pan_Vaclav
přečtené 775
Základy psycholingvistiky
2014,
Eva M. Fernández
Autorky podávají základy psycholingvistiky poutavě a přístupně. Vymezují jednak jazyk konceptuálně, jednak dokládají vcelku přesvědčivě a na hmatatelných důkazech jeho psychologickou realitu (a tak i oprávněnost provozu předmětného oboru). Zapůsobily na mě především pasáže o dlouhodobé paměti, která představuje zároveň hranici, za níž přestává být výstižná počítačová metafora, a navozuje mimo jiné otázky na vztah jazykové struktury a významu, jejž dlouhodobá paměť uchovává na oné struktuře nezávisle. Neméně působivé byly pasáže na pomezí pragmatiky, kde si nevystačíme s kompozicionálním pojetím významu izolovaných vět a která dostává do hry inference, řečové akty atd. Jediné, co mohu knize, ne ale jejím autorkám, vytknout, je, že se nikdo nenamáhal s překladem anebo výstižnými parafrázemi anglických příkladů, na nichž pisatelky stavěly svůj výklad. Pro neangličtináře zůstanou některé klíčové pasáže špatně srozumitelné a jejich množství je nakonec od čtení definitivně odradí. (Porovnejte s ukázkovou prací odvedenou na překladu a komentářích k Lakoffově knize Ženy, oheň a jiné nebezpečné věci.)... celý text
Evoluce všeho
2018,
Matt Ridley
Ridley napsal knihu v nejlepší tradici novověkého racionalismu. Evoluce všeho je, řečeno jinými slovy, stará dobrá metafyzika. Má svoji ontologii (vše je evoluce), epistemologii (experiment a postupy některých současných věd o přírodě), a dokonce i etiku (spontánní procesy jsou dobré, a když se na ně člověk spolehne, otevřou mu světlejší zítřky). Spočívá v tom ale i její slabina; Ridley postrádá důslednost filosofa. Hned druhý odstavec první kapitoly obsahuje seznam zavádějících zkratek, ne-li omylů. Jedna z mála věcí, kterou jsem si odnesl ze školy a kterou má čtenářská zkušenost potvrzuje dodnes, je, že ve filosofii se má člověk spolehnout zejména na primární texty, byť to není v případě antických anebo třeba středověkých autorů vždy možné. Pisatel neklade ani klíčovou otázku, jak jsou možné shora řízené procesy (jsou to maladaptace?). V kapitole o evoluci vlády beze všeho předpokládá existenci lidských práv, potlačovaných v archaických společnostech kořistnickými bandami. Lidská práva se snad nevyvinula, když vše je evoluce? (Musím být vůči autorovi fér a uvést, že se jedná o jeho citát historika Higgse. Citát ovšem, nad nímž se nepozastavuje.) Ridley - a podobní autoři - se i s náboženstvím vypořádává šmahem a jeho kritika pokulhává daleko za tou z pera Feuerbacha anebo Nietzscheho.... celý text
Barbarská Evropa
2017,
Karol Modzelewski
Modzelewski se drží pramenů jak klíště, takže jeho kniha může působit těžkopádně a s každou další otočenou stránkou repetitivněji. Jedná se přesto o strhující čtení. Kniha nabízí možnost sledovat titěrnou, mravenčí práci historické interpretace nevyzpytatelných pramenů, které bych označil sotva za nějaká "fakta" anebo "materiální historickou evidenci" či "skutečnost". Pisatel rekonstruuje na základě latinsko-křesťanských kodifikací barbarského zvykového práva společenskou skladbu neliterárních archaických společností a nechává je vystoupit v nečekané plasticitě. Zůstává ale bohužel o poznání skromnější při formulování obecnějších závěrů, dotýkajících se rozmnožení evropské identity, podle něj vymezované úzce dědictvím antiky, křesťanství a židovství, o autentické prvky archaických Germánů a Slovanů. Některé autorovy ambice nebudou zkrátka naplněny. Jím učiněné dílčí závěry ovšem mohou bezděky relativizovat rozdíl mezi angloamerickým zvykovým právem a tím kontinentálním, navazujícím na římské právo a zákony. Modzelewski dokládá naopak, že latinsko-křesťanská tradice se musela moci vypořádávat s hutným substrátem zvykového práva pohanských společností, které ji jednoduše nepřejímaly ani si ji nenechaly bezezbytku vnutit. Nemohu knihu doporučit nikomu, kdo si neutvořil doposud třeba jen zběžný přehled o sledovaném období a jeho aktérech.... celý text
Vražda Václava, knížete českého
1975,
Miroslav Ivanov
Líbí se mi nápad, zpracovat vraždu knížete Václava jako detektivku svého druhu. U nápadu bohužel zůstalo. Kniha se skládá z rozhovorů, které spolu vedou bývalý profesor dějepisu Josef Skalák a penzionovaný kriminalista Daniel Daněk při pravidelných pondělních partiích šachu, a z jejich psaných poznámek k dílčím problémům celé kauzy. Vyprávění a dialogy liší se ale od technických pasáží, aranžovaných jako zmíněné poznámky, studie psané do šuplíku anebo kriminalistovy laické repliky na ně, pouze graficky, ne už jazykem. Vražda svatého Václava je tak sice předmětem pisatelova vyprávění, a přece ne jeho substancí. Chápu, že Ivanov se chtěl vyhnout suchopárné historické syntéze, oslovit širší čtenářskou obec a pobavit ji; zůstal ale nápaditým didaktikem bez spisovatelského nadání. O svatém Václavu se jen mluví, jeho vražda ani širší historické a politické souvislosti nevstupují bezprostředně do příběhu, natož aby ovlivňovaly vztah obou hlavních postav knihy, která tím postrádá napětí a zůstává - suchopárným výčtem faktů a jejich různých interpretací. VRAŽDA konfrontuje sice čtenáře s nejednoznačností výsledků historického bádání, dělá to ale způsobem nepůvodním, nezáživným a neohrabaně edukativním. Ivanov pracuje vlastně jen s povrchním pocitem, který zažíváme pokaždé, když zjišťujeme, že o něčem, s čím jsme se domnívali být důvěrně obeznámeni, nevíme vůbec nic. Hodnotím knihu dvěma hvězdičkami i kvůli vrstvení gympláckých klišé o vyšším principu mravním, smyslu dějin a historiografii poplatné době.... celý text
