SBH přečtené 644

Bouřková fronta 2008, Jim Butcher

Láska na prvních deset stránek. Harry je přesně hrdinou podle mého gusta, mocný a šikovný čaroděj, zároveň outsider pronásledovaný smůlou, který se nebere vážně a čas od času utrousí vtípek. Zhruba ve stejném intervalu sice propadá i syndromu Mirka Dušína, ale víte co, každý máme nějakou tu chybičku. Dokonce i detektivní linka se mi líbila. Sice jsem si rvala šediny ve chvíli, kdy se Harry vzdal filmu s kompromitujícími fotografiemi, ale budiž, k cíli se dobral jinou cestou přiměřeně svižně a racionálně. Jediný, kdo intenzivně mařil vyšetřování, byla pitomá kráva Murphyová, která Harrymu dávala protichůdné příkazy, a nakonec mu nasadila želízka ve chvíli, kdy měl sebe i ji ubránit proti pekelnému štírovi a dalším příšerám. Babu bych vystřelila na Měsíc. I žánr mi příjemně sedí, mix soudobého Chicaga včetně nutných mafiánů a mytologických postaviček z irských bájí, jako třeba důležitá svědkyně, víla z kapky rosy. Jo, málem bych zapomněla na vtipnou mluvící lebku Boba. Ačkoli na druhou stranu dát Bobovi opušťák uprostřed dramatického vyšetřování nebylo zrovna nejmoudřejší. Přesto i zde nacházím nějakou tu závadu, a to překlad. Chvílemi mi připadal jako z google překladače, neohrabané a nesmyslné věty, bez sloves být a mít by se pan Toman nejspíš ani nedomluvil. To se opravdu nepovedlo. Ale jinak dost dobrá zábava. Doporučuji.... celý text

Pan Romantik 2021, Leisa Rayven

Nalákala mě anotace a vysoké hodnocení na Databázi, ačkoli vím, jak je toto měřítko ošidné. Ze začátku všechno vycházelo. Eden mi byla sympatická svým lehkým cynismem a skepsí, zaujala mě zápletka, dokonce mi přišlo, že autorka příjemně ohýbá zajetá schémata. Kierana jsem podezírala hned a přišlo mi to vtipné. Jo, sem tam humorná hláška a „moudro“ mě taky bavily. Bohužel od scény v restauraci, kdy Paul odhalí svou identitu, se dobrý dojem začal vytrácet, a to švihem. Následovaly stovky stran, kdy se Eden chovala jako kráva a řešila pouze své rozhárané emoce. Jak je v tomto typu literatury více než běžné, vůbec nebrala v úvahu city nebo dobro svého partnera, ne, muž je vykreslen vždy jako padouch a musí se setsakra snažit, aby tuto nálepku smyl, zato jakkoli sobecká a bezohledná žena je automaticky královnou. Uf. Ke konci jsem už tloukla hlavou o zeď. Eden mi vůbec nepřipadla jako osoba, která pracuje osm hodin denně, v průběhu cirka měsíce vypotila s bídou jednu reportáž, jo, možná geniální, ale jednu? Jako fakt? A to jí bude stačit do konce dní? Přičemž by stačilo, aby ve velkorysé časové dotaci, kterou jí šéf umožnil, napsala něco jiného a Paula tak ochránila. Jen na okraj, Nannabethina promluva o škodlivosti single života, kdy tvrdí, že si člověk sice připadá v pohodě a je spokojený, ovšem jedná se o něco povrchního a umělého, mi silně připomněla agitační kecy totalitních politiků, kteří tvrdili, že svoboda cestování a plné obchody v kapitalistické cizině jsou pouhým pozlátkem a vlastně se tu máme mnohem lépe. Asi tak. Ale co se rozčiluju. Do toho samozřejmě všichni srkali a usrkávali od polévky až po šampaňské, paní Ludvíková zjevně vůbec nezná sloveso "pít“, bohužel opět nic nového či překvapivého. Jo, a abych nezapomněla, ty „žhavé“ situace, kdy stačilo, aby se hrdinové dotkli pravítkem a už jim vzplanuly spoďáry/boxerky, mi lezly příšerně na nervy, snižovaly hodnotu jakékoli romance a láska se v těch záchvatech chtíče dočista vytratila. Erotické scény (které jindy fakt miluju) byly upocené a kýčovité. Tohle se vážně nepovedlo.... celý text

Černé lekníny 2017, Michel Bussi

Začala jsem číst nanicovatou detektivku, krátce před koncem došlo na mrazivou hrůzu, abych skončila otázkou: Co to sakra bylo? Ohňostroj, došlo mi dnes. Krátký překvapivý záblesk něčeho rádoby uměleckého. Předtím tma, potom tma. Ta ještě rozhněvaná. A moje zlost se stále prohlubuje. Ale začnu popořadě. Vyšetřování záhadné vraždy dvojicí kriminalistů mi lezlo na nervy, připomínali rozverné skautíky hrající bojovku, nikoli seriózní pracující dospělé osoby. Jak se ukázalo, hodně jim křivdila autorova manipulace, stavba příběhu nejdřív dělala blbce z nich, abych se nakonec jako idiot cítila já (čtenářka). Jenže i tak, když jsem si všechna fakta srovnala, pátrali špatně. Například výslech klíčového svědka bylo možno provést ještě v době, kdy by to mělo smysl, a rozhodně s menšími potížemi. Samotné uzavření případu bylo vyloženě teatrální a nesmyslné, ale to už se dostávám k druhému závažnému problému. BTW kdo nahrál historickou fotografii na ten internet? (Autor, já vím.) Postavy mi byly kompletně nesympatické, což se po závěrečném výbuchu změnilo v čirou nenávist. Hlavní hrdinka, pro potřeby tohoto komentáře ji označím jako Maruš (to jsem se naučila od autora), se celou dobu chovala jako pitomá husa. Svůj osud mohla sama změnit mnohokrát, dobrá, potřebovala, aby ji nějaký švarný chlapík při tom držel za ručičku, už to mi nevoní, ale budiž, byla přece krásná. Například proč se třeba vracela z vysoké domů? A tak dál. Navíc v blízkém vztahu odhalíte poměrně brzy spoustu závad, takže její skuhrání ohledně bestiální zrůdy po desítkách let soužití je pokrytecké a falešné. Zjevně jí nic nebránilo situaci vyřešit podstatně dřív. S tím souvisí otázka, co se dělo v mezidobích mezi časovými rovinami A – B – C? Obzvlášť ten druhý interval mě zajímá. Maruš hnila doma a skuhrala, líná zvednout zadek a postarat se o sebe. Inspektor, pro potřeby tohoto komentáře označený jako Laudon, po krátkém bu-bu-bu uprchne a... taky nehne prstem, ačkoli už s tou svou geniální intuicí dobře tuší, která bije. A na závěr nejhorší literární zločin vůbec – naplnění osudového vztahu za pět minut smrt. Romantické? Jo, jo, asi jako hemoroidy nebo kuří oka. Otravovala jsem se s knihou několik večerů, ale pozitivní je, že tomuto autorovi se pro příště zdaleka vyhnu. Nemohu doporučit, spíš varuji.... celý text

