Set123 přečtené 769

Snové písně 1. 2018, George R. R. Martin

Dva roky mi stála tato kniha v knihovně. Víte, nejsem nijakým fanoušek sci-fi. Jediné, které mám opravdu rád, je Warhammer 40K, ale u něho je otázka zda mu říkat sci-fi. Já bych skoro tvrdil, že nikoliv, pročež pro mne bylo čtení této převážně sci-fi knihy poněkud neobvyklým zážitkem. Některé povídky jsem si užil více, jiné méně, ale musím uznat, že je to zajímavý průřez Martinovou tvorbou. Všechny povídky jsem hodnotil samostatně, takže se zde o nich nebudu více rozněžňovat. Mezi nejlepší podle mne určitě patří Chlap z masovny, Druhý stupeň osamění, Ledový drak, Mlha padá k ránu, Netopýři, Opičí kůra a v neposlední řadě Písečníci. Kdybych chtěl na druhou stranu zase říci která byla nejhorší, řekl bych Kamenné město, v závěsu s V pustinách. Povídky jsou děleny do pěti okruhů, ke kterým má Martin pěkné předmluvy, které jedna poskytují jistý podklad pro čtení jednotlivých povídek, jednak ukazují vývoj samotného autora. Ač mě Martin neuvěřitelně, ale neuvěřitelně sere, musím uznat, že jeho sarkastické a cynické poznámky jsem silně oceňoval a celé mne to až podezřele bavilo. První část – Čtyřbarevný fanouš – je taková rozpačitá, nemastná, neslaná, nepropracovaná. Ano, povídky z této části si moc neužijete, ale to se dá pochopit, proto je neřadím k těm nejhorším. Druhá část – Nestydatý profík – začíná mít jakousi ucelenější formu,, povídky jsou mnohem lepší. Obzvláště dvě (Druhý stupeň osamění a Mlha padá k ránu) jsou mimořádně kvalitní. Třetí část - Světlo vzdálených hvězd – je vcelku rozmanitá. Některé povídky rychle zapomenete, jiné jsou opravdu dobré. Vyzdvihnout si zaslouží obzvláště asi Píseň pro Lyu a Ve znamení kříže a draka. Fantasy oddíl – Dědicové želvího hradu – má pouze tři povídky, z kterýchžto je jedna vysloveně špatná. V pustinách je, jak jsem už zmínil jednou u těch nejhorších. Zato drak, i Písně, ty jsou vynikající. Poslední část – Hybridi a hrůzy – je jednoznačně nejzáživnější. Jedna skvělá povídka vedle druhé a povím vám, je to vážně jízda.... celý text

Rozmarné léto 2015, Vladislav Vančura

Čtení této knihy zajisté vyvolá otázku, zda je pro čtenáře důležitá spíše forma, či obsah. Upozorňuji, že pokud je to pro vás obsah – ostatně tak jako pro mne – pak tuto knihu nemáte číst. Obsah této knihy, alespoň ten dějový, je naprosto zbytečný, nezajímavý a nudný. Kniha sama je velice krátká, kdybychom z ní ještě k tomu vyškrtli jazykové kudrlinky a ponechali text takový, jaký by byl u jiného autora, byli bychom na… třetině? To je opravdu o ničem. To už je opravdu jenom miniaturní povídka. A to ještě stále nudná. Na druhou stranu pro ty, kterým nevadí kniha psaná jenom pro formu, ten si tu nejspíše přijde na své. Protože tato forma je zatraceně unikátní. Čtení této knihy je – a to je fakt – neopakovatelným zážitkem. Ne snad proto, že by to byl požitek tak skvělý, to ne. Je tomu tak prostě proto, že takhle nikdo jiný nikdy nepsal. Pouhý výčet jazykových zvláštností by byl velice dlouhý a já se v literární teorii nevyznám natolik, abych se o to pokoušel, ale je jich sakra hodně. Upřímně označení „humoristická novela“ vychází podle mne pouze ze zvláštnosti textu. Ono je to tak zvláštní, až je to občas i vtipné. Ale jak jsem již naznačil, já mám raději obsah nežli formu. Jistě, chápu speciálnost tohoto díla, jistě, oceňuji ukázku možností našeho jazyka. Ale já se u toho prostě mohl ukousat nudou. Čtení knihy pro mne bylo trestem a bolestí. Jsem rád, že jsem tento rest ze své knihovny dohnal a obratem křičím: Nikdy víc!... celý text

