaní ztratilo původní upřímnost, napsal o tom: „Samotný proces psaní se stal odporným, nechutným a hlavně lživým. Nebyl to sex, co mě v deníku uvádělo do rozpaků, byla to příšerná falešnost vyjádřených pocitů. Když jsem viděl svá slova na papíře, dělalo se mi špatně!“ No, není to fascinující? Když bydlel v NYC na 115. street, s Ginsbergem a Kerouacem trávili čas přehráváním „čísel“ (routines). Hypnoanalýza tehdy odhalila vrstvy Billovy osobnosti: absolvent Harvardu - vzdělaný potomek staré jižanské rodiny samolibá anglická guvernantka která se chichotá a vříská Old Luke, starý dobrák s náturou psychotického jižanského šerifa němý holohlavý Číňan umírající o samotě hlady na břehu Jang-c´. „Čísla“ byla průzkumem vědomí, která uvolnila stavidla B. spisovatelství (viz „mluvící prdele“ z Nahého oběda ad. nápady dohnané ad absurdum). Bill nepřestával vymýšlet další a další „čísla“ a myslel, že Ginsberga pobaví, ale tomu z toho běhal mráz po zádech – nebyl zvyklý na takový fanatismus… (Však to taky špatně později dopadlo!) Vyberte si z toho co chcete. Doplním douškou z B. deníku, těsně před smrtí: „Myšlení nestačí. Nic nestačí. Nikdy není dost moudrosti, zkušenosti – žádný svatý grál, žádné nejvyšší satori, žádné konečné řešení. Jenom konflikt. Jediné, co dokáže konflikt vyřešit je láska, jakou jsem cítil k Fletch, Ruskimu, Spooner a Calico. Čistá láska.“ (Poslední slova) Burroughs dokázal milovat alespoň svoje kočky… (Snad se vám to daří lépe!) :-) Zbytkem se prokousejte dle libosti!... celý text

Zrcadlo a maska 1989, Jorge Luis Borges

O Borghesovi tu bylo napsáno mnoho dobrého. Chtěl bych jen upozornit na jeho pojetí času, od kterého se odvíjí celá jeho tvorba. Borghes píše: "Popřít časový sled, popřít vlastní já, popřít vesmír - to vše je zdánlivě zoufalé počínání, ve skutečnosti však tajná útěcha. Náš životní úděl není (na rozdíl od pekla Swedenborgova a pekla tibetské mytologie) strašný proto, že by byl snad neskutečný. Je strašný, že probíhá s železnou nezvratností. Čas je látka, z které jsem utvořen. Čas je řeka, jejíž proud mě strhává, avšak ta řeka jsem já. Čas je tygr, jenž mě trhá na kusy, avšak ten tygr jsem já. Čas je oheň, jenž mě stravuje, avšak ten oheň jsem já. Svět je bohužel skutečný a já bohužel jsem Borghes." Tak tedy: železná nezvratnost toho, co přijde (ať je to cokoli), je pro B. (i pro nás) onou hrozivou jistotou (do kolébky do hrobu), s kterou B. zápasí. A hledá důkazy pro změny, které prožívá ve své mysli - zde cituje S.T. Coleridge: "Kdyby člověk prošel ve snu rájem a dostal květinu na důkaz toho, že tam byl, a až by se probudil a našel tu květinu ve své ruce... co potom?" V tom tkví magie jeho psaní, magie kterou vzývají jemu podobní snílci...... celý text

Nebeští jezdci 1990, Filip Jánský (p)

Vzpomínám, jak jsem jako malý kluk našel na půdě staré noviny z Heydrichiády, i když jsem si v nich četl, moc mi to neřeklo, pro mne byla ta válka pravěkem, teprve později mi maminka vyprávěla, jak právě tehdy Němci popravili její dva bratrance – důstojníky čs. armády a vzpomněl jsem si, jak jsme jezdili ke stařičké tetě, která žila sama ve mlýně, i otce těch mladých mužů Němci odvlekli do koncentráku a on po návratu brzy zemřel… Jánského svědectví o letcích 311. bombardovací perutě R.A.F. pro vás může být podobným prozřením, jaké jsem já zažil jako kluk. Autentických svědků dějinným událostí neustále ubývá, zrovinka včera bylo 11. září a v tv a rozhlasu jich několik mluvilo o pádu Dvojčat a až tu nebudeme, tahle událost také přejde do oblasti „mýtů“, o kterých si můžeme něco pouze přečíst. Ostatně o úloze subjektivního a objektivního v historii pěkně píše Julian Barnes ve Vědomí konce (viz můj komentář ke knize). Nebeští jezdci jsou knihou plnou lidství, lidství, které tu je navzdory válečnému vraždění, do něhož byli lidé zavlečeni Hitlerem. Tenhle etos je naprosto prioritní. V reportážích z New Yorku o 11. září byla znát tehdejší semknutost lidí, co to přežili – taková dýchá i z Nebeských jezdců. Velké utrpení vede začasto k velkému soucítění. (Pozn.: knížku se Seydlovou obálkou v edici Spirála jsem zachránil z kontejneru na starý papír, slepil jsem hřbet a dobře si početl.)... celý text