Vyvolený 2022, Benedict Jacka

Já bych tak moc chtěla být Alexova kamarádka. Ale pochopitelně pouze v případě, kdybych byla obdařena nějakou kchůl magickou schopností, jako třeba dokázat někomu vymluvit díru do hlavy, ale jako skutečnou díru, žádnou metaforu. Tahle série – díky literárnímu bohu – neztrácí šmrnc ani úroveň. Tímto velká poklona práci nakladatelství, překlad a korektury ve špičkové kvalitě, namasté na stotisíckrát. Takže se budu opakovat. Pro mě asi nejdůležitější složkou díla jsou postavy, živé, uvěřitelné, komplikované, sympatické. Alex pochopitelně vede, druhý v pořadí je Sonder, jako jo, chápu, že má s Alexovou minulostí problémy, neboť jest londýnským Mirkem Dušínem, ale zase – když teče Alexovi do bot, stojí při něm. A že vlhkosti přibývá. Málem bych zapomněla, Arachné dočista zbožňuju. Jo a chemie mezi těmi všemi by naplnila Synthesii Semtín, to bez debaty. S tím pochopitelně souvisí vtipné a reální dialogy. Autor naštěstí neopakuje chybu tvůrce Železného druida, který dokáže v dramatických situacích mezi dvěma máchnutími meče dlouhosáhle žvanit na téma nesmrtelnosti chrousta. Dokonce i závěrečná výměna názorů Alexe s Willem proběhla naprosto realisticky včetně faktu, že zloduch nezměnil názor a odešel přesvědčen o své pravdě. Zápletka byla příjemně tažná, opravdu mě nadchlo, že jsem se dozvěděla klíčové události z Alexovy minulosti. V té souvislosti obtížně odlišuju světlé a temné mágy. Jo, ti špatní berou lidi do otroctví a vraždí a podobně, ovšem ti rádoby klaďasové nechávají jejich řádění bez povšimnutí, čímž – tedy aspoň pro mě – vlastně zlo podporují. No a někteří členové Rady, hm, to jsou záporáci jak vyšití. Bonbónkem jsou pro mě fyzikální dopady aplikace magie, nad popisem přenosu momentů hybnosti a vektorů síly při vykolejení vlaku jsem si prostě užívala. Rozhodně plný počet a už se nemůžu dočkat pokračování.... celý text

Tajný pánský knižní klub 2022, Lyssa Kay Adams

Romantika je vždycky sázka do loterie. Můžu padnout na skvělou knihu, ale častěji se zřítím do propasti kýče, stupidity a trapnosti. Pánský klub trčí někde na pomezí. Sladká jednohubka, při které jsem se opravdu bavila. Jenže tím, bohužel, končíme. Asi nejhorší závadou je opět příšerná stylistika, mizerný překlad a odfláknuté korektury. Překvapení? Žádné. Kniha má pěknou obálku (bez nahého muže, jupíjájej!) a vtipnou zápletku. Jakože představa podobného pánského klubu je totální sci-fi, ty snažné holčičí představy ze stránek úplně odkapávaly. Neumím si představit žádného muže, natož alfa samce v podobě úspěšných podnikatelů a vrcholových sportovců, kteří by své partnerské problémy řešili takhle. Ale budiž, fakt to bylo vtipný, samozřejmě dávám palec nahoru proplétání romantického kýče o hraběti Benediktovi s Gavinovými snahami. To se opravdu povedlo. S postavami mám problém. Gavin je opět naprosto nereálný charakter. Obyčejný slušný a zamilovaný muž by totiž souboj se dvěma fúriemi nezvládl, to není v lidských silách. Dostávám se k největší záporačce díla, a není to plochá a vlastně irelevantní Rachel. Liv je zákeřná potvora, jejímž cílem je opuštěná, zlomená, totálně zoufalá sestra, kterou ovládá svými praštěnými manipulativními hesly. My dvě proti celému světu? A kde je prostor pro obyčejné kamarády nebo milé kolegy z práce či jiné příbuzenstvo, když už rodiče totálně selhali? Zázračné obrácení mizerného otce v závěru je… nereálné a kýčovité. Navíc to úplně uhasilo náboj dané situace. Jo, strašlivě mi vadí psychologie amerických paniček, kdy se matka dvou malých dětí rozhodně vybourat stěnu v baráku sama, přičemž nechá zlou sestru zničit manželovu památeční pálku jenom proto, že se momentálně trochu hádají. Už jsem zmínila strašlivou práci nakladatelství (a možná i autorky, to nedokážu posoudit) v otázce prostého literárního řemesla? Kde můžu podat stížnost? Já vím, na druhé koleji Hlavního nádraží. Takže za dvě. Zábava to byla, ale nedostatků mnohem víc.... celý text

