petrn
přečtené 167
Satanská bible
2003,
Howard Stanton Levey
Knihu nejde hodnotit jednoznačně - nad některými názory se dá dobře zamyslet, nebo s nimi lze i souhlasit, některé názory se mi ale zásadně příčí. Například jeho definice Boha naprosto zapadá do mých názorových vzorců - popisuje jej, ne jako pána s bílými vousy a sandály, který vidí vše, vždy a všude a který dopouští neštěstí, nebo zázraky, ale jako sílu, resp. energii, která prostupuje celým vesmírem a udržuje jej v rovnováze a která je příliš neosobní na to, aby se starala o jednotlivce na Zemi. Další věc. která se mi líbila, byla definice tzv. energetických upírů a návod, jak jim čelit. Jiné myšlenky my byly sympatické pro svou asertivitu - například nepociťovat stud za svou přirozenost (v sexuální oblasti). Na druhou stranu například jeho teorie o ne potírání, ale o podpoře a praxi sedmi smrtelných hříchů mi přijde naprosto zcestná. Obžerství, lenost a smilstvo, ještě dejme tomu (ale podporovat to?). Ale pýcha, závist, nebo hněv? Tuty přece cesta nevede. Navíc LaVey píše, že se těchto hříchů zastává, protože vedou k uspokojení, ať už duševnímu, nebo fyzickému. Krátkozračtější teorii jsem dlouho nešlyšel. Možná se jedná o opravdu krátkodobé uspokojení, ale obecně to vede jen a pouze k pocitu nenaplněnosti a neštěstí. Hodně myšlenek a principů v knize bagatelizuje a nebo dokonce překrucuje (zejména, co se týká opozučních náboženství, v čele s křesťanstvím, ale i buddhismu), což pro člověka, který se pokouší o objektivitu nepůsobí zrovna dobrým dojmem. Obecně vzato, praxe satanismu vypadá spíše, jako nepsaná pravidla džungle (i lidské džungle, kterou vídáme dnes a denně), než nějaká vznešená filosofie. Pokud se člověk chce považovat za něco víc, než zvíře se zvířecími pudy, měl by si stát za jinou filosofií, než: miluj své bližní a své nepřátele nenáviď nenávistí sežehující pekelným plamenem. O tom konec konců je ale satanismus - o stavění zvířecích půdů ve člověku do popředí.... celý text
Parfém: Příběh vraha
1990,
Patrick Süskind
Vždy, když jsem musel na chvíli odložit knihu, měl jsem pocit, že vnímám vůně a pachy, kterých jsem si nikdy jindy nevšiml. Skvělý a poutavý příběh a úchvatný popis středověké paříže a praktik parfumérů.... celý text
Hlava XXII
2005,
Joseph Heller
Jak už zde napsalo hodně lidí přede mnou, začátek knihy je otřesný. Já jsem jí prvních cca sto stránek proklínal, nudil se a ztrácel se ve všem. V postavách i v čase. Co kapitola, to nová postava a brzy je tolik postav, že člověk absolutně ztratí pojem o tom, kdo je kdo (navíc, když někdo neví, jako v mém případě, jak jdou po sobě vojenské hodnosti, tak je totálně ztracen). Navíc se vyprávění přesouvá i uvnitř odstavců po časové lince dopředu i dozadu tak intenzivně, že není prakticky možné se zorientovat. To mělo za následek to, že jsem knihu znechuceně odhodil a raději si přečetl nějakou oddychovku v cizím jazyce :) Nakonec mi to nedalo a přecejen jsem se k Hlavě XXII vrátil a za chvíli zjistil, že jsem nebyl dost vytrvalý - záhy totiž došlo k magickému zlomu, kdy z celé té změti začal krystalizovat jednolitý a zajímavý děj, kdy jsem se dokonce začal pomalu orientovat v postavách a ani skoky v čase nebyly tak časté. A najednou jsem zbylých téměř čtyři sta stran přečetl jedním dechem. A jsem za to rád, protože po zmíněném magickém zlomu je opravdový poklad. Bojové scény jsou popisovány tak, že jsem měl pocit, že sám jsem v tom letadle a běhal mi z toho mráz. Do očí bijící stupidita vysoce postavených a nelidskost některých dalších