pan_Vaclav
přečtené 781
Parmenidova filosofie
2013,
Záviš Kalandra
Kalandrova interpretace působí i ve spoustě odborných komentářů k Parmenidovi osobitě, neschází jí důvtip ani široká obeznámenost jak s primárními, tak sekundárními prameny. Pisatel postupuje dle vlastních slov historickou metodou a rekonstruuje Eleatovu filosofii jako kritickou odezvu na iónské fysiky. Těm má Parmenidés vytýkat představu časové posloupnosti světů, které spontánně a periodicky vznikají z nějakého počátku, ať se jím míní voda, vzduch, bezmezno či oheň, a do něj opět zanikají. Jsou to tedy vznik a zánik, na něž podle Kalandry míří osten Parmenidovy kritiky a na které je odpovědí jeho pojetí jsoucna, jež nevzniká ani nezaniká, nýbrž je stále stejné. To je ovšem od Kalandry šikovný tah, neboť mu umožňuje překlenout propast mezi první a druhou částí básně, mezi Pravdou a Míněními pouhých smrtelníků. Daří se mu to proto, že představa stále stejného celku nevylučuje možnost místního pohybu ani mnohosti jsoucna, resp. duality světla a noci a jejich míšení. Pisatelův problém tkví na druhé straně v tom, že ačkoli až otravně často vytýká moderním interpretům nedostatek historického smyslu, sám se nerozpakuje hovořit o Parmenidově systému, psychologii či noetice. Jeho práci s pojmy spravedlnosti (DIKÉ) či rozumu (NOOS) nepovažuji rozhodně za historicky důslednou, a nakonec ani věcně udržitelnou. Parmenidés prý jako první prolomil hranice bezprostředního smyslového vnímání, na němž jako na svém noetickém základu stály doposud nauky iónských fysiků, a rozšířil je o schopnost paměti. Protože ve své době nedokázal ještě rozlišovat mezi jednotlivými duševními mohutnostmi, slily se mu vnímání a paměť do jediného slovesa NOEIN. Zde pro mě ovšem přitažlivost Kalandrovy interpretace končí a jeho deklaratorně historická metoda (která mimochodem nechává zcela bez povšimnutí historické okolnosti Parmenidova urozeného původu a povolání zákonodárce, který měl s DIKÉ svou praktickou zkušenost!) se pro mě stává nespolehlivou.... celý text
Dialog, jehož význam ani historickou působnost nelze přecenit. Pasáže věnované jménům a slovesům nalézáme ještě dnes v mluvnických příručkách, když se v nich pojednává o podmětu a přísudku. Platónovy syntakticko-sémantické úvahy o rozdílu mezi jmenováním a vypovídáním, o pouhém kladení jmen anebo sloves za sebou a naopak o spojování jmen a sloves do jednoty řeči (my bychom řekli spíše věty), která tím teprve nabývá vlastnosti být pravdivou a nepravdivou, jsou jednoduše klasické. V Sofistovi je Platón nezapomene opřít o ontologii nejvyšších rodů, která představuje zároveň tvůrčí rozvinutí a překonání klíčového odkazu Parmenida a elejské školy. Platón navzdory svému předchůdci dokládá možnost nejsoucna ve snaze zabránit sofistům, aby dovedli eleatský předpoklad o výlučné myslitelnosti a vyslovitelnosti jsoucího do důsledků a prohlásili, že neexistuje nepravdivá řeč, která by byla říkáním nejsoucna, tedy sotva něčím víc než významuprostým zvukem. Oč tu Platón bojuje, je skutečnost rozdílu mezi řečí nepravdivou a pravdivou, mezi sofistickým klamem a jeho filosofií (dále viz Nietzsche). Dialog se tak stává hmatatelným důkazem o vnitřní problémové i konceptuální provázanosti nauk o jsoucím, řeči a pravdě, jak ji světu představila Parmenidova báseň, a náleží mu právem postavení jednoho z pilířů západního myšlení, a ne jen toho úzce filosofického. Tomu, kdo veškerou pozdější filosofii označil za pouhé komentování Platónova odkazu, musím dát za pravdu.... celý text
Teorie lexikální sémantiky
2019,
Dirk Geeraerts
Působivý přehled vývoje teorie lexikální sémantiky, který je sice štědrý na informace, čtenáři je však neposkytuje zadarmo. Autor rozděluje historii oboru na pět období. Nezůstává ale u jejich pouhého výčtu a chronologického uspořádání, nýbrž vytyčuje problémové okruhy, které určovaly, určují a budou určovat vývoj nauk o slovním významu. Jedná se např. o otázku, zda jazyk představuje svébytný systém, nebo je třeba zkoumat ho ze širší perspektivy. Je tedy znalost významu znalostí výlučně lingvistickou, nebo jsou při jejím utváření při díle i tzv. encyklopedické znalosti (extralingvistické znalosti o věcech, faktech a událostech našeho světa)? Získávají slova své významy čistě jen základě vztahů k jiným lexikálním jednotkám, nebo jsou významy záležitostí psychologie? Můžeme se při bádání o slovních významech, jejich struktuře a proměnách v čase posunout bez zohlednění úlohy konkrétních mluvčích, produkujících konkrétní promluvy? Případní čtenáři ocení i pasáže věnované generalizaci, specifikaci, metafoře a metonymii, které ostatně bezděky rozvíjejí (nejen) rané lingvistické intuice klasického filologa Nietzscheho a dokládají jejich relevanci. Geeraerts odkazuje i k Wittgensteinovi (tentokrát výslovně a záměrně) a zohledňuje jeho pojetí rodinných podobností, které ovlivnilo významně lingvistický přístup k problému slovního významu a zpřístupnilo jazyk z nových, širších perspektiv. Předmětnou knihu lze chápat i jako představení kognitivní lingvistiky, nástin jejích budoucích badatelských možností a vytyčení styčných bodů s ostatními přístupy (historicko-filologickou sémantikou anebo kupř. korpusovou lingvistikou).... celý text