Bezhvězdné moře 2020, Erin Morgenstern

Tak ráda bych se zamilovala, ale není mi přáno. Včela, klíč, meč? Odpověď zní: koruna, srdce, pero. Jo, jo, přesně tak praštěné to je. Mám ráda surrealismus, přečetla jsem Aragona i Nezvala a líbilo se mi to. Tak v čem je v případě tohoto díla problém? Autorka skvěle zvládá dvě věci, které miluju – popisy tak barvité, že čtenáře okamžitě vtáhnou do newyorské kavárny stejně jako do fantaskní krajiny. A následně tkaní pavučin mysteriózních záhad. Jenže na druhou stranu selhává v jiných důležitých věcech. Dějová linka byla roztříštěná mezi spousty pochybně souvisejících odnoží, navíc servírovaných ve formě povídek. Celý obraz se skládal k uzoufání pomalu a kostrbatě. Hádám, že kdybych se vzchopila a přečetla si těch téměř šest stovek stránek znovu, možná by mi to dalo i smysl. Jenže děkuji, nechci. Rozhodně mě neláká znovu absolvovat nudnou a škobrtavou cestu s bezkrevnými, papírovými postavami. Autorka je dokázala skvěle popsat, nezvládla jim už ale vdechnout život. Jejich osudy mě nezajímaly, když jsem je opustila, nic mě nelákalo se vrátit, když už jsem se vrátila, kvůli zmatené struktuře děje jsem vždycky zapomněla a zpětně pátrala, jak se kde kdo ocitl, co tam vůbec pohledává a kam směřuje. BTW Kat několik let marně hledala Zacharyho, ovšem ten si na ni jedinkrát nevzpomněl. Takže přátelství velmi pomýlené a nevyvážené. Proklamovanou lásku jsem ani jedné z mileneckých dvojic nevěřila. A tak dál. Bylo to dlouhé, příliš zamotané, všude se povalovaly usekané ruce, fujtajbl, ale nejhorší závadou pro mě byla emocionální prázdnota. Do toho mišmaše by se ani nic hlubšího nejspíš nedostalo, efekt byl pro autorku zjevně důležitější než hloubka. On totiž dojem hloubky se dá vyvolat i zrcadly postavenými proti sobě, víme? Ale tady mi všichni hrdinové zůstali ukradení, dramatické situace, které měly vyvolat nějaké citové záchvěvy, vyzněly do ztracena. Nakonec jsem u toho obludně dlouhého textu vydržela jen kvůli poetickým obrazům a opravdu krásnému jazyku – poklona paní Lexové. I když i ona miluje srkání a usrkávání, ach jo. Takže vítězí zmatenost a tajuplnost, která si úspěšně hraje na hloubku a smysl. Jako by laskaví čtenáři zapomněli, že opravdu geniální věci jsou… jednoduché.... celý text

Použité duše 2017, Christopher Moore

Kniha se mi hodnotí poměrně obtížně z důvodu nepříjemných výkyvů v kvalitě. Doslova se to potácelo ode zdi ke zdi. Od chvíle, kdy jsem dočetla Špinavou práci, již uběhlo mnoho vody ve Vltavě. Tento díl jsem zkusmo otevřela několikrát, ale začátek mě pokaždé mírně znechutil. Nejen Charlie zakletý do ohavné salámové půl metru vysoké příšerky, ale hlavně nachlup stejný úvod jako minule (zase jste to podělali). Lehce otravné. Když jsem se vzchopila a překonala pár úvodních kapitol, příběh se přece jenom hezky rozběhl. Potom jsem si tak do půlky myslela, že je tento díl lepší než jednička, jenže… ne-e. Klady: Kniha se nedala číst v tramvaji. Obzvlášť cestou do práce člověk svými výbuchy smíchu iritoval nevyspalé spoluobčany. Pak skvělé postavy a s tím související (pro mě) vtipné a živé dialogy. Svým způsobem mi byl sympatický i Citrus a překvapivě jsem želela ztráty pekelných psů, kteří si pochutnávali na skolených japonských vozidlech. Taky mě bavil kontrast mezi slušňákem Charliem a jeho prostořekou, odvážnou a nonkonformní dcerkou. A sexy bánší ve stylu hvězdy kapely symfonického metalu? Prostě super! V té souvislosti chválím překlad a korektury, v této zemi kvality ojedinělé, ba přímo vzácné. Děkuji na stotisíckrát. Tak trochu jsem očekávala zradu v akci Charlieho převtělení, a k brutálnímu překvapení nakonec došlo, protože bych v životě neuhodla, že se to podaří. Jenže v půlce nastal – u tohoto autora zcela tradičně – propad. Děj, doposud nijak zběsilý, se beznadějně ztratil v zašmodrchaných uličkách různých překvapení a nedořešených událostí, které sice později byly vysvětleny, ovšem čtivost a plynulost vyprávění značně utrpěla. Navíc celý příběh začal nepříjemně připomínat dort pejska a kočičky – co se autorovi hodilo, to tam flákl. Skoro to vypadalo, že se vytasil s legendou o egyptských bozích jen proto, že už si sám nevěděl s celým propletencem rady. A závěr? Kromě toho, že Citrus zjevně pokojně vyčkával, až se celá armáda sešikuje, to na úplný konec docela odsýpalo a překvapivě začalo dávat smysl. K nápravě dojmu ale došlo pozdě. Jo, samotný závěr stojí za to, aby člověk knihu dočetl, ovšem pachuť z toho, že si už půl dne po dočtení nepamatuju děj a nebyla bych knihu schopna odvyprávět, hodnocení hodně kazí. Ovšem legrace to byla, to zase jo.... celý text

