purie přečtené 77

Pravěk a jiné časy 1999, Olga Tokarczuk

Bolestné i malebné putování velkou částí minulého století v Polsku (v mnohém důvěrně známé i jiným postkomunistickým "spolupozůstalým") pozorované z jednoho zapadlého koutu a pojaté jako krasohled, který po otočení nabízí pohled vždy jiné postavy, z jiného úhlu, v jiné době, někdy čarodějně pohádkový, někdy snový, někdy nanejvýš skutečný. Dohromady se pak vše slévá v jedno hutné, velmi plastické a znepokojivé svědectví, které je převážně tragické. Ale je také výzvou něco z něj pochopit a neopakovat a díky O.T. i příležitostí ho trochu spoluprožít. A proto je tato kniha velmi cenná.... celý text

Návrat do divočiny 2019, Aleš Palán

Nemůžu posoudit, jestli kniha obstojí sama o sobě. Pro mě je, byť jistě i marketingově využitou, pěkně pojatou přirozenou ozvěnou prvních "samotářů". A trochu i odpovědí těm, pro které jsou "samotáři" nepochopitelní až odpudiví magoři a nebo jsou důkazem, že ženy jsou silnější a vždy obstojí lépe ... apod. - a to, že jsou vtipní, nejsou hloupí, nejsou zlý, vědí co chtějí a "neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů". Spíše jsou "kořením" naší společnosti.... celý text

Světlo ženy 2018, Romain Gary (p)

Otevřeno s očekáváním, dočteno s přemáháním a sebezapřením. “Noirová“ teskná romance o setkání dvou smutnících lidí, které se místy nedá upřít určitá síla a snaha o upřímný a originální „průzkum“ a hledání zbraní proti stesku z rozchodu, z krachu lásky, z opuštěnosti, z bezradnosti. Zejména promluvy hlavního hrdiny pro mne byly ale mnohokrát už za hranou patosu, a při čtení jsem měl velmi často pocit (podobně jako třeba u některých povídek Juliana Barnese), že čtu něco, co autor považuje za mimořádně důležité a zásadní, ale mne to zcela míjí a nemám vůbec jak se „napojit“. Možná i proto, že už „spouštěcí situace“ náhodného setkání s celým jeho dalším bohémským vývojem je mi prostě cizí a vzdálená.... celý text

Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři 2018, Aleš Palán

Ozdravná a osvěžující kniha. Aleš Palán potvrzuje, že je velmi citlivý, zkušený a zručný tazatel a foto Jana Šibíka s příběhy naprosto ladí. Příběhy "samotářů" chápu jako výpovědi lidí, kteří svým způsobem života, co nejhlouběji v přírodě a co nejvíce se sebou, chtějí neztratit nebo nalézt svou vlastní podstatu a jejich upřímné a důsledné úsilí a cesty musí nějak oslovit a dotknout se každého, kdo ještě zcela neztratil základní přirozený cit a instinkt a potřebu poctivě naložit se svým životem.... celý text

Dcera sněhu 2012, Eowyn Ivey

Kniha má nepochybně svou cílovou skupinu příznivců (nebo spíše příznivkyň), jak vyplývá ze zdejších komentářů či třeba z nominace knihy na Pulitzerovu cenu. Vedle prvoplánové líbivosti mne pro to ale jiný pořádný důvod nenapadá. Název vzbuzuje očekávání, že se v knize setkáme s nějakou tajemnou postavou, která se nějak vztahuje ke sněhu. To je pravda, ale také hlavní problém knihy. Vyprávění je napsáno předvídatelným soft pop stylem „po srsti“ a zasazeno do atraktivních kulis aljašské divočiny, ve které defilují plejády nejrůznějších divokých zvířat a rostlin, odehrává se řada dramatických dobrodružství a přírodních úkazů od sněhových bouří až po polární záři. O čem ale příběh je? Proč ho autorka vypráví? Nabízí ještě něco jiného než hebké počtení (zavánějící tolikrát „červenou knihovnou“) pro vyplnění dlouhé chvíle? Je o nespoutanosti přírody? Je o lásce k přírodě? Je o pokoře k vlastním limitům? Je o respektu k odlišnosti druhých? Je o víře v sílu lidskosti? Je o chvále vytrvalosti? Těžko říci. Tak trochu o všem, ale celkově o ničem. „Sněhová dívka“ je jakýsi zmatený kočkopes stvořený z reálné postavy, která má rodiče, miluje, rodí a zabíjí a zároveň z pohádkové skřítkovské víly, která nadpřirozeně povlává divočinou, diriguje počasí a divoká zvířata. Čtenáři, vyber si sám, kdo je to vlastně zač. Kniha tak působí jako podivný a neuchopitelný hybrid co nejvíce autentického příběhu z divoké Aljašky a zároveň nadpřirozené sněhové pohádky (s otevřeně přiznaným autorčiným epigonstvím pohádek o Sněhurce), ale vlastně pořádně ani jedno. Příběh je jak vánoční stromeček, na který autorka pateticky věší své ozdoby „velkých“, „osudových“, “krásných“, “životních“, „dojemných“, „zajímavých“ (dle anotace dokonce jímavých) a jiných vznešených témat, kterých je tu právě tolik, aby zakryly, že pod nimi je jen seschlý, chřadnoucí a pořádně pokřivený stromek. A v okamžiku dočtení poslední věty z něho nezůstane nic, jen úleva, že už je konec.... celý text

