Rudla333 přečtené 313

Jméno větru 2015, Patrick Rothfuss

Největší zklamání na jaké jsem ve fantasy žánru narazil za hodně dlouhou dobu. Je to ale asi moje chyba. Věděl jsem, že tato série je všeobecně hodně vychvalovaná a že je přirovnávána například k Písni ledu a ohně, jejíž autor George R. R. Martin ji několikrát doporučil svým čtenářům. I kvůli tloušťce knih jsem tak věřil, že se jedná o komplikovaný příběh se zajímavými originálními postavami, drsným světem, mnoha nečekanými zvraty a tak dále a tak dále. Bohužel, měl jsem se lépe informovat, protože jsem tvrdě narazil. Přirovnání k Písni ledu a ohně či jiným "temnějším" fantasy sériím tady vůbec není na místě. Jedná se o typický příběh jednoho hrdiny, který všechno umí nejlépe a svět je k němu hrozně krutý, ale on se z toho nakonec vždycky nějak dostane a pak prožívá další dobrodružství. První polovina alá Oliver Twist mě ještě vcelku bavila, protože ačkoliv byl příběh dost jednoduchý a nebyl ničím výjimečný, aspoň byl pořád v pohybu. Druhá polovina na Univerzitě se ale vyloženě táhla a nedokázala udržet mou pozornost. Nebylo to vysloveně špatné, ale tohle zkrátka už nějakou dobu není to, co si od tak chválené fantasy série slibuji. Co mi ale vyloženě vadí je koncept knihy, který ji vlastně od začátku spoileruje. S tím že to Kvothe vypráví a má k tomu v přítomnosti průpovídky, čtenář nejenom ví, že Kvothe ze všeho vyvázne, ale často má spoustu kapitol vysloveně dopředu vyzrazených. To pak ubírá na napětí a mém zájmu o příběh. Jak jsem ale již několikrát zmínil, kniha určitě není obecně špatná, jen to bohužel není nic pro mě. Jinak si ale myslím, že se objektivně dá říct, že je to poměrně příjemné poctění pro fanoušky knížek typu Harry Potter. Pochválil bych i opravdu hodně čtivý a příjemný styl psaní - ačkoliv mě kniha moc nebavila, stránky se otáčely úplně sami a prolétl jsem ji za dva dny. A moc se mi líbil i zajímavě, až učebnicově popsaný systém magie. Za mě tedy 3*, bohužel asi nejsem cílovým čtenářem této série. Druhému dílu ale stejně šanci dám, to bych zase nebyl já.... celý text

Půl krále 2018, Joe Abercrombie

Jako fanoušek Prvního zákona jsem se do knihy pouštěl s velkým očekáváním a musím říct, že rozhodně nejsem zklamán. Ironií ale je, že Půl krále s Prvním zákonem nemá společného prakticky nic. Když jsem na začátku zjistil, že hlavním hrdinou je poměrně cynický kripl, hned jsem si vzpomněl na Gloktu a začal se bát, že autor začne být repetitivní. Moje obavy ale rozhodně nebyly na místě. Zatímco První zákon nabízí pomalu budovaný složitý příběh, více dějových linií, hluboké pohledy do nitra postav, úžasné dialogy a propracovanou historii světa... Půl krále je čistě jednoduchým hrdinským příběhem, s jednoduchým dějem zaměřeným jen na jednu postavu. Není na mně, abych posuzoval co je lepší, oba styly mají své fanoušky a v případě Abercrombieho jsou oba skvěle zpracované. Půl krále se čte vyloženě samo, děj prakticky vůbec nezpomaluje, několikrát i překvapí, nechybí klasická ponurá atmosféra a napětí a finále rozhodně nezklame, v mém případě dokonce daleko překonalo očekávání. Dávám pouze 4*, protože osobně preferuji právě druhý zmíněný styl fantasy, do kterého spadá právě První zákon, Píseň ledu a ohně, nebo Malaz. Tuto knihu ale rozhodně mohu doporučit všem fanouškům ať už klasického hrdinského fantasy, nebo právě jeho moderní temnější formy.... celý text