Demian 2008, Hermann Hesse

Předem je třeba uvésti, že se kniha krásně čte. Je napsaná poněkud přístupnější formou, nežli Stepní vlk a obzvláště první polovina je opravdu velice hladká. Inverze a některé poněkud archaické obraty dodávají vzpomínkám na dětství velice příjemný tón, který dokáže velice pěkně maskovat i přítomnost filosofie v textu samém. Druhá polovina knihy, ve které se Emil odstává přeci jenom do maličko odlišného prostředí se stává poněkud méně poutavou. Mám k tomuto přístupu i osobní důvody, ale k tomu se ještě vrátím. Komentář může obsahovat vyzrazení děje. Trochu. Kniha je – stejně jako Stepní vlk, pouze na podstatně jiné úrovni – knihou o formování osobnosti. Zatímco ve Stepním vlkovi probíhá jakési třídění a uskupování charakteru, zde je to maličko jinak. Sinclair ve svém dětství žije v bipolárním světě. Ve světě světla a ve světě tmy, zla. Tato dualita se stává jednou z hlavních myšlenek i pro druhou části knihy, řeší se však v jiném ohledu. Emil, žijící ve světě světla, dostává se do kontaktu i s tím druhým. A buduje si kolem sebe vlastně takový velký masiv z kamene, který chrání to ze světla, co v něm zbývá a dusí tak individualitu. Kniha je právě jakýmsi mistrným odtesáváním tohoto masivu. Je z něj odtesáváno tak dlouho, dokud nezbyde individuum. Jak se to děje? Inu, není překvapením, že pomocí Junga a psychoanalýzy. S tímto nelehkým úkolem pomáhá Emilovi několik mentorů, či vůdců. Otázka je, jak k nim vlastně přistupovat. O některých víme (Beatrice), že jsou fiktivní, imaginární, jakési obrazy božskosti, které pomáhají Emilovi najít cestu. Ale co ti jiní? Co ten setsakra významný Demian, jeho matka, paní Eva, co Pistorius? A Pistorius se z této skupiny zase poněkud vymyká, jeho rysy jsou ještě celkem lidské. Ale nepůsobí Demian, i paní Eva, spíše jako jacísi polobozi? Upřímně se mi zdá nejjednodušší přístup přiznání, že jsou jakýmisi alegoriemi. Na co? Nechám na každém čtenáři, já nevím. Asi největší otázkou knihy je dichotomie dobra a zla. K tomu mám možná nesprávný názor. Několik poznámek: Tak zaprvé si stojím za tím, že JHVH nemůže být od zla odloučen, přistupujeme-li k němu jako k božstvu všeobsahujícímu – což musíme. Ale to je vedlejší. Zadruhé se podívejme na absolutní většinu „primitivních“ náboženství, hovořme zvláště o těch polyteistických, které obsahují nějaký pantheon božstev, zjistíme, že dichotomii dobra a zla naprosto postrádaly. Antropomorfní božstva, můžeme říct, že až příliš lidská, snoubila v sobě samých prvky dobra i zla. Až postupným vývojem se došlo k aplikaci monoteistických náboženství, která začala tuto separaci provádět. Otázka stojí, proč tomu tak je? Osobně si myslím, že lidé potřebovali – dodnes mnozí potřebují – pro své morální hodnoty oporu něčeho, co je absolutně zhmotňuje. Nějakou bytost vyššího řádu, která je oním skalpelem oddělujícím dobro od zla a která stojí jako ochránce proti něčemu jinému, něčemu zlému, něčemu z venku. Všichni ti Abraxasové a podobní se mi tedy zdají spíše jako jakýsi návrat ve vývoji. Ovšem! Ovšem člověku se nabízí otázka: a není potom už jednodušší nevěřit? Není jednodušší připustit si, že žijeme v nicneobsahujícím ničem, nežli ve všeobsáhlém něčem? Možná právě Abraxase lze brát jako most k ateismu. To mi dělá radost. Abych se to tu zase zbytečně nenatahoval, ukončím to poslední poznámkou. V knize je z velké části zastoupena ezoterika. Síla myšlenek a lidské vůle, to jsou věci na které jsem silně alergický a úplně mi nešly pod nos ani z pera pan Hesse. Vím a chápu, že se jedná o neodlučitelnou části jeho díla, ale i tak mě to bolelo.... celý text

Skromný návrh 1930, Jonathan Swift

Jenom velice krátce. Čistou náhodou jsem na tento traktátek narazil a kromobyčejně jsem se posmál. Argumenty a výhody zmíněného řešení v textu použité, jsou naprosto bravurní. Člověk nemůže neocenit skvělou satiru když ji vidí a tato je opravdu vynikající. Nejen, že je text velice příjemně strukturovaný, krátký a výstižný, ale on se ještě k tomu krásně čte. No prostě nádhera. Při čtení jsem si vybavil jednu rozmluvu se dvěmi slečnami kterou jsme vedli asi před děva lety. Ony slečny navrhly – a byla to právě taková satira jako je užita v tomto krásném dílku -, že právě kanibalismus je řešením mnoha dnešních problémů. Konec konců s přelidněním se potýkáme více, než kdy dříve a hladomor na mnoha místech světa je taktéž třeba řešit. Dovolte mi přidat k tomu z mé vlastní iniciativy plán, který jsem toho času měl možnost diskutovat v samotném paláci Smiřických. Tehdy jsme tam hovořili o výhodnosti návrhu eutanázie pro všechny osoby starší pětašedesáti let. No pomyslete, kolik by na tom nejen stát jako takový, ale hlavně každý jeden z nás mohl ušetřit! Jak by padla cena nemovitostí, snížilo se sociální pojištění a tak dále a tak dále. Myslím, že když tyto dva návrhy spojíme, budeme schopni zhojit veškeré rány z pandemie coronaviru vzešlé! A budete se tomu divit, ale tohle byla také satira.... celý text

Bratři Karamazovi 2018, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Idiot, Zločin a trest, Uražení a ponížení. Teď Bratři Karamazovi. Člověku se do knihy která mám tisíc stran (dobře, devět set osmdesát) nechce. Zvláště pak když ví, jak pomalu se umějí knihy spadající do kategorie „ruská klasika“ táhnout. O to úžasnější pak je, když si člověk několik dní po sobě večer zas a znovu s nadšením sedá do křesla a těší se na další desítky stran tohoto geniálního počinu. Sto stran vám při této knize uteče jako voda a vám se prostě a jednoduše nechce knihu odložit, protože zrovna začíná další kapitola, možná úžasnější než ta předchozí. Dostojevskij, a píši to všude, je geniálním psychologem a dokáže vytvořit charaktery, které jsou extrémní do všech stran. U mnoha autorů člověk naráží na neschopnost tvorby různorodých charakterů. Ne Dostojevskij. Ten je geniálním pozorovatelem a psychologem. Koho v knize potkáte? Arogantního Ivana, labilního Dimitrije, odpudivou – alespoň pro mne - mršku Agrofenu, šaška nad šašky Fjodora Pavloviče, prohnilého do morku kosti. A Aljošu. Jaký je vlastně Aljoša, když už jsme u toho? Já si upřímně poté bezmála tisícovce stran nejsem definicí jeho charakteru jist, ale nelze o něm neříct, že je dobrý. On je opravdu od základu dobrý. Což působí neuvěřitelně vedle Fjodora a jiných. Člověk se nad oním spletencem lidských příběhů takto různorodých charakterů zasměje, udělá se mu nevolno, chvíli se cítí schopen a připraven vstoupit na nebesa, chvíli si je jist, že se před ním otevírá propast do pekel, doslova cítí jak se mu ony háky zasekávají do ramen a strhávají ho do nekonečných ohňů. Obzvláštním dojmem na mne působily tři pasáže knihy. Nikoho nepřekvapí ta první. Velký inkvizitor. Ohromnou radost mi ten Dostojevskij udělal, když tak nádherně popsal i některé mé postoje k bohu abrahámovských náboženství. Druhá pasáž je již ke konci knihy. Ivan hovoří se Satanem. Nebo ne? Kdo ví, Ivan určitě ne a já jsem s ním v tom. Satanas sum et nihil humani a me alienum puto. Tato věta mne zahřála u srdce. Třetí částí je samý konec knihy. Soud. Nevím kdo jiný by si mohl dovolit líčit sto třicet stran soudní řízení a ještě si u toho neustále stěžovat, že má pro tu příležitost málo prostoru. Kniha nekončí dobře, ale to od ní nikdo nečekal, tak aspoň končí geniálně. To jsem nečekal já a Dostojevskij mne opět příjemně překvapil. (Jo a musím se studem přiznat, že jsem se asi zamiloval do advokáta Feťukoviče...) Celá kniha je protkána, mimo dosti vedlejší „detektivní“ dějové linky, která není vůbec detektivní a je podle mne chyba takto knihu definovat, také velice silnou filosofickou tématikou. Píši filosofickou a myslím teologickou. Existuje Bůh? Bylo jednání Ježíše Krista fér? Měli bychom se řídit zastaralým dogmatem, či jej vyříznout jako hnisavý vřed? Je tradice to nejdůležitější? Může existovat Bůh bez Satana? Konec konců ptejme se klidně, je přítomnost zla důkazem existence dobra? Mnoho dobrých otázek tato kniha předestírá... Není samozřejmě jediná, ale je v tom sakra dobrá. Pokud pak člověk nechce přemítat nad podstatou Hospodinovou, je tu jiná, světská otázka. Jaké je pouto mezi dítětem a rodičem? Je absolutní, nebo je relativní? A mnoho dalších otazníků, mohl bych zde vypsat. Nevím zda mohu o Bratrech prohlásit, že by se stali mou nejoblíbenější ruskou literaturou. To asi ne, Mistr a Markétka je kniha v tomto směru těžko překonatelná. A nejsem si jist, zda jsou pro mne nejoblíbenější knihou od Dostojevského. K Idiotovi mám totiž speciální niterný vztah. Ale čistě objektivně vzato, jak z hlediska obsahu, tak z hlediska příjemnosti čtení jsou Bratři Karamazovi lepší.... celý text

