PanVidla
přečtené 62
Bílá velryba
2005,
Herman Melville
Bílá velryba, neboli Moby Dick, jak ji znám já, kdo jsem se ji s přehnanou odvahou rozhodl přečíst v originále, je obrovská a těžko zdolatelná kniha. V prvé řadě je to kniha, která je opravdu dlouhá, pomalá a psaná složitým jazykem. Kdo si s ní hodláte zadat, buďte připraveni na velmi náročnou a vyčerpávající četbu plnou odboček a odkazů na Bibli i velká díla světové literatury a velmi časté, experimentální střídání stylů. Zároveň je to krásná ukázka toho, jak vypadá kniha ambiciózního autora, který chce ve své knize pojmout celý svět a vydává ji na vlastní náklad, nenucen škrtat, vypouštět a zkracovat. Na druhou stranu, pokud vám nevadí "nudná" literatura, Bílá velryba je opravdu vynikající dílo, které funguje jako dramatický příběh, jako filosofická úvaha nad velkými tématy i jako encyklopedie o lovu velryb. Je k prasknutí naplněna vším, co dělá velkou literaturu velkou literaturou, i když to někdy působí jako dort pejska a kočičky. Snaží se být moudrou a intelektuální odpovědí na všechno, vším co by mistrovské dílo mělo být, ale občas jí chybí lehkost. Co je však na této knize špatné, to vychází jen z té nejušlechtilější snahy.... celý text
Prašina
2018,
Vojtěch Matocha
Prašinu jsem si koupil částečně na radu jedné paní na festivalu DAFFF, částečně na základě popisku na zadní straně vazby, který hlásal, že se jedná o nástupce folgarovek, částečně proto, že ji vydala Paseka, která je mi sympatická, a částečně proto, že je to prostě hezká knížka. Ale jak už tu někdo podotkl, o foglarovku se jedná opravdu jen tím, že je děj zasazen do mysteriózní části Prahy a hlavními hrdiny jsou děti. Nakonec je to možná dobře, protože když jsem po letech nějaké Foglarovy knihy četl znova, docela mě zarazila ta nízká literární úroveň, kterou jsem jako dítě přehlédnul. Ale o tom zase jindy. Na Prašině je hodně vidět, že je to autorova prvotina. Poměrně zajímavý příběh Prašiny, jakožto místa, a záhady kolem ní dokázaly udržet moji pozornost až do konce, za což kniha vděčí celkem svižnému tempu. Dokud se kniha pohybuje jen v té tajuplné rovině bez akce, je opravdu dobrá. Pak ale na scénu přichází poměrně směšné akční scény (někdo neustále o něco zakopává, plány nejdou tak, jak si hrdinové představují, protože vždycky nějaký klíčový předmět selže...), stereotypní postavy (tlustý mocichtivý milionář, blábolící stařena, záporákův poskok-mlátič, ...; výjimkou budiž jen En, se kterou má protagonista platonický vztah a je ve všem asi o tři třídy schopnější než on) a logika, která je v některých místech překvapivě promyšlená a jindy dost hlasitě skřípe (např. proč na Prašině, kde nefunguje elektřina, nefungují ani auta, která jsou poháněna spalovacím motorem). I dialogy jsou takové typicky začátečnické, plné zbytečných uvozovacích vět a slov jako "no", "totiž", "vlastně". Dvě hvězdičky se možná mohou zdát málo, ale ta kniha není špatná. Chtěl jsem ji ohodnotit "objektivně", ale jako první oficiální kniha to je docela dobré. Doufám, že autor bude v psaní pokračovat a v dalších dílech plánované trilogie výše zmíněné neduhy přepere. Každopádně jako dobrodružnou knihu pro děti bych ji určitě doporučil.... celý text
Miláčik
1979,
Guy de Maupassant
Miláček je příběh o vzestupu naprosto bezskrupolózního egocentrického kariéristy. Muže, který má úspěch u žen a přitom se neštítí podvádět a zrazovat. Nejde o nějakou postupnou proměnu ambiciózního mladíka a jeho postupný úpadek vinou peněz a zhýralého života ve vysoké společnosti, jak se na začátku může zdát. Miláček je špatný od samého prvopočátku; jen se mu nabídne příležitost. Kniha je napsaná velmi čtivě, má rozhodně blíže k autorům 20. století a neztrácí se v rozvlekých popisech. Je dramatická, psychologicky věrohodná a jak hlavní hrdina stoupá ve společenských kruzích, tak se také zvyšuje nechuť čtenáře k němu. Myslím, že nejsem sám, koho ponoukla k nahlédnutí do vlastního svědomí, aniž by sama moralizovala. Bezpochyby jeden z lepších románů konce 19. století.... celý text
Hodina Býka
1973,
Ivan Antonovič Jefremov
Ivan Jefremov byl bezpochyby velmi vzdělaný vědec s velkým přehledem o poznatcích nejen ve svém oboru a také velký humanista. Bohužel však nebyl moc dobrý spisovatel. Kniha má sympatickou myšlenku - je kritikou diktatury obecně a snaží se filosofovat o ideálním uspořádání společnosti, s kterým je možné v řadě věcí souhlasit, v celé řadě dalších však ne. Problém je, že jako příběh se kniha velmi špatně čte. Celá kniha začíná velmi zdlouhavými a podrobnými popisy, často se soustředící na banality - jak dlouho postava ležela na posteli, jak přesně vypadá daný přístroj, jaký odstín měl ten a ten skafandr - a pokračuje to velmi špatně napsanými postavami. Skupina astronautů ze Země je oddíl Mirků Dušínů bez špetky osobnosti, která vždy jedná čestně a bezchybně, vládne nadpřirozenými schopnostmi a krom jmen, pohlaví a povolání je od sebe téměř není možné rozlišit. Co hůř, téměř každá postava v knize mluví nikoliv jako člověk, ale jako vizionářský pamflet nebo vědeckotechnický článek. K úspěchu nepřispívá ani to, že jinak dokonalí pozemšťané v kritických chvílích jednají naprosto nelogicky až směšně. Je tedy paradoxní, že vzhledem k hlubokému humanismu autora je v knize pramálo toho, s čím by se čtenář mohl ztotožnit. Sám mám pravidlo, že knihy dočítám, i kdyby mě nudily sebevíc. Díky knihám jako Hodina Býka však někdy přemýšlím, jestli je to opravdu dobrý nápad. Autor by totiž udělal lépe, kdyby se svoje myšlenky snad vyjádřil jako esej a psaní románů se vyhnul.... celý text
