Prey přečtené 256

Deset malých černoušků 1988, Agatha Christie

Působivá ostrovní vyvražďovačka, ve které nechybí suchý anglický humor. Detektivní linka, kdo je vrahem, je skvělá. Včetně klíčového vodítka pro pozorného čtenáře, které přichází těsně před nádherným finálním rozuzlením. Oblíbenost knihy vychází z umu autorky zaujmout, napínat, bavit. Přinést chytré detaily. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že je to jeden z titulů, které jsou vlastně napsány špatně, kdybychom v tom začali šťourat. Mužské postavy mi lehce splývají i při opakovaném čtení, protože intro je na tolik charakterů a činů velmi rychlé. Hlavní děj je okatě vykalkulovaný, takže přes nevybíravé násilí připomíná frašku. Kdybychom se o někoho z hrdinů dokázali opravdu bát, někomu fandit, to by byly teprve stažené půlky. V jiném rozsahu a tónu z toho mohlo být víc psychologického bahna. Takhle je to poutavá historka k čaji o páté. Ale vadí to, když lepší jste neslyšeli? (Čteno v překladu J. Z. Nováka.)... celý text

Boxer, brouk 2011, Ned Beauman

Na úrovni některých motivů a odstavců kreativní psaní par excellence, podpořené i překladem. Trefná a vtipná vyjádření. Pár momentů přímo geniálních! Jenže dohromady je to prostě trochu moc chaotický bizár, ve kterém čtenář nezjistí, co tou hrou autor vlastně sledoval. Mnoho psů, zajícova smrt. Židé, box, náckové, eugenika, gayství, sex, atonalita, entomologie, esperanto, pohřbívání, technika, urbanismus, postižení, okultismus atd. Absurdní směska, absurdnější tím, že není zas až tak dada, jak by se mohlo zdát. Hodnotím kladně, ale s rezervou pro to, aby Beauman jednou přinesl něco stejně bystrého, ale jako celek přístupnějšího. (Čteno v překladu Davida a Markéty Záleských.)... celý text

Průvodce protektorátní Prahou 2013, Jiří Padevět

Těžko hodnotit unikátní titul. Protože je unikátní, nemá alternativy. A protože je unikání, je cenný a spravedlivě oceněný, i když není dokonalý. Zaprvé jedna přízemní výtka, ale důležitá. Nemám rád knihy, které jsou tak těžké, že je neudržíte v ruce. Přitom díky tomu, jak je titul členěný, mohlo klidně dojít k rozdělení na dva svazky. Přísně faktografické a v rámci městských částí abecední pojetí dává smysl z důvodu, že takový atlas Prahy tu ještě nebyl, ale na procházce je vzhledem k hmotnosti těžko použitelný a ty ucelené příběhy tam stejně nějak chybějí. Rejstřík nevynahradí touhu čtenáře po spojitostech. Možná stálo za zvážení nejdůležitější „dějové linky“ vyjmout a popsat sice místopisně, ale chronologicky, například Heydrichův pohyb. No jo, já vím, to už by pak byla jiná publikace… Rovněž zájemce o informace o běžném životě za Protektorátu musí kniha vlastně zklamat. Kupříkladu takové potravinové lístky jsou sice vyobrazeny, ale v textu, přísně podřízeném záměru uvádět události na konkrétních adresách, na každodenní bytí obyvatel nedojde. Jedná se o krásnou publikaci, jedinečnou sbírku dobových fotografií a údajů, ale není pro každého. Není to popularizační titul, spíš precizní výstup badatelské práce. Geografická encyklopedie, ne příběh Protektorátu a lidí v něm.... celý text