Po strništi bos 2013, Zdeněk Svěrák

Zdeňka Svěráka mám převelice rád. Stejně tak rád mám například Divadlo Járy Cimrmana. Když poté má člověk to štěstí, že vidí Zdeňka Svěráka hrát nějakou Cimrmanovu hru, je nadšen, zážitek je to nezapomenutelný. Protože mám oboje zmíněné rád, docela jsem se na knihu Po strništi bos těšil, ačkoliv českou literaturu příliš nemusím, autobiografickou nemusím vůbec a vzpomínání na dětství také nepatří k mým oblíbeným kratochvílím. A neříkám to rád, oblíbený názor to nejspíše nebude, ale po dočtení knihy jsem… no nemohu říct zklamán, ale nejsem nadšen. Nic moc jsem nečekal a nic jsem nedostal. Kniha pro mě není nikterak zajímavá. Dělení do krátkých úryvků, občas navazujících, většinou nijak moc, mne akorát rušilo a já si knihu nejen neužil, ale ani si z ní nic moc neodnesl. Pravda, dostal jsem chuť podívat se na film. Neříkám, kniha byla příjemným odlehčením od Bratrů Karamazových, které zrovna čtu, ale prostě to není čtení pro mě. Chápu, naprosto chápu, že leckoho zaujme a i já, pokud nic jiného, jsem se u ní několikrát uchechtnul. Přes to to pro mne ovšem je prázdná knihy… no dobře, knížečka a obávám se, že nebudu mít potřebu se k ní kdykoliv vracet.... celý text

Doktor Živago 2019, Boris Leonidovič Pasternak

Do čtení této knihy jsem šel naprosto, ale naprosto naslepo. Netušil jsem o čem kniha může být, neviděl jsem film, nečetl žádné recenze. Abych byl naprosto upřímný, ze začátku čtení jsem byl poněkud rozpačitý. Začátek značí odhadem tak sto stran. Příběh jakoby neměl žádnou strukturu a ač hned první strana (pohřeb) ukázala neuvěřitelnou lyriku textu, četlo se mi špatně. Několik dní… mno, vlastně týdnů, mi trvalo se začíst. Nejen, že se v textu hned od začátku vyskytovalo i na mne až moc velké množství postav, což by se dalo snést, ale autor měl ještě k tomu tendenci neudržovat souvislý text déle než čtyři stránky a najednou hop k jiné postavě, do jiného měsíce, či dokonce do jiného roku. V jedné kapitole byl autor schopen přeskočit i několik let života postav. A tak se všechny charaktery najednou téměř bez kontextu, zmíněného jenom okrajově, ocitaly v různých, zdánlivě nesmyslných situacích. Na rozdíl od mnohých si nechci stěžovat na užití otčestva sem, příjmení tam a titulu zase jinde, protože kdybych se v tomhle nebyl schopen orientovat, nemohl bych vůbec číst ruskou literaturu, ale i přes to pro mne faktory výše zmíněné od četby velice odrazovaly. Po překonání těchto asi sto stran se to zlomilo. Děj se ukotvil (s odbočkami samozřejmě) na Živagovi. Text začal konečně být jakž takž konzistentní a jeho krása se začala plně vykreslovat. A jaký ten text je? Inu, abych to vyjádřil co největší oklikou, nepíší to takto: Pokud si správně pamatuj, měl Pasternak obdržet, potažmo obdržel, Nobelovu cenu hlavně za svou básnickou tvorbu. A kdybych měl ve svém životě od Pasternaka přečíst pouze Živaga, mohl bych si myslet, že jinou literaturu, nežli poesii, ani netvořil. Text je neuvěřitelně básnický a ač je to samozřejmě román – epický, celou dobu na člověka vyskakuje neuvěřitelně poetická lyrika. Nejsem si jist k čemu Doktora Živaga přirovnat. Ano, podobně konstruovaných knih jsem již četl více, ale z Živaga přeci jenom sálá jakýsi neuchopitelný chlad, navozený literárním mistrovstvím Borise Leonidoviče Pasternaka. Děj knihy je mnohem drsnější než s čím jsem počítal. A musím říct, že Pasternak musel mít v krvi mnoho odvahy, protože s revolucí a „socialismem“ si nebere servítky. Doktor Živago krásně demonstruje osudy ruské inteligence a nutno podotknout, nebyly to osudy nikterak záviděníhodné. Krev, bolest, ztráta, to jsou esence jejich tehdejšího bytí. Jurij Živago sám mi byl velice sympatický - nad veškerá očekávání, abych tak řekl – a nesmírně si ho jako postavy a do té míry jako osobnosti vážím. Ač na tu drobnou, řekněme, charakterovou vadu. A to sice že byl až přílišným milovníkem dam a zároveň byl člověkem slabé vůle, leč silného magnetismu. Tím způsoboval svým blízkým myslím neméně utrpení, nežli sama revoluce, ale tu už je asi jenom můj osobní pohled na věc. (Ne že by to tak samozřejmě nebylo s celým komentářem… Závěrem už jenom zmíním poslední kapitolu, Básně Jurije Živaga. Jsou ohromné. Můžeme je rozdělit na dva druhy. Lyrické, čistě citové, které popisují vnitřní rozpoložení Jurije. A potom tam jsou epické, povětšinou náboženského charakteru. I to mnoho vypovídá nejen o Juriji Živagovi, ale také o Borisu Pasternakovi. Jak jsem řekl, všechny jsou fantastické a okouzlující. Kdybych měl však vyzvednout jednu, která mne asi nejvíce zaujala, budou to nejspíše Zlé dny. Ani nevím proč, ale je to tak. P.S. Dovolím si zde vypsat jeden citát z knihy, se kterým dosti sympatizuji, Kniha je celá doslova narvaná úžasnými postřehy, ale není zde prostor se o nich rozvášňovat. Tak jenom jedna z posledních vět, kterou v knize Lara pronesla: " Život je vůbec strašlivá záležitost..." No není to rozkošné prohlášení?... celý text

