Rilian přečtené 593

Den Trifidů 1999, John Wyndham (p)

Pro mě je tento román srdcovkou, protože nám ho převyprávěla učitelka na základní škole. Příběh je spíše mozaika možností, co by se mohlo stát, kdyby lidstvo přišlo o jeden z nejdůležitějších smyslů. Autor prezentuje na jednotlivých postavách, jak lze k takové katastrofě přistupovat. Pohybuje se přitom na škále od chladného pragmatismu až ke křesťanské lásce a seběobětování, přičemž nám autor neříká, který přístup je ten správný. To ať posoudí čtenář.... celý text

Anatomie jednoho okamžiku 2018, Javier Cercas

4/5 Tato kniha pro mě představuje zatím jedno z největších překvapení tohoto roku. Knihu jsem získal v Luxoru za 45 korun a původně jsem očekával klasický román. Ve skutečnosti se jedná o hlubokou analýzu přechodu Španělska od totality k demokracii. Pro českého čtenáře bude jistě neuvěřitelné, že demokratický systém ve Španělsku vybudoval bývalý frankistický kariérista, penzionovaný frankistický generál a starý šéf španělských komunistů. Tato zvláštní trojice představuje podle autora tzv. "hrdiny ústupu" neboli "hrdiny zrady". Všichni něco nebo někoho zradili, aby dokázali odčinit svoji minulost, kterou nikdy však neodsoudili. Autor udává další příklady takových hrdinů, ale nevím, jestli bych k nim zařadil Gorbačova nebo Jaruzelskiho. Ti jsou sice považováni za zrádce, ale ve skutečnosti stále věřili režimu, který představovali. Při četbě mě okamžitě napadl spíše Marián Čalfa, který podobně jako premiér Suaréz prošel komunistickou stranou a díky znalosti totalitních struktur dokázal napomoci jejich dekonstrukci. Stejně tak bude pro nás Čechy neuvěřitelné, že španělští politici dokázali minulost odsunout do pozadí a soustředit se na budoucnost. Minulost nebyla používána jako zbraň proti oponentům, nikoliv kvůli kolektivnímu zapomnění, ale naopak z důvodu kolektivní paměti. Obě strany se za španělské občanské války chovaly brutálně a zabřednutí do nekončících sporů o napravení minulosti by jenom odvedlo pozornost od toho, co má politika nejvíce zajímat - budoucnosti. Při četbě mě napadla myšlenka, jestli jsme to neměli udělat po roce 1989 podobně, respektive buďto se s minulostí řádně a přísně vypořádat nebo následovat příklad Španělů. Česká společnost šla ovšem v tomto případě ne tak zlatou střední cestou. Autor v knize nejprve vyvrátil mýtus, že puč v roce 1981 ztroskotal kvůli síle demokratických institucí (naopak většina obyvatelstva, vojáků, vojenských správců, tisku, politiků zůstala buďto pasivní nebo by jej i tiše podpořila) a posléze se dostává k vysvětlování jeho významu pro přechod Španělska k demokracii. Cercas se nebojí dokonce část odpovědnosti přenést i na samotného krále a jeho okolí. V závěru své knihy uvedl autor krásné vysvětlení, proč lidé (včetně jeho vlastního otce) následovali Suaréze, ačkoliv věděli, že se jedná o převlékače kabátů a pokryteckého kariéristu. Věřili mu, protože byl stejný jako oni, stejná minulost a stejné dilema, jak se s ní vyrovnat. Upřímně, i u nás vidíme, že lidé následují politiky, kteří v sobě ztělesňují chyby, kterých se dopustila velká část populace (podpora totalitního režimu, spolupráce a donášení tajné službě, nepodařené plány na zbohatnutí, atd.). Knihu rozhodně doporučuji i těm, kteří o dějinách Španělska nevědí vůbec nic (stačí znát osobu generála Franca). Rozsah knihy sice může odradit, ale text se čte velice rychle a nenáročně. Ve svém hodnocení jsem strhl půl hvězdičky, protože mnohé informace autor neustále opakuje, což sice vede k lepšímu zapamatování hlavních bodů knihy, ale kniha samotná tak mohla být kratší.... celý text