jedinců. Život, nebo spíše živoření ve válkou zkroušeného Říma. A mnoho dalšího. Edit: Hned poté, co jsem dočetl knihu, jsem jí začal číst znovu - aspoň do té části, kde jsem se začal orientovat - a došla mi jedna úžasná vlastnost této knihy - není psaná lineárně, jak je zvykem, ale je tak trochu jako smyčka, takže začátek knihy logicky nedává smysl (a vypadá náročně a nudně), asi tak, jako kdyby jste otevřeli novou knihu uprostřed a začli číst. Až když dočtete knihu celou a začnete číst znova, tak teprve tom momentě všechno dává smysl a skoro to vypadá, jakoby jste četli pokračování knihy a ne začátek :)... celý text
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
2012,
Ransom Riggs
Popravdě řečeno, knížka mě docela zklamala - kombinace starých fotek skloubených s příběhem mi přišla, jako něco naprosto nového a originálního. Když se mi kniha dostala do ruky, tak se mi sice nápad zpočátku líbil, ale postupem času nadšení této kombinace ochladlo a pákrát mi přišla i docela kontraproduktivní (zejména fotka holčičky sedící na bobku s naprosto uvolněným výrazem v tváři, která by ale podle popisu fotky v knížce měla vypadat přinejmenším vystrašeně, a fotka mrtvého ptáka a pušky, která mi přišla naprosto zbytečná a spíše mě rozesmála svou absurditou, vzhledem tomu, jak vážné situace se týkala). Jednoduše řečeno, po přečtení bych ocenil spíše obě složky oddělené - příběh zvlášť a fotografie zlvášť. Samotný příběh byl podle mě dynamický a já jej přečetl za pár dní, ale je fakt, že některé dějové prvky mi přišly tak trochu okoukané od jiných. Edit: Nemohu si pomoct, ale musím srazit hodnocení ještě o jednu hvězdičku. Takový stav jsem asi ještě u žádné knihy, nebo filmu nezažil, ale čím více o knize přemýšlím, tím více mě štve. Štve mě, mimo výše zmíněné, účelovost některých postav (např. dívka s pusou v zátylku, jako by byla jen pro to, aby mohla někoho pokousat) a také množství nelogičností. Ale možná knize křivdím, možná jsem od ní očekával příliš mnoho..... celý text
Hordubal / Povětroň / Obyčejný život
1985,
Karel Čapek
Tato trilogie je, jak už to bývá u čapkových děl, náročnější četba - alespoň mě to tak přijde. Zajména v Povětroni mi strašně stěžovala četbu zamyšlení jednotlivých vypravěčů - popis vnímání jasnovidce, nebo myšlenkové pochody básníka. Je fakt, že jsou v těchto monolozích zajímavé postřehy, ale to sráželo dynamiku děje. Proto se mi také líbil Povětroň z celé trilogie nejméně. Naopak nejvíce se mi líbila povídka o obyčejném životě - v první částo povídky jsem byl unešen zdánlivou prostotou a krásou obyčejného života. Poté mě naopak okouzlila dokonalá analýza lidského já. Skláním se před Panem spisovatelem, že dokázal takhle hluboce a citlivě - přitom čtivé - rozebrat lidskou duši. Upřímně řečeno, vzájemné souvislosti, nebo dokonce rozvoj myšlenky mezi jednotlivými díly jsem opravdu nenašel. To mi pomohl odkrýt až autorův doslov. Určitě doporučuji přečíst si i Doslov k Čapkově trilogii od Františka Buriánka (v knize Spisy: Horbubal/Povětroň/Obyčejný život), který pěkně ozřejmí a popíše filozofii a vznik této trilogie.... celý text
Proměna a jiné povídky
2009,
Franz Kafka
Tato sbírka je podle mě celkem nevyvážená - nejvíc jí zvedá Proměna samotná (opravdu zajímavá, ale i lehce čtená povídka, která zanechá v člověku dojem), na druhou stranu u některých povídek jsem si říkal, jestli jsou opravdu hodné publikace v knize - a u některých jsem měl skoro problém objevit místo, kde jsem přestal předešlý den číst (povídka o myším národě, například). Každopádně si myslím, že sbírka stojí za přečtení, konec konců i některé krátké povídky pana spisovatele čtenáře vyloženě zaujmou (já jsem se například ztotožníl s povédkou Pasažér. Líbilo se mi, jak Kafka zachytil proud myšlenek znuděného pasažéra, které nejsou nijak vedeny a také je jejich směr ovlivněn naprosto bezděčně)... celý text