Asterix a cesta kolem Galie 1993, René Goscinny

Tintin v Americe 2004, Hergé (p)

Vědomí konce 2012, Julian Barnes

Julian Barnes transformuje dějiny jedince a odhaluje, jak jen částečná znalost toho, co se přihodilo, může zkreslit naše vlastní „dějinné mýty“, tedy: mýty, které si o sobě a svých bližních vytváříme. Od bezstarostného mládí, přes počátky dospělosti („Tehdy jsme už začínali měnit svou minulost ve vtipné historky.“ - Kolik jich znáte sami o sobě?), ke stáří. Chytře umístěné premisy příběhu vyřčené premiantem („V určitém smyslu přece nemůžu vědět, co že to vlastně nevím. To je z filosofického hlediska zcela zjevné.“) ho ale nezachrání. Před vlastními činy neutečeš! Všichni pozorujeme, jak se s věkem měníme, a potom záleží na tom, jak interpretujeme svou vlastní historii. A nejen tu: historii jako takovou – podle ní totiž posuzujeme svou přítomnost. A tak je dnes (opět před volbami 2021) dvojnásob potřebná úvaha toho nešťastného mladíka: „Jenže moje touha připisovat někomu zodpovědnost může být pochopitelně odrazem mého vlastního smýšlení než nestranným rozborem toho, co se stalo. A to je přece, pane profesore, jeden z ústředních problémů historie. Otázka subjektivní versus objektivní interpretace, skutečnosti, že musíme znát historikovu historii, abychom mohli pochopit verzi, kterou nám předkládá.“ Dnešní politické články jsou takových interpretací plné a diskuze k nim jsou už pak jen křečovitými výkřiky… Ano, pan Barnes nám nastavuje zrcadlo a dělá to velmi dobře! Díky!... celý text

Knihkupec v Kábulu 2005, Åsne Seierstad

„Tak nám padnul ten Afghánistán,“ napsal by zřejmě dnes ten pisálek s nevymáchanou hubou, jmenoval se Hašek, jestli si dobře vzpomínám. Jeho armáda se zhroutila během pár dnů, což prý nikdo nečekal. O této zemi mám dvě knihy: Místa na půli cesty (viz můj komentář na databázi) a Knihkupce z Kábulu. První knihu jsem zakoupil asi za dvacku v Levných knihách na jednom nádraží a druhou za 2 Kč, po jejím vyřazení z naší obecní knihovny. Nikdo ji nečetl. Škoda. Obě knihy vám toho o A. řeknou velice mnoho a měli by je číst zejména ti, kteří stále nejsou v obraze. Náš a jejich svět je tak rozdílný, že je nelze nijak spojit. O invazi a misi do této země krásně promluvil Pavel Kočvara, jeden z našich vojáků, kteří tam sloužili: „Když jsem tam letěl, nemyslel jsem si, že jdeme zachraňovat demokracii, ale doufal jsem, že někomu pomůžeme, ulehčíme život,“ uvažuje Kočvara o misi v Afghánistánu. „První šok byl, když jsem viděl houf dětí, které hází kameny na americký obrněnec. Naskočilo mi: To je osmašedesátý!“ A jako totální kulturní průlom popisuje dojmy z filmu Avatar. „Někdo stáhnul Avatara a s pár chlapama jsme se na to společně dívali. Zírali jsme, zírali a zírali. A pak někdo řekl: Ty vole, to jsme my!,“ popisuje Kočvara. „Ještě teď mě rozbolí břicho, když si na to vzpomenu. Uvědomili jsme si, že my jsme ti nadutí vojáci, co mají na své straně šílenou technologickou převahu. A jinak nic. Místní lidé se k nám chovali zdvořile, spolupracovali. A já jsem si představoval proč: Pracuješ na zahrádce za domem, okopáváš rajčata, a najednou slyšíš dunění, pak ještě silnější a ještě. A za chvíli se rozezní zvonek na domovních dveřích. Otevřeš, stojí tam tři borci se zbraněmi, mikrofony, neprůhlednými brýlemi, ověšení další spoustou věcí a řeknou: ‚Dobrý den, nerušíme? Mohli bychom dostat něco k pití?‘ No, co asi uděláš? Budeš sprintovat pro vodu, podáš jim ji a řekneš zdvořile: ‚Teda, chlapi, vy asi musíte mít žízeň.‘“ O 2. světové už Američané napsali pár satirických románů, možná se za pár desetiletí najde někdo, kdo popíše o „tajnostech“ mise v Afghánistánu. Zdá se, že lezou na světlo, hlavně ty, o kterých zasvěcenci věděli, ale nemohli o nich mluvit. Tak si zatím pročtěte alespoň pár knih zde nakupených pod heslem Afghánistán, můžete začít třeba Knihkupcem v Kábulu.... celý text