Pablo70 přečtené 549

Kvílení 1990, Allen Ginsberg

Solomon umírá Po bombovém útoku na WTC 1993 Allen Ginsberg jede metrem D do Bronxu navštívit v nemocnici veteránů svého kostlivého přítele s tělem plným lézí… Carl bojoval s démonem smrti namáhavě se nadechoval kyslíkovou hadičkou a básník z Patersonu se k němu láskyplně sklonil něžně mu sundal brýle s širokými obroučkami a vyčistil je Vize Čistota Carl zvedl oči + Allen nahlédl do jeho vyčerpané duše Pak se shýbl k umírajícímu příteli a požádal ho o odpuštění „že ho přivedl do světla reflektorů a učinil z něj v Kvílení exemplární příklad univerzálního utrpení“ „Jsem s tebou v Rochlandu v mých snech z tebe kape jak jsi cestoval po moři a kráčíš po dálnici napříč Amerikou v slzách ke dveřím mého domku v západní noci“ Carl zůstal tichý a při umírání „klidně surrealistický“ ... So it goes...... celý text

Tak zatím, Natálie 2020, Michel Faber

No, tak jo: drsný svět vyžaduje drsné povídky! Natálie mi připomněla Špronglův a Vítkův dokument o HIV pozitivních v Oděse z roku 2008. Možná jste ho taky viděli, tenkrát byla Oděsa hodně promořená a filmaři se odvážili do ubohých bytů (často brlohů, o jakých Faber píše). Promítalo se to na akci „Chceme ještě žít“, kterou organizoval fotograf Jan Šibík. A export ruských nevěst stále pokračuje… Ne, že bych měl s Faberem problém, ale četl jsem jeho povídky po přelouskání Bradburyho Marťanské kroniky. Svět se asi za ty roky hodně změnil, nebo spíš náš pohled na něj? Ta beznaděj z Faberových povídek čouhá jako sláma z bot! No future? Tak přidávám jako protiklad k jeho nevěře se spermatickými skvrnami jednu starou židovskou (každý to máme jinak): Při pátečních večerních bohoslužbách přijde Móric ke svému příteli Roubíčkovi a říká: „Potřebuji od tebe jednu laskavost. Spím s manželkou našeho rabína Můžeš ho po bohoslužbách nějak pozdržet v synagoze?“ Roubíčkovi se tento jeho nápad sice moc nelíbí, ale protože jsou s Móricem celoživotní přátelé, neochotně souhlasí. Po bohoslužbách zapřede s rabínem rozhovor a klade mu nejrůznější hloupé otázky, jen aby ho zdržel. Po nějaké době to začne moudrému rabínovi být podezřelé a zeptá se: „Roubíček, o co vám vlastně jde?“ Roubíček, plný pocitů viny a lítosti, přiznává rabínovi: „Je mi líto, rabbi. Můj přítel právě teď spí s vaší ženou, a tak mě požádal, abych vás chvíli zdržel.“ Rabín se usměje, položí bratrsky ruku na Roubíčkovo rameno a řekne: „Roubíček, raději si pospíšej domů. Moje žena zemřela před dvěma lety.“... celý text

Marťanská kronika 1991, Ray Bradbury (p)