Prorok 2002, Chalíl Džibrán

Krásně poeticky psaná filosofická úvaha nad základními hodnotami lidstva. Jednotlivé promluvy proroka směřují k jednomu společnému jmenovateli - k rovnováze. Bez ní nemůže život existovat. "Vyrovnanost – radost a žal – ničeho není více. Nelze je od sebe oddělovat. – Společně přicházejí, a když si jeden z nich sedne s vámi ke stolu, pak si buďte vědomi toho, že druhý spí pod vaší postelí. Skutečně se pohybujete jako váhy mezi svým žalem a svou radostí." Stejně tak i všechno na světě má dvojí podstatu. Např. láska, která nás bude korunovat a zároveň ukřižovat, a i když je naším růstem, zároveň je i naším omezením." V manželství bychom zase měli "stát při sobě, ale ne příliš blízko, neboť pilíře chrámu mají mezi sebou rozestup a dub a cypřiš nerostou ve stínu toho druhého." Autor původem maronita se ve svém díle snaží spojovat různé prvky náboženství Blízkého východu. Např. zmíněná rovnováha dobra a zla vycházející z Persie nebo křesťanský a islámský důraz na štědrost vůči potřebným. Na druhou stranu v kapitole o jídle zase hovoří o nutnosti žít s přírodou v souladu. "Když zabíjíte zvíře, promluvte k němu ve svém srdci takto: Stejnou silou, jaká zabíjí tebe, jsem zabíjen i já, a také já budu pozřen. Neboť zákon, jenž mi svěřuje tebe do mých rukou, svěří mě i do rukou mocnějších." Samotný autor byl ostatně silně ovlivněn vírou Bahá’í jejíž vyznavači se snaží spojit všechna abrahámovská náboženství. Při četbě jsem měl neustále pocit, že Džibrán už v roce 1923 předvídá dějiny své země. Libanon je země, jejíž existence stojí a padá na rovnováze (maronité, sunnité, šiíté). Když se naposledy tato rovnováha porušila, upadla země do krvavé občanské války. Současné protesty snad zemi přinesou mír a konečně se její lid sjednotí pod jednou vlajkou bez ohledu na náboženství. PS: Jako učitel oceňuji krásnou pasáž o učení. "Učitel, jenž kráčí ve stínu chrámu mezi svými následovníky, nerozdává ze své moudrosti, ale spíše ze své víry a laskavé péče. Je-li opravdu moudrý, pak vás nezve, abyste vstoupili do domu jeho moudrosti, ale raději vás vede k prahu vaší vlastní mysli."... celý text