Dívka, která si hrála s ohněm 2009, Stieg Larsson

Tak jsem si po letech znovu přečetl i druhý díl Milénia, přestože jsem si pamatoval, že mě, ve srovnání s první částí, trochu zklamal. Vůbec to není špatná knížka, naopak. Ale, řečeno filmovou terminologií, je to vlastně spin-off, odhalující historii hlavní postavy, ne nový případ. Já vím, stane se tam toho hodně, nemilosrdná Lisbeth je fascinující, ale obdoba naprosto výjimečného pocitu, že spolu s hrdiny pátrám po Harriet Vangerové a dávných vraždách, které je nebezpečné vyřešit, ta se bohužel nedostavila. Vynikající exotické intro vyšumí do ztracena. O kuplířství pojednává popsaná dizertace, ale přímými svědky nejsme. Blond obr a závěrečné zúčtovaní přibližují Milénium k béčkovým hororům. Uspokojivý konec se nekoná, je nutné vrhnout se na další stovky stran třetího dílu, zatížené politikou a příliš mnoha jmény. Pořád je to svým způsobem nadprůměr, pořád ty postavy nechceme opustit, ale už to není zjevení, jakým byli a zůstávají Muži, kteří nenávidí ženy. (Čteno v překladu Azity Haidarové.)... celý text

Krysař 2005, Viktor Dyk

Krysař mi vždycky zvláštně unikal. Možná jsem na výkladu o něm ve škole chyběl, možná mě mátly ty nečeské reálie, ale nějak pro mě nebyl součástí naší literatury. A do toho ta pubertální radost, že se někdo jmenuje „dick“. :-) (Vojta Dyk byl tehdy ještě neprofláklý.) Nepomohl mi ani Landův muzikál, protože znalost jedné písně, Temného stínu, knížku nenahradila. No, tak jsem si po letech sednul k původnímu textu, ještě jsem se dovzdělal alespoň na Wikipedii a... nic. Stylisticky to na mě působí až otravně. Příběh není ani plnokrevným vyprávěním, ani alegorií, spíš něco mezi tím. Na filozofickou pohádku málo filozofické, málo pohádkové. Nesedlo mi to, přestože potenciál působivosti v tom samozřejmě je. Ale v tomhle náčrtu?! Nemůžu se rozhodnout, jestli je ten příběh překombinovaný nebo podkombinovaný. :-) U závěru by měl člověk lapat po dechu, být uchvácen atmosférou, ne říct jen „hm“. Poetika a trefnost některých vět, občas v komentářích citovaných, nevynahradí plochost celku. Osudový vztah popsán vlastně dost vlažně. Vadí mi nejasnost některých motivů, použitých téměř ad hoc. Proč poutník, proč píšťala, proč rybář, proč Faust, proč propast? Má to všechno vyšší smysl? Nebo se vrší legendy v legendě? Možná už bych se měl odebrat do zemí splněných tužeb... Kde by byl Krysař napsán jinak. Popravdě, bezbřehý obdiv některých zde mi zavání pozérstvím. Závidím všem, kterým to přišlo přímo dokonale moudré a perfektně tajemné.... celý text