„Čtěte ty autory, kteří píší tak, jak vy byste chtěli jednou psát, kteří myslí tak, jak vy byste rádi mysleli. Ale čtěte také ty kdo nepřemýšlejí a nepíší tak, jak vy byste chtěli přemýšlet a psát, což vám může ukázat směr, kterým byste se jinak dlouhá léta nevydali.“ Napsal Ray Bradbury ve stati Jak pěstovat a živit múzu. Jaký je požitek číst Marťanskou kroniku z prvního brožovaného vydání v edici Kapka – knihovna pro každého, svazek 17, 1959, cena 5 Kčs! S doslovem Josefa Škvoreckého. (A se starým pravopisem: poesie, televise…) V tom roce vyšel poprvé i časopis Mladý svět (výtisk za 1 Kčs). Škvorecký píše: „Autor tohoto románu, dnes osmatřicetiletý syn amerického středozápadu, je zajisté jednou z nejsympatičtějších postav amerického literárního světa. K psaní – smíme-li věřit reklamním pramenům – přivedla ho chudoba, ta typická chudoba amerických dětí, které si na coca-colu a na obrázkové magazíny vydělávají prodejem novin...“ Bože, kdo z nás v roce 1959 věděl, jak chutná coca-cola!? A četl nějaký obrázkový magazín? Snad Svět sovětů... Bradburyho sága osidlování a vysidlování Marsu je romantická, poctivá a samozřejmě tradiční, co se hodnot středozápadu týče. Je hodna pokračování Poea, kterého zde také zmiňuje (vedle Darwina, Huxleyho a Freuda, kterého se lidstvo „pokusilo usměrnit“. Výsledek? „... s nimi se nedalo moc hýbat. Tak jsme se jako idioti pokusili zničit náboženství. A to se nám povedlo. Přišli jsme o víru, potáceli jsme se od ničeho k ničemu a lámali si hlavu, k čemu život vlastně je.“). Škvorecký se jistě radoval, že to tam cenzoři nechali. Měl stejný názor. „Ach, realismus! ...k čertu s tím vším!“ Edgar Allan Poe. Tak zní motto jeho doslovu v době, kdy byl socialistický realismus oficiální doktrínou. (Vypadalo to, že brzy ochutnáme i tu coca-colu!!!) Bradburyho kniha je kritická k rasismu, společenské nerovnosti, poručnictví, byrokracii, je protiválečná. Ale hlavně je plná nádherných nápadů a her fantazie. „Chci, aby moje knihy byly především rozptýlením a ohromnou legrací, která stimuluje, provokuje, děsí, a doufejme pobaví. Vyprávět dobrý příběh… zbytek ať se dostaví poté, co hra skončí a diváci se rozejdou domů… v noci se probudí a řeknou: Tak o tohle mu jde! Nebo následujícího dne zvolají: On tím myslí nás! Zajímá ho, co je teď! Náš svět, naše problémy, naše radosti a naše zoufalství!“ (R.B. - Tajemná mysl) Jistě. Tak to je.... celý text

Lampy navečer 1971, Alexandr Alexandrovič Blok

V tomhle výboru z díla objevíte lyriku, mystiku, lásku, ale i revoluci. Vše staré už přes sto let. A přesto živé. A nabízející paralely, neboť Blok byl svého času (za carského Ruska) vyhledávaným poetou, který se četl. Semlela ho až revoluce, ta velká říjnová (ze začátku listopadu), ovšem Blok s revolucí už koketoval v té předešlé z roku 1905. Revolucionář ovšem nebyl, byl básník… Vrcholem jeho tvorby je bezesporu poéma Dvanáct. Kdyby nic jiného, tohle si vychutnáte, je to mix vzniklý „přisátím verše k ...hranám revoluční ruské současnosti let 1917, 1918: urbanistické krajině, častušce, městské romanci, revolučnímu heslu, církevnímu chorálu, cikánské melodii, pouličním monologům a dialogům, lidovému jazyku i měšťácké frázi…“ (Z doslovu Lamp navečer). Přirovnal bych ji k písním Bertolda Brechta, pokud vám to nic neříká, tak tedy k Písni zapadáku (tak to vidíš Máňo, přece jsme tě lízli…), staré ruské baladě z podsvětí Murka (Máňa), kterou otextoval Géza Včelička (1901–1966, vlastním jménem Antonín Eduard Včelička - pseudonym si dal podle nizozemských povstalců geuzů), vlastně ji přebásnil. V poémě Dvanáct se zamordovaná lehká holka jmenuje Káťa: Na tvé bílé šíji, Káťo, vidím čárku, čerstvý šrám. Pod tvým bílým ňadrem, Káťo, rána je, kdo vbod ji tam? V prádle z krajek chodívala - no choď si, jen si dej! S oficíry užívala - jen si užij, užívej! Marně se Káťuška snaží zachránit, že se teď miluje s gardisty… Čokoládu jenom žrala, šatila ses podle mód, s junkerem ses tahávala - a teď je ti voják vhod? Část poémy Dvanáct zhudebnil Jaromír Nohavica. Po přečtení ho okamžitě okouzlila! Není divu. Horší to bylo s revoluční vládou. Blok upadl v nemilost a byl označen za zrádce revoluce. Ve finále jeho balady se totiž nezjevuje dvanácti revolucionářům Lenin, ale Kristus. Kristus jako spása, podobně jako v Bratřích Karamazových (Dostojevskij), kde Kristus líbá v závěrečné scéně vyschlá ústa nemilosrdného inkvizitora. Proč Kristus? Hrůzy revoluce dávaly tušit, co bude následovat, jako by se básník ptal, co bude dál? „A co teď? Teď se můžeš jen modlit!“ Než se mohl Blok dočkat odplaty, zemřel zcela vyčerpaný na infarkt. Blok sám popsal svou dobu v dopisech souputníkovi básníkovi Bělému: podle něj oba patří mezi „děti strašných let Ruska“.― Jeho osud básníka žijícího za revoluce se podobá našemu Konstantinu Biebelovi… Zas jde dvanáct – na řemeni pušky. Skřípou kročeje. Jenom vrahu vůbec není vidět do obličeje… Leť, buržuji, vrabečku. Vypiju si krvičku za tlusťounkou, za hebounkou černobrvou Kátičku… Ech, ta chandra -... celý text

