PrincaListicka přečtené 205

Norské dřevo 2005, Haruki Murakami

Příběh jsem poslouchal v audioknižní verzi. Norské dřevo bylo mé první setkání s Murakamim a bylo to zvláštní setkání. Murakami je zvláštním autorem, kterého jsem si chtěl dlouho přečíst, ale něco mne podvědomě stále odrazovalo. Dle anotace jsem si nebyl jist, co mohu od knihy očekávat. A vlastně sama anotace je více než vypovídající. Hlavním protagonistou Norského dřeva je mladičký Tóru Watanabe žijící život studenta dějin dramatu a zaměstnance. Přestože inkriminovaná léta byla poměrně divoká, je Tóru spíše samotářem žijícím nudný život. Jeho jediným potěšením je výhradně západní literatura a hudba. Není však poustevníkem, samotářem žijícím na okraji. Studentský pokoj sdílí s poněkud podivnou existencí, která dostala přezdívku Extrém. Tóru nemá příliš přátel, dají se spočítat na prstech jedné ruky. S přáteli je to těžké, někdy je nemůžeme snést a lezou nám na nervy, ale tvoří svým způsobem naši identitu. Plachá Naoko, cynický Nagasawa, bláznivá Midori a Kizuki, kterým vše začalo… Tóru je zcela bez příkras solitérem, je nezapadajícím dílkem japonské společnosti. Stále přemýšlím co mám o Norském dřevu říci. Je to příběh, který jste mohli do jisté míry prožít. Norské dřevo je příběh obyčejného chlapce, emocí a krutosti světa. Norské dřevo je příliš vzdálené všem fikcím, všem snovým světům, byť jsou postaveny na základech našeho světa. Norské dřevo je přesně jako ta písnička, kde vás děvče požádá, ať zůstanete a posadíte se, ale nikde není byť jediná židle, a tak sedíte na koberci, pijete a čekáte na svou šanci, která je nakonec pohřbena ve vaně. Nyní je ovšem třeba se zaměřit - ne zcela překvapivě - na interprety audioknihy. Filip Čapka, Klára Issová a Jana Stryková jsou skvěle ladící trio. Naoko v podání Kláry Issové je jemná a konejšivá. Excentrickou, nespoutanou Midori naprosto ovládla Jana Stryková. Filipa Čapku ovšem uslyšíme nejen jako Tórua, ale například také jako Nagasawu či Kizuki, a to je jediný suk, který Norskému dřevu nesluší. Přestože je Filip Čapka velice dobrým interpretem, který dokáže proniknout do charakteru, jehož hlasem je v uchu čtenáře, jsem si jist, že především Reiko by si zasloužila vlastního interpreta. Mezi jednotlivými kapitolami zaznívají útržky Norwegian Wood od The Beatles, které jsou velice osvěžující a zpříjemňují poslech.... celý text

0 TU. Svazek I 2021, Jakub Hussar

Fyzický výtisk tohoto démantu České sci-fi literatury jsem měla doma již delší dobu a podle dostupných informací – jako například že autor na vytváření tohoto světa pracuje již více než 20 let – a vizuálního zpracování jsem tušila, že se bude jednat o něco velkého. Když tedy na konci září vyšel příběh v audioknižním zpracování, neváhala jsem ani vteřinu. Hlas hlavní hrdince Tal Kusa Gammah propůjčila Jitka Ježková, kterou máme to potěšení poslouchat v naprosté většině děje. Neopomenutelným je však také hlas Lukáše Hlavici, který přivedl k životu palubní interware Oibaana. Tal Kusa Gammah, dcera pána těžby. To je hlavní hrdinka našeho příběhu a zároveň jeho vypravěčka, která nás na samém začátku knihy jako stará žena uvádí do děje, jehož vyústění je nám naznačeno. Příběh se odehrává v prostředí, které je nám naprosto neznámé, nevyskytují se zde lidé a, až na pár výjimek, takřka nic, co by nám bylo povědomé. Gama se svým vyprávěním začíná v útlém dětství, kdy se svými rodiči žije na obrovské vesmírné lodi jménem Oona, která je však pouze malou součástí voje podobných lodí. Kam putují, ptáte se? Cílem jejich cesty je planeta Coraab, na které mají v plánu žít a těžit. Společně s Gamou poznáváme celou jejich loď. Postupně pronikáme do společnosti Talů, ať už těch vyšších, urozených, jako je právě Gamina rodina, či těch úplně nejchudších, mezi které se Gama náhodou podívá. Zjišťujeme, jak funguje jejich svět, co je to buroten, který si urození kapou místo požívání tuhé stravy, proč místo psaní krouží, co je to Kreemo, k čemu slouží zvláštní pohyblivé tetování khe, které si do kůže nechávají vplétat jen ti nejbohatší a nejvýše postavení. Čím je Gama starší, tím více zjišťuje o jejich společenstvu, tím více se odvažuje nakukovat pod pozlátko její rodiny, tím více zjišťuje, že jejich záměry a pohnutky možná nejsou takové, jak se na první pohled zdá. Jsme s ní, když začne studovat, když si najde vzdáleného přítele z jiné lodi, když poprvé tajně ochutná pevnou stravu, potká tajemného exomorfa, ale také když se vdá a opustí svou mateřskou loď, či když ji navždy opouští její nejbližší. A ačkoliv se může příběh někomu zdát "obyčejný" a "nudný," protože se jedná o vyprávění jedné staré ženy o svém životě, byl příběh plný napínavých míst, dějových zvratů a překvapení, u kterých mi padla čelist a šel mráz po zádech. Musím říci, že jsem se zkraje trochu bála, zda budu schopná orientovat ve všech nových jménech, pojmech a názvech věcí, které v našem světě neexistují. Jak si poradím s orientací v ději, jestli budu schopná si vše potřebné zapamatovat a v ději se neztrácet. Upřímně? Neměla jsem s tím ani ten nejmenší problém! Vše bylo tak krásně popsané a já toužila zjistit víc a víc o tomhle kouzelném novém světě, že mi i výrazy z jejich řeči přešly do krve bez větších obtíží. Musím a chci smeknout před panem Hussarem. Je naprosto neuvěřitelné, jak komplexní a promyšlený svět, který je tak vzdálený tomu našemu, dokázal vymyslet. Pro mě osobně je toto jeden z úplně nejlepších příběhů, jaké znám, a to jak na poli českém, tak zahraničním. Dokázat vymyslet tolik nových stvoření, kultur, zvyklostí, technologií, jazyků...Nemám slov. Smekám také před paní Ježkovou, která se vyprávění zhostila naprosto úžasným způsobem. Měla jsem pocit, že poslouchám samotnou Gammah. Cítila jsem se jako kdybych poslouchala vyprávění přítelkyně. Neumím si představit, že by někdo příběh dokázal namluvit lépe. Závěr příběhu jsem se snažila co nejvíce oddálit, protože jsem nechtěla, aby skončil. Také proto, že vím, že na druhou část audioknihy budu muset ještě chvíli čekat. Nenapadá mě nic, co bych knize vytkla, změnila nebo udělala jinak. Mohu jen s pokorou poděkovat všem, kteří se na příběhu a audioknize podíleli. Byl to zážitek na celý život.... celý text