Hry stínů 2006, Glen Cook

Hm... jsem zklamán. Černá legie patří k mým nejoblíbenějším sériím, konkrétně tedy mluvím o "Knihách Severu", ale tohle volné pokračování bohužel zdaleka nenaplnilo mé očekávání. Na Černé legii se mi nejvíce líbilo to, že příběh byl velice originální. Ať už to bylo tím, že "hrdinové" vlastně stáli na straně zla, nebo i velice stručným způsobem vyprávění, který zařídil to, že knihy byly doslova napěchované dějem. Tady bohužel nic takového není. Černá legie po většinu knihy nepracuje pro nikoho, pouze putují a mně se tak zdá, že skoro polovinu knihy chybí děj, je to spíše jako soubor téměř nesouvisejících povídek. To je ale ke kritice asi všechno, knížka pořád byla dost dobrá, jen zdaleka nedosahuje úrovně původní série. Abych tedy přidal i nějakou chválu: Postavy jsou pořád hodně drsné a ve fantasy světě originální a ve stejném duchu se nese skvělý, vojácký humor. Bylo tam opět několik zajímavých fantasy prvků a samotné finále jako obvykle stojí za to. Několik věcí mě překvapilo, krásně se mi to představovala a nechyběla realističnost, krásně kombinovaná s epičností. Jen mě zkrátka tak trochu mrzí, že hrdinné bojování a umírání za zoufalý utlačovaný národ bojující proti temným Pánům stínu zkrátka není to, co čekám od Černé legie. Chápu, že autor nemohl psát to samé zase od začátku, ale možná bych spíš preferoval, aby tedy žádné pokračování nevzniklo - protože jak říkám, i když knížka sama o sobě vůbec není špatná, série Černé legie kvůli ní podle mě trošku ztrácí svou tvář, která se mi předtím tak líbila. PS: Toto hodnocení vesměs platí i pro další díly série, které bohužel nejsou vydány v češtině.... celý text

Strach moudrého muže 2012, Patrick Rothfuss

1000 stránek dlouhé nic. Ani první díl mě nijak extra nezaujal, ale viděl jsem v něm nějaké kvality a přišlo mi, že série má pro určitý typ čtenáře rozhodně potenciál a tak jsem aspoň ze zvědavosti dal šanci druhému dílu. Bohužel jsem dostal ten nejvíce typický vycpávkový druhý díl co může existovat. Místo toho abychom dostali konečně nějaké ukázky toho, proč je Kvothe takovou živoucí legendou, tak se o jeho velkých věcech pořád jen kecá a my cca 400 stran sledujeme jak vzdychá po své milované, snaží se projít studiem a navzájem se popichuje se školním tyranem. Wow. Je to trochu jako Harry Potter, jenže zatímco Harry má uvěřitelné čtenáři blízké postavy se kterými se může ztotožnit, Kronika Královraha má zdánlivě dokonalého všeumílka Kvotheho obklopeného samými prázdnými jmény na papíře. Kde má Harry zajímavé rýsující se zápletky na pozadí, má KK jen kecy ze kterých nakonec stejně nic není. A takhle bych mohl pokračovat dál. Ve zkratce první polovina která je evidentně pokusem na sžití se čtenáře s Kvothem absolutně selhává. Na to je příliš dokonalý a bezcharakterní. V druhé polovině pak člověk čeká konečně nějakou větší ukázku té legendy kterou se má Kvothe stát, možná i jednu z těch omílaných historek. Ale ne, druhá polovina je bohužel už vyloženě jen výplň. Chápu že si autor asi chtěl většinu schovat do závěrečného dílu, ale takhle má série cca 1600 stran (dvě knihy) dlouhý prolog který bohužel hodně rychle člověka přestane bavit. Jednu hvězdičku dávám za autorův moc příjemný styl psaní, díky němu se ty k uzoufání táhlé a nudné pasáže čtou o moc lépe. Jinak je ale kniha bohužel absolutně prázdné nic. Aspoň mě nemusí mrzet fakt, že autor sérii pravděpodobně nikdy nedokončí.... celý text