Konec civilizace 2011, Aldous Huxley

Konec civilizace po 1237. Tak jen pár poznámek: „Ale proč je to zakázáno?“ ptal se divoch. Inspektor pokrčil rameny: „Protože to je staré; to je hlavní důvod. Tady nám staré věci nejsou na nic.“ „I když jsou krásné?“ „Zejména když jsou krásné. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.“ (Jak současné!) Komentář: "Myslím, že skutečná příčina neštěstí, vší dnešní komercionalizace a takzvaného rozvoje tkví ve ztrátě smyslu pro starobylé. Ztráta starobylého znamená ztrátu vědomí bezčasého v přítomnosti pokaždé, když je pokácen starý strom, když je srovnána se zemí nějaká pamětihodnost." (R. Aitken - Vlna zenu) „Ford Pán sám velmi přispěl k tomu, že se důraz přesunul z pravdy a krásy na pohodlí a štěstí. Takový přesun si vyžádala hromadná výroba. Všeobecné štěstí udržuje kola v neustálém chodu, což pravda a krása nedokáže.“ (Zaměňte krásu za lásku a jste doma!) Skvělá definice filozofa: „Člověk, jenž sní o tom, co je mezi nebem a zemí.“ Co je filozofie: „Člověk věří určitým věcem, protože byl predestinován, aby v ně věřil. Hledání špatných důvodů pro to, čemu člověk věří z jiných špatných důvodů – to je filozofie.“ A ještě k Shakespearovi: jako spojnice věků je W.S. použit i v knize V jedné osobě (John Irving). Konec civilizace jsem četl z vydání v roce 1970 s opravdu prastarými citacemi z jeho her. Už u Irvinga si někteří čtenáři stěžovali na nezáživnost Shakespearových děl. Tyhle ukázky v Konci civilizace by asi vůbec nedali…... celý text