Osudové nebe 2022, Mary Robinette Kowal

Kniha poměrně plynule, avšak s rozestupem několika let, navazuje na první díl - Počítání hvězd. Musím říci, že stejně jako u předchozího dílu, autorka nezklamala. Její spolupráce se skutečnými astronauty a NASA posouvá věrohodnost jejího díla na úplně jinou úroveň. Obdivuji ji za to, že se pustila do tématu, které je pro běžného člověka velmi abstraktní a složité. Tleskám za to, že je vše podložené reálnými zkušenostmi či výzkumy. Sama si neumím představit, že bych měla cestu na Mars podstoupit, jakkoliv mě cesta do vesmíru láká. Tři roky jsou dlouhá doba, a například Elma se potýká s tím, že by chtěla založit rodinu, ale kvůli této misi nemůže. Musí opustit svého manžela a odletět miliony kilometrů daleko s posádkou tvořenou lidmi, které vlastně až tak moc nezná a se kterými si až tak moc nerozumí či nemá v lásce. Postavy v knize jsou velmi různorodé, spousta z nich je založena na skutečných lidech. Máme zde rozmanitost národností, náboženských vyznání i ras, což s přihlédnutím k době, ve které se příběh odehrává, často vede ke konfliktům. Objevují se zde také extremistické skupiny, které nesouhlasí s osidlováním vesmíru a chtějí se raději pokusit zachránit Zemi. Všichni členové mise jsou pod drobnohledem novinářů, je na ně vyvíjen velký tlak. Sama Elma má psychické problémy, trpí panickými záchvaty, občas si dopomáhá prášky. Spolu s posádkou jsme svědky mnoha napínavých i velmi smutných situací. S tehdejší technikou a s neznámým cílem se dá předpokládat, že ne vše bude fungovat jako na drátkách a vyskytnou se problémy, které s velkou pravděpodobností budou někoho stát život. Kniha se odehrává v průběhu několika let a tedy se stále něco děje. Styl vyprávění je velmi příjemný, líbí se mi, že začátky kapitol jsou doplněny novinovými výstřižky. Chápu, že kdyby autorka měla vysvětlovat jak vše funguje, byla by kniha třikrát delší, přesto ale musím podotknout, že jsem narazila na pár situací, ve kterých jsem si nebyla jistá, jak některé věci ve vesmíru fungují a protože dané problematice příliš nerozumím, nedokázala jsem si některé situace dost dobře představit. Dle mého názoru si tedy autorka standard udržela a má solidně našlápnuto na další díl. Teď už jen doufat, že si tato série najde co nejvíce čtenářů, aby další díl vyšel.... celý text

(Ne)spoutaný Vlk 2022, Lobo Selvaggio

Toto téma mi osobně není cizí, vždycky mě podobné praktiky zajímaly, někdy až fascinovaly. I když musím říct, že mě osobně zajímá spíš trochu jiné odvětví, než jaká jsou popisována v knize. Vše začíná poměrně nevině, ale postupem času se od pouhých pout, masek a svazování dostaneme do situací, ze kterých někdy až tuhne krev v žilách. Představte si třeba, že byste někoho, koho skoro neznáte, nechali, aby vás uvěznil do latexové postele, ve které se nemůžete hnout ani o píď, nemůžete skoro dýchat, nic nevidíte, neslyšíte a nemůžete ani mluvit. Musím přiznat, že trpím lehčí klaustrofobií a v některých situacích se mi ze čtení až dělalo nevolno. No, zkrátka a dobře, jako výlet do světa lidí, kteří něco takového běžně praktikují, je kniha ohromně zajímavá. Už jen proto, abyste se dozvěděli, čeho jsou schopni a proč to vlastně dělají, jaké jsou jejich pohnutky. Určitě se ale knížka nedá brát jako návod, jak na to. Myslím, že aby člověk něco takového mohl provozovat, musí nejprve získat hodně zkušeností, protože některé praktiky jsou skutečně tak nebezpečné, že není vůbec těžké protějšek zranit, a to jak fyzicky, tak psychicky. Příběh je vyprávěný poutavě, knížka je poměrně krátká, měla jsem ji přečtenou během chvilky. Je navíc doplněna i tematickými fotografiemi, takže si můžete živě představit, o čem vlastně autor mluví. Čtení jsem si svým způsobem užila, ale myslím, že mi toto téma na nějakou dobu stačilo a dám si od něj chvíli pauzu. Opravdu však nečekejte nic ve stylu 50 odstínů, ty s Nespoutaným vlkem nemají mnoho společného. Musím také přiznat, že některé situace mi připadaly lehce nereálné. Myslím tím situace, ve kterých se Vlk seznamuje se svými "oběťmi." Netuším, zda jsou to skutečně reálné zážitky či nikoliv, a pokud ano, pak se autorovi omlouvám. Nicméně pokud opravdu skutečné jsou, přijde mi až trochu odpudivé, jak se některé z těchto "obětí" chovají. Neumím si představit, že se někdo takhle skutečně chová. Vrhnout se do víru hrátek s člověkem, který se přijede podívat na karavan? S nadřízeným z práce, kterého prakticky nezná? Za zády partnerovi? Myslím, že tohle mi vadilo na celém příběhu asi nejvíc. Nejspíš jsem v tomhle trochu staromódní. Knihu rozhodně doporučuji všem fanouškům podobných technik a praktik, může vám příjemně rozšířit obzory. Zároveň mohu doporučit i lidem, kteří zatím o tomto tématu takřka nic nevědí, chce to však nutnou dávku odvahy a otevřenou mysl.... celý text

Keď noc umiera 2022, Dominika Elizabeth Hladíková

Od Dominiky jsem v minulosti již četla básnickou sbírku s názvem Slovo je nádych a byla jsem tedy velmi zvědavá, kam se ve své tvorbě posunula. Keď noc umiera je sbírkou věnovanou všem lidem, kteří trpí zrakovým hendikepem, depresemi a panickými záchvaty. Autorka sama má s těmito stavy bohaté zkušenosti, které promítá do jednotlivých básní. Název sbírky má pak velmi symbolický název, protože noci často bývají plné slz, ale svítání dokáže člověku dodat novou naději a sílu do nového dne. Musím říct, že po předchozí zkušenosti jsem se trochu bála, jestli po přečtení knížky nebudu v ještě horším psychickém stavu, než před ním. Naštěstí však mohu s radostí konstatovat, že ačkoliv se tato sbírka potýká s těžkými stavy těla i mysli, je zároveň plná naděje a povzbuzení. Nejprve se spolu s autorkou prodíráme tmou, smutkem, zoufalstvím. Pak ale básně začnou být pozitivnější. Začnou vyprávět o tom, že i přes všechno to zlé život stojí za to žít a ten, kdo se nevzdá, jednou možná zvítězí nad svými démony. Zároveň také předávají poselství o tom, že i když se člověk potýká s nějakým hendikepem, nemusí to znamenat, že je jeho život o něco horší či méně hodnotný. Že i tak si lze užívat každého dalšího dne naplno. Básně jsou psány volným veršem, rýmy zde nehledejte. To však vůbec ničemu nevadí a celé dílo si lze užít naprosto bez problémů. Verše plynou a plynou a vy se najednou ocitnete na konci knihy a řekněte si, že si ji musíte přečíst ještě jednou, že vám to nestačilo. Tuto sbírku tedy můžu s čistým svědomím doporučit jak milovníkům poezie, tak někomu, kdo teprve poezii chce objevovat. Tenhle čtenářský zážitek vážně stojí za to.... celý text