Buď dobrý hostitel 2007, Elisabeth Bonneau

Chtěl jsem na ukrácení dlouhé chvíle něco jiného než beletrii, tak jsem v knihovně podniknul nálet na regály s praktickými příručkami. A báječně jsem se pobavil. Tím, jak špatná knížka to je. Špatně napsaná, špatně strukturovaná, problematicky přeložená, vydaná jen pro peníze. Což o to, nějaké užitečné rady se tam najdou, ale jsou utopené v moři chaosu (a keců). Někde nás autorka považuje za mírné autisty, kteří se musí společenský kontakt učit včetně frází, pohledů a grimas („Na stříbrném podnose servírujte hostům nejen kanapky, ale i podněty k hovoru. Střídavě používejte tyto strategie: 1) Ptejte se a přitom se dívejte po všech shromážděných: ‚Viděl už někdo z vás nového Woodyho Allena?‘ Nebo oslovte osobu, která vám určitě odpoví: ‚Paní Braunová, vy jste už přece nového Woodyho Allena viděla. Prozraďte nám, jaký je?‘ Pokud se vám podaří uhodit na tu správnou strunku, budou i známí nemluvové a bázlivější lidé motivováni, aby se zapojili do hovoru. Nenuťte je ale k žádné spontánní odpovědi [sic!], nechte jim dostatek času na rozmyšlenou. Chvilku počkejte a podpořte motivaci pohledem a úsměvem.“). Rady autorky bych rád viděl zinscenované na divadle, třeba když doporučuje vhodné reakce na přijaté a rozbalované dary: „Neuškodí projít si předem slovník synonym a převést kladně hodnotící slova jako ‚hezké – zajímavé – rozkošné – nápadité‘ z pasivní do aktivní slovní zásoby.“ Jeden by si to spletl s brožurou pro Stepfordské paničky. Aby bylo podobnému omylu zamezeno, text jinde přitvrdí, například doporučením vhodné osnovy proslovu „teze – antiteze – syntéza“. :-D (Bez dalšího vysvětlení.) Kde já mohl být, kdybych se to dozvěděl dřív! Jak skvělým hostitelem jsem se mohl stát, kdyby mě někdo daleko dříve upozornil na to, že vhodnou oslavou stříbrné svatby je „vzlétnout za svítání s balonem“, že pro pobavení hostů mohu „ke kulatým narozeninám objednat travesti show“ a „na adventní večírek pozvat děti s flétnami“. Ovšem lehce mě děsí, že víno je k jídlu potřeba ladit také podle toho, zda jsem za přílohu zvolil „mrkev nebo čekanku“. :-( Na uklidnění si naleju minerální vodu, protože ty jsou „v současné době také ‚in‘“. Mimochodem, věděli jste, že 80 % litrových lahví vína má šroubovací uzávěr? Tak se v restauraci laskavě chraňte toho, že byste „příliš brzy žádali reklamaci kvůli korku“! Knížku hodnotím zářivou hvězdou... Vskutku nepostradatelná bible společenského styku! Z edice „Clever Life“, jak je uvedeno na obálce! (Čteno v překladu Lenky Pecharové.)... celý text

Malá kniha etikety pro firmu a úřad 2010, Ladislav Špaček

Většina států nepochybně má nějakého toho svého „pana Etiketu“. My jsme to s Ladislavem Špačkem docela vyhráli, protože kombinuje znalosti, ojedinělou praxi a ještě mediální obratnost, od psaného slova až po televizní vystoupení. Zrovna tenhle formát malé knížky mi ale nepřijde šťastný, i když hodnotím jen podle jednoho dílu. Zaprvé, text příliš brzy uteče ke styku s vysokými ústavními činiteli a cizinci, což je sice zajímavé, ale běžný smrtelník by uvítal spíše rozpracování běžnějších situací. Zadruhé, text je málo strukturovaný, plyne v podstatě beletristicky. Proč nejsou základní zásady u jednotlivých témat vyjmenovány bodově nebo znázorněny graficky? Pokud sháníte něco k etiketě od Špačka, zkuste se podívat raději na jiné knihy, co mu vyšly.... celý text

Zimní evangelium 2015, Brendan Kiely

V poslední době už nemám trpělivost s některými artovými filmy, které vyprávějí tak subtilně, až nevyprávějí vůbec. Ve kterých postavy jen koukají, maximálně mluví a mluví a mluví, nejlépe o věcech, které s hlavním tématem souvisejí pouze málo. Asi to má být „jako ze života“. A podobný dojem jsem měl z některých kapitol Zimního evangelia, takže se mi ta knížka místy zdála nekonečná, když postavy jen tak zevlily. Dalo by se na to dívat i tak, že už jsem čtenář otrlý, zkažený, preferující autory, kteří „jdou bulvární cestou, libují si v explicitních sexuálních scénách a dramatických citových výlevech“ (tedy opak toho, co tenhle titul podle anotace nabízí). Můj průměrný dojem mě mrzí o to víc, že nejen v problematice zneužívání v církvi vidím velký literární potenciál, vidím ho i v hrdinovi, kterého Kiely stvořil. Psychologicky je docela hodnověrný, ve své uzavřenosti a zdánlivé plochosti, ale čtenář s ním bohužel nedýchá. Chtělo to intenzivnější zpracování, protože míň je víc jen někdy. (Čteno v překladu Markéty Musilové.)... celý text