Noční let 1988, Antoine de Saint-Exupéry

Čím by byl Saint-Exupéry bez letadla? Možná „jen“ spisovatelem. Ovšem když vylíčil v knize Noční let svůj boj s cyklónem v Patagonii, napsal mu básník Léon-Paul Fargue: „Necháváte nám padat hvězdy do polévky.“ Tak sugestivní jsou zde popisy bouře, kterou letec musí zdolat. A už to ví, když odhadne své šance: „Jsem ztracen!“ Ovšemže bojuje. Zoufalý a odhodlaný. I šéf leteckého provozu bojoval, ač vzdálený a na zemi – minutu co minutu, jak docházely telegramy, mu připadalo, že cosi rve z rukou osudu, že omezuje podíl neznáma a že vyvádí své posádky z hlubin noci... Jeho vlastní bolest ho naučila mnohému: „Otvírá to jistá okna.“ Máte to také tak? A další část poznání: Cítil se osamělý jako dnes večer, ale velmi brzy odhalil bohatství takové samoty. Je pro vás samota obohacením? Zkušenosti: Deset let zkušeností a práce… Ten člověk tu někde pracuje, aby život pokračoval… „Ten člověk netuší svou velikost.“ A zatím… kdesi zápasila poštovní letadla. Noční let se vlekl jako nemoc: bylo nutno bdít. Bylo nutno stát při těch lidech… Dokážete podpořit své bližní? Exupéry byl několik let i ředitelem malého letiště. A jeho Noční let by mohl být i příručkou pro naše managery a vládce: „Jsem spravedlivý nebo nespravedlivý? Nevím. Budu-li trestat, ubude poruch. Odpovědný není člověk, odpovědnost je jako nějaká temná síla, s níž se vyrovnáváme, jen když postihujeme všechny bez rozdílu. Kdybych byl úzkostlivě spravedlivý, byl by každý noční let vyhlídkou na smrt.“ A v dnešní době nesmírně aktuální: „Když si člověk chce získat oblibu, stačí trochu politovat. Já nikdy nikoho nelituji, anebo to skrývám. A přece bych se rád obklopil přátelstvím a lidským pochopením… Ale já sloužím událostem. A musím zocelit lidi, aby jim sloužili taky… Když si povolím, když nechám události běžet jejich cestou, začnou se záhadně rojit poruchy...“ Někteří čtenáři neodpoví na mé otázky, protože k nim ještě nedospěli. Exupéry je prožil. Na palubě letadla také zemřel. Hledejte odpovědi na otázku, co je život, v jeho knihách!... celý text

Mozart: Člověk a génius 2001, David Weiss

Pro milovníky Mozartovy hudby jako jsem já, je tato kniha opravdovou nezbytností: skvěle napsaná, lidská a pochopitelná jako samotná mistrova hudba. Mozartova hudba se zdá být snadná, dobře se poslouchá a dočetl jsem se i to, že když ji pouštěli dojnicím, jejich produkce mléka se zvedla. Vida! O to překvapivější je zpráva z Británie, že někteří profesoři z prestižní anglické Oxfordské univerzity prosazují zákaz notového záznamu ve výuce a ukončení zaměření na klasické evropské skladatele jako je Mozart či Beethoven. Současné výukové osnovy se podle nich zaměřují příliš na „bílou evropskou hudbu z otrockého období“, proto navrhují, aby hudební dovednosti – jako je ovládání klaviatury nebo dirigování orchestru – už nebyly pro studenty hudby povinné. Přílišné zaměření na „bílou evropskou hudbu“ podle nich může dokonce způsobovat „velké utrpení“ studentům jiné barvy pleti. Chudák Mozart, asi by se nestačil divit... Mozart člověk a génius má už dlouho své místo v mé knihovně, tak si jdu honem pustit svá oblíbená Divertimenta a také árii Viva la Libertá! z Dona Giovanniho, vždyť Mozart byl zednář a volnomyšlenkář!... celý text

Marie de Saint-Exupéry a její syn Antoine 2003, Zdeňka Stavinohová

Milá knížečka vzpomínek a korespondence. A je třeba doplnit odpověď na otázku předešlého čtenáře: "Po několika dnech mi přišel balíček a v něm pečlivě zabalená šála, kterou paní Saint-Exupéryová upletla." (str. 53) Asi to přehlédl... Knížky nakl. Sursum jsou pěkně upravené.... celý text