Plečnik 2022, Zoran Smiljanič

Musím říci, že se mi velmi líbilo, jak osobně je celý komiks pojatý. Obsahuje například úryvky ze skutečných dopisů, které pan Plečnik psal, ať už své rodině, či přátelům. Jože Plečnik je nepochybně ohromně zajímavá osobnost a já nechápu, jak je možné, že až do přečtení tohoto komiksu jsem o něm prakticky nic nevěděla. Byl to ohromně skromný člověk. Za své výtvory často odmítal brát honorář, a tak, navzdory tomu, že ho všichni považovali za boháče, žil velmi střídmý život. Nerad chodil na slavnostní odhalení jeho prací, necítil se na takových akcích příjemně. Zároveň mě také fascinuje jeho citlivý přístup k samotným stavbám. Do spousty kostelů či jiných budou zapracoval symboly charakteristické pro danou lokalitu. Když už musel něco zbourat, obvykle se snažil ozdobné prvky z této budovy recyklovat a použít na budově nové. Na druhou stranu byl však také nebylo těžké ho rozzlobit. To pak dokázal dát jasně najevo, co je pod jeho úroveň, nebo co mu není po chuti. Komiks sám o sobě je psaný velmi příjemným a srozumitelným jazykem, je přehledný, všechny zmiňované stavby si můžeme na obrázcích prohlédnout. Na konci je také velmi užitečný přehled všech staveb, které pan Plečnik navrhl, a také zajímavé doslovy obou autorů. Rozsah publikace není ani příliš zdlouhavý, ani povrchní, dostáváme přesné množství informací, které potřebujeme proto, abychom si dokázali vytvořit kompletní obrázek o jednom z nejvýznamnějších architektů Slovinska. Mohu ho tedy směle doporučit všem, které zajímá architektura či samotný pan Plečnik, ale určitě také všem, kteří třeba chtějí zjistit, co je tak skvělého na biografických komiksech.... celý text

Jedno sto skořápek 2022, Pavel Skořepa

Již z anotace je patrné, čím je tahle knížka neobvyklá - jedná se totiž o sbírku drabblí, neboli povídek, které mají maximálně 100 slov včetně nadpisu. Autor má tedy velmi krátký a omezený prostor pro vykreslení scénky a její hlavní zápletky, o to větší zábava však je takovéto skeče číst. Jedno sto skořápek navíc vyšlo v opravdu malém, kapesním formátu, takže si ho s sebou můžete vzít kamkoliv a využít volné minuty v čekárně či tramvaji k přečtení několika drabblí. Knížka je rozdělena do několika tematických sekcí, například zde máme sekce s názvy jako "Zub" či "Já jsem na tom večírku nebyl." Všechny příběhy v dané sekci spojuje právě ono uvedené téma, avšak v každém je pojato trochu jiným způsobem. Musím přiznat, že toto bylo mé první setkání s tímto literárním útvarem, nicméně jsem se do knihy hned začetla a stránky rychle ubývaly. Nicméně zde je asi na místě se zamyslet nad tím, jak tuto knížku číst. Je poměrně krátká, a tak by se dala přečíst na jeden zátah. Myslím ale, že zde se víc vyplatí číst postupně a jednotlivé historky si dávkovat, dát si čas, aby se vám rozležely v hlavě a mohli jste si je víc užít. Samotné drabble jsou vskutku různé - některé vás pobaví, jiné překvapí originálním nápadem, z některých vám půjde mráz po zádech. Nelze je hodnotit jako celek, každý příběh je jiný, jinak kvalitní...Byly takové, které se mi líbily moc, přečetla jsem si je několikrát, byly takové, které si mě příliš nezískaly, a byly i takové, jejichž význam mi asi tak úplně nedošel. Knížku tedy můžu doporučit všem, kteří hledají pohodové, oddechové čtení, které není časově náročné a můžete se k němu vrátit kdykoliv se vám bude chtít.... celý text

Všechno bude dobrý, Beth 2022, Barbora Koutná

Než se pustím do samotného hodnocení, je nutné zdůraznit, že tuhle knížku autorka napsala, když jí bylo přibližně 15. Hlavním postavám knihy je taktéž 14 - 15 a chodí do deváté třídy. K tomuto faktu je nutné při čtení přihlížet, zcela určitě není možné knihu hodnotit stejně jako kdyby jí napsal dospělý autor s několika knihami na kontě. Kniha sama o sobě nemá klasické schéma začátek příběhu - zápletka - vyvrcholení - konec. Spíš bych řekla, že se zde tento motiv opakuje neustále dokola, jelikož se zde objevuje vícero kritických situací, které hlavní hrdinku ovlivňují. Nejprve musím pochválit styl psaní knihy - text je psaný čtivě, záživně, příjemně. To mě trochu překvapilo, čekala jsem, že kvalita textu bude mnohem nižší. Co se týče příběhu a děje jako takového, je poplatný věku autorky a hlavních hrdinů. Zápletky jsou tak trochu naivní a prvoplánové, objevuje se zde kromě ppp, dopravní nehody či první lásky také úmrtí rodinného příslušníka, rodinné tajemství či šikana. Měla jsem trochu pocit, že autorka chtěla do knihy nacpat co nejvíc zajímavých zvratů a proto děj působí tak trochu přeplácaně a nerealisticky. Umím si ale představit, že kdybych knihu četla třeba ve 13, byla bych z ní nadšená a s hlavními hrdiny se dokázala ztotožnit. V závěru knihy se pak objevuje ono rodinné tajemství, které má nakonec poněkud prostší a trochu za vlasy přitažené rozřešení, přičemž zrovna tady si myslím, že autorka mohla dobře navozené napětí dále rozvíjet. Pokud jde o postavy, jedná se o běžné pubertální děti, se kterými se setkáte v každé běžné školní třídě, nijak zvlášť nevystupují z kolektivu. To je, myslím, dobře, protože kdyby se autorka pokusila trochu víc fantazírovat i zde, bylo by to už příliš. Musím velmi pozitivně ohodnotit to, že ačkoliv se kniha odehrává v současnosti, hlavní hrdinové nejsou pohlceni technologiemi, netráví veškerý svůj čas na telefonu, nesdílí každou blbinu na sociální sítě a na závěr dokonce dobrovolně stráví víkend na venkově. To se již v dnešní době moc nevidí a já jsem za tento detail opravdu moc ráda. Knihu jsem si poměrně užila, byla to příjemná oddechovka. Doporučila bych ji věkové kategorii druhého stupně základní školy, především pak asi děvčatům. Myslím, že si zde každá najde to své. Nicméně knížku můžu také doporučit všem dospělým, kteří si, stejně jako já, chtějí udělat menší výlet do školních let a nahlédnout pod křehkou skořápku dnešní mládeže.... celý text