Jméno větru 2012, Patrick Rothfuss

Největší zklamání na jaké jsem ve fantasy žánru narazil za hodně dlouhou dobu. Je to ale asi moje chyba. Věděl jsem, že tato série je všeobecně hodně vychvalovaná a že je přirovnávána například k Písni ledu a ohně, jejíž autor George R. R. Martin ji několikrát doporučil svým čtenářům. I kvůli tloušťce knih jsem tak věřil, že se jedná o komplikovaný příběh se zajímavými originálními postavami, drsným světem, mnoha nečekanými zvraty a tak dále a tak dále. Bohužel, měl jsem se lépe informovat, protože jsem tvrdě narazil. Přirovnání k Písni ledu a ohně či jiným "temnějším" fantasy sériím tady vůbec není na místě. Jedná se o typický příběh jednoho hrdiny, který všechno umí nejlépe a svět je k němu hrozně krutý, ale on se z toho nakonec vždycky nějak dostane a pak prožívá další dobrodružství. První polovina alá Oliver Twist mě ještě vcelku bavila, protože ačkoliv byl příběh dost jednoduchý a nebyl ničím výjimečný, aspoň byl pořád v pohybu. Druhá polovina na Univerzitě se ale vyloženě táhla a nedokázala udržet mou pozornost. Nebylo to vysloveně špatné, ale tohle zkrátka už nějakou dobu není to, co si od tak chválené fantasy série slibuji. Co mi ale vyloženě vadí je koncept knihy, který ji vlastně od začátku spoileruje. S tím že to Kvothe vypráví a má k tomu v přítomnosti průpovídky, čtenář nejenom ví, že Kvothe ze všeho vyvázne, ale často má spoustu kapitol vysloveně dopředu vyzrazených. To pak ubírá na napětí a mém zájmu o příběh. Jak jsem ale již několikrát zmínil, kniha určitě není obecně špatná, jen to bohužel není nic pro mě. Jinak si ale myslím, že se objektivně dá říct, že je to poměrně příjemné poctění pro fanoušky knížek typu Harry Potter. Pochválil bych i opravdu hodně čtivý a příjemný styl psaní - ačkoliv mě kniha moc nebavila, stránky se otáčely úplně sami a prolétl jsem ji za dva dny. A moc se mi líbil i zajímavě, až učebnicově popsaný systém magie. Za mě tedy 3*, bohužel asi nejsem cílovým čtenářem této série. Druhému dílu ale stejně šanci dám, to bych zase nebyl já.... celý text

Potoky krve 2015, Steven Erikson (p)

Tak jsem se k této povídkové knize od mého oblíbence Stevena Eriksona konečně dostal. Za tři hodinky jsem to přečetl a musím říct, že jsem se nad tímhle bonusem k mému milovanému Malazu skvěle bavil. Podle některých negativních hodnocení níže usuzuji, že lidé si od této knihy slibují něco úplně jiného než by měli. Tohle nemá s klasickým příběhem Malazské knihy Padlých nic společného. Potoky krve jsou složeny ze tří humorných povídek. Ani jedna z nich nevypráví nijak překvapivý, komplikovaný či extra dramatický příběh. Povídky zkrátka stojí na výborném černém humoru a na zajímavých místech, oplývajících temnou ale zároveň až legračně absurdní atmosférou. V tom nejlépe plní úlohu povídka poslední, Zdraví mrtví, která je z knihy určitě nejsilnější a vyplatí se na ní počkat. S kvalitou Malazské knihy Padlých se to samozřejmě vůbec nedá srovnávat, ale to ani nebyl autorův účel. Já se ale smál, četlo se to snadno a rychle a dokonce mě to i přimělo se nad některými myšlenkami pozastavit. Pro skalní fanoušky Malazu, kteří se smáli u pasáží Tehola a Bugga nebo šíleného kněze Iskarala, je tohle povinnost.... celý text