Saint - Exupéry 2001, Jules Roy

„Necháváte nám padat hvězdy do polévky,“ napsal Exupérymu básník Léon-Paul Fargue poté, co vydal knihu Noční let. Ovšem esej Saint-Exupéry nenapsal básník, ale letec Jules Roy, důstojník vojenského letectva, který bojoval ve službách R.A.F. proti Hitlerovi v Africe. Letec dává poctu letcovi a ví, zač je toho loket. Ani Exupéry neměl v životě nic zadarmo, zápasil s nepochopením a přezíráním v rodné Francii: „Bylo třeba čekat, až nakonec zahyne, aby veřejní činitelé pochopili, že jsme ztratili jednoho z největších mužů této doby, aby nám do očí vyřkl tu potupu, kterou jsme všichni povinni snášet za to, že jsme ho neměli dostatek rádi,“ protože před smrtí prohlásil: „Budu-li ve válce zabit, je mi to naprosto lhostejné...“ Tato esej se jmenuje v originále Vášnivé zaujetí a smrt Saint-Exupéryho. Autor spisovatele poznal osobně, sloužili spolu. Exupéry už byl ve vysloužileckém věku, když se přihlásil znovu do služby. Vždycky pohrdal rizikem. Když našel Guillaumeta v Andách, byl překvapen, když mu G. řekl: „Viděl jsem tě, ale tys mě neviděl.“ „Jak jsi věděl, že jsem to já?“ divil se Exupéry. „Nikdo jiný by se neodvážil letět tak nízko,“ odpověděl mu zachráněný. Stejně bez bázně létal Sint-Exupéry na své průzkumné lety nad rodnou okupovanou Francii a z toho posledního se už nevrátil... Tato esej není jen ódou na spisovatele, jehož knížku si „dával pod polštář“ Karel Zich (a my s ním), je to především cenné svědectví, pro které si ji stojí za to přečíst.... celý text

Harlemský zpěvník 1963, Langston Hughes

V roce 1957 vyšel výbor z poezie Langstona Hughese Černoch si zpívá blues ve skvělém překladu dnes trochu polozapomenutého básníka Jiřího Valji. Na počátku 60. let zrála doba k uvolnění po tvrdých 50. (Vzpomeňme, že Hitler jazz zakázal jako hudbu podřadné rasy a Stalin na něj navázal, v roce 1952 vyšel v českém překladu protijazzový pamflet Hudba duševní bídy z pera V. Gorodinského, tentokrát nešlo o rasový, ale politický problém tzv. zvrhlého umění kapitalismu. Teprve později soudruhům došlo, že jazz je vlastně hudba „utlačovaných černochů“ : „ukradli jste mi má blues/ učesali jste je, že se mi už nepodobají“ , vzkazuje básník „obchodníkům s uměním“ - a toho se muselo využít!) K rozvoji jazzu opravdu došlo, a tak v roce 1963 opět vychází výbor z Hughese Harlemský zpěvník s náležitě etnickou obálku ve stylu afrického umění. Číst Hughesovu poezii znamená pochopit kořeny jazzu a blues. A nejen to, poznat autentickou předlohu, která inspirovala české autory - třeba Kainara nebo beatnika Hraběte. Po přečtení této sbírky budete nazírat zcela jinak na české autory blues. Bez ní by nevznikly songy jako Černá Jessie (Hegerová), Blues železničního mostu (Olmerová) a na str. 74 najdete Hughesovo Sladké je žít, které zpívá V. Mišík. Pokud tedy neseženete v knihovně první sbírku, Harlemský zpěvník vám poslouží stejně. Je to poctivá poezie.... celý text

Černý mrak v bílém 1976, Josef Kolmaš

Kdybych tak na svaté učení myslel jak na tebe, svatému učení jak tobě se zaslíbil, už v tomto životě bych patřil na nebe, už v tomto životě buddhou bych asi byl. I v buddhistických zemích, jak vidno, mají stejné problémy jako u nás. Jak nevzpomenout na písničku "počkej holka, však ty budeš plakat, až já budu kázáníčko kázat..."? Inu, lidová poezie nám ukazuje, že lidi jsou všude stejní i přes rozdílnou kulturu. Otázkou je, zda (nebo nakolik) je ještě tato lidová nota v Tibetu živá. "Mají-li si Tibeťané, pyšnící se stovky let starými buddhistickými tradicemi, zachovat svou jedinečnou identitu, a přitom nezaostat při horečné přeměně Číny v moderní společnost, čelí v současné době nelehkému rozhodování. To sahá od bolestného výběru rodičů, zda se mají děti ve škole soustředit na svou rodnou tibetštinu, nebo na mandarínskou čínštinu, která je úřední řečí, až po banálnější otázky typu, jak se oblékat, jakou hudbu poslouchat a jaké knihy číst." https://temata.rozhlas.cz/tibet-hleda-svou-vlastni-cestu-mezi-modernim-vyvojem-a-tradicemi-7997961 Co zbylo z lidové poezie u nás? Kolik lidovek znají dnešní děti? Zpívá jim ještě někdo k usínání? Lidová poezie Tibetu vás rozhodně nezklame a zahřeje u srdce.... celý text