Vesmír rozhodl jinak 2022, Theresa Black

Riva je mladá žena žijící ve světě, který je značně podobný tomu našemu, avšak ne úplně. Prožívá pocity zoufalství a beznaděje, těžko hledá důvody proč setrvávat naživu. Často přemýšlí o sebevraždě. Jednoho dne však na ulici narazí na zvláštního může. Na první pohled se jí zdá jako blázen, když jí se slovy úlevy skáče kolem krku a oslovuje ji cizím jménem. Po vyjasnění všech nedorozumění pak zjišťuje, že onen muž, Axar, pochází z úplně jiné dimenze, alternativního vesmíru. V tomto vesmíru existuje Rivina dvojnice jménem Athea, Axarova manželka, která z nejasných důvodů uprchla do Riviny dimenze. A jelikož Athea do tohoto vesmíru nepatří, mohla by způsobit chaos. Proto byl Axar vyslán za ní, aby ji našel. Na první pohled by se mohlo zdát nemožné najít jedinou ženu ztracenou v obrovském světě, Axar má však jedno velké eso v rukávu - pouto. V jeho vesmíru si totiž lidé vypočítají, kdo je jejich jedinou spřízněnou duší, toho člověka později najdou a obvykle s ním stráví zbytek života, neboť je pojí velmi silné citové pouto, umožňující jim například vnímat, jak se ten druhý cítí. A Axar předpokládá, že Atheu to potáhne k jeho alternativnímu egu v Rivině vesmíru přesně tak, jako to jeho táhne k Rivě... Já osobně miluji příběhy, ve kterých se objevují alternativní vesmíry. Je to skvělý koncept poskytující velký potenciál. Hodně se mi líbilo, že ani jeden z alternativních vesmíru nebyl ten "náš," to znamená že ani Riva, ani Axar nepocházeli z našeho prostředí a měli své vlastní zvyky. Zajímavé byly například hodinky integrované v kůži, které měla Riva, a které jí na zápěstí promítaly čas kdykoliv bylo potřeba, nebo Axarovo neustálé vypočítávání pravděpodobného místa setkání se spřízněnou duší. Skvělé byly také podmořské vlaky, černá díra v koši či ostrov, kde mohou lidé spáchat sebevraždu aniž by se je někdo pokoušel zastavit. Příběh je poměrně krátký, má pouze lehce přes 200 stran, což mě upřímně trochu mrzelo, protože si myslím, že některé scény mohly být klidně delší. Jinými slovy, prostě bych si ho ráda užívala ještě o kousek déle. Připadalo mi, že konec byl vlastně takový trochu useknutý, což byla škoda. Ráda bych prozradila víc, ale to bych vyzradila hlavní zápletku. Když už jsme u hlavní zápletky, mě osobně bylo už přibližně v polovině knihy tak nějak jasné, o co tu jde, a jak to vlastně nakonec dopadne, jen jsem si nebyla jistá, jak autorka zvládne přesunout postavy ze situace A do situace B. Vůbec mi to ale nevadilo, byl to pro mě totiž ideální konec, který jsem si přála. Příběh je vlastně čistá romantika postavená na sci-fi základech, musíte tedy počítat s tím, že největší důraz je zde kladen na vztah mezi hlavními protagonisty. Pokud tedy nejste fanoušky romantiky, Vesmír rozhodl jinak nejspíš nebude nic pro vás. Rivu i Axara jsem si oblíbila, nicméně musím přiznat, že mi oba svou zabedněností občas lezli na nervy. Byli často protivní, nebo jsme sledovali, jak oba přemýšlí nad tím, co tomu druhému vlastně udělali, a dochází k úplně jiným závěrům. Což je podle mě poměrně reálné vyobrazení spousty reálných vztahů. Celkově tedy mohu říct, že Vesmír rozhodl jinak je skvělý, atmosférický příběh s krásně vymyšleným světem, poskytující nám romantický příběh postav s dramatickým osudem. Autorce tleskám k povedené první knize a moc se těším na další!... celý text

Kód růže 2022, Kate Quinn

Malé ženy 2009, Louisa May Alcott

Knihu jsem poslouchala v audioverzi namluvené Andreou Elsnerovou. I když jsem velkou milovnicí klasické literatury, musím přiznat, že Malé ženy se ke mě dostaly poprvé až teď. Neviděla jsem ani jedno filmové zpracování a neměla jsem tedy žádným způsobem zkreslené představy o postavách a ději. Důležité je také podotknout, že dobrodružství Malých žen občas bývají vydávána ve dvou svazcích s názvy Malé ženy a Dobré manželky. V audioknize se nám naštěstí dostává obou. Nejprve musím smeknout před výkonem paní Elsnerové. Byla naprosto famózní! Musím říci, že jsem za svůj život audioknih mnoho neslyšela, avšak obvykle se na samotném vyprávění a ztvárnění postav podílelo vícero osob. Proto jsem se trochu obávala, zda nebude jeden hlas pro asi 10 hlavnějších postav příliš málo. Obávala jsem se, že se budu ztrácet v tom, kdo zrovna mluví a co se děje. Nic takového se ale nekonalo! Paní Elsnerová naprosto neuvěřitelně pracovala se svým hlasem a dokázala vtisknout osobité charaktery všem postavám tak dokonale, že jsem vždy poznala, kdo mluví. Dokázala se poprat i s postarším německým profesorem, a to už je co říct! Skutečně musím říct, že po stránce poslechové je audiokniha dokonalá. Co se týče příběhu, dostala jsem přesně to, co jsem očekávala. Což ovšem nutně nemusí být ani dobré, ani špatné. Musím se přiznat, že zkraje jsem s příběhem maličko bojovala. Po pár kapitolách jsem si potřebovala dát pauzu, protože některé pasáže mě lehounce nudily. Občas se dlouho nic záživného nedělo, každopádně čím víc jsem se blížila ke konci, tím více se stupňovalo napětí, a já netrpělivě vyčkávala, kdo s kým skončí a jestli přijde slovutný šťastný konec. Jistě, text je protkán nejrůznějšími mravokárnými poznámkami a doporučeními, jak by se měla správná mladá dáma či mladý muž chovat. Nicméně myslím, že na svou dobu byl text velice pokrokový a necítila jsem z něj nic negativního. Chápu, že ne každý by se mnou nejspíš souhlasil, protože jsem četla hodnocení, ve kterých se čtenářky pohoršovaly nad tím, jak příšerné názory autorka má a jak pokrouceně vnímá ženy. Tehdy tomu tak ovšem skutečně bylo a nemůžeme přeci od klasických děl očekávat současné myšlenky. Navíc já sama sebe považuji za člověka s poněkud starou, tradiční duší, a tedy jsem si ve spoustě situací skutečně libovala. Rozhodně od příběhu nečekejte žádnou akci ani přehnané zvraty, i když i takové se zde čas od času dají najít. Přiznávám, že jsem si u poslechu dokonce i párkrát pobrečela, protože i když jsem to tak úplně nečekala, postavy mi přirostly k srdci a já smutnila nad jejich neštěstím a dojímala se nad jejich úspěchy. Velmi se mi také líbí, že děvčata pochází z chudé rodiny, a tedy se často dostávají do situací, které si bohaté hrdinky některých jiných příběhů neumí ani představit. Myslím, že příběh perfektně vykresluje tehdejší dobu a zvyklosti. Malé ženy bych tedy doporučila každé romantické duši, která je ochotna přijmout, že se jedná o již více než 150 let starý příběh zaměřující se především na strasti a slasti běžného maloměstského života.... celý text