Ztracené duše 2018, David Mack

Tento komentář se týká celé trilogie. Především je nutné zmínit, že se všechny tři díly čtou velice lehce a rychle s výjimkou několika málo pasáží. Příběh nám podává odpověď na dvě otázky, které si ve ST často klademe. Odkud pocházejí Borgové a co by se stalo kdybyby Borgové poslali armádu Krychlí do Alfa kvadrantu, jako jsme to viděli ve finále Voyageru. Zpočátku jsem se bál, že se bude jednat o megalomanskou slátaninu, na kterou jsme bohužel zvyklí z Discovery nebo Picarda. Naštěstí se moje obavy nenaplnily. Válka s Borgy probíhá uvěřitelně a má podobný nádech jako válka s Dominionem. Je dobře ,že knihžní série opustila megalomanský tón, na který jsme mohli vidět např. v knize Před zneuctěním. Charaktery jsou velice dobře napsané a to především Worf a doktor Ree. Naproti tomu nekteré tradiční postavy stojí spíše v pozadí (Picard nebo Troi). Jediný problém jsem měl s Ezri, protože se jedná o postavu, kterou jsme v knihách příliš neviděli a tudíž její přerod z trochu nejisté poradkyně v sebevědomou kapitánku působí poněkud uměle. Nicméně, jsem rád, že to zase nedopadlo jako se všemi předchozími borgskými invazemi, totiž, že Picard vše zařídí. V této sérii bojuje Picard nejenom s Borgy, ale také sám se sebou. Samotný vznik Borgů je ve třetím díle popsán velice sympaticky. Osobně jsem si představoval spíše civilizaci, která experimentovala s umělou inteligencí nebo kolektivním vědomím a vymklo se jí to z ruky. Nicméně spojení Caeliarů a lidí je také super nápad, přičemž toto spojení je prokládáno debatou posledních dvou Caeliarů o tom, jestli se mají řídit morálkou nebo chladnou logikou. Nejslabší díl z celé trilogie je ten první, protože vše se teprve rozehrává a čtenář příliš nechápe například smysl dějové linky posádky Columbie, na kterou jsem se mimochodem velice těšil. V prvním díle mě spíše nudila, ale v druhém je naprosto skvělá. Fanoušek Star Treku v ní nachází něco nového a tím myslím kapitulaci a odevzdání se osudu. Scény, kdy postupně umírají poslední přeživší z posádky Columbie, jsou opravdu dojemné, stejně jako vykoupení kapitánky Hernandezové ve třetím díle. Fanoušci Picarda budou trochu zklamáni, ale i když je v knize jeho charakter vystaven krizi identity a samotná postava musí překračovat svá morální přesvědčení, je s ním zacházeno s větším respektem a konzistencí než ve stejnojmenném seriálu. Celkově tedy trilogie stojí za přečtení a doufám, že následující díly se budou soustředit opět na něco jiného. Určitě mě bude zajímat, jak se otřese rovnováha sil v Alfa kvadrantu a jak bude vyřešena romulanské schizma.... celý text

Pouzí smrtelníci 2018, David Mack

Bohové noci 2017, David Mack

Devadesát tři 2002, Victor Hugo

Hugovy romány mám rád pro autorův talent dokonale v jedné větě vystihnout situaci či samotného ducha doby. Román devadesát tři je krátký a velice čtivý. Knihu bez problémů přečtete za dva dny. Nicméně nesouhlasím s názorem, že autor v tomto textu demonstruje svoji náklonnost k revoluci. Kniha je především o revoluci jako takové. Každá revoluce začíná vznešenou myšlenkou a svržení starého režimu nutně vede k radikalizaci toho nového. Teprve po vlně teroru přichází buďto další revoluce nebo odstranění oněch "otců revoluce". Rok 1793 byl podle Huga právě tímto mezníkem. Sám píše: "Po roce 1793 vstoupila revoluce do zvláštního zatmění, jakoby století zapomnělo dokončit, co začalo....bujnost vystřídala děsnou apokalypsu a vypukla ve smích po zděšení...". Střet mladého a starého markýze je zároveň střetem starého a nového režimu, přičemž strana republiky je na rozdíl od royalistů ještě více rozštěpena. Postava Cimourdaina znázorňuje republiku "trestající" kdežto Gaouvain republiku "odpouštějící". Autor ukazuje, že na každé straně jsou lidé dobří i špatní. Revoluce všeobecně mění lidi a "z knězů dělá vojáky jako ze zvonů kulky". Popravdě mi postava Cimourdaina připomínala postavu madame Defarge z knihy Příběh dvou měst od Ch. Dickense. Obě postavy ztělesňují teror a slepou nenávist. Hugo sám popsal Cimourdaina jako člověka mající přímočarost kulky, které vidí pouze svůj cíl. Kniha je vhodná i pro první kontakt s dílem Victora Huga, ale je zapotřebí neočekávat nějakou přehnanou akci. Autor píše o revoluci jako fenoménu a o vzácných případech, kdy lidé z obou stran projeví lidskost navzdory politice, víře nebo praporu, pro který krvácí.... celý text