Pátá minuta je o nás 2020, Eva Pospíšilová

Děsný drámo, těžký umění, jedno velké klišé. Jak tohle mohlo dosáhnout na podporu od Ministerstva kultury? Ale vždyť jsem si právě odpověděla. To umění se projevuje problematicky čitelným stylem úsečných vět a nakousnutých, nedořešených tajností. Obtížně jsem chytala, co se v dané situaci odehrává, kdo vede rozhovor s kým. Jak říkám, těžkej art. Taky bych uvítala víc popisů, vtažení do prostředí, na druhou stranu tento nedostatek byl možná úmyslný, protože… Skutečnost, že se příběh odehrává v Británii, jsem pochopila až ve chvíli první platby librami (na Sýrii mi to moc nepřipadalo). Uznávám, v Čechách by se moře hledalo obtížně, ale tenhle podivný mix amerického dojmu říznutého rádoby britskými reáliemi mi dost vadil. No a v důsledku výše uvedené vady se mi Kai a Ethan pletli. PLETLI – hlavní hrdinové! Chápu, že cílem je, aby si čtenář připadal jako idiot, a jo, podařilo se, ovšem chyba je jednoznačně na straně autorek. „Dělej přesně to, co chceš.“ Jedna z ústředních vět románu, která přesně vystihuje mnoho jeho problémů. Za prvé zní velmi americky v zemi, kde se platí librami. A za druhé – ano, působí úderně a bombasticky, ačkoli je významově úplně prázdná. Nikdy nikdo nemůže dělat přesně to, co chce, vyjma tedy naprostých psychopatů, což Kai nebyl. Vždycky se každý člověk, i Robinson na pustém ostrově, musí ohlížet na okolnosti a těm přizpůsobovat svoje „co chceš“. Takže tak. Slovo „stará“, kterým Ethan označoval, hm, babičku? Čarodějnici z močálů? Ale dobře, budeme se držet té babičky. Vyvolalo ve mně asociaci, že jedna z autorek má slovenské kořeny, výraz „starka“ přeložila stylem Google překladače do češtiny a pak jej ještě transponovala do slátaniny americko-britských reálií. Podivné. Za půlkou došlo k nečekanému obratu, najednou se vyloupl čtivý, vtipný, zábavný a roztomilý příběh, který jsem doslova zhltla. Palec nahoru za postavu Braxe, jeho reakce na bratrův coming-out byla jediným porušením série klišé v knize. (Milovníci romantiky ocenili opravdu povedené „velké nedorozumění“ v závěru.) Jenže zase – co ta závěrečná scéna? A obálka je taky víc umění než co jiného. Za druhou půli bych dala i čtyři hvězdy, ale když sečtu všechny mínusy včetně toho, že kniha nevyšla v e-podobě, slabé za tři.... celý text

Rendez-vous s múzou 2021, Dee Ernst

Neurazí, nenadchne. V Paříži bylo příjemné s Maggie být, nicméně mě nic nepřiměje se tam za ní vrátit. Příběhu chyběla jiskra nebo abych zůstala v mantinelech žánru: motýli v břiše. Celé se to pohybovalo v úrovni turistických bedekrů – po nablýskaném povrchu. Vlastně ani o hlavní hrdince toho moc nevíme, vyjma tedy faktu, že je skvělá spisovatelka. Takže hloubka postav asi jeden centimetr. Dialogy nepůsobily strojeně, ale pro změnu jim scházel vtip. Děj to samé. Jasně, autorka si nemohla odpustit klasické schéma včetně Velkého nedorozumění v závěru, byť se o něm sama Maggie vyjadřuje, že je ve svých knihách zásadně vynechává (?!?!?). To by mi vadilo asi ze všeho nejméně, jenže opět – scházel mi nějaký překvapivý zvrat. Jo, velkohubé kecy o tom, že každý musí vydržet a počkat na velkou lásku, když sama dostala tu svou naservírovanou na stříbrném podnose ještě dřív, než po ní vůbec začala toužit, ty jsou k smíchu (nebo naštvání?). Jedno plus: krásná metafora, jak hrdinka popisuje vznik knihy, prvotní nápad, tu temnou místnost, v níž se musí došátrat k oknu, rozhrnout závěsy a ejhle, najednou v ní všechno je, nábytek, koberec, lustr. Sama za sebe musím přiznat, že je to dost přesné a hezky vypovídající. Mínus: překlad. Vlastně by byl nečekaně zdařilý, nikde mi nic neskřípalo, hezky se to četlo. Ale moc bych si přála, aby se překladatelka octla v jedné místnosti se všemi postavami, a ty aby v jednom kuse srkaly a usrkávaly kávu, víno, koňak a dokonce i polévku tak dlouho, dokud by dotyčná neproskočila oknem ven na ulici, aby pochopila, jak strašlivě toto slovo zní... celý text

Nežná fatamorgána 2016, Dominik Dán

Tak nevím, napsal tu první „dánovku“, kterou jsem četla, nějaký ghostwriter? Protože tahle byla děsná. Ačkoli se jednalo o knihu vydanou téměř deset let poté, kvalita výrazně klesla. Závady vezmu pěkně popořadě. Nejdřív mě zarazilo neustálé opakování slov a obratů. K tomu se od půlky přidal intenzivní pocit, že se překlad do češtiny úplně nepovedl. Takže stylistika velmi, velmi slabá. Navrch mi nesedl rádoby žoviální šovinistický macho styl vyprávění. Hektolitry vodky a oblaka cigaretového dýmu už nepříjemný pocit jen završily. Ovšem utrpení nebylo dosti. Strašlivý amatérismus vyšetřování jsem ještě ochotná skousnout, vždyť to bylo „jako ze života“. Jenže nesmyslnost „geniálního“ předpokladu Marka Macha, že zatajení důležité skutečnosti mu vlastně bude hrát do karet, mno… Měl fakticky klikajznu, že to vyšlo. V reálu by se na tomto brilantním kousku podělalo, co mohlo, a on by shnil v base (ne že by mu to nepatřilo). A podobných nesmyslů tam bylo neúrekom – například jaký úžasný průvod mladých atraktivních dívek musel procházet kolem jedné jediné konkrétní lavičky v parku v daném čase, tedy hluboce po půlnoci. Ale dobře, pohybujeme se ve fatě morgáně. Asi největší bolestí pro mě byly postavy, papírové, ploché, schématické, s tím související strašlivá úroveň dialogů, kostrbatých a naprosto nepřirozených. Nějaká vtipnost či úderné hlášky nejspíš s léty utonuly v Dunaji. Zhruba za půlkou s nástupem Indiana Jonese, teda pardon Rišana, se situace kapičku zlepšila, ale jenom kapičku. Znamenalo to jediné – knihu jsem zvládla dočíst. Závěrem jednu technickou poznámku pro autora – v osmdesátkách by týpek v odrbaných riflích (správně tedy džínsech, ale kdo by bazíroval na detailech) působil těžce kchůl. Opravdoví nuzáci se styděli za svoje tesilky. Takže nic moc a autorovi do budoucna moc šancí nedávám.... celý text