Jeden musí z kola ven 2012, John le Carré (p)

Knihu jsem poslouchal v audioverzi namluvené Martinem Zahálkou. Pakliže jste četli nějaký špionážní román, pravděpodobně jeho autorem mohl být například Ludlum, Forsyth či Clancy. Ne, že by bylo málo „špiónských“ spisovatelů, ale všichni výše jmenovaní vsází spíše na jistou akčnost. Na dramatické scény, kdy se vám tají dech a doufáte, že hrdina dopadne teroristu, špiona či jiný cíl, který je ve velké přestřelce eliminován a hrdina s explozí za zády odchází. John le Carré ovšem vsadil na jiného koně. Jeho kůň se jmenuje Plejáda. Pléda rozličných hlavních postav, plejáda dějových linek, kompars vykreslený s jemností a jistou charakterizací, kterou v dnešní konzumní době nenajdeme. A přes chybějící pompézní akce až po celkový počet postav, které zamotají hlavu nejednomu současnému čtenáři, dokáže vytvořit atmosféru, jež činí onu tajemnou, snad romantickou podobu onoho povolání. Každý čin, každý rozhovor či smluvené znamení odhaluje indícii vedoucí k dopadení onoho sovětského špiona v nejvyšších patrech britské výzvědné služby. Zároveň však slouží k zamyšlení nad otázkami osobní cti, morálky či významu loajality. Samozřejmě jsou tyto otázky okořeněny jistou dávkou cynismu, sarkazmu a vlastně i jistou dávkou zápalu vedoucího k otázce významu jistých ideí, ideálů, až k materialistickému vnímání světa. Připadá vám to příliš komplikované na zápletku knihy? Pak vězte, že zdrojem inspirace jsou skutečné události 30. let 20 století, konkrétně pak univerzita v Cambridge a „Crambidgská pětka,“ tedy okruh jedinců kolem Kima Philbyho. Není najednou příběh poněkud neuvěřitelným? Stíny pronikají do světla až s ním nakonec splynou… A právě tohle John le Carré naprosto báječně popsal. Jeden musí z kola ven je snad až mravenčí prací, ne honičky v autech, přeskakování plotů a zběsilý úprk, byť se i takové situace stávají. Lovec cítí svoji oběť, cítí pach její krve, a přesto musí být opatrný, obezřetně postupovat krok za krokem. Analyzovat každou jednu informaci, vnímat veškeré dění a nenechat se svést ze své cesty. Nějakou smrt i zde ovšem najdeme, ale její popis je tak obyčejný, až snad reálný, a to díky absenci zběsilého krveprolití. Celému příběhu se nechce vůbec, ale vůbec věřit. Přece to nemůže být skutečné, stejně tak nemůže být skutečná jistá role Československa, a přesto…přesto vše je George Smiley tak děsivě obyčejný. A teď k druhé části... Je Martin Zahálka dobrým předčítačem? Ne, není, naprosto ne. Martin Zahálka je skvělým vypravěčem! Z celé audioknihy mám pocit, že jsem usazen v koženém křesle někde v rohu staré kavárny, z dýmky se lenivě line kouř, káva je horká, skotská není znehodnocena ledem a Martin Zahálka sedí naproti mě a vypráví mi svůj příběh. Na seznam mých oblíbených daberů se zapisuje další jméno. Příběh rozhodně mohu doporučit všem, kteří chtějí cítit atmosfému let minulých, kteří chtějí aspoň na chvíli svět, který je přímý a svým způsobem drsný. Svět, kde lidé nebyli rozmazlení a zhýčkaní výdobytkem techniky a nepanovala roztodivná změť pochybných individuí. Svět, který tu kdysi dávno byl, a jediné co zbylo jsou vzpomínky. Stejně tak ji doporučuji komukoliv, kdo je unaven z frenetických akcí, výbuchů či nepřestávající střelby.... celý text

Onero 2021, Jiří Kos

Předně chci říct, že mě velmi mrzí, jak dlouho mi trvalo tenhle příběh přečíst. Na to, že má přibližně 350 stran to bylo ostudně dlouho. Celý svět ve kterém se děj odehrává je promyšlený do nejmenších detailů - vše má své přesné popisy, využití, názvy. A ačkoliv mám takto promyšlené příběhy ráda, tady toho na mě bylo už bohužel trochu moc. Popisy se mi zdály příliš abstraktní a náročné na pochopení, takže jsem se dost často musela vracet zpět, abych pochopila, o čem je vlastně řeč. Nicméně obdivuji nesmírnou fantazii autora, já bych něco tak komplexního vymyslet nedokázala. Nemluvě o tom, že je kniha doplněna o nádherné ilustrace zvláštních rostlin a živočichů objevujících se v příběhu, o které se postaral sám autor. Trvalo mi strašně dlouho prokousat se první třetinou příběhu. Bael ani Kal mi bohužel nebyli vůbec sympatičtí, necítila jsem nijak velkou zvědavost vůči tomu, co je čeká. Nicméně ve chvíli, kdy se v příběhu objeví Tristaen, věci konečně naberou spád. Dostává se nám také velmi zajímavého záporáka, kterého jsem si poměrně oblíbila. Už od začátku příběhu je jasné, že je zde ukryté nějaké tajemství, spojení mezi postavami, které se dříve či později dozvíme. V této knize to bylo spíše později, vlastně téměř na úplném konci. A protože se jedná o první část ságy, konec je logicky dosti otevřený. Autorův styl psaní je dosti výrazný a specifický a mě osobně se nečetl příliš dobře, musela jsem si často dávat přestávky. V několika pasážích se mi také stalo, že jsem nějak nepochopila, co se vlastně děje, jak se postavy vzaly tam, kde jsou, a o čem se zrovna baví. Naštěstí jich ale nebylo mnoho. Nečekejte tedy žádné oddechové počtení, protože se budete celou dobu muset hodně soustředit, aby vám nic neuniklo. Mé celkové pocity z knihy jsou tedy spíše neutrální, protože pozivita a negativa se vzájemně tak nějak vyruší. Myslím, že až se autor trochu víc vypíše a vybrousí své spisovatelské schopnosti, můžeme se těšit na opravdu epický fantasy příběh. Onero je příjemná ochutnávka, která je toho důkazem.... celý text