Jóga 1972, André Van Lysebeth

Tato kniha znamenala průlom v zájmu o cvičení jógy u nás. Hned jsme se jí chopili a s většími či menšími úspěchy jsme začali nacvičovat ásany (žádné kurzy jógy tenkrát nebyly). Inu, uběhla řádka let, ovšem širsasanu stále zacvičím! :-) https://www.youtube.com/watch?v=tNPNqm-Qw2M... celý text

Ještě jednou jaro , Jaroslav Seifert

„V devatenácti letech jsme byli oblouzeni poezií prokletých básníků. Vzdávali jsme se vlnám rimbaudovských moří. Z Baudelaira, kterému jsme mnoho nerozuměli, vnímali jsme jen morbidní obrazy a scény… Ve vlastních pokusech jsme třeli slovo o slovo, přimýšlejíce si k tomu jiskry. Jednoho dne jsme otevřeli jakýsi časopis; verš - ALKOHOL MĚSÍCE SE VZŇAL… jako blesk přivedl k výbuchu náklad vteřin – všedních, ach, tak všedních… Tím veršem jsme se po prvé setkali s poezií Jaroslava Seiferta.“ Svazek základní řady Klubu přátel poezie Ještě jednou jaro (1961) uspořádal básník František Hrubín, autor předešlých slov. Jaká vzácná příležitost! Pokud seženete takové knihy, kde jsou autentická svědectví současníků, původní fotografie (které později byly cenzurovány už jen proto, že připomínaly 1.republiku!), a jsou třeba uspořádány a komentovány někým, kdo byl stejně skvělý básník, neváhejte ani vteřinu! Roky plynou a autenticita komentátorů druhé a další generace rychle klesá. Tak to chodí. V této knize najdete třeba i Seifertův horoskop zrození, svědectví současníků, kresby, karikatury a fotografie a samozřejmě i výbor poezie. Rok 1961 (před šedesáti lety) byl ještě rokem, kdy básničtí bardové žili a mohli psát a vzpomínat. Pokud vám právě na tomhle záleží (dozvědět se, jak to všechno bylo: kdo s kým o čem pro koho), tady to najdete. Seifertovu poezii stále milujeme!... celý text

Vypravěčka 2014, Jodi Picoult

Takhle se ztrácí paměť lidstva - spisovatelka si nastuduje, co to byl holokaust, zamíchá do toho romanticko-horrorové storky o upírech (!!! opravdu děsné!!!) a taky samozřejmě lásku a nenávist, a hleďme na ty náhody: aktéři z koncentráku se po letech ausgerechnet potkají v americkém městě, kde žijí, babička je druhá Šeherezáda, uff uff! Pokud si chcete o holokaustu opravdu něco přečíst, zkuste třeba Lustigovy knihy, ten tam byl, nebo něco od Fuchse... Tato slátanina vezoucí se na nynější módní vlně knih o kolokaustu se ovšem čte sama, (začátek se mi fakt líbil a JP psát umí), jak by ne! Šikovný mix! (Jak tu píše Macula: návaznost detailů a děje je tu až neuvěřitelná!!!) No, jinak by se to ani neprodalo... co na tom záleží, že realita byla jiná, ale kdo si to dnes ještě pamatuje???... celý text

Sídlo na zemi 1976, Pablo Neruda (p)