Assail 2019, Ian Cameron Esslemont

Tak mám za sebou finále Malazské říše. I když abych byl přesnější, o finále se tady vlastně ani mluvit nedá, protože se nejedná o žádné vyvrcholení série, kterým byl pro MKP Chromý bůh - to je ale proto, že všechny díly fungují vesměs zcela samostatně a tak se to knize vlastně nedá ani vyčítat. A to já ani nemám v úmyslu. Assail se mi totiž poměrně dost líbil. Mým hlavním problémem s jednotlivými díly Malazské říše bylo to, že Esslemont v každé knize představil celou řadu linií a postav, které ale ve výsledku neměly vůbec žádný smysl a fungovaly čistě jako vata. V Assailu se něco takového objevilo taky, ale bylo to značně zredukované, což knize hodně pomohlo. Esslemont se tak mohl věnovat starým známým postavám, ke kterým má čtenář už vytvořený vztah z dřívějška a nemusí je tak pár set stránek poznávat, aby pak zjistil, že stejně neměly vůbec žádnou roli. V Assailu tak Esslemont měl možnost rozvinout charaktery, které Erikson nechal otevřené, nebo je jen nastínil. A právě to podle mě měl být smysl série od začátku. Je velká škoda, že se k tomu Esslemont takto postavil až v posledním díle, protože celá série mohla být mnohem silnější. Dále bych pochválil to, že v knize bylo opravdu hodně akce, cítil jsem napětí a malazská atmosféra z téhle knihy opravdu dýchala celou dobu, což se mi u Malazské říše moc nestávalo. Zredukování zbytečných linií opravdu bylo největším plusem, který umožnil to, že jsem se u každé linie o postavy aspoň trochu bál a jejich osudy mě skutečně zajímaly a věděl jsem, že mají opravdu smysl. Naopak největším mínusem knihy je nenaplněné očekávání. Kontinent Assail měl být tím nejstrašlivějším místem na ve světě Malaz. Erikson to několikrát zmínil v Malazské knize Padlých a Esslemont to ve svých knihách nastiňoval neustále. Vždyť i první třetina této knihy se věnovala vesměs tomu, že připravovala čtenáře na to, na jak strašlivé místo se vlastně vydává. No a i když nechci nic vyzrazovat, je třeba říct, že realita je pak bohužel velkým zklamáním. K dalším mínusům pak patří tradičně slabší finále - nic tak hrozného jako v Návratu Rudé gardy, Meči z kamene nebo Krvi a kostech to ale nebylo, některé části mě i zaujaly. Jen to mohlo být zase o něco lepší, zvlášť u finálové knihy. Další co bych vytkl je fakt, že navzdory tomu, že se jedná o poslední díl série, autor toho nechal opravdu hodně otevřeného. Nezbývá než doufat, že to byl záměr a Erikson se těmto věcem bude věnovat ve své Toblakai trilogii. Jak jsem ale již naznačil, Assail je jinak velice povedená kniha, druhá nejlepší ze série po Jablko, žezlo, trůn. Škoda slabšího finále a nenaplněných očekávaní, mohl jsem hodnotit i výše. Za mě 4* s odřenýma ušima. A co se týká hodnocení Malazské říše jako celku, tam bohužel nemohu dát víc než 3*.... celý text

Krev a kosti 2016, Ian Cameron Esslemont

Bohužel, jak jsem očekával, kniha na skvělé Jablko žezlo trůn nenavázala a vrátila se k nanejvýš průměrné kvalitě předchozích dílů Malazské říše. Hodnotím ji jako druhou nejslabší Malaz knihu, hned po Návratu Rudé gardy. Zajímavé je, že mi tentokrát vadilo úplně něco jiného než u zmíněného Návratu. Tam mě štvalo spoustu dějových kiksů, chaotický styl psaní, nelogičnosti, prznění postav a linií a tak dále. U Krve a kostí o nic takového nejde. Vše okolo děje je zvládnuto bez problémů, kiksy tam nejsou, kniha oproti Návratu dobře drží při sobě a ve psaní se Esslemont neskutečně zlepšil. Ale bohužel... je to hrozná nuda. Krev a kosti se zatím ze všech dílů Malazské říše dotýká hlavní ságy nejméně, což je pro Esslemonta výhoda v tom, že nemůže pokazit očekávání a nasekat tam chyby. Na druhou stranu je to ale velký mínus, protože Esslemont jednoduše nestíhá zaujmout vlastními postavami. Jablko žezlo trůn fungovalo kvůli tomu, že tam Esslemont zkrátka jen převzal připravené linie od Eriksona a víceméně v nich jen pokračoval, nemusel představovat nic svého. Tady se ale snaží z vody uvařit rádoby 5-10 linií, ze kterých ve skutečnosti ale má smysl tak jedna. Postavy z drtivé většiny neznáme, nemáme čas si je nijak oblíbit, jejich příběh nás nezajímá a ještě to horší dělá ten fakt, že čtenář z předchozích knih ví, že většina postav a příběhů dostane ve finále nějaký neuspokojivý useknutý konec a pak už se nikdy neobjeví. Tak to u Esslemonta bylo bohužel vždy a mě už teda nebaví každou knihu poznávat desítky linií a postav, které se nakonec ukáží jako zbytečná vata. Samozřejmě, tady má Esslemont velkou nevýhoda v tom, že jeho série je zkrátka doplňující. V tom případě by ale měl knihy pojmout jinak - stručněji, zaměřené jen na jeden problém a nedělat je zbytečně podobné těm Eriksonovým, kterým se takhle bohužel nemůžou rovnat. Korunu mé nespokojenosti pak dalo tradičně hrozné finále. Tentokrát opravdu zklamaly snad všechny linie. Abych ale jen nekritizoval, Esslemont umí krásně podat prostředí. V knize ukázal spoustu skvělých fantasy prvků a nejednou zaujal tajemností nového prostředí či nových národů. To bohužel knihu utáhlo tak 100 stran a ne 600. Vracím se ke slabým 3*.... celý text