A uzřela oslice anděla 2018, Nick Cave

Povím vám, tohle byl teda s prominutím trip jako prase… Slyšel jsem o knize mnoho informací, nejen zde v komentářích, ale i z jiných zdrojů. „Nejdepresivnější kniha dvacátého století“, říkali. Mno… Pokud chcete číst tento komentář, raději se připravte na případné prozrazení děje. Smrad zdechlin se line z každé stránky této knihy. Když ji čtete, zabaleni do deky, cítíte, jak se vám přes ramena valí proudy hnisu, slizu a zkažené krve. Ta páchnoucí břečka vás pomalu svazuje a prožírá se vám do vnitřností, ničí vaši duši. To je tato kniha. Bible hnusu, perverze, fetiše a bestiality. Kniha krásná ve své bezbřehé odpornosti, brilantní ve své nejhlubší shnilosti. Víte, kniha je velice zvláštním průvodcem. Průvodcem, který vás vede po třech stupních do pekla mysli, do sféry, kde opravdu existuje peklo. Ty tři stupně jsou označeny třemi kapitolami. První stupeň vás zavádí do země fanatiků, šílených ve své výře, strašlivých ve své hlouposti. Octnete se v zemi hnusu, zaostalosti a nesnášenlivosti. Jednoduše v dokonalém prostředí pro zrod blázna. Seznamujete se zde s osobou, v jejímž pekle se nacházíte. S mladým Euchridem a jeho světem. Poznáváte trpícího, týraného, postiženého mladíka. Ovšem také mladíka podivného intelektu, který se svém okolí jaksi vymyká. Druhý stupeň je předstupněm zkázy. Hodnoty se hroutí, vše co upevňuje svět v jeho obrysech pro Euchrida končí. Svět se pomalu zahaluje v háv kouře a… a vpravdě apokalypticky se rozpadá. A pak stanete na stupni posledním, v nejhlubším pekle. Peklo se nazývá Psíhlavsko. Samozřejmě tomu tak není, ale Psíhlavsko mi připomíná parodii, karikaturu, na zářné Sedmihradsko z Krysaře, zemi dokonalosti, míru a klidu. Opakem je toto Psíhlavsko, pravým opakem Sedmihradska. Poslední kapitola je jakýmsi děsivým honem na štvanou zvěř, honem šílenství, slizu, zaschlé krve a ztráty jakéhokoliv rozumu. Řekl bych, že první dva stupně zasadily čtyřicet a dvě rány do rozumu Euchridova a ten se nakonec rozpadl. Celý jeho život byl plný ran. A rány mohou také rozbít... Mno… Zhruba takto na mne kniha působila. Podle mne není úplně pravdivé říci, že kniha téměř nemá děj. Kniha je vypravovaná chronologicky, až na pár odboček a postupně se propracovává k celkem jasnému konci. Říct o této knize že nemá děj je asi jako říct o knize Smrt krásných srnců, že nemá děj. I A uzřela oslice anděla je povídkovou knihou, kde hlavní postava popisuje své dětství, akorát je to poněkud jinak pojaté… Poslední věcí, kterou chci zmínit, je jazyk knihy. Je krásný. Text je prokvetlý hrozivým množstvím biblických odkazů. Krom toho si autor fantasticky dokáže hrát se slovy, i větami a opravdu doslova kreslí jazykem. Je to fascinující zážitek. Dokázal ony tři stupně do pekla napsat tak, že se každá další kapitola, ba dokonce každá další stránka čte o něco hůře, nežli ta předchozí. Celý text opravdu působí jako jakési antievangelium…... celý text