Medvěd a Slavík 2018, Katherine Arden

Příliš mrazivé, příliš rozvláčné, k uzoufání ruské. Chtěla jsem romantickou pohádkovou fantasy, dostala jsem děsivou metaforu souboje křesťanství s pohanstvím a případovou studii fanatismu. Otec Konstantin plynule konvertoval mezi nejhorší literární padouchy mého světa. Knize nelze upřít čtivost, na druhou stranu příběh začínající prenatálním stadiem hrdinky a klopýtající přes všechny její dětské krůčky rozhodně není mým favoritem. Nemohu potvrdit stížnosti na pomalý a nudný začátek, protože ještě kus za polovinou knihy se nedělo nic podstatného, a to už se začátkem nemá nic společného. Jo, postavy ušly, Vasja mi byla sympatická, zpočátku jsem dokázala najít molekulu dobra i na knězi, Pjotr byl můj hrdina. Takže psychologie a vývoj charakterů zvládla autorka na jedničku. Potom se mi líbilo použití různých pohádkových motivů v neotřelých souvislostech, vlastně na podobné věci dost ujíždím. Jenže tahle lahůdka, stejně jako nepatrný rozjezd děje přišly až ve třech čtvrtinách knihy, a to je dost pozdě. Navíc to autorka zase přehnala a závěrečná skrumáž prapodivných tvorů, zběsilých akcí a nečekaných rozhodnutí byla matoucí a nepravděpodobná. Kupříkladu Mrazík – desítku let kolem Vasji poskakuje, pořád ji chce, no, a když ji nakonec opravdu má, tak se jí lehce vzdá, jako fakt? A teď pozor – pár stránek před koncem na scénu konečně vstupuje Slavík, ejchuchú! Jeho identita je více než prapodivná, úloha v příběhu vyloženě na pozadí, jenže takových nesrovnalostí bych našla přehršel. Například k čemu sloužil tajuplný talisman, kolem něhož se točily první tři čtvrtě románu? V čem spočívala jeho moc? Odpověď nenalezena. Závěrečná bitva se mi líbila především proto, že byla krátká a přehledná. Autorka zjevně nepotřebovala oslňovat nebohého čtenáře znalostí všech možných šermířských technik a bojových chvatů, děkuji nastotisíckrát. A vyvrcholení příběhu? Logické, silné, úderné a hezké (i když smutné). Palec rozhodně nahoru. Takže za závěr přidávám hvězdu, jinak bych zůstala na pouhých dvou. Jo, druhý díl jsem si koupila souběžně s prvním v pominutí smyslů, možná k němu někdy najdu cestu, ale abych ho nedočkavě otvírala hned po dočtení prvního, to ne. Rozporuplné a v souhrnu zklamání.... celý text

Poslední stanice 2022, Casey McQuiston

Musím srovnávat s Červenou, bílou a královsky modrou, a vlastně proč ne, protože bez ní bych si Poslední stanici nikdy nekoupila. Z lásky dělá člověk kraviny. V první řadě mi bolestně scházel humor. Je mi jasné, že Kukuřičného a Nadívaného nic nepřekoná, ale tady jsem se ani nezasmála. Autorka nejspíš hodně slevila, ale v té souvislosti nezbývá než zaplakat nad fušerským překladem. Všechny americké hříčky a intelektuální narážky byly přeloženy do češtiny vyloženě otrocky (žádné Ach, synku, synku, orál-li jsi, což v originále určitě nikdo neprozpěvoval), vtípky se ztratily v překladu, každá druhá věta zněla kostrbatě, mnohdy nedávala smysl a byla použita nevhodná slova. Já vím, už zase pláču nad mizernou prací nakladatelství, obehrané téma, ale když mě to tak strašně štve. Zatímco Alex byl charismatický týpek jiskřící vtipem, August patří mezi depresemi zmítané introverty, což tedy také není krok vstříc čtenáři. Když už jsme u postav, ne že by byly nesympatické, nicméně dostávám se k další hrůzné záležitosti. Já vím, že je to dnes moderní, ale tlačit na pilu se nikdy nevyplácí a vytvořit společnost složenou VÝHRADNĚ (neboli stoprocentně) z LGBT+ komunity je prostě nesmysl. Vzkaz pro autorku: to by lidstvo vyhynulo, tečka. Děj není nijak komplikovaný, to znamená, že se zoufale táhl. První čtvrtinu knihy jsem se nudila, a to rozhodně není správně. Zápletka vypadala zajímavě, nicméně na tu brutální bizarnost (Jane může jíst, ale nepotřebuje záchod? jako fakt?) byla mizerně ukotvená. Čas a elektřina skáčou, jak autorka píská, nemá to logiku ani pravidla, a to je ve fantasy vždycky špatně. Milostné vzplanutí jsem hrdinkám nevěřila, celé to na mě působilo ulepeně a křečovitě. Přiznávám, že nejsem fanynkou metra, osudovou lásku bych neumístila ani do prostor toho pražského, které je milionkrát krásnější než to newyorské. Vyšetřování případu Jane bylo vlastně jedinou složkou, která mě bavila, taky kladně hodnotím vyřešení strýčkova zmizení. Kdyby i tohle zůstalo neuzavřené, asi bych publikaci rituálně obětovala. Na druhou stranu August vystudovala několik vysokých škol, musela uzavřít studentské půjčky, které ji finančně ruinovaly, aby nakonec pracovala jako… servírka? Vskutku efektivní. Takže vzkaz pro všechny, kteří se jako já zamilovali do Alexe a Henryho: nekazte si Poslední stanicí chuť.... celý text