Jablko Žezlo Trůn 2015, Ian Cameron Esslemont

Konečně! Konečně kniha od Esslemonta, která mě vyloženě dostala. Autor to oproti předchozím dílům zase o něco zjednodušil a tentokrát to sakra pomohlo. Je tu sice pořád asi 5 linií, ale všechny se točí kolem jedné věci - příchodu Tyrana. Erikson v Dani pro ohaře krásně připravil půdu a Esslemont zkrátka navázal a ujal se toho se ctí. Je nutno říct, že to nebyla tak těžká práce, protože měl všechny karty hezky rozehrány od Eriksona, ale pokazit se dá všechno, jak ukázaly předchozí díly. Tady ale prakticky nemám co vytknout. Autor skvěle pracuje se starými známými postavami, ale konečně představuje i nějaké svoje, které člověka zaujmou. Kniha odpovídá na spoustu otázek, které Erikson úmyslně nechal otevřené, hlavně v Dani pro ohaře ale i třeba ve Vzpomínkách ledu. A samotné finále je podařené. Není to taková jízda jako u Eriksona, ale člověka to nezklame, všechno se hezky uzavře a pár překvapení tam taky je. Navíc kniha do té doby jede celou dobu na 100%, nemá prakticky slabé místo a naopak těch skvělých je tuna, čemuž ještě dodává parádní atmosféra. Není žádný důvod nedat plný počet, kniha mě nadchla a asi v mých očích překonala i nějaké knihy základní série. Konečně jsem zase měl pocit, že čtu Malaz :-)... celý text

Meč z kamene 2014, Ian Cameron Esslemont

Příjemné překvapení, ale... kde začít? No, tak asi od prvního dílu. Jako velký fanoušek Malazu jsem se do Malazské říše pouštěl s velkým očekáváním. Noc nožů jako taková úvodní novela nenadchla ani nezklamala, byla takovým příjemným bonusem. Moje očekávání a nadšení pro tuto vedlejší sérii ale spadlo prakticky na nulu po Návratu Rudé gardy, kde se mi nelíbilo víceméně nic, kniha byla plná dějových chyb, chaosu, zbytečných linií a postav a 3* ode mě kniha dostala... vlastně ani nevím za co. Asi tak nějak z milosti a protože to pořád ještě je Malaz. Do Meče z kamene jsem se pustil s velkým časovým odstupem a tentokrát bez očekávání. A to bylo asi dobře, protože kniha mě moc příjemně překvapila! Ano, pořád si myslím že Esslemont se místy snaží neúspěšně kopírovat Eriksona a nějaké linie jsou prakticky o ničem, respektive fungují jako vata.. ale progres oproti Návratu Rudé gardy je v této knize enormní. Je to hlavně proto, že Esslemont to oproti předchozímu dílu zjednodušil. To je rozhodně prospěšné, protože postavy konečně dostávají prostor a proto je člověk může začít mít i rád. Celkově atmosféra je mnohem silnější, pomalu se buduje a autor nám nabízí pohledy ze všech stran konfliktu, což je typicky malazské. Taky musím Esslemonta ocenit, že zapracoval na malazském humoru a nabídl nám konečně nějaké podařené mariňáky. A takhle bych mohl pokračovat dál. Ve zkratce, Esslemont vylepšil téměř všechno. Postavy, děj, styl psaní, prostředí. ALE.... Bohužel, knihu pro mě v mých očích strašně haní nevyužitý potenciál, který Esslemont má a úplně jej ignoruje. Jako příklad uvedu to, že kniha se odehrává na Bouřné hradbě. Vidíme tam útoky tajemných Bouřných jezdců a tak dále. To je linie, kterou Erikson už od nějakého šestého dílu nastiňoval a Esslemont sám to dělal v Noci nožů. Oba nám naznačovali, že Bouřní jezdci mají nějaký cíl, nejsou jen zlí, je v nich nějaká záhadnost.. no a Esslemont o tom napíše knihu, ale nevysvětlí nic. Uzavře tu linii a předstírá, že všechno to navnazování tam zkrátka nebylo. A takových věcí je tam bohužel víc, i když tahle je pro mě největší a neodpustitelná. A druhou velkou chybou této knihy je pro mě závěr. Ten je totiž ještě horší než v Návratu a tam se mi finále sakra nelíbilo. Nechci moc prozrazovat, ale ve zkratce se dá říct, že kromě jedné dvou postav.. jsou všechny linie k ničemu. Opravdu. Tahle kniha by nemusela existovat a pro příběh celé ságy by to téměř nic neznamenalo. A na závěr musím říct, že ačkoliv progres tam samozřejmě je, tak že bych Malazskou říši hltal jen z poloviny tak jako MKP, to se bohužel říct nedá. Zatím tedy zůstávám u 3*, ale jsou to určitě silnější 3* než u Návratu. Takových 70%. Ale pokud bude kvalita takto vzestupná a Esslemont zapracuje na finále, příští díly by mohly být hodnoceny o dost lépe.... celý text