Kořeny zla 1997, Robin Cook

Úplně klasický Cook: úmrtí v nemocnici, vyšetřování na vlastní pěst včetně změny identity, pronásledování, dramatické situace, až moc velké náhody. Nejvíc mě pobavila zmínka proslaveného titulu Kóma. Kdo zná autorovy jiné knihy, nebude moc překvapen, protože Kořeny zla jsou jednou z těch jeho novel „na jedno brdo“, které neokořenil exotikou, historií, sci-fi. Prostě napínavý lékařský thriller, svižná spotřební četba. Ale co víc si může spisovatel přát, než když má vlastní úspěšný trade mark, rozpoznatelný obsah a styl vyprávění. (Čteno v překladu Jany Pacnerové.)... celý text

12. 12. 2016, Vítězslav Jareš

Aktuální hodnocení 86 % při podobném počtu hodnotících se mi jeví jako něčím ovlivněné, pravděpodobně recenzními výtisky, ale možná jsem jen paranoidní. Je to béčko jako prase. Sice béčko vynikající, ale definitivně béčko. Narvat do jedné knihy rituální vraždy, lesbický graffiti gang, náboženské symboly, znetvoření kyselinou, vysokou politiku, pitevnu, sexuální nezdrženlivost, dávné události s vazbou na dnešek, fobii z nečistot, bulvární média, prostituci, únos, znásilnění, rozvod, dějinný státní vývoj, dětský domov, sebevraždu, interview s vykastrovaným pachatelem, drogy, kriminalistické postupy a já nevím co ještě, tak jste buď někdo jako Larsson, kdo z toho na mnoha stovkách stran vytvoří atmosférický mrazivý trhák, anebo nejste někdo jako Larsson, a vyjde vám rodokapsový text plný klišé, věcných i jazykových. Který v českém prostředí, v takovém tom „malém českém bordelu“ (jak to pojmenoval Frýbort ve druhém Vekslákovi), působí přepáleně. Knížka mimořádně čtivá, rychlá, snaživá ve své rozkročenosti, ale přes množství motivů povrchní, jednoduchá, z trafiky. Doporučuji fandům drsnějších detektivek ze současnosti jako oddechové čtení na cesty.... celý text

Tělo 2013, Paolo Giordano

Knihy fešného a chytrého Paola :-) se ke mně dostaly v pořadí Osamělost prvočísel, Čerň a stříbro, Tělo. Zatímco první dvě pro mě byly skvělým objevem, potřetí blesk do stejného místa neudeřil, s Tělem jsem se dost trápil. Nejen kvůli odstupu od válečné literatury, který si držím. Vyprávění těkalo kolem mnohých a u spousty z nich zůstalo buď moc krátce, nebo moc dlouze, nikdy akorát. Ale poslední třetina krásně bolí i tak. A díky ní se dostávám na tři hvězdičky. Paolův talent je stále přítomný, byť spíše na úrovni některých odstavců, ne celku. Když si jedna postava uvědomí, že emoce jsou jen biochemií, a pocítí nad tím rozhořčení, tedy také jen biochemickou reakci, vrním jako čtenář blahem nad uměním trefné, smutné ironie. (Čteno v překladu Alice Flemrové.)... celý text