Pouští 2014, Karel May

První díl orientálního cyklu je psán ve stylu poutavého cestopisu. Při četbě dojde čtenáři, proč Mayovy romány byly mnohými ve své době považovány za autentické. Samozřejmě je nutné zapomenout na filmy, které jsou trochu o něčem jiném. Mayova díla propagují především protestantský pacifismus v sérii ze Severní Ameriky a evropskou-křesťanskou morálku v příbězích z orientu. Hlavní postava je velice zbožná a jednotlivé příběhy jsou prokládány náboženskými polemikami. Samozřejmě, hlavní hrdina působí spíše nadpřirozeně pro svůj zapřísáhlý odpor k zabíjení a neomezenou znalost jazyků a místních zvyků, o kterých v některých pasážích poučuje i místní obyvatelstvo, což je trochu úsměvné. May disponoval hodně teoretickými znalostmi o zvycích muslimských obyvatel Osmanské říše, ale i on se místy nevyhnul chybám (např. Džidda neznamená "výstavní", nýbrž " babička). Příběh je velice barvitý, nicméně nejlepší části představují dobrodružství v Alžíru, Egyptě a posléze putování do Mekky. Střední část o bitvě v poušti se mi paradoxně příliš nelíbila. Na můj vkus je velice rozvleklá a ne zrovna napínavá. Poslední část o putování k Jezidům je už zajímavější, byť ne všechny reálie zcela sedí. Kniha je určitě dobrá pro začátečníky s Mayovým dílem a v mnohém ukáže některé nedostatky filmů - vypuštění náboženských aspektů nebo převedení některých vedlejších postav do spíše komediální podoby. Tím je míněn např. Halef, který je sice trochu žvanil jako ve filmech, ale ve skrze statečný a schopný muž.... celý text

Pérák: Oko budoucnosti 2019, Petr Macek

Především je třeba ocenit snahu obou autorů o tvorbu českého komiksu a vytvořit zde nějakou stabilní čtenářskou základnu. Jejich Zázrak rozhodně není zázrakem, ale v českém prostředí se snaha musí cenit. Nicméně s komiksem Pérák mám dva základní problémy. Předně se mi líbí postava a celý mýtus. Dále určitě oceňuji celkové zpracování ve stylu klasických ABC komiksů. Nicméně zde se dostávám k prvnímu problému, příběh. V podstatě je zde stejný problém jako v příbězích o Zázrakovi. Příběh je zkratkovitý a autoři se neustále snaží narvat do děje co nejvíce legend a pro Čecha známých reálií. Proč? Pražské legendy jsou určitě zásobárnou inspirace, ale proč musí autoři vystřílet všechny patrony najednou. Druhým problémem, který v tomto díle pozoruji, představuje celkové pojetí Péráka. Nutno poznamenat, že v tom nejsou autoři osamoceni. Všechna díla o Pérákovi jsou v podstatě o tom samém. Maskovaný hrdina bojuje proti zlu. To je sice pěkné, ale pro dnešní dobu už příliš zastaralé. Současné komiksy se snaží dát hrdinům nějakou lidskou stránku a trochu pojmout jejich příběh z jiného úhlu pohledu. Např. pasáž, kdy je Pérák nucen spolupracovat s nacisty je dobrým nápadem, bohužel vše se děje příliš rychle a čtenář tento nápad nemá šanci ocenit. Postava hlavního hrdiny je příliš plochá a jednostranně kladná. V současné době jsou v oblibě především hrdinové, kteří prochází nějakými problémy nebo např. duševními nemocemi. Proč pojímat tak skvělou tématiku tak konzervativně?... celý text

Galaxia 2014, Václav Šorel

Komiks je klasika, dnes krásná pro svoji nostalgickou atmosféru a dobrodružný příběh. V knize se samozřejmě projeví nedokonalost celého děje. Tři hvězdičky dávám tedy za nostalgii a klasické zpracování v ABC. Samozřejmě pro dospělého je četba už něco jiného, ale proto je nutné se oprostit od logiky a vychutnat si návrat do dětských let. Taková díla se opravdu těžko hodnotí. Čtenář si musí ujasnit, jestli hodnotí kvalitu díla, nadčasovost, nostalgickou hodnotu nebo význam díla pro svoji a budoucí dobu. V tomto případě se přikláním určitě k nostalgii a významu Galaxie pro český komiks.... celý text