Bílá růže 2000, Glen Cook

Do třetice všeho dobrého. Už opravdu dlouho se mi nestalo, abych knihu s takovou chutí prolétl za dva dny. Tradičně slabší začátek mě tentokrát už nijak nezarazil, zkrátka jsem ho naopak přečetl co nejrychleji, abych se dostal k tomu, na co jsem se opravdu těšil. A rozhodně mě to nezklamalo. Kniha má opět trochu jinou strukturu než předcházející díly. Máme zde totiž opět více linií, z čehož některé jsou formou flashbacků a kniha je nám tak vlastně podávána jako taková skládačka. Postupně dostáváme jednotlivé kousky a je jen na nás, za jak dlouho nám začnou správně zapadat. Hodně se mi v tomto díle líbilo prostředí. Nehezká rebelská základna plná otrávených starých veteránů, obklopených nejrůznějšími kreaturami z pouště, jejímuž fungování vlastně nikdo nerozumí. Například mluvící pohybující se kameny, které si z vojáků svým způsobem neustále střílejí, byly naprosto skvělé, připomněly mi malazský humor. Kromě toho samozřejmě nechybělo pár klasických zvratů, surovost světa a války a hlavně skvělé postavy, které se zase více vybarvily. Tento díl taky hodně posílil na stránce emoční, v některých částech jsem měl na krajíčku. Už se pomalu stydím za svojí měkkost, ale nemůžu zase hodnotit jinak než plným počtem. Za mě je to i díky skvělému hořkosladkému konci nejlepší díl série. Jasných 10/10, stejně jako pro celou sérii, která si rozhodně zaslouží své místo mezi velikány fantasy žánru.... celý text

Tyranův stín 2000, Glen Cook

Opět paráda. Začátek byl stejně jako u prvního dílu slabší, ale naštěstí se jednalo asi jen o prvních 20 stránek a pak se krásně navázalo na tempo a atmosféru, ve které nás autor zanechal na konci první knihy. Není moc co dodat, tahle série vskutku pokračuje ve velkolepém duchu. Navíc se přidávají další zajímavé linie, pestré fantasy prvky a hlavně nějaké ty prohry a smrti "hrdinů", což vždycky dodá na napětí. Konec byl navíc opět skvěle a napínavě provedený, tudíž vůbec neváhám a okamžitě sahám po finálním díle.... celý text