Cesta růžového trojúhelníku 2012, Rudolf Brázda

Tak tohle mi docela dost otevřelo oči, podrobnostmi k historii. Na holocaustu mě vždycky děsila, mimo jiné, ta vágnost selekčních kritérií (pojmy jako národnost, čistota rasy, orientace). Kdyby se nějaké zřízení rozhodlo odstranit třeba všechny beznohé, bude to sice stejně zrůdné, ale jasnější. Kniha ozřejmuje cestu k růžovému trojúhelníku na mundúru, o které jsem toho věděl velmi málo. A je to vskutku neveselé čtení. Jak mohli gaye vůbec vyhmátnout? Ach, moje naivita. Že bylo možné obdržet trest vězení (a později být deportován do koncentračního tábora) za homosexualitu, už to je šílené. (Drtí mě myslet na země, kde to je možné dodnes. Kde je možné obdržet i horší trest...?) Ještě šílenější je, že se tak mohlo stát na základě naprosto nepřímých důkazů, stačil důvěrnější dopis od jiného muže, svědectví bytné o návštěvách, posudek o pověsti, horlivý kriminalista apod. A už to bylo, kulaté razítko, nazdar. Ale nejšílenější mi přišly formulace rozsudků. Kdyby do nich úřední (zlo)vůle napsala „fuj, vykroucená buzno, zavřeme tě pod zámek“, bylo by to snad snesitelnější, než se dočíst smrtelně vážně míněná a zákonem podložená prohlášení v tom smyslu, že vyhonění si s jiným chlapem je ohrožením národa. „Obrovským nebezpečím v politickém a společenském slova smyslu.“ Jaké člověk vybudoval politické zřízení, v jaké společnosti žil, když státní moc mohla černé na bílém tvrdit, že společná onanie dvou mužů ohrožuje miliony dalších osob? Anebo pouhý polibek na ústa, také vyšetřovaný?! Jak může jakákoliv organizace ukrást tolik osobní svobody?! Proboha... I když boha bych se dovolávat neměl, protože pokud je pro mě něco důkazem neexistence dobrotivého boha křesťanské tradice, je to právě dění v Evropě za druhé světové války. Střelba do týla při „měření výšky“. Plynové komory. Vyzáblá těla naházená na hromadě. Lidice. Atd. Téhle knize se dá vyčíst mnohé. Že nejhorší roky prolétne o dost rychleji, než jak to muselo utíkat ve skutečnosti. Že z literatury faktu nejde mít estetický literární zážitek, lákající k opakovanému čtení. Že pořád musíte listovat na poznámky pod čarou, nevhodně umístěné až za textem. Ale jako svědectví je to nedocenitelné. Svědectví nadčasové, protože se bojím, že z dlouhodobého hlediska se nejednalo o žádnou dějinnou anomálii. Kombinace lidské bestiální podstaty a slasti z moci, z domnělé nadřazenosti, vždy povede k prospěchářství, k upřednostnění vlastních zisků nad ztrátami druhých, k absurdním třenicím o ideologické názory, ke stádovosti, k lhostejnosti. Nejsem příznivcem pride pochodů, to nebyl ani hrdina této knihy. Nesedí mi veřejná deklarace běžné osobní věci, nesedí mi nucené veselí. Jenže uvědomí-li si člověk, jak je to podstatné, že se někdo může sám označit duhovou vlajkou, že není povinně označen růžovým trojúhelníkem, jdou námitky stranou. Protože, dámy a pánové, tohle není o buznách. Nebo o Židech. Tohle je o svobodě a o tom, co si necháme líbit. Vždyť na stole bylo také konečné řešení české otázky, tak aby nějaký trojúhelníček nebo hvězdička nebyl i pro nás všechny, co mluvíme česky. Nebo pro brejlaté. Nebo pro menší jak 170 cm. Nebo pro bezdětné. Nebo pro kuřáky. To je jedno. Vždycky bude někdo někomu trnem v oku. A nechci se dožít dalšího cyklu, kdy bude likvidace toho trnu opět posvěcena nějakým zřízením. Pokud v tom tedy nežijeme tak nějak průběžně, s radostmi jako terorismus, ale i rasismus, xenofobie atd. Hanba na nás, lidi. Hanba na nás všechny. (Čteno v překladu Zuzany Dlabalové.)... celý text