Znovuobjevení člověka I. 2002, Cordwainer Smith (p)

Tak tohle bylo opravdu hodně "na drogách". Styl jednotlivých povídek bych shrnul do následující situace. Ožralý dr. Who vás vezme na výlet do budoucnosti a na každé zastávce vám dá patnáct minut rozchod. Narážíte na 6. německou říši, podlidi, mutanty, vesmírné plachetnice, pátrače, zažíhače, draky nebo inteligentní kachny. Pokaždé, když se chcete zeptat, co to má všechno zmanenat, řekne dr. Who, na to nemáme čas, jedeme dál! Smith vytvořil rozhodně jednu z nejpozoruhodnějších vizí lidské budoucnosti, ale svoji sérii o instrumentalitě nepsal vždy s jasným plánem. Dlouhá doba a nekonzistentnost jednotlivých příběhů se na výsledném díle výrazně podepsala. Nicméně, to samo o sobě nevadí. Nemusíme mít přece pořád všechno do detailu vysvětlené. Autor měl výborné nápady a každou povídku si dokáži představit jako film, ale celou sérii rozhodně ne. Smithe rozhodně nepovažuji za nějakého zapomenutého génia, ale za svérázného autora, jehož dílo ovšem nebylo nikdy plně dokončeno (a je otázkou, jestli být někdy mohlo). Nicméně samotné povídky jsou čtivé (byť překlad kolísá) a až na pár výjimek stravitelné. Autor vždy načrtl zajímavý námět, ale někdy měl problém s dokončením (viz vzpoura proti čínským filosofům). Celkově je tedy dílo Cordwainera Smithe krásné spíše svoji nedokonalostí než geniálností. Knihu rozhodně doporučuji, ale čtenář musí mít vždy na paměti dobu vzniku a celkovou svéráznost autora.... celý text

Setkání s Rámou 1984, Arthur Charles Clarke

Ke knize mám zvláštní vztah. Poprvé jsem ji chtěl číst v patnácti, ale odložil jsem ji, jelikož se mi zdála příliš popisná a nudná. Po patnácti letech jsem si ji vzal znovu v domnění, že jsem už přece starší a moudřejší. Kniha je skutečně popisná a kromě závěrečné záležitosti s jadernou hlavicí se v příběhu nevyskytuje žádná akční scéna. Už dlouho si kladu otázku, jestli ještě dneska dokážeme vůbec číst a docenit podpobná "neakční" a vědecky "zastaralá díla". Pro mě byl vždy na prvním místě příběh a autorova myšlenka. Jelikož nejsem fyzik ani technik, tak dokáži ledacos odpustit. Na druhou stranu se děj z níže popsaného důvodu trochu vleče. Příběh je skutečně fascinující a geniálně jednoduchý. autor zamýšlel udivit svého čtenáře obrovským Rámou a na konci zanechat nějaké to tajemství. To se mu skutečně povedlo. Každopádně, patří tato kniha do zlatého fondu sci-fi... zcela určitě. Je tato kniha pro všechny... to patrně ne a mnohé její neakčnost odradí, nicméně knihu doporučuji všem zájemcům o zlatý věk sci-fi, ale je nutné si uvědomit, že důraz je zde na objevování ne na akci.... celý text