„Taková budiž poezie, kterou hledáme… Nečistá jako šaty, pošpiněná jako tělo skvrnami od jídla a zahanbujících úkonů, plná vrásek, postřehů, snů, bdění, věšteb, vyznání lásky i nenávisti, zvířeckosti, otřesů, idyl, politických přesvědčení, popření, pochybností, souhlasů, daní.“ To napsal mladý básník Pablo Neruda po kritice na svoji poezii v roce 1935. Cítil, že poezie není nic akademického, o sobě napsal: Když se vidím v zrcadlech, tak zbytečný, s pachutí týdnů, životopisců, papírů, tu rvu si ze srdce kapitána pekla, ustanovuji nedefinovatelně smutné doložky. (Kůň snů) Líp by to nenapsal ani Rimbaud. Po letech nespoutaného toulání po světě přišel rok 1936 a boj proti fašismu ve Španělsku, do kterého se svou tvorbou zapojil (byl právě konzulem v Madridu). Ale smrt chodí po světě i převlečená za koště, olizuje zem, hledajíc nebožtíky; smrt přebývá v koštěti, je to jazyk smrti hledající mrtvé, je to jehla smrti hledající nit. (Pouze smrt) Napsal i ódu na smrt básníka Lorcy popraveného Frankisty. Ať už si myslíme o PN cokoli (jeho komunismus), v jeho mladé i pozdější tvorbě najdeme mnoho krásných básní. Nerudův styl je košatý jako koruna stromu (ostatně jako tomu u španělsky píšících autorech bývá). Hledejte, jaký byl… chtěl obejmout zemi! Bledý, překypující cítím, jak se mi slova propadávají do úst, slova jakoby utopené děti, a směr a směr a zuby rostou lodi, vody a zeměpásy jako spálené ohněm. (Stavební materiál)... celý text

Setkání s Minotaurem 1969, Václav Renč

Lyrická sbírka básní těžce zkoušeného básníka, odsouzeného v r. 1952 v komunistickém monstrprocesu s tzv. Zelenou internacionálou (katolickou inteligencí), vyšla v r. 1969, kdy se na chvilku "ještě mohlo", a obsahuje žeň z let 1963-69. Je s podivem, že si básník zachoval svou průzračnost, zůstává člověkem dávajícím světu šanci, možnosti rozhodování (Kdybys chtěla, dalo by se udělat i to... - Dopis mladé básnířce... a jinde), kladoucím otázky... tedy si váží všeho, co mu bylo v těžkých letech odepřeno. Řada básní se týká básnictví samotného, včetně bilancujího Setkání s Mínotaurem: Ostatně je čas zavřít knihu, popsanou až za desku o rovných tisíc stran, jež zapomněli přivázat. A... začít novou? Kdo by si chtěl něco začínat! Spíš projít mezi všemi knihami, čepci, slezy a bachory, knihami, do kterých vevázali plíce, taková ta dmychadla... Projděte tuto útlou knížku s básněmi šesti let po propuštění z vězení (dostal 25, odseděl 10), najdete "co se psalo prstem po střípku mřežované oblohy" a uslyšíte srdcem "sladkou píseň...jež tiše usedá v tvůj vlas/ jak třešňová jinovatka/ když stromem něhy otřáslas..." Doporučuji.... celý text

Malé básně v próze 1967, Charles Baudelaire

„Básník se těší neobyčejné výsadě, že ze své vůle může být sebou samým i někým jiným. Zachce-li se mu, vstoupí do každé lidské bytosti – jako ony bludné duše hledající schránku těla. Jemu jedinému první poslední je otevřeno dokořán; a zdá-li se, že jsou některá místa pro něj uzavřena, je to tím, že jeho zrakům nestojí za návštěvu.“ (Davy) Tato slova bezesporu fatálně zasáhla mladičkého Rimbauda, který je pak geniálně shrnul do magické formule: „Já, je někdo jiný!“ Rozbít metrum pravidelné poezie a dát slovům svobodu! Po Baudelairovi to dokázal právě Rimbaud a poté, co to učinil, ho už poezie nezajímala. Zdá se, že cítil, že není kam pokračovat… Koupil jsem si tohle vydání, když vyšlo (1967), táhlo mi na 17 a už surrealistické ilustrace mě ohromily. Jel jsem na vlně prokletých básníků a hledal sám sebe. Když se s nimi setkávám nyní, po více než půlstoletí, cítím ten jejich tlak, který do mne zapadal a přetavoval mou každodennost. Myslím, že lehce navážete spojení. Čtěte v autobusu, metru, vlaku – pohyb dává do pohybu myšlenky. (Krásně to napsal Vindur. Tx.) Možná nejste zrovna básníky, ale dokážete vstoupit do lidské bytosti, která se jmenovala Charles Baudelaire.... celý text

