pankaplan
přečtené 319
Tess z d'Urbervillů
1956,
Thomas Hardy
Kolem pěti set stran romantického příběhu z osmnáctého, nebo snad dokonce sedmnáctého století. Některé pasáže tím pádem odpovídaly stylu té doby a stylu žánru, ale naštěstí jich nebylo tolik, aby mi čtení otrávily. Bylo poměrně vzrušující číst o světě, který dnes už neexistuje, o vztazích v dobách, kdy spoustu věcí fungovalo jinak. Četl jsem to v překladu Marty Staňkové, takže si člověk musí zvyknout na občasné "kročeje", ale jinak se mi zdálo, že ten použitý jazyk překladu není vůbec nečitelný, naopak se velmi hodil k příběhu. To, co mě mile překvapilo byl závěr příběhu. Vlastně jsem čekal všechno možné, jen toto ne. Je to vlastně příběh hlavně o morálce té doby a není bez zajímavosti porovnat to s dnešním světem.... celý text
Vražda v Národním. Záhada ztraceného Maura
2017,
Eva Štolbová
Na tuto dvouknihu jsem narazil dost náhodou a okamžitě jsem byl nadšený. Mám rád nakladatelství Pejdlova Rosička a navíc, oba příběhy mě zaujaly. Atraktivní divadelní prostředí z prvního příběhu a pátrání po vzácném pokladu z příběhu druhého. Oba příběhy založené na skutečnosti, autorkou dofabulované. Zdálo se mi to prostě jako skvělý námět. Tak proč knihu hodnotím jednou hvězdičkou z pěti? Od začátku jsem měl pocit, že tu něco není v pořádku. Zmatečné vyprávění, zvláštní sazba a hlavně, knize chybí jazyková úroveň. Autorka Eva Štolbová prostě neumí psát tak, aby mě to bavilo číst. Šroubované dialogy, zbytečně patetické popisy. S tím jsem se setkával prakticky na každé stránce. Prvnímu příběhu nemohu upřít, že tam jsou některé hodně zajímavé postavy, jejichž příběh mě zaujal. Ale nepatřily k postavám hlavním a vlastně jen zachraňovaly tu ostatní bídu. Doufal jsem, že druhý příběh bude lepší, ale změna nepřišla. Opět - zmatečné vyprávění, nemohl jsem se soustředit na text a tak jsem posledních dvacet stránek, kdy jsem se už skutečně trápil, vzal rychločtením, abych to měl za sebou. Nejzajímavější na knize je nakonec doslov, který napsal Dan Hrubý. Shrnuje známá fakta z obou příběhů a de facto tak znovu vypráví oba příběhy. Čtivě, poutavě. Jaký kontrast proti předchozím 245 stranám. Z doslovu se mimo jiné dočtete, že příběh z knihy Vražda v Národním už jednou Eva Štolbová vydala pod názvem Saténový hlas. Možná bych tuto glosu ("review") psát neměl, protože jak jsem zmínil, nakladatelství mám rád a jsem vděčný za to, co dělají (Pražské příběhy, které Pejdlova Rosička vydala je fantastická kniha). Ale zase vím, že chci varovat před touto "detektivkou z doby nedávné". Bez obalu totiž musím říct, že pro mě bylo utrpení to číst. Hodnocení: 10%... celý text
Do tmy
2015,
Anna Bolavá (p)
Tato kniha voní bylinkami a bolí životem. Anna Bolavá napsala knihu, o které budete hodně dlouho přemýšlet a které se jen tak nezbavíte. Leitmotivem je sběr bylin, ale taky zápas se životem. Nechce se mi psát klasickou recenzi, ale na té knize oceníte hluboký ponor do duše nemocného člověka. Autorka (vlastním jménem Bohumila Adamová) nepíše fádně, na české poměry je to mimořádně zdatná vypravěčka. Další prvek, který na knize oceňuji je vykreslení života na českém maloměstě. Věřil jsem jí to více, než třeba tolik oslavovanému Hájíčkovi. Do tmy je velmi zdařilá kniha, která ale určitě nenadchne každého. Je potřeba té knize věnovat péči a vstoupit do ní. Povrchnímu čtenáři bude hodně věcí nejasných.... celý text