Bretaňské speciality 2022, Jean-Luc Bannalec (p)

Bretaň a komisař Dupin jsou přece sázkou na jistotu, ne? Ne. Anebo by měl člověk v nejlepším přestat. Tento díl byl slabý, skoro se nabízí profláknuté klišé, že mu „něco chybělo“, jenže ono spíš hodně přebývalo. Těch gurmánských lahůdek už bylo prostě příliš, stejně jako obdivování krás krajiny. V předchozích dílech jsem už nad stránkami zatoužila po cestě na západ Francie, u „Specialit“ zůstalo mé srdce chladné. Dobrá, tentokrát jsme byli ušetřeni zdlouhavých vhledů do bretaňských legend, zato detektivní případ byl odbytý. Dosud jsem považovala za plus, že se vyšetřování motá od ničeho k ničemu, protože se domnívám, že obdobně to vypadá ve skutečnosti. Zpravidla v klíčovém momentu následovalo Dupinovo prozření a voilá, záhada je vyřešena. Jenže tady už toho bylo prostě moc. Motání v kruhu mi nepřišlo zábavné ani napínavé, klíčovou roli dementní stařenky jsem tak trochu tušila od začátku, na druhou stranu mi vážně nedává smysl, proč byla Blanche zavražděna veřejně na tržnici. Celkově dostávala logika celého případu na frak. Vhledy s podporou concarneauského týmu mi přišly zbytečné, ani komisař Dupin tentokrát nevzbudil obvyklé sympatie. Dávám za tři a se sérií končím.... celý text

Dlouhý pochod 2012, Stephen King

Už dlouho jsem nečetla tak špatnou knihu. Věc je o to horší, že se tváří jako dobrá kniha. Zhltnete ji na posezení. Dobrá, na tři posezení, ale stejně. Jenže uvnitř nenajdete žádný poživatelný příběh. Jak už jsem zmínila, text je velmi čtivý, jako bonbónky obsahuje poetická přirovnání (tleskající hrom) či sem tam trefnou hlášku. I úvodní napínavá scéna dokonale vtáhne do stránek. S psychologickým profilem postav je to už trošku slabší, Ray je tak mainstreamový člověk, že mu čtenář ani omylem nevěří důvod, proč se do takové blbosti nechal uvrtat. Nějaký posun či vývoj mi unikl, dokonce ani pád na duševní dno jsem nezaregistrovala. A zbytek chodců je zase (to už logicky) sbírka psychopatů a sociopatů, takže sympatie veškeré žádné. Abych se držela hodnocení základních složek knihy, k dialogům nemám významnějších připomínek vyjma té související s dějem. Ve své podstatě jsou naprosto prázdné a bezobsažné. Postavy, sice zábavně a čtivě, ale přece jenom tlachají o ničem. Nejhorší složkou pro mě – kromě pochopitelně naprosto nesmyslně pochmurného tématu – byl narativ. Prosím pěkně, našel někdo zápletku? Já ne. Na necelých třech stovkách stránek se jde, jde a jde… Jo, do toho jsou chodci pravidelně zabíjeni robotickými vojáky (ovšem se snubními prsteny na rukou, panečku!), ale těch krutých smrtí je tam tolik, že přestávají být emočně jakkoli zajímavé. A jinak? Nic. Vzpoura proti režimu? Dobrá, to jsem přehnala, ale třeba útěk? Přepadení vojáků? Nějaká překvapivá figura mezi chodci, nevím, kyborg s neomezenou zásobou sil? Nebo třeba tragédie v Davu hyen, sledujících pochod smrti, způsobená účastníky? Vysvětlení Převratu, podrobnosti o záhadném Majorovi? Nic. Tenhle názor jde těžce proti většině, ale nemyslím si, že pouhé tragično stačí k dobré knize. Jo a ten konec? Naprosté grandiózní zklamání. Nezodpovědět ani jednu otázku, která mi v průběhu čtení vytanula na mysli, jo, to je holt mistrovství. Za mě rozhodně ne-e. Škoda času a nočních můr.... celý text

Na co slova nestačí 2020, Brigid Kemmerer

Za mě ještě lepší kousek než Dopisy ztraceným včetně krásné obálky, která s prvním dílem koresponduje. Už v něm bylo zjevné, že Reva trápí mnohem horší trauma než kohokoli široko daleko, v tomto směru autorka postavy nešetří. Ale ani Emma nepůsobila se svými zdánlivě běžnými trampotami nepatřičně nebo ufňukaně. Samozřejmě platí zlatá pravda, že pro každého jsou jeho osobní problémy těmi nejhoršími. Postavy byly vykresleny plasticky a každá prodělala uvěřitelný vývoj. Jako lahůdku zmíním situaci, kdy si Emma s matkou vyjasnila vzájemný vztah, aby hned následujícího dne vše sklouzlo zpět k zajetým kolejím, protože to naprosto odpovídá realitě. Autorka používá bohatý jazyk a barvité popisy, což lahodí mému oku, tímto opět vzdávám hold kvalitní práci nakladatelství a překladatelky, děkuji nastotisíckrát. Ráda se při čtení octnu přímo v příběhu, moknu, když na stránkách prší, dělá se mi špatně, když jede auto moc rychle. Taky musím pochválit nenásilně a něžně zpracované milostné téma, kdy polibek vyjádří víc než hustě popsané stránky soft porno scén. Nejistota a neohrabanost hrdinů a zároveň bouřlivé vzepjetí citů mě přeneslo zpátky k hloubce prvních lásek. Pět hvězd bych dala jenom za závěrečné vyústění obou linií, jak konfliktu Reva a jeho biologického otce, tak otázku kyberšikany, s níž se potýkala Emma. Oboje vygradovalo hodně silně a autorka to vyřešila prostě famózně. Už přestanu plýtvat superlativy, jedná se o skvělou knihu, která mi v duši i druhý den po dočtení rezonuje a rozhodně jsem ji nedržela v rukou naposledy. Vřele doporučuji.... celý text

Spasitel 2021, Andy Weir

P.S. Artemis se mi taky moc líbila.