Letmý sneh 2014, Pavel Vilikovský

Útlá neokázalá knížka, která ale zanechá o to větší dojem. Se slovenskou přímočarostí a vtipem, s lehkostí, velmi prostě a každému srozumitelně hledá autor/vypravěč odpovědi na ty nejtěžší otázky: co je duše?, co je láska?, co o nich lze říci? Způsob jakým o tom píše snad už nemůže být upřímější a otevřenější. Pokud by si chtěl někdo přečíst skutečně něco o lásce (a nechce se mu číst celou knihu) - ať si přečte aspoň 2 stránky kapitoly 2v.... celý text

Zůstaňte s námi 2011, Marek Šindelka

Název sbírky může připomínat jiné - od Jana Balabána (otevřený, oslovující a strohý název s tajemstvím, obyčejnou češtinou, v plurálu...). Ale zatímco hrdinové J.B. se za životem ohlížejí nebo se sbírají z bolestné srážky s ním, chápu "hrdiny" M.Š. jako lidi na začátku. Pořád teprve hledají, jak svět a svůj život vůbec u/pochopit. Klíčová resp. shrnující je pro mě závěrečná povídka Polaroid, kde se znovu doslovně opakuje leitmotiv, unavený povzdech, že jakýkoli řád (i jen náznak) je lepší než chaos - aspoň si na chvíli od toho všeobklopujícího a všeprostupujícího zmatku odpočinout, utéct mu. A také je tu "disputace" mezi toulajícím se Petrem a lékárnicí Karolínou nad dívkou z fotografie, disputace 2 krajností (absolutního a nulového očekávání od druhého) vymezujících prostor, ve kterém tápou a bloudí (někdy jalově a pubertálně, jindy nápaditě a vtipně) hrdinové povídek. Pro mě lepší než Mapa Anny, dotaženější, vyzrálejší, přirozenější, syrovější, vyrovnanější. A zrovna pasáže slovy vykreslující zmatek a chaos (ať už při tanci nebo na letní horké zahradě) mi přijdou literárně mistrné.... celý text

Obnažená příroda 2018, Erri De Luca

Po Boží hoře opět mistrovská kniha. Psaná sevřeně, úsporně, koncentrovaně. Pozorné a pečlivé čtení vyžaduje kratší či delší přestávky, aby bylo možné ji co nejlépe vstřebat. Poměrně krátký text tvoří příběh kombinující několik motivů, které autor asi velmi důvěrně zná (uprchlíci, život v horách, manuální práce, studium hebrejštiny a Starého zákona ...) a které doplňují nebo lépe řečeno spoluutvářejí ten ústřední, kterým je pravdivé a pokorné poznávání a hledání vlastní osobní víry. Civilní, přirozené a nemanipulativní pozvání na hlubinu. Více knih od E.D.L. !!!... celý text

Hra na spoustu bubínků 2005, Olga Tokarczuk

Podobně jako v komentáři od Kateřin-a jsem první 2 části bojoval, zda čtení neodložit. Přišla mi to taková literární cvičení, vyfabulované texty, které mě neoslovovaly. Zlom byla povídka Che Guevara, která je skvělá. Povídky, které jsou asi do určité míry autobiografické nebo vychází z autentických zážitků (vedle CH. G. třeba Profesor Andrews ve Varšavě, Jezdec nebo Věštění z fazolí ) mi přijdou nejsilnější, paradoxně ty méně magické a více realistické. Takže nakonec s chutí dočteno.... celý text