Lily a Magor – 1. díl 2019, Jaroslav J. R. Tylich

Než se vůbec pustíme do shrnutí mých dojmů ze čtení, je potřeba zdůraznit, že se jedná o příběh, který se tak nějak nachází mezi žánry sci-fi, fantasy, grotesky či pop-artu. Je zde spousta situací, které působí jako vystřižené z béčkového filmu, u kterých budete buď kroutit hlavou nad tím, jaká je to kravina, nebo se u nich dobře pobavíte. :D Jak už název napovídá, jedna se o soubor povídek, vlastně spíš takových kratších deníkových záznamů jednotlivých postav, které dohromady jakž takž dávají dějovou linku. Jakž takž píši proto, že musím přiznat, že jsem tak cca u poloviny knihy byla naprosto zmatená a nevěděla jsem, co se vlastně děje. :D Zápisky jsou sice opatřeny daty, ale to mi v orientaci nijak zvlášť nepomohlo. Nicméně když pomineme výše zmíněná fakta, jedná se o vlastně docela dost fajn příběh. Máme zde dvě ústřední postavy - Lily a Magora. Jak se v průběhu příběhu dozvíme, mají spolu tak trochu ambivalentní vztah - milují se a přesto si dost často lezou vzájemně na nervy. Lily si nese své "démony" z minulosti a není pro ni snadné se do někoho zamilovat, no a Magor je prostě...magor. Nepředvídatelný pošuk. Lily je studentkou školy Legati Cruentas, Magor je členem uskupení jménem Bravo Kachny. Magor se spolu s ostatními Bravo Kachnami často dostává do zvláštních situací, ve kterých figurují pistole, revolvery, plamenomety či granáty, Lily se do těchto situací často přimotá. A jak už asi tušíte, i když jsou postavy obvykle často na hranici mezi životem a smrtí (a ve skutečnosti by byly už dávno mrtvé), nakonec vždycky nějak vyváznou. Na pozadí toho se pak nenápadně odvíjí větší příběh, ze kterého nám je ale v prvním díle odhalen jen kousek a předpokládám, že víc se o něm dozvíme v druhém a potenciálně třetím díle. Musím říct, že hned na začátku čtení jsem byla zmatená jak lesní včela. Vůbec jsem nevěděla co se děje, kdo je kdo a podobně. Bohužel až příliš pozdě jsem zjistila, že autor má na svých webových stránkách poměrně rozsáhlou Wiki, kde má o jednotlivých postavách poměrně dost rozsáhlé zápisy. Nicméně jsem se nenechala odradit, říkala jsem si, že si prostě užiju situačního humoru a toho, čemu budu schopná porozumět. Přiznávám, že prokousat se některými částmi mi trvalo zatraceně dlouho. Ale pak byly části, jako třeba velká bitva v nemocnici, které utíkaly samy a moc se mi líbily. Autor navíc vymyslel svůj vlastní svět, který se velmi podobá tomu našemu, a to jak zvyklostmi, tak názvy míst, což je velké plus. Hodně se mi líbilo také Magorovo zlé alter-ego a impové v jeho hlavě, jejichž konverzace jsou nám místy odtajněny. Po dočtení bych tedy řekla, že samotný svět a postavy se mi velmi líbí, ale co se týče děje, mám pocit, že by si zasloužil asi trochu víc péče...mrzí mě, že jsem se nedokázala dostat pod povrch a mohla si ho prohlédnout jen okrajově. Doufám, že v druhém díle se tohle trochu spraví. Tuhle podivnou blbinu ( v dobrém slova smyslu) bych tedy doporučila všem, kterým nevadí trocha té absurdity a rádi se zasmějí u nesmyslných či prvoplánových situací.... celý text

Balada o snech 2022, Markéta Prášková

Musím přiznat, že ze začátku jsem neměla nejmenší tušení, jak drsný a místy skutečně krutý příběh na mě mezi stránkami Balady o snech čeká. Obálka skutečně snově působí, ovšem nenechte se zmást, příběh je jen a pouze syrová realita. Nabírá spád hned od začátku a vy už při otevření tajemného kufru doufáte, že na vás čeká zápletka, u jejíhož následného prozrazení vám padne čelist. A taky že ano. Já osobně nepatřím mezi čtenáře, kteří už v půlce detektivky vědí, že vrahem je zahradník, ale nad tímhle příběhem jsem tak ustavičně přemýšlela, že jsem na celé rozuzlení rodinného tajemství přišla už sto stránek před koncem, což mi ale vůbec nebránilo v tom si ho užít. Autorka totiž v textu zanechává věty, otázky a jiné "drobečky," které vás k onomu rozuzlení mohou dovést. Jen musíte dávat dobrý pozor. :D Jsem velmi ráda, že jsem si přečetla knihu, která se z velké části odehrává v období počátků komunismu. Jistě, něco málo jsem o něm věděla z hodin dějepisu, ale třeba od svých prarodičů jsem o této době a jejích úskalích neslyšela nikdy nic, což mě zpětně dost mrzí. Příběh Lucie a Marty mi velmi rozšířil obzory a představil mi dobu a prostředí, ve kterém žili také mí předkové a dost možná dokonce zažívali podobné věci jako ony dvě. Psychologie Balady je skvěle propracovaná, všechny postavy mají hloubku, nepůsobí prvoplánově. Připadají vám tak reálné, jako kdyby se tenhle příběh skutečně stal. Jednotlivé kapitoly jsou vyprávěné z pohledu Kláry a Lucie a v podstatě jdou proti sobě - Lucie vypráví od začátku a Klára od konce. Jak už vás jistě napadne, v jednom bodě se prostě musí setkat. A tak čtěte a čtěte, stále rychleji, abyste se už konečně dozvěděli to tajemství, a ono stále nepřichází. Víte, že už je blízko, ale přesto pořád tak daleko. A když pak skutečně dojde na ono velké rozuzlení, je to tak velký zážitek, že z něj máte až husí kůži. Ano, tak dobrý tenhle příběh je. Nesmírně děkuji autorce za tenhle zážitek, na knihu budu vzpomínat opravdu dlouho, stejně jako na Klobouky z Agarveny!... celý text