Songy, chóry, básně 1978, Bertolt Brecht

Když už pořadatel a překladatel Brechta začal u těch songů, je třeba vzpomenout na „Časy, ty se mění“ (Bob Dylan). Hned v prvních řádkách předmluvy si zaprorokoval: až se bude psát rok 1999 a budou se vzpomínat nejpopulárnější písně XX. století, určitě se na prvních místech umístí „Mackie Messer“. Kniha vyšla 15 let po Beatlemanii a bylo vidět, že pan Kundera bigbíťák opravdu nebyl. V žebříčcích nejlepších písní „Mackie Messer“ opravdu není na rozdíl třeba od „Yesterday“, a na konci století tu už byla vítězem ankety „Smells Like Teen Spirit“ od Nirvany. Já však „Messera“ umím nazpaměť i s textem Jiřího Suchého (pusťte si na YOUTube), umím i „Yesterday“ a znám i Nirvanu. Z Brechta ještě znám „Surabaya Johnny“ – to zpívala Hana Hegerová. V téhle úvaze je obsaženo, jak se změnil svět od doby, kdy Brecht psal své divadelní hry a horoval pro komunismus. Počítejte s tím, jestli se na Brechta chystáte, a jestli chcete nasát atmošku 20. let v Německu, kdy komunisté a fašisté na sebe začali brousit dlouhé nože, přečtěte si třeba detektivku Mokrá ryba (nebo i další z této série). Brecht znal život a jeho hry, básně a songy jsou určitě plnokrevné, poctivé, alespoň ty, ve kterých rozhodně ještě nemusel sloužit vládnoucí ideologii. A tahle kniha se bude nejvíc líbit těm, co mají rádi divadlo.... celý text

Tlak mé krve 1979, Alois Volkman

Přítel a osobní lékař Jaroslava Seiferta ve svých básních glosuje svět svého žití. Rodnému kraji v okolí Litovle na Hané je věnován první oddíl sbírky. Mnoho básní vychází z jeho lékařské praxe (Úcta k životu): Zanecháváme na vyšetřovaných otisky svých prstů usvědčující důkazy sweitzerovské úctě k životu do posledních známek. Dalktylogramy lze snímat. Ruce vložit! Velmi aktuální! (Zná dnes ještě někdo Schweitzera? Snad ano.) Řada básní je až epigramických: Toneme v záplavách informací. Přibývá jich po krk nad hlavu než stačíme se přesvědčit zda nekotví někde Noe. Informací jsou plné archy. Dnes by tato báseň bezesporu byla napsána jinak. Ale tenkrát ještě internet nebyl... Volkman trefně glosuje svět a má pro nás dobré rady. Neházej flintu do žita! Polehne žito flintu někdo najde a vystřelí si z tebe. Básně se vám budou dobře číst. Lékař musí být srozumitelný, jinak by nikoho nevyléčit, že?... celý text

Písání 1996, John Lennon

S Lennonovými nonsensovými povídečkami nás seznámil Jirka Černý ve své knížce Poplach kolem Beatles . Chodili jsme na průmku a psal se rok šest a šedesát. Fáfa Staroch, Bobík, co neměl pěstičku (válka) a další se okamžitě stali našimi kámoši! O rok později už jsme vydávali školní časopis a psali naše vlastní variace na „realitu“ : „Houžew-natý Jun Su. Jun Su byl -ný, -natý, -itý, -ičitý? Seděl na břehu žlutýho moře a čáral si klacíkem v písku. Když měl studený ručičky a nožičky, zabalila mu je jeho stará dobrá mladá žlutá máma do starý dobrý žlutý rodinný houžve, aby se zahřál. Bylo to jasný, byl dvojmocný, jó, to uměl!“ (Pro mladší ročníky: storku Houževnatý Jun Su jsme měli v čítance pro 2.třídu! O tom, kterak se chudý čínský chlapec, který neměl ani na papír a tužku, naučil u moře psát! A v Chině zrovinka v šest a šedesátém zuřila Maova kulturní revoluce, však o ní Beatles taky zpívali na White albu! A tehdy jsem chodil na chemickou průmku.) Naše blbovinky nebyl o nic míň uhoz, než ty Lennonovy! Tak zkuste taky nějaké to svoje písání, určitě vám to půjde od ruky! Nám bylo 16. A s basákem v našem bigbítu jsme si začali říkat Starochu. No, říkáme si tak dodnes. Už 55 let...... celý text