Konec dětství 2005, Arthur Charles Clarke

Příběh této knihy se zabývá několika jednoduchými filosofickými problémy. Prvním je idea ráje ve smyslu ráje nabytého a ráje vnuceného. V každém případě ráj/utopie přináší veliké a často přehlížené nebezpečí - nudu a ustrnulost. Navzdory technologickému pokroku přinášející materiální blahobyt se lidstvo nikdy nemůže zcela oprostit od často zavrhovaných humanitních věd jako filosofie nebo teologie. Ty slouží ve společnosti jako balast na lodi kolébající se v oceánu. Nemají viditelný užitek, ale bez nich se loď převrhne. Zaujala mě reflexe (spíše asi nevědomá) Karla Jasperse, který ve stejné době sepsal pojednání o Atomové bombě a budoucnosti lidstva, v němž tvrdil, že samotné odstranění jaderných zbraní ničemu nepomůže, pokud nebude lidstvo odhodláno skutečně uzavřít mír. Toto odhodlání nicméně Jaspers očekává od člověka, který musí projít morální promněnou. Clark toto odhodlání přinesl skrze Vládce. Je obdivuhodné, že v padesátých a šedesátých letech v době všeobecné víry ve vědu přinesl Clark tuto vizi lidstva, které je v porovnání s Vládci nicotné a v podstatě na úrovni dětí. Samotný konec je velice dojemný a depresivní zároveň. Pořád v sobě cítím onen pocit bezradnosti nad ztrátou dětí, budoucnosti a především nemohoucnosti s tím cokoliv udělat. Clark je právem pokládán za velmistra sci-fi, protože jeho díla v sobě obsahují hlubší humanistické poselství. Stále si nejsem jistý, jestli jsem knihu správně pochopil, ale to je na čtení právě to krásné .... celý text

Superman: Rudá hvězda 2012, Mark Millar

Autobus sebevrahů 2006, Arto Paasilinna

Od autora jsem nejprve četl jeho méně známé romány, abych nezačínal jeho nejslavnějším dílem. Myslím, že je velikou chybou očekávat od autora knihu nabitou humorem. Jeho příběhy jsou psány velice něžným a lehkým jazykem, které ve čtenáři zanechají dobrý pocit, ale nevzbudí nutně záchvaty smíchu. Paasilinnovi hrdinové jsou většinou muži, kteří ztratili smysl života (nebo život úplně) a určitá událost či nápad je do něj zase vrátí. Zde je nutno poznamenat, že i sám autor udělal za svým životem tlustou čáru, prodal svoji loď a vydal se cestou profesionálního spisovatele. Tato konkrétní kniha je psána stejným stylem a vykresluje různé životní příběhy i důvody, proč lidé přestávají chtít žít. Střední část je trochu rozvláčná, ale pro závěrečné vyvrcholení nezbytná. Jedná se v podstatě o "existenciální road-movie" a především o naději. Jinými slovy i mezi sebevrahy existuje naděje na nový život. Nicméně stále si myslím, že autorův nejpovedenější román je Syn boha hromovládce.... celý text

České země za prvních Přemyslovců v 10.-12. století. I. díl, Čeleď sv. Václava 2011, David Kalhous

Souhlasím s komentářem od jindrich7442. Dodal by pouze, že kniha nabízí určité posunutí úvah D. Třeštíka a zároveň jejich navrácení na zem. Autor nepopírá kmenovou teorii (= existence jednoho českého kmene), ale odmítá nahrazování starého přímočarého konceptu našich dějin (Turek + teorie o mnoha kmenech) novým přímočarým konceptem. V podstatě reflektuje i úvahy historika Modzelewskiho, který potvrdil, že barbarská společnost nemusela být vůbec statická a na rozdíl od našich představ o lineárním politickém uspořádání velice flexibilní.... celý text

Živý na vlastním pohřbu 2014, Arto Paasilinna

Kdykoliv čtu knihu od tohoto finského autora, dokáži se nechat unášet ladností a klidem, které z jeho psaní vyzařuje. Tento příběh považuji za autorovo laskavé rozloučení, kdy jakoby chtěl naposledy popsat krásný život, který vedl, akorát ho v knize místo autora prožil malý Artti. Samotného autora posléze postihla mozková příhoda a závěr jeho života již tak veselý nebyl. Nicméně právě v tomto příběhu, který je pravda velice jednoduchý a o samotný pohřeb v něm v podstatě nejde, se autor dotkl tématu, co po nás vlastně zůstane. Jelikož Paasilinna v roce 2018 zemřel, zůstalo po něm spousta popsaných stránek milého humoru a laskavého pohledu na svět. Za normálních okolností bych knize dal čtyři hvězdičky, ale je pravdou, že oproti předchozím románům se jedná spíše o slabší počin, nicméně z výše zmíněných důvodů nemohu dát méně než tři. Hezké čtení na volné odpoledne.... celý text