Rafinerie 2005, Jan Cempírek

Celkem fajn knížka a je škoda, že se jí nedostalo větší pozornosti. Možná i kvůli zvolenému názvu, vyvolávajícímu chybné asociace? Také anotace je trochu zavádějící. Výsek ze života tří čerstvě dospělých lidí není jen o baťůžkářském cestování nebo hraní na ulici. Je o vztazích, pocitech, ambicích, (ne)empatii k druhým. Naštěstí to není přehnaně nezávislé a alternativní. Trocha sexu a drog je na svém místě. :-) Samozřejmě jsem záviděl ten rozmach svobody, tu odvahu k útěkům, snadné navazování rozhovorů s cizími lidmi, chybějící úzkost z nejistoty, co bude druhý den. A to je na Rafinerii asi nejcennější, že si čtenář může zprostředkovaně odžít vydání se do světa, vydání se světu. Moc se mi líbilo, že si text nehraje na psychologický rozbor do třetího kolene, že jde o přirozené vyprávění, přímočaré v tom nejlepším smyslu slova. I když někomu to může vadit, že víme poměrně málo o „před“ a „po“. (Klidně z toho mohl být román do poslední cesty všech postav.) Další výtky? Konec vykecaný na začátku, to tentokrát nebyl dobrý tah, závěr nás mohl tnout ještě víc. Jo a pořád se zavírající měkká vazba je příšerná! I když v tom je autor nevinně. Tři hvězdičky, ale silné.... celý text

Divoká labuť a jiné příběhy 2016, Michael Cunningham

Jsem moc rád, že česky vyšel i tenhle Cunningham, je příjemné číst jeho umění v úspornějším (a tím stravitelnějším) rozsahu. Bál jsem se, že bez znalosti některých anglosaských pohádek to nebude ono, ale použité motivy jsou univerzální. Jednohubka, literární hříčka, ovšem cunninghamovsky krásná a trefná. A o kousek méně smutná než ostatní prózy. V paměti mi zůstane třeba epilog Sněhurky, vždyť asi všichni někdy toužíme po návratu momentů, kdy jsme se zamilovali, kdy nám protějšek připadal dokonalý. Tak šup zpátky do skleněné rakve, aspoň na pár minut, tomu říkám fetiš! :-) (Čteno v překladu Veroniky Volhejnové.)... celý text

Dráhy 2010, Benoît Duteurtre

Smutná esej o současném kapitalismu, ne dějový román. A dost tomu chybí vulgární přímost, kterou umí třeba Houellebecq. Naštěstí rozsah je příjemně nevelký. Závěr naruší stereotypní proud úvah povedenou špetkou surrealismu. (Čteno v překladu Evy Blinkové Pelánové.)... celý text

Tampa 2014, Alissa Nutting

Kniha ze žebříčku nejhůře hodnocených? Ale no ták! Strážců mravnosti bych se zeptal, jestli nezaměňují odpor k tématu a odpor k dílu. Za mě fajn tabu námět (a ty kluky, které zdejší matky nepřímo ochraňují, sex sakra bavil), fajn napsané. Jen směr, jakým to graduje, mi přišel až příliš vyhrocený. Ne ve smyslu uvěřitelnosti, stát by se to tak mohlo, ale víc mě bavila intimnost začátku, to „zvrhlé“ plánování... Uneslo by to i čtyři hvězdičky, ale nechám si rezervu, protože námět mohl posloužit i rozsáhlejšímu románu, studii podobné hlavní postavy. Zajímavé mi přijde, v kolika komentářích je vyjádřeno zhnusení z chladnosti a vypočítavosti hrdinky, ale u jiných knih se tleská třeba ženám, které předstírají vlastní vraždu, aby z manžela udělaly vraha. :-) (Čteno v překladu Martina Pokorného.)... celý text

V polévce miso 2008, Rjú Murakami

Po Piercingu můj druhý Rjú Murakami a mě už to neba. I přes malý rozsah zase nekonečná hlavní kapitola, zase psychologické postřehy, které vyvanou do ztracena. Brutalita správně brutální, exotické prostředí správně exotické, ale co z toho. Příliš přímočará stavba děje (čekání na masakr, masakr, čekání na nic). Postavy ničím nefascinují, nepřekvapují, jen unavují. Téma ztracených existencí vyspělých zemí je v téhle podobě ohrané. Vše je nalinkované od začátku, čtenáři, tady máš psycho, po*er se. No, nepo*eru. Všechny indicie (Kendžiho přítelkyně, dárek na dveřích, Frankovy fyzické anomálie) jsou tam víceméně jen na ozdobu, nepřinesou žádný nečekaný zvrat. Ach jo. (Čteno v překladu Jana Levory.)... celý text