Vana s výhledem 2008, Martin Němec

Čteno až po Bodu tání. M.N. má bezesporu mnoho talentů a je dobře, že je nenechává ladem. Knížka je opět kaleidoskopem obrazových (až filmových) a slovních nápadů, vtípků, hříček a fantazií, ale i střípků vážnějších úvah, názorů a osobních životních zkušeností. Před očima nám M.N. promítá svou imaginací vytvořené obrazy, na rozdíl od poezie jasnějších kontur, které nás chtějí dovést na rozhraní reality a magie a pak dále do světa snově (proto často noční) tajemné (někdy až melancholické) nálady (á la obrazy Jaroslava Róny). Tentokrát mi ale přijdou sdělení (životní bilance, lidská samota, postesk nad vlastní vírou...) i magická nálada více utopeny ve slovním a "přirovnávacím" hračičkářství ("kachničkářství":-), které bude nejspíše navrub nezbytného autorova vkusného exhibicionismu i jeho čisté radosti z psaní. Vtipně a sebeironicky si z toho ale dělá legraci ve své poslední povídce. Povídky jsou i tak zajímavé, originální a je v nich znát snaha autora popasovat se se svými talenty.... celý text

Tiché diagnózy 1973, Anton Pavlovič Čechov

Chronologicky sestavený výbor se snaží obsáhnout pestrost celé povídkové tvorby A.P.Č. To se mu asi podařilo, ale také proto zde chybí některé nejlepší kousky (např. Černý mnich, Ariadna nebo Vražda). A.P.Č. jsem pro sebe objevil nedávno, zatím jsem přečetl vše, co mi přišlo pod ruku, a stále mám potřebu a chuť jeho povídky číst. Při jejich čtení mám takový spřízněný a uklidňující pocit. I po sto letech jsou srozumitelné, okouzlující, podmanivě krásné, vtipné, inspirující a povzbuzující a věřím, že pro nás čtenáře takové budou ještě hodně dlouho. *Jen ten normalizační doslov s Leninem je potřeba ideologicky pořádně odfiltrovat.... celý text

Případy z praxe 1987, Anton Pavlovič Čechov

Reprezentativní výbor, pestrý, bez jediné slabší povídky, tak akorát obsažný. Čechovovi jsem momentálně propadnul. Je mi blízká řada jeho názorů a nepřestává mě udivovat, kolik přesných a bez jediné změny dodnes platných postřehů lze u něj najít. Naopak nepodařená mi přijde výtvarná úprava knihy. Ilustrace Karla Míška jsou prvoplánově jednoduché a naivní, jak z knížky pro děti. Kontrastují s obsahem povídek, který nijak nerozvíjí ani neumocňují a působí naopak až rušivě.... celý text

Člověk ve futrálu 2014, Anton Pavlovič Čechov

Ke čtení mě přivedl obdiv Raymonda Carvera (a např. i Luciy Berlin nebo Alice Munro), který A.P.Č. považuje za svou silnou inspiraci a "obsadil" ho i do jedné ze svých povídek (Pochůzka). Povídky obou jsou bolestné. U A.P.Č. je bolest nedílnou zákonitou součástí života, které se nedá vyhnout a je platidlem v hledání vnitřní svobody a skutečné lásky. Pro mě je těžké se osobně identifikovat s hrdiny příběhů starých přes sto let, ze země v řadě věcí kulturně rozdílné. Naopak mnohem snazší je identifikovat se s pohledem vypravěče, který mi připadá jako jakýsi vyslanec naší doby do minulosti. V příbězích odkrývá a zviditelňuje něco univerzálně platného a neměného, snad by se dalo říci podstatu lidské povahy a údělu, a proto je, myslím, tak srozumitelný i dnes. A srozumitelný je asi i pro svůj styl, který je - možná i díky překladu Libora Dvořáka - neobyčejně moderní. A.P.Č. je pro mě impuls pokračovat dále do ruské literatury. Jen nevím, jak v povídce Ariadna při tom všem nicnedělání, válení a nezřízeném ládování se vším možným, mohla mít titulní A. pořád tak nádherné a pružné tělo:-) - asi byla prostě výjimečná.... celý text