Zeď 1992, Jean-Paul Sartre

V mém životě, pravda, nedlouhém, se občas vyskytnou období, kdy s existencionalismem velice sympatizuji, jindy, jako například v době psaní tohoto komentáře, naopak cítím k tomuto filosofickému směru odpor. Já jsem existencionalistický nihilista. Dovoluji si s klidnou duší říct, že nevěřím v nic „nadpřirozeného“, nic „vyššího“, žádné absolutní principy a podobně. Člověk si podle mne musí sám najít smysl bytí a právě nicotnost lidské existence mu umožňuje, aby byl ve výběru svobodný. Existencionalismus je filosofií nihilismu, ale taková moc… ubrečená? Existencionalismus je mi blízký právě a jen tehdy, když mne opustí slečna, zhroutí se mi nějaký plán, nebo utrpím nějakou jinou „ránu“. Člověk se z toho vždycky vyhoupne, úzkost a depka odezní a najednou se zase podívá na existencionalismus a řekne si „To jsem také byl taková ubrečená slečinka?“ Ale! Ale to bylo spíše takové moje obecné zamyšlení nad mou osobní „filosofií“. Vůbec z toho nemá vyplývat, že je kniha snad špatná. Povídky Hérostratos, Místnost, Intimita pro mne měly poněkud menší cenu, nežli zbylé dvě, ale to co chtěly hádám ukázaly dobře. Pohled do nitra několika lidí, více, či méně šílených. V zásadě pro mne ovšem nemají hodnotu. Zato Zeď, to je jiný případ. Postavení hlavní postavy povídky je v pravdě strašlivé a musím uznat, že pan Sarte popsal myšlenkové pochody takové osoby velice zajímavě. Stejně zajímavou pro mne byla povídka poslední. Mládí vůdce, popisující duševní vývoj jednoho přemýšlivého chlapce, který trpí silnou autosugescí a který je doslova a do písmene formován okolím. A ačkoliv je formován okolím, zodpovědnost za sebe nese v absolutní výši. Je to zajímavé sledování, jen co je pravda. Nemohu tvrdit, že by se mi kniha četla dobře. Vypravěčský styl asi není špatný, ale atmosféra jakési perverzity a nevybouřené sexuality (nevím jak jinak to popsat) mne nelákaly k dalšímu čtení a tak jsem knihu četl více či méně jenom tehdy když jsem si řekl, že by již bylo záhodno knihu dočíst. Což mi nakonec trvalo prakticky půl roku. Za normálních okolností bych nejspíše povídky okomentoval samostatně jednu po druh, ale právě dlouhé čtenářské období mi v tom brání. Krom toho si také nepřipadám býti tím povolaným pro psychologický a filosofický rozbor, který by zde mohl být jediným obsahem komentářů, protože na ději vlastně nezáleží. Inu, to by zde asi stačilo.... celý text

Smrt krásných srnců 2000, Ota Pavel

Obecně bývám k české literatuře dvacátého, nedej bože dvacátého prvního století velice skeptický. A ke čtení Smrti krásných srnců jsem se dlouho nemohl přinutit, očekávaje nudné dílo rádoby vtipné, či rádoby smutné, které není ničím zajímavé. No ne no. Fakt ne. Když se člověk u této knihy směje, má k tomu dobrý důvod a když se mu chce plakat, má k tomu důvod ještě lepší. Proč? Inu je tomu tak kvůli sérii několika věcí, které se zde tak šťastně (ačkoliv toto slovo v kontextu knihy může být poněkud nevhodné) sešly. Jednak je to vypravěčské umění pana Pavla. Já vlastně ani nevím proč, ale ony kraťoučké povídky v knize obsažené se opravdu neuvěřitelně dobře čtou. Kniha je napsaná jednoduchým jazykem, sic nespisovným, stejně velice příjemným. Člověk si najednou také připadá, že je mu dvanáct a sleduje vše vlastníma očima. Druhým důležitým aspektem je životní příběh pana Pavla. Protože to byl opravdu neuvěřitelný příběh, který je v knize alespoň z části skvěle popsán. Byl to šťastný příběh? Inu, zpočátku byl, ale rychle ho to přešlo. Ano, je fakt, že vypravěč své mládí popisuje extrémně nostalgicky a očividně neobjektivně, obdivuje tatíka, miluje jej. Upřímně se mi zdá, že je to tak napsáno schválně. Třetí aspekt, neméně důležitý, byla ochota vyprávět. Ne každý by chtěl psát knihu takovýmto způsobem o takovém příběhu a ještě k tomu si z toho dělat srandu. Obdivuhodné, co si budeme nalhávat. Budu upřímný a napíši, že tato kniha pro mne byla povinností, nikoliv potěšením a asi se k panu Pavlovi nebudu vracet. Maximálně si tak přečtu Jak jsem potkal ryby. Na české literatuře tohoto usedlého druhu mi stále cosi vadí a nemyslím si, že se mi chce to překonávat. Ale Smrt krásných srnců je i přes mou trvající averzi krásnou knihou.... celý text

Citáty z díla předsedy Mao Ce-tunga 2011, Ce-Tung Mao

Je strašlivé si uvědomit, jak málo toho vlastně vím o Maovi. Já znám jeho děsivé činy, ale jako osobu jsem jej vždy ignoroval. Nemohu tušit, zda to byl, či nebyl inteligentní člověk. Kdybych však měl hádat pouze podle skutků které… inu, napáchal, musel bych zákonitě říct, že to byl idiot. Proto se ptám, věděl Mao, co vlastně v těchto svých přiblblých prohlášeních propagoval, či nikoliv? Nejsem si jist, jaký řád dát tomuto komentáři, proto odpusťte, když bude maličko rozhopsaný. Čím začít… Mno předně považuji za důležité říci toto: Kniha a potažmo tedy Maovy výroky, nikterak nepodporují komunismus, ani marxismus. Nejvíce to, co Mao propaguje, připomíná prostý fašismus. Sjednocení lidu ve strachu z jednoho evilifikovaného nepřítele, vyzdvihování důležitosti armády, tvorba modly jednoho vůdce a tak dále a tak dále. Často mám u knih kvůli množství obsahu problém vytáhnout v komentáři myšlenky které si vyzdvižení zaslouží. Zde ne. Poznatek o fašismu je vše co jsem schopen nadhodit a končím. Tato kniha je plná ničeho. Plácání třech myšlenek stále dokola, naprosto bezobsažné, naprosto nic neříkající. Ano, v knize lze najít zajímavé myšlenky. Ale to nejsou Maovy myšlenky, to jsou obecné fráze známé po staletí, v ničem originální, v ničem inovativní. Nakonec Mao pro svou utopii používá naprosto ty samé podklady jako všichni ostatní. A on, stejně jako všichni ostatní vizionáři skvělých utopických zítřků, selhal v jejich aplikaci a dosažení touženého cíle. Marxismus-Leninismus byl zkažen, vše selhalo. Ono ale muselo, a to si Mao neuvědomil. Citáty vázající se k armádě byly asi nejzajímavější, šlo z nich poznat, že si Mao přečetl Umění války od Sun-C‘, ale to je asi tak všechna zajímavost jeho myšlenek. Kdybych se nezařekl, že hodnocení „odpad“ na knihu nepoužiji, zde by se to stalo, ale já se zařekl, tudíž dávám jednu hvězdu. Ačkoliv si nejsem jist za co. P.s. Byl jsem zklamán, když se mi rychle nepodařilo sehnat knihu v češtině, pročež jsem ji musel číst v angličtině. Po přečtení toho nelituji. Kniha by měla pomalu zapadnout do zapomnění nejen v češtině, ale i ve všech ostatních jazycích.... celý text