Němá dívka
2015,
Hans Rosenfeldt (p)
Co může být pro dítě horší, než přihlížet vraždění svých blízkých? Takhle drsně začíná děj knihy Němá dívka autorské dvojice Hjorth/Rosenfeldt, která v sobě koncentruje (téměř) všechny silné stránky skandinávské krimi. Severských autorů, kteří se rozhodli pocuchat naše nervy je již pěkná řádka (schválně, kolik jich dovedete vyjmenovat z hlavy? Napište mi to do komentářů). Většina z nich ale kolem nás proletí takřka nezpozorována, pod vlivem svých slavnějších konkurentů. Němá dívka je však už čtvrtá kniha v sérii s psychologem Sebastianem Bergmanem. Ten je teď spolu s policejním týmem ze Stockholmu přivolán k případu, který se odehrál daleko od jeho města. Kdosi vyvraždil celou rodinu, ale nevšiml si, že jeho běsnění přihlížel ještě jeden člověk: desetiletá dívka. Jenže, ta utrpěla trauma a nemluví. Sebastian, uznávaný psycholog často spolupracující s policií, má vymyslet způsob, jak ji „rozmluvit“. A aby to nebylo tak snadné, vrah se dozví, že ho ta dívka viděla. Němá dívka vás bude šokovat. A to ne jednou, ale hned několikrát. Dějové zvraty v jiných detektivkách připomínají školní hru na schovávanou v porovnání s touto. Přesto tam nejsou samoúčelně, aby děj roztočily do dalšího rychlostního stupně, ale v kontextu děje dávají smysl. Příběh je vymyšlen důmyslně a pointa celého případu stojí na pevných základech. Autoři mají u mě malý černý puntík, který nemohu rozvést, aniž bych vám nenaznačil spoiler. Ale když si člověk zpětně promítl chování jednotlivých postav, vše dává smysl. Němá dívka je poctivá procedurální krimi se silným akcentem na osobní příběh hlavních postav dějové linky. Co tím myslím: Celou touto sérií se vina velmi silná červená linka, která všechny díly spojuje. Každý ze stockholmského týmu má nějaké své události, které se v knize řeší. A že některé z nich jsou hodně působivé, o tom vůbec nepochybujte. Chvílemi se dokonce zdá, že v knize nejde o to, kdo vyvraždil tu rodinu, ale o to, proč je Stebastian tak otravný nebo proč Vanja (nejmladší členka týmu) nesnáší svého otce. Odhadem tyto věci zabírají asi třetinu knihy. Na této knižní sérii mohu dokonale ukázat, proč je důležité číst ji popořadě (a všechny ostatní detektivní série taky). Popisují se nám tu události z předchozích částí, a ty události mají silný vliv na to, co se děje v Němé dívce. Když ty předchozí části neznáte, budete zkraje tápat a bude vám chvilku trvat, než se chytnete. A když se pak rozhodnete číst ty předchozí, připravíte se o překvapení. Autoři tak počítají s tím, že čtenář bude jejich knihy číst postupně. Oblíbenou esencí skandinávské krimi bývá společenská kritika. Znáte to z Milénia, z knih Jussi Adler Olsena, Asy Larsson a dalších. Tento aspekt v Němé dívce vlastně nenajdete. I zde je sice nadnárodní korporace symbolem zla, ale že bych v knize cítil nějakou silnou sociální kritiku, to ne. Ne každému to tam ale bude chybět, takže to vlastně neberu za negativum knihy. Němá dívka, respektive obecně celá tato série nepatří mezi ty knihy, o kterých by se hodně mluvilo a psalo. A je to škoda, protože svou napínavostí, dialogy a vykreslením postav patří na špičku žánru. Michael Hjorth a Hans Rosenfeldt nejsou žádné spisovatelské celebrity, ale jejich jména znát můžete. Možná hlavně Hanse Rosenfeldta, který stojí za skvělým a uznávaným seriálem Most (dánsko-švédský seriál, který si už i u nás našel tisíce věrných fandů). Budu doufat, že čeští čtenáři (snad i díky této recenzi) pochopí, jaký poklad jim autoři nabízejí. Protože musím říct dost jasně, že jsem se u málokteré severské detektivky v poslední době bavil tak dobře, jako u této. Hodnocení: 90%... celý text