Vlhká místa 2008, Charlotte Roche

Milé děti, a teď jedna pohádka o intimních záležitostech. Docela prča, než zjistíte, že... 1) ...takový vztah k vlastním i cizím tělům má mít tak mladá holka. 2) ...se to na malém rozsahu dost opakuje. 3) ...to přejde od prosté nechutnosti až k masochismu. 4) ...je tam stručně vražené rodinné trauma, aby to víc připomínalo literaturu a méně fetišistické porno. Obecně platí, že neexistuje víc osvěžující zážitek, než čtení o věcech, o kterých se běžně nemluví. A jsem všema deseti pro, aby se bořila tabu a abychom nepředstírali, že jsme o moc víc než zvířátka. Jenže tenhle číča-kokíno naturalismus je ve výsledku tak únavnej, jako každá příliš jednostranná a na sílu tlačená exkurze. Ke konci už jsem měl zakrvácenou hrdinku chuť jejím šlemem z pipiny zadusit. Jenže ono by se jí to líbilo. :-D Maximálně dvě hvězdičky, ale stejně si to přečtěte, ať víte, co stojí na druhé straně literární barikády, než je třeba Malý princ. :-D (Ne)doporučuji zejména myzofobikům jako léčbu šokem! Jo a film překvapil, nikdy by mě nenapadlo, že tohle jde převést na plátno celkem se ctí. (Čteno v překladu Jiřího Strážnického.)... celý text

Zmizet 2009, Petra Soukupová

Působivé, místy smutné, kvalitní. Ta témata jsou do jisté míry vlastně telenovelová. Jako život sám. :-) Na přeskáčku sourozenecké zápolení, úraz, věkový rozdíl partnerů, emigrace, závislost na alkoholu, nejistý otec, rozvod, výchova dětí, sňatek z rozumu, smrt, mezigenerační napětí, mindráky, setkání po letech, nenaplněné ambice, milostné vyznání, útěk z domova, rodinné zvyky, první láska... Jenže autorka je schopná podívat se na ty ohrané motivy z nitra, vyloupnout z nich skutečné emoce dětí. Těch pravých, věkem, i těch věčných, v nás dospělých. Myslím, že je to pro knihu hodně dobrá vizitka, když postavám opravdu věříte jejich motivace, rozumíte jejich myšlení, dýcháte s nimi ve společné realitě. Nemusí se vám líbit, co se jim děje, protože podprahově rozpoznáváte chytrý literární kalkul, ale stejně si odnesete velký zážitek. Na takové české knížky jsem hrdý, byť s každou ze tří povídek by šlo ještě dál pracovat. První příběh by si možná zasloužil širší časovou perspektivu, hlavního hrdinu opouštíme předčasně, druhý vybroušení přímých řečí, třetí jasnější strukturu, ve které by se čtenář rychleji zorientoval. Přesto velmi silné čtyři hvězdičky a oprávněné ocenění Magnesia Litera.... celý text

Marta v roce vetřelce 2011, Petra Soukupová

Pamatuju si, že knížka Zmizet od stejné autorky na mě zapůsobila silněji. I když už si nedokážu vybavit nic jiného, než ten dojem. Proto si ji přečtu znovu. To ale neznamená, že se Marta v roce vetřelce nepovedla. Nemám moc rád příběhy, které deformují běžný jazyk podle toho, kdo je vypráví, ale tady mi to přestalo vadit po první stránce. Zvolené životní období rané dospělosti je zajímavé, podařilo se upozornit na náročnost konce teenagerských let, kdy už člověk musí začít jednat opravdu sám za sebe. I přes existující zázemí to není maličkost, všechno zvládnout, i první opravdové průsery. Marta je navíc, v kladném smyslu slova, celkem průměrná a tím lehce uvěřitelná postava, včetně mnoha negativních vlastností. V hodnocení si ale nechám určitou rezervu, jak kvůli tomu neurčitému, dodnes patrnému, osobnímu obdivu ke Zmizet, tak kvůli faktu, že zvolená forma jednoduchých zápisků u Marty příliš neláká k opakovanému čtení.... celý text