Vazač vzpomínek 2021, Bridget Collins

Jak začít? Rozhodně je to pěkná kniha. Hezká obálka bývá mnohdy zavádějící, ale tady odpovídá obsahu. Čtivost za jedničku s mašlí, čtečku jsem prakticky neodkládala z ruky. S tím souvisí překrásný básnický jazyk, popisy nálady a okolí byly strhující, mráz se mi zakusoval pod nehty, hrůza z Darnaye seniora svírala žaludek. Atmosféra taky na výbornou. Jedním dechem dodávám pochvalu za překlad B. Grygové a odpovědnou korekturu nakladatelství Jota. Velmi vzácná věc. Pro mě nejdůležitější složkou díla jsou postavy. Emmett mi na začátku připadl ufňukaný a taky jsem z textu cítila, že ho psala autorka žena. Nicméně soudila jsem zbrkle, kluk se parádně vybarvil a kdyby náhodou pochytil ještě smysl pro humor, nalepila bych na něj značku Ideál. S Lucianem jsem měla obdobné potíže a skrz tyto překážky jsem si kluky prostě zamilovala. Naopak záporáci ve mně vzbuzovali pocit odporu, v tomto směru opět skvělá práce. Psychologie, vývoj, paráda. Akorát některé vedlejší figury by si zasloužily trošku víc hloubky, o Seredith nevíme skoro nic (domyslela jsem si, ale přece jenom – nechat dřinu na čtenáři, to se nedělá), víc řádků o Honour bych taky ocenila. Děj. Výstavba příběhu byla naprosto excelentní. Jak už jsem zmínila, na začátku jsem se s Emmettem topila v beznaději a smutku. Velmi brzy mi došla pointa a zazlívala jsem autorce, že dělá z čtenáře hlupáka, aby prostřední část nejen potvrdila mé podezření, ale všechno rozvinula a ukotvila. Paráda. A závěr vyprávěný z pohledu Luciana měl švih a napětí, celou dobu jsem si něco přála a zároveň nedoufala, že to tak dopadne. Závady: Nápad vázat vzpomínky do knih je mysteriózní a poměrně hrůzný, nicméně jeho provedení dost skřípe. Pokud musí být odevzdávání vzpomínek dobrovolné, nechápu, jak k němu mohli padouši kdekoho nutit. Potom to nevysvětluje obří množství knih povalující se všude, obzvlášť když byl obchod s nimi zakázán. Za další – vyprávění příběhů je staré jako lidstvo samo a představa, že se smyšlené příběhy vůbec nezapisují, je hodně nereálná. Navíc bychom tím přišli například o létání na dracích. Na atmosféru a příběh samotný to nemělo vliv, ale tohle autorka odbyla. No a samozřejmě úplný závěr. Odstavec, dva či celá kapitola o tom, jak to bylo dál, by mě vůbec neurazily. Opět, domyslela jsem si, ale… no to už jsem říkala. Ale i tak vřele doporučuji. Lahůdka.... celý text

V zajetí zimy 2020, Naomi Novik

Tato kniha byla napsána pro mě. Omlouvám se všem ostatním, ale je to tak. Jsem nadšená, zamilovaná a asi ji dnes večer otevřu znovu od začátku. Začnu nejméně důležitou částí, která ale orámovala skvělý obraz jako krásný rám – bohatý a poetický jazyk. Celou pohádkovou krajinu jsem prostě viděla, vzdychala nad nádhernými šperky, mrazil mě sníh, pálil žár. Nejsilnějším plusem pro mě byly postavy. Obě hlavní hrdinky rozhodné, spravedlivé, v zásadě laskavé a hlavně – aplaus a fanfáry – chytré ženy, ale jakože CHYTRÉ. Děkuji nastotisíckrát. Ten zbytek sestával ze sympaťáků a složitých rozervaných charakterů či mizerných padouchů a ach, nejradši bych se mezi nimi octla (ovšem v domácnosti panovy Madelštamové, jinde ne). Každá postava ve svém vývoji urazila kus cesty, na konci nikdo nebyl stejný. Dialogy? Nic mi neskřípalo, takže působily přirozeně, ovšem přiznávám, že v některých šarádách Ireniny vysoké politiky či v dohadování mezi Starykem a Mirjam o protislužbách za královu pýchu jsem se ztrácela. Další důvod pro nové přelouskání. Děj. Nejen že to byla jízda, která mě nutila číst v naprosto nemožných situacích. Taky jsem si velice užívala detektivku, kdy jsem hádala, kterou pohádku autorka momentálně parafrázuje, a kochala se, jak jí to úžasně vychází. Na tak složitou kompozici další plus – žádné logické nesrovnalosti. A to jsem fakticky nevěřila, že se tak komplikovaná partie dá uhrát s tak dobrým výsledkem. No tak mě zabte, miluju šťastné konce. Další lahůdkou pro mě bylo vyprávění v ich-formě, ovšem z úhlu pohledu různých postav, které se střídaly mnohdy v rámci jedné kapitoly. Nápovědou nebyly žádné těžkopádné nadpisy, nýbrž lehká naťuknutí a stopy v textu, skoro jako drobečky, které za sebou sypali Jeníček s Mařenkou. Užívala jsem si to. Zápory? Opravdu mě žádný nenapadá. Uznávám, že jsem se smíchy za břicho nepopadala, ovšem když Mirjam nebo Irina převezly sem tam nějakého démona či elfa, fakticky jsem hulákala jak na hokeji. Na konci jsem pochopitelně bulela, jak to holky skoulely. Skvělá kniha ve všech směrech, důvtipná, moudrá, plná naděje. Báječná.... celý text