Problém filozofie v arabském středověkém myšlení 2019, Pavlína Šenk Kopecká

Neobvyklé ale nesmírně zajímavé téma. Autorka se snaží postihnout jeden z mnoha problémů filosofie v arabském středověkém myšlení - role a postavení filosofa ve společnosti. Kniha zcela určitě obohatí čtenářův často velice jednoduchý náhled na filosofii islámského zlatého věku. Ve škole se učíme, že Arabové pouze přejímali a překládali, to je ovšem velice zkreslený názor. Osobně mě udivilo, jakými problémy se falsafa zabývala - jak spojit rozum a náboženství, je Korán zjevený nebo napsaný, jak by měla vypadat dobře ideální obec, jak dospět k vyššímu poznání Pravdy, atd. Studie rovněž názorně ukáže, jak různorodý monolit představoval abbásovský chalífát. Centra vzdělanosti se táhla od Granady až po Turkmenistán a představitelé falsafy pocházeli často z nearabských národů (Peršané, Židé píšící arabsky, Arabové z Andalusie, turkistické národy Střední Asie atd.). Nesmírně zajímavým shledávám způsob, kterým se filosofové snažili propojit antickou filosofii s náboženstvím, které např. Platón ve své ideální obci opomíjí. Na druhou stranu zároveň čtenář pochopí, proč falsafa nakonec upadla ve prospěch islámské ortodoxie a částečně i mysticismu. Představitelé falsafy se skutečně zabývali tématy, která by z náboženského hlediska mohla být považována za hříšná nebo minimálně na hraně popírání náboženství samotného a tudíž nepřijatelná pro většinu tehdejší společnosti. Kupříkladu se zde objevovaly myšlenky, že s Bohem (= Aktivním intelektem) může filosof navázat kontakt za pomoci svého intelektu a tím pádem není odkázán na Boží volbu (= tj. i zpochybnění úlohy proroka). Jako další provokativní názor uveďme tvrzení Ibn Bádždžy, že Korán neposkytuje odpověď na všechny situace v životě a je nutno používat rozum k jeho interpretaci či nezávislé řešení problémů (= zpochybnění zjevení Koránu). Po přečtení této knihy doporučuji zájemcům přečíst si Wásitské vyznání od Ibn Tajmíji s kritickou úvodní studií. Já jsem to četl obráceně a nyní mohu potvrdit, že by se mi Wásitské vyznání četlo mnohem snadněji, kdybych si nejprve přečetl tuto studii.... celý text