Amerika 2015, Franz Kafka

Obecně vzato byla Amerika asi nejméně podivnou knihou od Kafky, tedy alespoň z mého pohledu. Proces je oproti Americe příliš tajemný, moc depresivní, Zámek zase působí až moc kouzelně. Proměna… no Proměna je Proměna. Amerika je svým osobitým způsobem asi nejrealističtější z nich. Pro mne tím pádem také nejméně zajímavá. Chápejte mne, když píši, že je nejrealističtější, rozhodně netvrdím, že odpovídá skutečnosti, pouze je její děj na rozdíl od ostatních nejméně ujetý. Mladý Rossmann se ovšem stejně jako všechny ostatní Kafkovy postavy chová příšerně. Pro mne osobně dosti bolestivě. Mladý Karel Rossmann, šestnáctiletý chlapec. Šestnáct let to je takové to období, kdy u vás už pomalu klíčí vzdor, začínáte kritizovat všechno kolem sebe a tak vůbec. Mno, Karel to má maličko jinak. Jedná se o osobu bez vůle, bez charakteru, o slabocha a kvůli tomu také neschopného ubožáka. Díky absenci vůle se nechává ponižovat a pomalu ničit svým okolím, stává se z něho zmetek. Zajímavý nápad stran pana Kafky, ze čtenářského hlediska to pro mne však znamenalo utrpení. Prostředí, do kterého se Karel dostal je zajímavé, za což může i pro Kafku dosti netypické popisování. Jak se říká jiný kraj, jiný mrav, ale to zde platí pouze částečně. Ano, zvyky jsou v Americe jiné, Kafka na to zvláště upozorňuje, ale charaktery postav zůstávají zde stejné, jako kdekoliv jinde v Kafkově díle. Tím myslím, že se jedná v zásadě o postavy bez logiky a schopnosti chovat se smysluplně. Je ovšem pravdou, že alespoň některé postavy zde mají relativně velkou hloubku, což pro Kafku taktéž není typické. Chování Robinsona, Delmarche, nebo například vrchní kuchařka, se chovají relativně konzistentně. Kniha se četla o poznání lehčeji než ostatní Kafkovy knihy a to říkám i přes to, že jsem si v polovině dal dvouměsíční pauzu. Lehčeji ale v tomto případě znamená i tak nějak nudněji. Obávám se, že toto je jediné dílo z pera našeho drahého Kafky, ke kterému se nejspíše nevrátím.... celý text

Komturova smrt 2018, Haruki Murakami

"Humpfrey: „Všechno souvisí se vším ostatním!‘ Kdo to řekl?“ Bernard: „Tajemník vlády?“ Humpfrey: „Hmmm… Těsně vedle, byl to Lenin.“" To je citát ze seriálu Jistě, pane ministře, který mne stále napadal při posledních sto padesáti stranách Komturovy smrti. Vše souvisí se vším! To by vskutku mohlo být motem této knihy. Ale teď zcela vážně. Po dočtení Komturovy smrti si pohrávám s myšlenkou, že bych pozměnil mé hodnocení u povídek od pana Murakamiho (Podivná knihovna, Útok na pekárnu a Birthday girl). Komturova smrt mne ve všech směrech tak příjemně překvapila, že povídky vedle ní opravdu vypadají jako odpad. Nejsem asi schopen šířeji se rozepisovat o obsahu knihy, ale přesto mám několik poznámek. Ta první bude asi mnohými považována za značně heretickou, ale nemohu si pomoci. V průběhu čtení jsem jednomu mému příteli napsal, že Murakami, kdyby jen trochu chtěl, by mohl být mnohem lepší King, nežli je King. Nezdá se mi totiž, že by Murakami s trochou snahy nedokázal vymýšlet obdobné příběhy jako King a osobně považuji jeho jazyk za mnohem lepší. Ne, opravdu jsem si knihu z čistě čtenářského pohledu ohromně užíval, protože ten styl…. Owww ten styl! Ač je kniha dosti rozsáhlá, právě díky formě jsem se k ní vždy rád vracel a používal jsem ji jako takový uklidňující, či lépe možná meditativní materiál. Ale když už hovoříme o délce… Musím uznat, že té knize, inu pokud ne škodí, tak alespoň dosti přidává na obtížnosti v chápání. Tolik motivů, tolik komplikací, tolik podivností… No proč to okecávat, prostě jsem se v polovině začal dost ztrácet co do množství kliček a odkazů a… věcí. Aby bylo jasno, mě to setsakra bavilo, ale plně chápu, že pro mnohé se tím kniha mohla stát nestravitelnou. Neuvěřitelnou radost mi v knize udělalo hned několik věcí. První věcí byla zmínka o Praze (Připouštím, zde si připadám dosti infantilně, ale prostě mne to potěšilo. Jo a nejsem Pražák!). Druhou věcí byla hudba. Jsem milovníkem klasické hudby (Jo a jsem sakra nasranej jak dlouho jsem už nebyl ve filharmonii!) a zvláště pak miluji Schuberta, takže jistě chápete, že jsem si to užíval. Nu a největší radost mi udělala z knihy plynoucí potřeba zjistit si konečně taky něco o Japonsku. A zjistil jsem tedy různé věci… K příběhu, ideám, metaforám… Nemám asi moc co říct. Vše co bych napsal, vyznělo by špatně. Bylo celkem zábavné napsat si na papír vývoj děje, ale chronologicky pozpátku, to bylo opravdu úsměvné. Také mne fascinovalo zakončení (skoro) ve světě metafor. To člověku opravdu přineslo mnoho námětů k přemýšlení a dále… no to už bych se zase zakecával. Prostě je to skvělá kniha. Končím.... celý text