Hra žlutých loutek 2022, Jan Mašata

Musím říct, že Honza Mašata má opravdu velmi specifický styl. Troufnu si říct, že bych jeho text poznala, i kdybych nevěděla, že je od něj. Což je podle mě opravdu skvělá věc. Zároveň však jeho styl psaní nestagnuje, neustále se vyvíjí. Zlepšuje. Ano, i tady najdeme nadpřirozené prvky, rodinná tajemství či gangy, což, mám pocit, už tak nějak k Honzovi patří. Stejně tak k němu patří poněkud otevřený konec, který nechává čtenáři prostor pro fantazii. Jeho knihy jsou poměrně krátké, ale úderné, děje se toho v nich mnoho. A moc se mi líbí i to, že si nenechal ujít takové menší cameo jeho postav z předchozí knihy. Postavy jsou opět velmi pestré, mají své skryté motivy a výrazné povahové rysy. Je vskutku zajímavé, že i v ryze českém prostředí dokáže autor vykreslit takřka exotickou atmosféru. A musím přiznat, že jsem opět nedokázala vůbec odhadnout, jakým směrem se příběh bude odvíjet. Mám totiž pocit, že, narozdíl od jiných knih, nejsou v ději zanechány drobečky, pomocí níž by se čtenář sám mohl dovtípit toho, o co vlastně v příběhu jde. A nebo je prostě jen nevidím. Musím říct, že samotný motiv tajemných žlutých loutek s magickou mocí mne velmi zaujal a ráda bych se o nich dozvěděla víc. Informace v knížce byly totiž dost mlhavé, což mě trochu mrzí. Myslím, že v nich ležel velký potenciál, který by se dal rozvinout. A kdo ví? Třeba skutečně existují a jejich magický vliv na náš dohlíží. :) Tentokrát musím říct, že jsem byla nadšená z krásné obálky. Podle mě se k příběhu pěkně hodí a je mnohem hezčí než obálky předchozích knih. A co si budeme povídat, ona ta vizuálně přitažlivá obálka odvede svůj díl práce. Trochu mi ale, na druhou stranu, chyběly pěkné drobné ilustrace, které se objevovaly v autorových předchozích knihách. No, nikdo nemůže mít všechno. :D Pokud byste si tuhle knížku chtěli přečíst, budete si ji nejspíš muset pořídit jako e-knihu, protože tištěných kousků je jen pár A já nemohu jinak než těšit se, jaký tajemný příběh pro nás Honza nachystá příště.... celý text

Smrdutý kojot 2022, Rosana Zvelebilová

Autorka před Smrdutým kojotem vydala svou prvotinu jménem Bedny - zabít sráče! kterou již doma mám, a tak jsem věděla, že i Kojot bude naprosto fantasticky graficky vyladěný kousek. Všechny ilustrace si vytváří sama a často se inspiruje různými herci, což se mi ohromně líbí. Celý text knihy je protkaný komiksovými skeči, obrázky umocňujícími děj (třeba výstřely nebo zápalné láhve) a dalšími krásnými ilustracemi. Zkraje jsem se trošku obávala westernového prostředí, nakonec jsem ale zjistila, že to byla ta nejlepší možná volba. Tahle knížka je prostě...neuvěřitelná. Nemám slov. Nedokážu najít slova a dát dohromady věty, které by dostatečně vyjádřily, jak moc jsem si tenhle příběh zamilovala. Hlavních postav příběhu je několik, jejich pohledy se v knize po kapitolách střídají. Máme tu Smrdutého kojota - proslulého lovce zločinců a odměn, který nezná slitování. Když byl mladší, nechvalně proslulý bandita jménem Redburn mu zabil prarodiče, a proto pomstu tomuhle zloduchovi přijal za své životní poslání. Dále je tu Winton - mladý starosta městečka Marsland, na kterého se vykašlala manželka, a který bez vlastního přičinění přišel o vše, co měl. Možná by se s tím lépe srovnal, kdyby nebyl takový cíťa, ale to už k němu prostě patří. A i přes to má své tajné neřesti. Redburn, zlý a bezcitný bandita. Nebo že by to snad bylo jinak? Jaké cíle vlastně sleduje? Jaký je jeho osud? Proč se stal tím, kým je? I to všechno se zde dozvíme. A nesmím zapomenout ani na Xenii, manželku starosty, která si drží pod palcem celý Sodville. Má své tajné úmysly a choutky, nad kterými by se spousta lidí pozastavila. A přesto je to neuvěřitelně obětavá osoba. Úžasných postav je v celé knížce mnohem víc, ale o těch už nic prozrazovat nebudu. Představte si tedy, že vezměte všechny výše zmíněné "hrdiny," zasadíte je do westernového prostředí konce devatenáctého století, a nenápadně zamotáte nitky jejich osudů. Co z toho asi tak může vzniknout? To a nic míň se dozvíte, pokud si přečtěte Smrdutého kojota. A to ani nemluvím o tom, že se kniha odehrává v Bamberice, konkrétně ve státech jako například Nebeska či Sextas. Ano, příběh je na první pohled dost drsný, kombinuje vulgarismy s násilím, prvky BDSM, absurdity a LGBT. Ale všechno to spolu naprosto perfektně funguje, příběh plyne bez jakýchkoliv komplikací, nic nepůsobí nepatřičně, a i když vám občas nad některými dějovými zvraty, kterých vážně není málo, zůstane rozum stát, budete chtít víc. A budete se celou dobu modlit, aby to právě s tou vaší oblíbenou postavou dopadlo dobře. Jen tak mimochodem - je to jedna z mála knížek, u kterých nedokážu říct, jaká je moje nejoblíbenější postava, protože je zbožňuju všechny. A věřte mi, když říkám, že i navzdory všem vulgaritám a násilí pro mě tenhle příběh byl jedním z největších romantických dojáků, které jsem kdy četla. Na konci jsem bulela jako želva. Opravdu před autorkou smekám. Naprosto mi vyrazila dech, a já už se přistihuji při tom, jak do knížky znovu a znovu nakukuju a připomínám si své oblíbené scény.... celý text