Nejposlednější z nadějí 2020, Una McCormack

Tento komentář bude trochu komplikovnější. Knihu bych hodnotil určitě lépe, pokud by neměla titul Star Trek. Nový ST (Discovery a Picard) naprosto opustily původní Roddenberryho vizi. Gener Roddenberry stvořil utopickou společnost, která se střetávala s nedokonalými mimozemskými rasami a právě na nich se tvůrce Star Treku snažil reflektovat problémy současného světa. Nicméně Federace měla sloužit jako vzor a naděje. Nehledě na krutost dnešního světa, lidstvo má naději stát se lepším a žít v Roddenberryho utopii. Každý ST přinesl naději a optimismus, postavy řešily morální dilemata a vždy se mohly spolehnout na pevnou oporu systému tj. Federace. Ačkoliv existovala selhání jednotlivců jako např. admirála Cartwrighta nebo admirála Leytona, systém reprezentovaný hlavními postavami (Kirk, Picard nebo Sisko) je dokázal zastavit. Dokonce i Kirk nechtěl pomoci Klingonům, ale naděje na mír a hlavně samotná Federace jej přesvědčila, aby splnil rozkazy. Co však vidíme zde. Picard, kdysi veliký učenec, kapitán a stratég je pasivní a slabá postava s naivními názory. Picard zná historii a dokáže si spočítat dopady svého jednání (např. když se rozhodl nezasahovat do klingonské občanské války). Tady ovšem dělá jedno špatné rozhodnutí za druhým. Federace neboli společnost založená na míru, altruismu a spravedlnosti se promění v izolacionistickou a nihilistickou společnost během několika okamžiků. Tato instituce přežila mezigalaktickou válku s Dominionem nebo invazi Borgů aniž by změnila své ideály. V knize se to stane z velice chabých důvodů. Autorka je zkušenou spisovatelkou (napsala i několik ST románů), ale tady prostě pracovala se špatným materiálem. Nelíbí se mi současný pesimistický tón Star Treku ani jeho přibližování současnému světu. Nepotřebuji vidět současný svět v utopické společnosti. Rovněž nemám rád změnu jazyka. Důstojníci Hvězdné flotily, elita celé Federace, v celé knize jenom nadávají a mluví sprostě. Příběh v podstatě nepřináší nic nového, pouze vysvětluje (neuspokojivě ovšem) některé nelogičnosti v seriálu. Opět se tu setkáváme s neblahým elementem nového ST a to je přehnaná touha po korektnosti, tudíž každá významná postava je buďto homosexuál nebo tvrdá žena. Mužské postavy v této knize jsou buďto záporné nebo slabé (včetně Picarda). Kniha a seriál by se spíše měly jmenovat Raffi než Picard. Původní ST se snažil o to samé, ale činil to mnohem sofistikovaněji a nemusel diváky neustále upomínat na svůj záměr. Proč? Protože Fedrace a lidstvo v půvoním ST už tyto problémy neřešilo tak otevřeně, jelikož rovné zastoupení je v budoucnosti zkrátka standard a postavy tak musely vyniknout svým charakterem a nikoliv pohlavím nebo rasou. Celkově jsem z knihy zklamaný, jelikož celkem dobré pasáže nebo postavy jsou upozadněné (např. romulanský styčný důstojník nebo příběh romulanského astronoma na Romulu). Jsem ovšem rád, že pravý ST je uchovávan ve starých seriálech a knihách po Nemesis.... celý text

Wásitské vyznání 2013, Ibn Tajmíja

Při čtení tohoto textu mě kolikrát napadala otázka, pro koho vlastně autor píše? Pro odborníky, laickou veřejnost nebo pro muslimy? V úvodu knihy autor uvádí, že existuje jenom velice málo sériózních překladů do jiného jazyka než je arabština obsahující kritické poznámky. Vydání takové edice je samozřejmě záslužné, ale o tolik více by měl autor přizpůsobit své psaní v kritické studii Ibn Tajmijova života. Úvodní kritická studie rozhodně není psaná pro začátečníky a při čtení buďte připraveni googlit a hledat vysvětlení každého druhého pojmu. Nicméně, pokud vytrváte odhalí se vám několik významných poznatků o islámu, islámské ortodoxii a teologii. Až doposud jsem nebyl schopen docenit roli práva v islámu. Z tohoto důvodu zcela pokulhává srovnávání teologické praxe v křesťanství a islámu. Teologie se v islámu narozdíl od křesťanství vyvinula až druhotně. Prvotní bylo vždy právní myšlení a způsob interpretace práva. Proto také v islámu byla například první rozepře spíše politická než věroučná. Kniha odhaluje různá úskalí při studiu islámské ortodoxie a teologie. Jaká je role teologie? Co to vlastně je ortodoxie v islámském náboženství? Objevují se tu však i témata, která lze najít i v Evropě - jak vykládat Korán, byl Korán stvořen nebo seslán, metoda kalam, která se nápadně podobá evropské scholastice, apod. Pokud se čtenář zajímá o islám a něco ví o salafitském islámu, může být kniha pro ně vítaným zpestřením. Pokud je potencionální čtenář úplným začátečníkem, doporučuji spíše knihy od pana Kropáčka.... celý text