Proměna a jiné povídky 2009, Franz Kafka

Proces, Zámek, v tuto chvíli větší část Ameriky, a konečně i Proměna a jiné povídky. Trvalo to dlouhou dobu, nežli jsem se k tomu dokopal, ale je to tu. Dočteno. Všechno. Kupodivu. Povídky ve sbírce jsou lepší a horší. Upřímně musím přiznat, že povětšinou mne opravdu bavily. Napsal bych sem, že mám Kafku rád, ale myslím se, že upřímně není možné mír Kafku rád. Kafku lze obdivovat, Kafka nás může zajímat, ba dokonce uchvacovat, ale milovat Kafku? Pche, to určitě. Samotná Proměna mne nezaujala ani zdaleka tolik jako jiné povídky, které mimochodem komentuji samostatně (nebo alespoň část z nich), ale určité náměty na přemítání mi poskytla, takže jsem v zásadě spokojen. Kafku bych osobně označil za takového našeho českého Poea. Pokud ne z jiného důvodu, tak alespoň pro to, jak silně se jeho osobnost promítala do jeho díla. Obzvláště v básních uvedených „Umělec v hladovění“, se jeho já promítá neuvěřitelně silně. Rozjímání na druhou stranu není ani toliko otiskem jeho duše, jako deníčkem jeho úvah. Někdy se s Kafkou názorově shoduji, většinou nikoliv. Ale dokáži ocenit a pochopit jeho velice rozvinutou introverzi. Právě z toho důvodu na mne mnoho jeho povídek opravdu silně zapůsobilo. Kafku nelze doporučit každému, to by bylo skoro kruté k jeho odkazu. A tak píši: Chcete-li se zamyslet nad… smrtelností brouka, a máte-li alespoň lehký sklon k tomu býti introvertem, potom sáhněte po Kafkovi. Pokud ne, nechte tento pomník nedotčený. Nejlépe jej uctíte tím, že jej obejdete.... celý text

Satanova sláva mezi námi 2018, Stanislav Kostka Neumann

Věřím, že mnozí (a rozhodně tím nechci nijak paušalizovat), budou chválit tuto sbírku básní jenom z toho důvodu, že satan! A Satan je přeci fajn, ne? Chápu, že mezi záplavou klasické literatury – tím více české – je osvěžující narazit na něco, co se vymyká řadové tvorbě. Nesmí se však opomíjet jedno. Satanova sláva mezi námi je kvalitní poezie. Nejen, že Neumannovy verše mají svůj význam, ale ještě k tomu se příjemně čtou. Jedná se o krásně napsanou poesii, která do vás padá jedna sláva. Další věc je třeba zmínit. Satanova sláva mezi námi neoslavuje satanismus. Číst ji jako oslavu satanismu by bylo hloupé. Pokud chcete oslavovat satanismus, čtěte prakticky cokoliv, jenom ne toto. Tedy ještě nemá smysl v tomto kontextu číst Satanskou bibli. Tu čtěte, pokud chcete býti vyznavači moderního hédonismu. Satanova sláva mezi námi oslavuje svobodu. Nic než svobodu. Například takové Blasfemické Ave, je úžasnou ukázkou tohoto motivu.... celý text

Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda 2015, Robert Louis Stevenson

Doktor Jekyll a pan Hyde. Jeden z nejslavnějších gotických románů, filosofická úvaha, inspirace pro mnoho dalších děl a vynikající kniha. Tento krátký příběh jsem si přečetl již dvakrát a v obou případech s notnou dávkou nadšení a následného uspokojení. Pan Stevenson užíval naprosto geniální jazyk a disponoval schopností cele prvotřídně nastínit atmosféru a charaktery postav. Nebýt toho, že v dnešní době již každý zná tento příběh, přihodil bych, že umí navodit silné napětí. Na pozadí sic jednoduchého, stále strhujícího a příjemného příběhu, nám Pan Stevenson předkládá mnoho filosofických úvah, od samotné dichotomie dobra a zla, přes důležitost svědomí, až po odraz lidského charakteru na jeho fyzickou podobu. Sám autor nám předkládá, že pan Hyde je vlastně fyzickou podobou separovaného zla. Tedy v nitru člověka je jednak dobro, druhak zlo a Hyde je upřednostnění zla, které v čiré podobě proniká na povrch. Osobně se s jeho pohledem na zlo neztotožňuji, zlo je podle mne pojem bez jakékoliv dignity, ale to nechme stranou. Já bych pana Hyda prezentoval jako primitivní a základní Froudovský Id, který je oproštěný a neovlivněný egem a nedej bože superegem. Hyde – Id je samozřejmě pro společnost čímsi nepřijatelným a odpudivým ve své nezkrocené přirozenosti. V době kultivovanosti je samozřejmě dříve či později odsouzen na smrt, nebo při nejmenším vyhnanství. Vedle mnoha dalších skvělých myšlenek nám pan Stevenson předvádí množství charizmatických postav. Nejlépe na mne působí – nejspíše i proto, že mu bylo věnováno nejvíce místa – doktor Utterson. Zcela fascinujícím způsobem pragmatický muž s pevnou vůli a neotřesitelným rozumem. Pravý anglický džentlmen, dalo by se říci. Těch je ale plná kniha s jedinou výjimkou – panem Hydem. Když se nebudu dále rozepisovat, řeknu prostě, že se jedná o vynikající knihu – snad zbytečně krátkou, ale i to má své kouzlo – kterou plně doporučuji. P.s.: Nedělám to často, ale tentokrát musím okomentovat i vydání, které jsem četl a které je klenotem v mé knihovně. Obsahuje totiž geniální ilustrace od Maura Cascioliho, které příběh dokonale vystihují a navíc dodávají knize ještě více k dobové atmosféře. Opravdu mnohokrát děkuji b4u publishing za tuto skvělou knihu. (ISBN 978-80-97222-34-8)... celý text

Panorama mytologie 2018, Raphaël Martin

Upřímně jsem čekal, že kniha bude jakousi zbytečností, která zbytečně zjednodušuje. A ano, podání je samozřejmě v zásadě primitivní, ale! Když si chcete přečíst opravdu rozsáhlé texty, nikdo vám nebrání přečíst si Iliadu a Odysseu. Toto panorama je velice pěkným souhrnem, pokud potřebujete pouze jakýsi seznam základů mytologie. Osobně jsem rád, že mám tuto rychlou příručku po ruce a nemusím nikde složitě bádat. Mytologie je pěkně komentována, jednotlivé příběhy stručně podány. Pravda, knihy nemůže být považována za dokonalou, pokud neobsahuje příběh o Syfilovi (sarkasmus), ale i tak je to dobré. Jediným opravdovým problémem knihy je textová úprava. Opravdu bylo tak těžké u tak malého množství textu udělat korekturu? Osobně bych takovéto zpracování ocenil i pro egyptskou – která je ještě složitější nežli ta řecká - a severskou/skandinávskou mytologii. Ani ta slovanská by nebyla od věci, ale to bych už chtěl opravdu mnoho.... celý text