Katedrála a jiné povídky 1994, Raymond Carver

Mé dřívější setkání s R.C bylo vlažné a letmé. Nyní jsem se k němu znovu vrátil (k výboru Odeonu z 1994, je ze 2/3 jiný než výbor Volvoxu Globator) po přečtení Manuálu pro uklízečky Luciy Berlin (který mě nadchl) s očekáváním (které se v zásadě naplnilo) povídek podobné "krevní skupiny". Nabízí se tedy srovnání obou. Povídky L.B. jsou pestřejší, více různorodé, spontánní, intuitivní, více odlehčené, nehledí tolik na formu, gradaci příběhů, je v nich vtip a humor, ale některé jsou zase více "ze dna". R.C. píše (nevím jak hodně "vinou" G. Lishe) více systematicky, sevřeně, stručně, suše, hledá ideální formu, ale se stejnou empatií, úctou a porozuměním pro lidi z odvrácené strany "Amerického snu", ke kterým se možná sám také počítal. Případá mi, že jeho povídky mají většinou 2 části. První, kterou čteme, která nás spolu s hlavní postavou/vami dovede do nějakého momentu změny, předtuhy, smíření, rozloučení nebo ztráty a nenásilně nás zanechá s více či méně indiciemi v možnosti domyslet či odhadnout tu "druhou část" - neméně zajímavou. Vrcholnou povídkou je pro mě Horečka. Vlažnost se tedy tentokrát proměnila v okouzlení. Během čtení mě také opakovaně napadala evidentní a až neuvěřitelná podobnost (k mému překvapení pak i J. Jařabem v doslovu zmíněná) povídek R.C. a obrazů Edwarda Hoppera (hlavně těch s lidmi). Podobnost formy, která je dokonale vytříbená - a nálad studené osamělosti, opuštěnosti, uvězněnosti, které vyvolává.... celý text

Manuál pro uklízečky 2019, Lucia Berlin

Povídky L.B. pokládám za velmi cenné. Literárně působí docela obyčejně, bez experimentování, zcela bez snahy na něco si hrát. O to silněji z nich ale vyzařuje autorčina životní filozofie. Brát život takový jaký je, takový jaký jsem schopna žít, nic si nenalhávat, přiznat si co nezvládám, co neumím, co nedokážu, ale umět se i přes nekončící těžkosti zaradovat, mentálně osvobodit, zoufalou situaci odlehčit vtipem, nepropadat bolestínství a sebelítosti, neztrácet zájem a důvěru ve své okolí. ("Nevadí mi vyprávět lidem hrozné věci, když se z nich dá udělat veselá historka", "Zavírám dveře před zármutkem a lítostí a výčitkami svědomí.") S určitou nadsázkou jsou povídky L.B. literárním vítězstvím nad těžkostmi života. Poděkování a ocenění patří nakladatelství Argo za skvělý překlad i doslov, absenci šotků (snad ani jeden) a celkově pěkné provedení knihy včetně volby obrázku na obálce (oceněno až po dočtení). Budu moc rád za vydání i zbylé části originálního "Manuálu" a dalších povídek ("Evening in Paradise"). *reakce na komentář k překladu od "knihovniceVS" viz. Diskuze... celý text

Serotonin 2019, Michel Houellebecq

Knihy M.H. jsem dlouho odkládal, zaškatulkoval jsem si je jako samoúčelně perverzní a provokativní. Nový Serotonin byl impuls zjistit, proč má ale M.H. tolik příznivců, "obyčejných" i "fundovaných", a jestli o něco nepřicházím. Začal jsem číst s tím, že to bude jakási "mentální zkouška", že to nepůjde hned snadno a samo, že to bude chtít ze začátku trochu disciplíny vydržet - a to se potvrdilo. Příběh Serotoninu zachycuje nejnižší i nejvyšší extrémy lidskosti a vymezuje si tak široký (v podstatě neomezený) prostor, ve kterém se M.H. nestydí přesně a nekompromisně odhalovat ta nejsoukromější hnutí mysli, která ale vlastně zná každý (nebo téměř každý), ale buď jim nevěnuje nebo nechce věnovat moc (resp. vůbec) pozornost anebo je považuje za tak bizarní, že jsou (i ze studu) druhým nesdělitelná. Serotonin je takový nevábný, neatraktivní, neforemný, potlučený a více či méně nahnilý plod, z kterého se ale na konci vyloupne jádro krásné jako drahokam - v jistém smyslu dělový knock-out nihilismu, který je autorovi často připisován. Prostě parádní kniha !!! Nebojte se ji číst:-) !!!... celý text