Černá legie 2000, Glen Cook

Tak tohle je konečně něco pro mě! Od dočtení Malazu jsem měl problém s nalezením nějaké série s podobným stylem. I když jsem našel pár příjemných překvapení jako První zákon, které mě skutečně bavily, bylo to něco úplně jiného, než jsem hledal. A když jsem se dozvěděl, že Steven Erikson, autor Malazu, považuje Glena Cooka a Černou legii za svou inspiraci a zakladatele tohoto žánru, tak jsem neváhal. Musím říct, že jako první se dostavilo zklamání. Kniha je totiž psaná hodně zvláštně, vlastně jako kronika - hodně stručně a v ich formě, navíc má jen jednu linii. To mi ze začátku opravdu hodně nesedělo a prvních cca 50 stran bylo hodně dlouhých. Hlavní postava Felčar je ale zkrátka dobrý kronikář a dokáže čtenáři rychle přiblížit co Černá legie znamená, jaké jsou jejich ideály a krásně představí jak sebe, tak ostatní vojáky. A najednou na člověka dýchá přesně ta atmosféra jako z Malazu. A tak jsem se začal královsky bavit, i když se nakonec ukázalo, že kniha se od Malazu hodně liší. To ale v tomto případě nebylo špatně. Příběh je opravdu hodně temný. Sledujeme zkrátka partu hrdlořezů, kteří pracují pro ženskou verzi Saurona a masakrují vojska rebelů, které nechtějí nic jiného než osvobodit se od tyranie. A hádejte co, ono jim to vůbec nevadí. Protože ona chladná temná Paní zkrátka zaplatí a to je všechno, co Legie potřebuje. Některé pasáže jsou opravdu hodně drsné a kniha utíká až neuvěřitelným tempem, čemuž skvěle pomáhá onen stručný styl, který mi ze začátku tak vadil. Navzdory mým pochybám se kniha ukázala jako vyloženě skvělá a doporučuji ji jak fanouškům Malazu, tak i ostatním čtenářům. Ale typické fantasy tedy rozhodně nečekejte. Temnota a originality zde srší ze všech stran. A jako pomrknutí speciálně pro fanoušky Malazu - určitě se stejně jako já mnohokrát pousmějete nad tím, jak podobný je Felčar Šumařovi :-) No nic, není co dodat. Jasných 10/10 a hned sahám po dalším díle.... celý text

Poslední argument králů 2009, Joe Abercrombie

Velice důstojné zakončení série. Ačkoliv se ze začátku děj opravdu táhne, ještě vzhledem k tomu, že se jedná o finálovou knihu, tady to ani tak nevadí. Na Prvním zákoně beztak nebyl nejlepší samotný děj, respektive akce, ale spíše dialogy a intriky podobně jako v Písni ledu a ohně. A navíc se sluší dodat, že se to rozjede. A hodně. Popravdě je tam té akce nakonec tolik, že mi bylo až líto, že jsem tentokrát nedostal tolik vnitřních pohledů do myslí skvěle propracovaných postav - čímž myslím hlavně Gloktu. Každopádně kniha po žádné stránce nezklame, nabízí spoustu bitev, uzavření téměř všeho a celou řadu za mě nečekaných a originálních zvratů. Jediné co bych vytkl je asi poměrně roztáhlý "doslov", tedy takové to ukázání následků po finálních bitvách. Místo nějakých 10 stran jich to tady zabírá snad 100 a člověk pořád tak nějak čeká, jestli něco přijde... a ne. Každopádně konec jako takový se mi moc líbil. Nikdo není úplně šťastný, i když to vlastně dopadlo dobře. Myslím, že to do tohoto světa krásně sedí a navíc tam evidentně vyústily nějaké myšlenky, se kterými si autor hrál celou dobu. Na závěr je třeba dodat, žedvojka se mi líbila pořád o něco víc. Byla tam lépe vyvážená akce a dialogy a bylo tam více Glokty a vývoje postav. Pořád je to ale skvělá kniha a úctyhodné zakončení série. Kniha u mě má 90%, stejně jako První zákon jako celek.... celý text

Bílá nemoc 1948, Karel Čapek

Až budou viset 2009, Joe Abercrombie

Paráda, paráda a ještě jednou paráda! Jedna z nejlepších fantasy knih, co jsem četl. Oproti prvnímu dílu, ze kterého jsem měl trochu rozporuplné pocity, hlavně kvůli natáhlému ději a nedostatku akce, tady byl obrovský progres. Místo věčného povídání a nikam nevedoucího pochodování po městě (které jsem si ale v jedničce stejně celkem užil), zde máme akci vedle akce. Válka na Severu, dlouhá epická výprava na konec světa, kde musí hrdinové zdolávat jedno nebezpečí za druhým, magické souboje, bránění žalostně připraveného města proti ohromným armádám Gurchulů, intriky a spiknutí, další vyslýchání - a tak dále. Tentokrát se na nedostatek akce skutečně stěžovat nedá, naopak. Kniha prakticky nemá slabá místa, jede celou dobu na 100% a navíc nám oproti prvnímu dílu odhaluje mnohem více ze světa Prvního zákonu a jeho historie. Nechybí ale ani to, co dělalo tak skvělým první díl - výborné dialogy a postavy. A opět musím říct, že Až budou viset to pozvedlo na další úroveň. Většina postav z jedničky je společně na oné výpravě na konec světa, kde se jejich charaktery krásně uvěřitelně vyvíjejí a vznikají mezi nimi zajímavé vztahy. Hlavním tahounem je ale opět Glokta, který dostává ještě více prostoru a my tentokrát můžeme přímo cítit morální boj uvnitř něj a sledovat, jak balancuje na hranici mezi lidskostí a výkonností. Budu se opakovat, ale musím říct, že tenhle zmrzačený inkvizitor je opravdu jedna z mých nejoblíbenějších postav v celém žánru. Až budou viset je za mě opravdu jeden z klenotů fantasy literatury. Nemám prakticky co vytknout a moc se těším na poslední díl.... celý text