Světská 2022, Hana Burešová

Kniha má na první pohled poměrně nenápadnou obálku, která rozhodně nevyniká svou barevností. Když jsem ji poprvé uviděla, vůbec mě nenapadlo, že je příběhem odehrávajícím se především v prostředí kolotočářů. Nicméně po přečtení knihy mám pocit, že je obálka dokonalým protipólem toho, jak barevný na první pohled je život u kolotočů, a tedy dokonale vystihuje samotný příběh. Ten slouží tak trochu jako zpověď samotné autorky, která je také hlavní postavou celé knihy. Narodila se, jak již bylo zmíněno, do rodiny kolotočářů, ale v dospělosti se rozhodla tento poměrně drsný životní styl opustit kvůli lásce, což její rodinou nebylo vnímáno příliš pozitivně. Když byla Hanka malá, žili s mámou, tátou a později i velmi nemocnou mladší sestrou v malém bytě (který později vyměnili za pěkný dům) a velkou část života trávili v maringotce, která se neustále přesouvala spolu s pouťovými atrakcemi z jedné vesnice poblíž Brna do druhé. Všude měla kamarády. Všem na pouti připadala zajímavá, zvláštní, jako z jiného světa. To ovšem také znamenalo, že byla pod drobnohledem všech. Neustále poslouchala na příliš příjemné otázky ohledně jejich života, toho, jestli je kolotoče uživí, kam vlastně chodí na záchod a podobně. Dokonce i na střední škole ji skoro všichni znali. Rodiče jí dávali na pouti čím dál tím víc práce, musela pomáhat stavět autodrom, vybírat celé dny peníze u atrakcí tak, že si skoro nemohla odskočit na záchod a neměla čas prakticky na nic jiného. Na většinu zkoušek se musela učit "za chodu." Navíc vztahy v jejich rodině trochu narušovala nemoc Hančiny sestry, která se světu kolotočů tak trochu vyhnula. Rodiče od Hanky očekávali, že si jednou vezme někoho od kolotočů, a když si pak našla kluka z "normálního" světa, se kterým se rozhodla odejít z prostředí poutí a života "na kolech," zachovali se k ní jako kdyby byla cizí, i navzdory tomu, že většina ostatního příbuzenstva také žila "normální životy." Víc ale prozrazovat nebudu. Musím přiznat, že pouťové prostředí pro mě bylo velkou neznámou a trochu jsem se bála, jestli mě příběh bude bavit. Už po pár stránkách jsem však názor změnila a během jednoho večera jsem ji "zhltla." Hančin příběh je opravdu citlivě a poutavě napsaný a musím říct, že jsem si ho nesmírně užila a také mi pomohl utvořit si alespoň základní názor na toto neobyčejné prostředí. Já sama vím, že bych takový život vést nikdy nemohla, a obdivuju každého, kdo to dokáže. Ale zároveň mi také přijde, že je to do jisté míry prostředí tak trochu nepřátelské, uzavřené. Že kolotočáři se sice přátelí se spoustou lidí ve vesnicích, které navštěvují, ale zároveň se jim trochu vyhýbají. Každou životní etapu jsem s Hankou prožívala velice intenzivně, o to víc proto, že se její příběh odehrává kousek od místa, kde sama bydlím, prostředí mi tedy bylo velmi blízké. Často mi jí bylo líto, protože si spoustu věcí nezasloužila, ale život už je bohužel takový. Chápu, proč autorka nechce vystupovat z anonymity, protože tato kniha je opravdu intimní zpovědí jejího života a píše o spoustě věcí, které by se lidem z jejího okolí nemusela líbit. Mockrát tedy děkuji za tento nevšední čtenářský zážitek a knihu určitě doporučuji všem, kteří se chtějí dozvědět víc o tom, jaký je život lidí, které čas od času potkáváme na poutích a kolotočích.... celý text

Sicilští lvi 2020, Stefania Auci

Musí přiznat, že podle obálky a anotace jsem tak trochu čekala, že tahle sága bude velká romanťárna. Nicméně jsem se trochu sekla, protože v téhle knize bylo romantiky opravdu hodně, ale hodně málo. I když se samozřejmě motá kolem osudů a vztahů jednoho později slavného sicilského rodu, je to spíše knížka plná kruté reality a boje o čestné místo v neúprosné společnosti. O samotném ději toho nejde říct o mnoho víc než je řečeno v anotaci, protože bych vyzradila důležité zápletky, kterých je v příběhu mnoho. A i když se samotný námět může zdát jako tak trochu nuda, věřte, že si tuhle rodinu oblíbíte natolik, že vám 450 stran zmizí pred očima, a vy už se budete těšit na další díl. Styl vyprávění je naprosto jedinečný, psaný v přítomném čase za použití květnatého jazyka. Autorka nepochybně věnovala spoustu času přípravě a historickým reáliím. Velmi se mi líbí, že na počátku každého období najdeme krátký odstavec, který shrnuje, co se právě v tu dobu dělo ve světě. Musím také přiznat, že až po dočtení knížky jsem zjistila, že rod Floriů skutečně existoval/existuje a jejich osudy jsou tedy skutečné, jen trochu upravené pro příběh. Samotné postavy jsou velmi uvěřitelné, a i když mi zpočátku trochu trvalo, než jsem si zvykla na jistou chladnost a emocionální odstup, který mezi sebou jednotliví členové rodiny mají, nakonec jsem si je velmi oblíbila. A dokonce mě bavily i pasáže, ve kterých se řešil obchod, politika a ekonomika, i když za normálních okolností se těmto tématům spíše vyhýbám. Když to vezmu kolem a kolem, nepodařilo se mi najít nic, co bych knize vytkla. Tuhle ságu bych tedy doporučila všem, mužům i ženám, které zajímá příběh o rodině, která se dokázala z těch nejnižších poměrů vypracovat až na samotný vrchol.... celý text

Držet břitvu na tepu doby 2022, Adam Pýcha

Jako jistě spousta z čtenářů této knihy jsem relativně nedávno jsem četla autorovu první knihu Druhá šance, a byla jsem z ní naprosto unešená a nadšená. Když jsem se dozvěděla, že bude vydávat básnickou sbírku, přemítala jsem zda si ji mám přečíst, či nikoliv. Poezie je totiž pro mne velmi subjektivní a trochu jsem se bála, abych se nezklamala. Držet břitvu na tepu doby ovšem není jen sbírka poezie. Obsahuje i několik více či méně krátkých próz. Je rozdělena na 4 tematické celky - minulost, přítomnost, budoucnost a mezičasí. Celá sbírka je laděna spíše do stylu moderní poezie - některé básničky zaberou jednu stránku, některé více, ale třeba tím stylem, že na jedné straně je pouze jedno nebo dvě slova. Musím přiznat, že poezii hodnotím nerada. Jak jsem již říkala, je to podle mě velmi subjektivní záležitost a ohromně záleží na tom, jestli se osobnost autora a čtenáře v určitém bodě protnou a jsou tedy spolu "na jedné vlně." Bohužel musím říct, že většina básní pro mne byla změtí slov bez zřejmého smyslu. Nějak jsem nedokázala rozluštit, co tím vlastně autor chce říct, jaké byly jeho myšlenky, co ho vedlo k napsání zrovna těchto veršů. V celé sbírce jsem našla všehovšudy 10 básniček, které se mě nějakým způsobem dotkly, rezonovaly mnou. Úplně mi neseděly kousky, ve kterých byly použité příliš moderní výrazy, anglická slova nebo občas i vulgarismy. Asi jsem v tomhle trochu staromódní. Co mě ovšem nadchlo a přesvědčilo o tom, že Adam opravdu umí psát, byly krátké prózy doplňující básně. Mou nejoblíbenější se bezpochyby stala Dívka bez barvy I., protože se svým stylem ohromně přiblížila právě mé oblíbené Druhé šanci. Byla to stejně uchvacující sci-fi podivnost, která by podle mě mohla být námětem minimálně na povídku, ne-li na celou knihu. Na tenhle příběh budu dlouho vzpomínat. Mou závěrečnou myšlenkou tedy zůstává, že ač na poli básnickém jsme se s autorem tak trochu minuli, u jeho další prózy nebudu váhat ani vteřinu a půjdu si ji přečíst.... celý text