Zákon Azylu 2021, Lucie Lukačovičová

Už dlouho si brousím čtenářské zuby na zářivou hvězdu české SFF scény, L. Lukačovičovou. U této knihy mě zaujala jak opravdu povedená obálka, tak zajímavá anotace. Jakože po přečtení si mohu jenom povzdechnout, že je opět poněkud zavádějící. Ale k tomu se dostanu. Poměrně vysoká očekávání byla zpočátku naplněna více než uspokojivě. Autorka píše velmi čtivým a zábavným stylem. Nemám ve zvyku tahat čtečku v kabelce a otevírat ji v tramvaji, ovšem tentokrát mě příběh zaháčkoval a já knihu prakticky nedala z ruky. Asi největším plusem pro mě byl hlavní hrdina Benedikt, sympatická, dobře propracovaná postava s uvěřitelnými problémy a přístupem k životu. Další hrdinové, tedy vyjma Gabriela, ten se taky hodně povedl, už nebyli žádná hitparáda. Teodor si zasluhoval rozhodně víc prostoru a třeba vietnamští sourozenci už byli placatí jak oblázek. Ale Benedikt to zvládl uhrát, takže palec nahoru. Kdo ovšem v tomto směru dostává totální mínus je postava Yissl. Na to, kolik poradců autorka při tvorbě měla, mě zaráží, že nikdo neupozornil na zjevnou závadu – „Jsem jen kus hlíny, můj pane,“ pronáší golemka, aby o dva odstavce níž bledla hrůzou při představě bolesti při tetování. Jako fakt? A dostávám se k anotaci – tohle rozechvělé, přecitlivělé stvoření připomínalo spíš labilní empatickou středoškolačku než nějakou věkovitou, nota bene umělou (a ještě ke všemu děsivou?) bytost. Nad milostným jiskřením mezi Benediktem a golemkou jsem tloukla hlavou do zdi. Vyznával by hoch city třeba notebooku? Možná jo, ale je to dost úchylný. Samotné Yissl by každopádně slušela větší dávka Aspergera, podle mého by do příběhu vnesla humor a odlehčení. No co už, prostě smůla. Druhou skvělou složkou byl děj. Jak už jsem psala, neobsahoval ani jedno hluché místo, tady musím vyzdvihnout i logickou soudržnost bez větších zádrhelů. Jediné slabší místo byl Benediktův úlet s indiánkou, kdy oba vědí, že ho nejspíš čeká problematický sestup do dolu (kvůli tomu tam přece přijeli!), ale s lehkým srdcem hupnou do postele, aby holka lovce okamžitě nakazila siflem. Teda pardon, prokletím, ale důsledek je tentýž. Projev inteligence (= schopnost přežít) a prozíravosti na úrovni zbrklého teenagera. No co nadělám. Jen mi v celé smršti scházela místa případného zklidnění a ke konci už mě kontraproduktivně ta spanilá jízda božích bojovníků začala nudit. Geniální věci jsou jednoduché, tohle bylo překombinované až hrůza. Ovšem poslední věta byla naprosto luxusní, za ni další palec nahoru. No a po dočtení vyvstaly další námitky. Vývoj postav. Jestli k nějakému došlo, tak buď v mikrometrech, nebo jsem jej nezaregistrovala právě pro zběsilý uragán událostí. Vyřešili bratři vůbec svůj konflikt? Benedikt vztah k Azylu? Konečný přerod Tomáše se nedal nazvat vývojem, nýbrž obratem na obrtlíku, to se taky nepočítá. A pak – opět vzhledem k té armádě „radilů“ (dokonce i na sourozenecké vztahy, hustý) – návštěvu psychiatra (pozor, nezaměňovat s psychologem) zaplatí občanovi ČR pojišťovna vždycky. To jen k faktické správnosti textu, i když věřím, že mystické záležitosti jsou bez vady. No a jako poslední – vzduchoprázdno. Chápu, že svižný děj by popisy zpomalily, nicméně jednak bych právě zpomalení uvítala, navíc – třeba bych ráda věděla, jak vlastně Benedikt vypadá (je taky blonďák jako Teodor?). Prahu samozřejmě znají všichni (ne, opravdu ne, ale vykládejte to Pražákovi), takže není nutné zmínit sem tam detail okolí, a tak dál. Argentinu a Buenos Aires máme zmáknutý taky všichni, o tom žádná. Aby mě kniha opravdu pohltila, musím si představit i prostředí, a tady jsem měla velký problém. Takže za tři, k mé lítosti žádný zázrak.... celý text

Přízrak na blatech 2018, Laurie R. King

Holmes nikdy nebyl mou srdcovkou. Série s Mary Russellovou se mi docela líbila, ale po třetím díle mi jaksi stačilo. Jenže mi v rukou čirou náhodou přistála i čtyřka. Největším plusem knihy je fakt, že se prostě dobře četla. Hlavní hrdinka je mi moc sympatická, Holmesovu aroganci autorka slušně zmírnila a zlehčila. Taky se mi líbí styl psaní paní Kingové, citáty uvádějící každou kapitolu byly vtipné a trefné. Jo, popisy. Většinou vysoce hodnotím, když vůbec jsou, jsou barvité a vtáhnou do příběhu a jeho kulis. Tady se jednalo o jednoznačně luxusní záležitost, společně s Mary mi bylo zima, mokro, tápala jsem ve tmě, bloumala po nevlídných blatech. Jenže zároveň tahle záležitost způsobila i určitou nechuť. Mary byla neustále potlučená, nachlazená, po kolena v blátě, špinavá a unavená. A já s ní plně soucítila. Tudíž jedna a ta samá záležitost představovala jak palec nahoru, tak dolů. Nejhorším záporem však byl absolutní nedostatek napětí. Vražda? Nezájem. Spousta plochých postav, takže když došlo ke druhé vraždě, vůbec jsem si nevybavovala, o koho se vlastně jedná. Pátrání na blatech? Jedinou otázkou bylo, kdy se Mary dostane do horké koupele a do postele. A to je na detektivku sakra málo. Nakonec dávám jen tři hvězdy. Jednu se sentimentu, dvě pro nepopiratelné literární kvality. Ale celkově už víckrát ne.... celý text