Lettipark 2018, Judith Hermann

Moje první setkání s J.H., byl jsem zvědavý, co je důvodem jejího věhlasu a řady ocenění. Uznávám, že J.H. má vytříbený pozorovací talent, povídky jsou vypreparované, zbavené veškerého balastu a zbytečných slov, kombinuje v nich jak detailní tak "širokoúhlé" líčení, což vytváří "hloubkovou ostrost", napětí a vzbuzuje očekávání. Jako vyznění a "podstatu" za řádky, které se chce J.H. dotknout, nacházím ale hlavně bezradnost, uvěznění v životní slepé uličce, zklamání, smutek a až trýznivý pocit nenaplnění. Prostě povídky pro mě mají mistrně krásný styl, ale jejich sdělení je zoufalé, bez naděje na změnu či zvrat k aktivitě a bez špetky humoru. J.H. kdesi o této knize říká: "Moc jsem si přála, aby v sobě příběhy měly i něco útěšného, aby dodávaly sílu. Aby říkaly, že při všech těžkostech, které život přináší, je možné se na chvilku zastavit a objevit něco malého, krásného a výjimečného." Mně se to v nich (snad s výjimkou Papírové vlaštovky) objevit nepodařilo.... celý text

Bod tání 2019, Martin Němec

Jsem moc rád, že jsem M. N. objevil. Jeho povídky chápu jako objekty, obrazy a situace předkládané a zvoucí k prozkoumání. Nemanipulují, nechávají na nás jak hodně zrovna zapojíme naši představivost a fantazii, je to i důvod se k nim vracet. Že jsou někdy více, někdy méně snové, pohádkové a fantaskní působí ve výsledku důvěrněji než co nejpřesnější rozpitvávání reality. Těším se na další.... celý text

Zlatý dům 2018, Salman Rushdie

Čteno na "popud" pozitivní recenze Aleše Palána. "Filmově" psaný příběh, který se kromě jiného snaží zachytit podobu současné Ameriky. Je zakomponovaný do řady zajímavých úvah (např. o sexuální identitě) a prošpikovaný mnoha hudebními, literárními, filmovými aj. tipy a odkazy (potěší zmínky o J. Menzelovi, M. Formanovi nebo třeba i F. Kafkovi a českém křišťálu). Čte se i přes košatost velmi dobře (ikdyž fanouškům D. Trumpa asi moc ne).... celý text

Proroci z fjordu Věčnosti 2015, Kim Leine

Název a rozsah knihy vzbuzuje očekávání, že půjde nejspíše o dlouhý košatý příběh "odněkud ze severu", v němž bude hrát významnou roli otázka víry. To je částečně pravda, ale do jisté míry také omyl. Kim Leine umí vyprávět, brilantně a zjevně s chutí, strohým stylem s citem pro detail si rychle získá a pak udržuje pozornost. Kromě jiného do někdy poměrně naturalistického vyprávění zapojuje všechny myslitelné a představitelné smyslové vjemy a tělesné pochody, což má ve výsledku velmi sugestivní účinek. Kniha je pro mě silná a přínosná tam, kde se zdá, že autor vychází z přímých osobních zkušeností ze svého pobytu v Grónsku nebo z reálných historických záznamů a svědectví. Obrázek Grónska dobývaného Dány před zhruba dvěmi staletími působí velmi autenticky, ale také smutně, pochmurně až depresivně. Bohužel, tam kde dostává slovo fikce, což se týká zejména konkrétních postav, nedrží příběh srozumitelně pohromadě. Nejvíce pak ústřední postava - pastor Morten Pedersen (Falck). Jeho rozhodnutí a jednání jsou často zbabělá, nahodilá nebo účelová, což by nebylo úplně na škodu, možná právě naopak - nic méně jak se jeho víra (pokud tedy nějakou skutečně má - teologii vystuduje z rozhodnutí jeho otce a do Grónska jede nebo spíše utíká díky shodě okolností) s takovými zvraty vyrovnává se vlastně nic podstatného nedovíme. Kapitola s výpisem z deníku, která se pro takové dovysvětlení vhodně nabízí, mi připadá jen jako potvrzení jeho vnitřního chaosu, který ho provází po celou dobu co jsme s ním. Výjimkou mělo snad být jeho působení u "proroků", které vrcholí jakýmsi léčitelským uzdravováním "pastorskou" rukou - což by bylo možné čekat spíše od "šamana" Habakuka. Postavy, které dostaly menší prostor paradoxně vyznívají o něco věrohodněji. Kniha je tak pro mne hlavně obrazem a záznamem dánské koloniální a s ní spojené misijní činnosti v Grónsku z přelomu 18. a 19.století a rozumím jí také jako dánskému vyrovnávání se s minulostí. Otázka osobní víry (jakékoli z postav), rozdílnosti odlišných spiritualit, duchovního dialogu (či zde spíše souboje) by vzhledem k složitosti bylo téma spíš pro úplně jinou knihu. Trochu odvážnější pokus o odpověď by této ale jistě slušel.... celý text