Petr.c17
přečtené 85
Do tmy
2015,
Anna Bolavá (p)
Současnost, vesnice, trochu plachá podivínská vypravěčka. Ale nedočetl jsem.
Moji dvojníci
1994,
Miroslav Skála
Knihu jsem přečetl dvakrát a vždy jsem se tak dobře pobavil, že jsem se rozhodl si knihu pořídit do vlastní knihovny. Psaná je v ich formě a vypráví veselou formou o potížích s vlastní osobou a dospíváním. Musím přiznat, že jsem se při ní několikrát hlasitě smál. Moc se mi líbilo i to použité zobrazení vlastní osobnosti pomocí Freudovy psychoanalýzy - jak je člověk rozdělen na: superego - ego - id (je to ovšem popsáno jako parodie na tohle schéma a člověk se při tom pobaví) Jediné, co mě na knize mrzí je forma vydání - velmi levný pejprbek ze kterého vypadávají listy - přestože je kniha komická, zasloužila by si hezkou pevnou vazbu a klidně se zlatou ořízkou :-) Ani nevím, proč Miroslav Skála spáchal sebevraždu, když dokázal napsat tak humornou knihu, ovšem její obsah naznačuje, přestože se jedná asi o fikci, že klauni bývají prý smutní - to mi jen tak vyklouzlo. Zde je ukázka z 1. kapitolky, která je též na přebalu knihy: Představuji si v pravěku takovou situaci: Lovci se vrací z lovu zcela zbídačení a zkrvavělí. Mají za sebou střetnutí se stádem rozzuřených mamutů, z něhož vyvázli víc mrví než živí. Do smíchu jim rozhodně není. Když po čase na tuto zlou událost vzpomínají, najde se určitě mezi nimi jeden, který ji vypráví tak, že se ostatní téměř svíjejí smíchy. A dostanou odvahu znovu na ty mamuty jít. Nebudu vyprávět o mamutech, nebudete se také svíjet smíchem. Stačilo by mi, kdybyste po mém vyprávění s úsměvem usínali a ráno šli statečně do školy střední, vysoké i do školy života.... celý text
Nícení
2012,
Ivana Myšková
Začal jsem knihu číst v očekávání krasomluvného deníku a návazné posloupnosti událostí, ale zmýlil jsem se. Jsou to taková poetická povídání - ve kterých je možno listovat, některá témata se opakují, opakují se i osoby - povídání je hodně krasomluvné, poetické, snové. Vyskytuje se tam například několikrát osoba zvaná "předobraz" - a jednou jsem měl pocit, že se může jednat o otce, jindy o sebe samu jako v ideální podobě, ale jistý si nejsem ničím - stejně jako symboly ve snu... Nejvíc se mi líbil "fejeton" či "povídání" o cestě domů vlakem, kde spolucestující slečna se dala do konzumace pomeranče, kterým se umazala a autorka ji pozoruje a popis kolísá mezi snovým domýšlením událostí a realitou, s tím, že jednou z forem poetizace jazyka se stává několikeré opakování výrazů v různých obměnách - připomíná mi tím rakouského autora Thomase Bernharda, konec konců i ten název knihy: Nícení je jako by z jeho slovníku. http://www.databazeknih.cz/autori/thomas-bernhard-405... celý text