Pan Kaplan má třídu rád
2009,
Leo Rosten
Pro mě docela zklamání. Je sice fakt, že bylo pár opravdu vtipných pasáží, ale většina knihy je průměrná až nudná. Možná je to tím, že nechápu humor, který byl humorem ve čtyřicátých letech minulého století, nebo nevím. Nejvíce mi na knize vadí některé myšlenkové pochody pana Kaplana a také nechapu, jak je možné, že po třech měsících kurzu říkají žáci stále stejné chyby, které jsou tak do očí (nebo uší) bijící - například výraz krasota místo krása. Navíc mi drásal nervy fakt, že se slečna Mitnicková "zardívala", ať udělala cokoliv. Abych knihu ale pouze nehanil, tak musím uznat, že například u takového vysvětlení slova spanilomyslný panem Kaplanem jsem vyprskl smíchy. Také kvalita jazyka vypravěče je krásná a myslím, že zde se novější knížky opravdu nemohou porovnávat s touto knihou, čož je někdy škoda.... celý text
Účinný lék
2008,
Arthur Hailey
Mě osobně kniha zklamala. Četl jsem ji už před nekolika lety, ale zhruba v polovině jsem ji odložil, protože mi jednoduše nebavila. Nyní se mi dostala opět pod ruku a já si řekl, že jí prostě přečtu celou, abych ji, nedej bože, neodsuzoval nespravedlivě. Kniha mi příjde napsaná s nepříjemným odstupem od hrdinů, jakoby to byla jen rekapitulace historie nějaké firmy, nějakých osob. Všichni a všechno je dokonalé, bezchybné, ale (nebo snad proto) zároveň nudné. Navíc zmínky o sexuálních hrátkách hrdninů mi přišly povětšinou zbytečné a styl jejich popisu mě někdy vyloženě iritoval. Raději ať jsou hrdinové knihy bez sexuálního apetitu, než toto. Až posledních několik desítek stran bylo zajímavých, ale knihu jako celek to asi v mých očích nezachrání. Na druhou stranu musím ale uznat, že kniha celkem zajímavě ukáže čtenáři praktiky, které jsou běžné pro farmaceutické firmy.... celý text
Hovno hoří
2005,
Petr Šabach
Toto je moje první knížka od Šabacha, a musím přiznat, že mě příjemně překvapila - čekal jsem jen nějaké humorné povídky z dob totality, ale povídky byly hlubší, byly především lidské. A je pravda, že jsem v nich viděl Pelíšky skoro na každé stránce :) Ale zároveň mi překvapil naprosto odlišný sled situací - Pelíšky jsou vlastně taková koláž vtipných situací, které jsou přeházené jedna přes druhou, ve srovnání s knihou. Nejednou jsem vyprskl smíchy, dokonce i v prostředcích MHD. Takže se k ní někdy určitě rád vrátím :)... celý text
1984
2020,
George Orwell (p)
Kniha, u které mi místy mrazilo v zádech, když jsem viděl společné rysy našeho světa a světa z roku 1984. Celou dobu mi fascinovala promyšlenost knihy a dokonalý popis totalitního světa a jeho fungování. Goldstainova Kniha byla ale hotovou třešničkou na dortu. Nestačil jsem se divit, jak dokonale a prozřetelně dokázal Orwel popsat mechanismus vlády nad masami, i nad jedincem. Jen mi mrzí, že Winston nestačil přečíst knihu celou dřív, než je lapili.... celý text
Ne vrah, zavražděný je vinen (4 povídky)
2001,
Franz Werfel
Mě osobně nejvíc oslovily povídky Maloměšťákova smrt (mrákotné stavy pana Fialy) a Bledě modré ženské písmo (výpověď před soudem). V povídkách dokáže místy spisovatel dokonale popsat a navodit pocity, které cítí hlavní hrdina a pěkně pracuje s myslí čtenáře, když popisuje jednotlivé postavy, situace.... celý text