Mandolína kapitána Corelliho
2002,
Louis De Bernières
Řecký ostrov, přes který se převalily dějiny. Ta kniha je vlastně hlavně o lásce, o přátelství a o tom, co pro sebe lidi dovedou udělat, když k sobě patří (a nemyslím to jen partnersky). Vlastně jsem ji otevřel proto, že vyšlo nové vydání a já si tak po letech chtěl smazat jeden literární dluh, malý hřích. Má to pomalejší rozjezd, ale díky němu se přenesete do doby a na to místo a pak už si jen užíváte úžasnou atmosféru šestého největšího řeckého ostrova. Budete se smát (hodně), budete plakat (nejen na konci) a vůbec, ani trochu, se vám nebude chtít z toho světa odejít. Na konci jsem popoháněl oči, aby četly co nejrychleji, protože jsem hrozně potřeboval vědět, jak to dopadne. Je to komplexní, mnohovrstevnatá kniha, na kterou nezapomenu.... celý text
Nesmírný
2015,
Jussi Adler-Olsen
burakino: No, když si uvědomíš, jaké jsou nejčastější motivy vražd, tak to rozuzlení nakonec tak překvapivé nebylo. :-)
Ty
2015,
Caroline Kepnes
Dobrý den, já jsem Joe a dostanu se vám do hlavy. Myslím, že takhle nějak by ta kniha mohla začínat a věřte, že by ani zdaleka tento úvod nevystihl míru toho jak se vám Joe do hlavy dostane. Caroline Kepnes totiž v tomto románu dokázala něco velikého. Joe promlouvá ke své oběti formou du-formy a vy tak máte pocit, že promlouvá vlastně k vám. Ale současně s tím vám otevírá svou mysl tak, jak si ji zformoval on, a vy ani v nejmenším nepochybujete o tom, že právo a pravda je na jeho straně. Tato kniha je dost nebezpečná. Myslím to vážně. Pokud zažíváte jakýkoliv vztah, dovede vám nabourat myšlení a důvěřivost. Čím dál tím víc se dostáváte do Joeova mozku a do jeho myšlenkových pochodů. Ta kniha vás absolutně opanuje, a nedovolí vám jen tak odejít. A to ani po dočtení. Mám rád moderní thrillery, ale tato kniha je spíš psychologickým románem. Příznivci násilí si samozřejmě přijdou na své, ale to násilí není to hlavní. To, co tuto knihu v mých očích vyzvedlo na nejvyšší možný piedestal je právě onen způsob, jak Caroline Kepnes pracuje se čtenářem. Další věc, kterou na knize obdivuju je jak není černobílá. Stalo se mi, že jsem cítil obrovské sympatie k člověku, který se objektivně choval jako nebezpečný magor. A když píšu nebezpečný, myslím hodně nebezpečný. Jak se to autorce povedlo? Vy vlastně nevíte, kdo je ten špatný a kdo ne. Vidíte pohled jednoho člověka - stalkera, jehož oběť je zdánlivě nevinná mladá dívka. Ale co když za namalovanou fasádou nevinnosti žije člověk, který celý život lže a klame tělem? Ať už se na knihu Ty podívám z jakéhokoliv úhlu pohledu, vidím velkou krásu. Ne, nebudete spát. Nebudete jíst. Vaše rodina bude trpět vaší nepřítomností. Protože tato kniha je jedna z největších pastí, do které můžete spadnou. Pastí navíc skutečnou, nikoliv imaginární. Je úplně jednoduché říct: Tohle je boží, úchylné a geniální. Jděte a propadněte. Budete možná litovat, protože pak začnete okolí nenávidět, ale za ten literární orgasmus to fakt stojí.... celý text