Opráski sčeskí historje f koztce 2016, Jaz

Ač nerad, přiznávám, že tady nemám nic moc co dodat. Opráski jsou geniální výtvor a myslí, že je více než slušné je koupí této knihy podpořit, ač jsou zdarma dostupné online. Samotné provedení knihy je naprosto úžasné. Skoro pět set oprásků ve skvělé vazbě, na kvalitním papíře. Co si budeme, skoro pět set stran cynického humoru, který nám ukazuje, že naši předci byli „dmnti fagt“ - a nejen ti naši – je naprosto úžasná věc. A pokud mám projevit snahu snést do tohoto mého komentáře alespoň nějakou moralitu, napíši: Naši předci byli dementi a my jsme také; nezbývá nám tedy nic jiného, nežli se snažil býti dementy menšími.... celý text

Stepní vlk 2006, Hermann Hesse

Bylo to zajímavé počtení, tento Stepní vlk. Pohledů na knihu může být mnoho, konec konců sám autor ve svém dovětku říká, že výklad knihy může být různý. Kniha podle mého nemá být vnímána ani jako filosofický spis, ani jako návod k ukotvení sebe sama. Kniha je jakousi zpovědí pana Hesse, který ji psal jako padesátník pro padesátníky o padesátníkovi. Stepní vlk pojednává o muži, který se octl ve špatné době, byl vytržen z kořenů, jeho zvyky, povaha, bytost sama byla rozštěpena. A právě snaha složit dohromady roztříštěné je hlavní náplní knihy. Hesse nepíše o tom, že „Já“ neexistuje, že je to prázdný pojem. Hesse podle mého spíše tvrdí, že duše není masivem, řekněme například kamenem, ale molekulami, ze kterých se onen kámen skládá. A když se duše roztříští, jednotlivé její prvky – molekuly – jsou neuspořádané a na povrch vyplývají náhodně a neuspořádané. Kniha je o složení této tříště dohromady – o stvoření kamene. „Já“ tedy podle Hesse existuje, nelze na něj však pohlížet jako na kámen a nic víc, ale jako na soustavu molekul složenou do podoby kamene. Celá novela tak předvádí proces rehabilitace roztříštěného muže. Selekce prvků duše vrcholí a Vlk se stává opět plným, neroztříštěným. Kniha, myslím, spíše doufá najít příznivce, kteří ji budou považovat za jakéhosi přítele. Já tím přítelem rozhodně nejsem, ale i tak to bylo příjemné čtení. Nemyslím si, že by kniha aspirovala býti pokračovatelem Nietzscheho, či Junga. Prvky jejich díla nalézáme v procesu rehabilitace, ale jedná se o aplikaci, nikoliv manifestaci, či extenzi. Úvahy o sebevraždě samozřejmě nesly prvky samostatné filosofie a musím uznat, že myšlenka na sebevraždu jako hnací pohon pro odvahu, se mi zdála relativně přitažlivá. Nejsem si jist, do jaké míry je originální, ale zajímavá je. Stejně jako polemiky o hudbě, nesmrtelnosti – zde s Hessem nesouhlasím – a další. Co se týká formy knihy, je… mno, pokud nic jiného velice zajímavá. Rámcování příběhu je zajímavé a neméně zajímavé je i prolnutí snu – je-li sen to správné slovo – a reality. Jazyk se mi zprvu zdál být poněkud obtížný na vnímání, ale po první třetině se problém vytratil. Jediné co by mne snad zajímalo je, zda byl Hesse jako malý brutálně bit pokud napsal větu kratší tří řádků. Protože se mi zdá, že se takovým vyhýbal jako čert kříži.... celý text

Závan klíčovou dírkou 2013, Stephen King

Ale joo, tohle by šlo. Víte, po celé sérii Temná věž mi v ústech zůstala pachuť, zapříčiněná hlavně Zpěvem Susanah a Temnou věží, to konec konců rozebírám ve svých komentářích u obou knih. A misím říci, že Závan klíčovou dírkou tuto pachuť pokud ne přímo smazal, pak alespoň zmírnil . Tato knížečka mi připomněla, jak krásný dokáže být vesmír Středosvěta, jak úžasnou má King představivost a že i ok dokáže používat pěkný jazyk. ¨ Jedná se o příběh z Rolandova mládí, volně navazující na vyprávění z Čaroděje a skla, který je příběhem smíření a vypořádání se s minulostí. Sám děj tohoto příběhu není nikterak podstatný. Důležitý je jeho konec. Tento příběh je proložen stostránkovou pohádkou. Pohádkou, která doplňuje něco z historie Waltra, či Flaga, či Martena, či Muže v černém, také ale příběhu Maerlyna a jeho osudu. Je to příjemná pohádka s krásným jazykem, která nám ukazuje, že pohádky Středosvěta mohou mít mnoho společného s realitou. Zároveň je to však podstatná část cesty smíření. Musím hodnotit maličko jako sviňárnu stran pana Kinga, že tuto knihu, která je celá jenom vyprávění, zařadil mezi Čaroděje a sklo – knihu čistě vyprávěcí – a Vlky z Cally, kteří začínají rozsáhlým líčením Callahanovy cesty, tedy vyprávěním. Tak pro toho, kdo by četl tuto knihu tak jak se číst má, tedy jako 4,5. díl, dostal by dohromady prakticky tisíc a jedno sto stran, kde se pouť ka-tet posunul o několik desítek mil pochodu, avšak bez reálného posunu děje. Mě osobně by to snad ani tolik nevadilo, ale nedivil bych se lidem, které by to, abych tak řekl, pěkně nasralo. Ale to je jen taková maličkost. Kniha je to velice příjemná a rychlá, nemám proti ní větších výhrad.... celý text