Sama čepel 2008, Joe Abercrombie

Snad nikdy jsem neměl z knihy tak rozporuplné pocity. Když se nad tím teď přemýšlím, říkám si, že se za těch 400 stránek prakticky nic nestalo. Příběh je to vážně poměrně jednoduchý - nebo možná tak složitý, že mu trvalo 400 stran, aby vůbec začal. Svět jako takový taky není nic extra, v žánru fantasy určitě žádnými nápady nezaujme. Myslím ale, že o to tady autorovi nejde. Navzdory tomu, že příběh ani svět vlastně nejsou ničím speciální a kniha je dokonce i dost natáhlá, z nějakého důvodu mě Sama čepel dost bavila. Postavy jsou skutečně barvitě napsané a různorodé. Krátké kapitoly tady navíc skvěle fungují, umožňují nám skutečně spolu s postavami prožít jednotlivé momenty a postupně je tak poznat hodně do hloubky. Co se dále musí pochválit jsou myšlenky a kritika společnosti, které v knize opravdu skvěle vyznívají. Taky se mi hodně líbí to, jak se linie dlouhou dobu prolínají jen letmo, ačkoliv se vlastně odehrávají na jednom místě. Posiluje to komplexní pohled na svět a na situaci. Tohle všechno tak nějak přispívá k tomu, že je Sama čepel skutečně hodně čtivá. Ačkoliv si uvědomuju, že kniha skutečně natáhlá byla, při čtení jsem ten pocit neměl. Bavil jsem se a stovky stran utíkaly jako desítky. Speciální pochvala autorovi patří za postavu inkvizitora Glokty. Už dlouho jsem si žádnou postavu a její vyprávění neužil víc. Podtrženo sečteno, knihu rozhodně můžu doporučit. Jednu hvězdičku si ještě nechám v záloze pro další díly, kde se doufám trochu víc rozjede i samotný děj. Ještě bych možná dodal, že kniha příliš není fantasy. Nějaká ta magie tam je, ale jedná se spíš o takové politicko-psycholigické drama - podobně jako u Hry o trůny, jen takové komornější, méně akční, více kecací.... celý text

Lvíče 1996, Josef Škvorecký
ztráta času

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou 2005, Arnošt Lustig

Elrik z Melniboné 1998, Michael Moorcock

Velice příjemné překvapení. Mrzí mě, jaké tady má kniha hodnocení, spoustu potenciálních fanoušků to může odradit. Takže rada pro všechny, kteří máte rádi originální, temné, surové fantasy: IGNORUJTE ZDEJŠÍ HODNOCENÍ A KNIHU ZKUSTE. MOŽNÁ BUDETE PŘÍJEMNĚ PŘEKVAPENI, JAKO JÁ. Nečekal jsem nic extra, jen klasický klišovitý příběh o dokonalém hrdinovi, bojujícímu proti silám zla. Jak ale napovídá už autorův vzkaz čtenářům na začátku knihy, Elric je pokus o naprostý opak. Svět knihy je velice reálný, surový. Není žádné dobro a zlo - jen jedinci, kteří bojují o moc a snaží se přežít. Všichni do jednoho. Postavy nejsou černobílé, jejich motivy pochopitelné a i samotný Elric se v průběhu děje víc a víc propadá do temnoty. Hodně se mi líbil začátek, ten čtenáře pohltí a velice snadno u něj navodí pocit, že Elrica zná už hodně dlouho, ne jen těch pár stránek. Samotné finále už bylo slabší, ale mému celkovému pocitu to neuškodilo. Tu poslední pátou hvězdu si zatím schovám, pořád mi chybělo nějaké větší vyvrcholení a celkově musím říct, že příběh byl celkem krátký, spíš působil jako prolog než celá kniha. Přesto se ale jedná o výborné uvedení do Elricova světa a doufám, že další díl trochu zrychlí tempo a budu mu těch 5* moct beztrestně hodit.... celý text