Sirius
přečtené 388
Spící město
2011,
Martin Vopěnka
Martin Vopěnka v týhle knížce splnil sen asi všem dětem, který občas štvou rodiče prudící s úkoly a povinnostmi. Prostě je nechal usnout. Což je na první pohled myšlenka docela sympatická. Bejt dítě bez dozoru, co si může jíst čokoládu a do noci koukat na telku nebo pařit hry je přece fajn... jenže když si domyslíte do detailu, tak z toho mrazí. Dojde k výpadku elektřiny, vody, dochází jídlo v lednici... a navíc situaci přebírají dospělý, který nemají ani trochu dobrý úmysly. Naopak. Celá společnost se najednou ocitá mimo svůj zaběhnutej jízdní řád - hodně mi to v tomhle ohledu připomnělo nejen Neffovu Tmu, ale taky situaci, kterou jsme nedávno zažili všichni před pár týdny. Vopěnka si navíc za vypravěče vybral čtyři děti, sourozence a ačkoliv obvykle není asi úplně jednoduchý psát z dětský perspektivy, tak se s tím popasoval nadmíru dobře. Děti jsou sympatický a během četby vám nelezou na nervy a umí táhnout za jeden provaz, což se ukáže ve chvíli, kdy se jim ztratí nejmladší bráška a oni ho musí hledat - což je ve výsledku hlavní motiv knížky. A k mýmu překvapení se Vopěnka nebojí ani docela drsnejch scén a místama jsem měl pocit, že čtu něco, co spolu dávali dohromady Steven King a Steven Spielberg. Spící město má skvělou atmosféru, rychle ubíhající příběh, který kazí jenom trochu větší počet stran a hlavně dobrej nápad.... celý text
Meta
2020,
Pavel Bareš
Od Pavla Bareše jsem kdysi dávno zkoušel číst první Kronos... ale ten mě odradil svojí tloušťkou a vlastně i tématem, protože mi přišlo, že superhrdinové fakt můžou být jenom v komiksu a ne v beletrii... no a pak na mě na Kosmasu začala blikat obálky Mety. Nedbal jsem popisků ohledně superhdinů, tohle mi šíleně moc evokovalo noir... a pak jsem navíc všude slyšel jak je ta knížka super. Což mě odrazovalo, protože obvykle mám zkušenost s tím, že je to spíš pěknej marketingovej průjem... no a víte co? V případě Mety tomu fakt není. Protože Meta je fakt ale fakt bomba. Za kterou by se nemuseli stydět ani takový klasici jako King nebo Hitchcock. Když si totiž odmyslíte téma superlidí, dostanete ponurej brutální thriller s tématem stalkingu, kterej vyplouvá pozvolna na povrch. A kde je téma superschopností důležitou třešničkou na dortu - když si uvědomíte jak děsivou schopnost vlastně hlavní padouch má k dispozici. Jenže vedle parádního nápadu ta knížka vyniká tím, jak je napsaná. Bareš skáče z jedný roviny do druhý, hraje si se sledem scén a s časem a všechno mixuje tak brilantně, až z toho místy dostáváte závrať. Nemluvě o bourání stěny mezi čtenářem a hlavní hrdinkou, kterou zvládl vylíčit naprosto perfektně. Stejně jako prostředí vysokoškoláků, který naplno jedou v popkultuře - když znáte filmy, komiksy, muziku, budete fakt na vrcholu literárního blaha. Ovšem tím, co mě na týhle knížce fascinuje nejvíc je to, že Bareš téma stalkingu zpracoval parádně a neotřele... a koncem celej příběh fakt dotáhl do naprosto skvělýho noiru, kde hlavní hrdinka postupně sundává masky a ukazuje, kdo vlastně je. Smekám.... celý text
Staré dluhy
2020,
Peter Temple
vždycky, když tu vyjde drsná škola, je to událost. A Staré dluhy událostí do velké míry jsou. Je tu všechno, co má drsná škola mít. Detektiva buldoka, co si rád přihne, do všeho strká nos... ale naštěstí má spoustu schopných kámošů, který vám utkví nějak v paměti. U Jacka Irishe je podmanivý i to, že to není klasickej detektiv s kanclem... o zločin spíš tak nějak zakopne. Čímž příjemně navazuje na Kena Bruena a Lawrence Blocka. Je tu úžasná atmosféra, koňský závody (zdravíme fandy Dicka Francise) a spousta černýho humoru. Ale taky ne úplně zajímavá zápletka, takže někdy v půlce knihy jsem si uvědomil, že je až moc dlouhá... a že mě ten hlavní příběh moc nebaví. Jako kdyby si Temple na prvotinu ukousl moc velký sousto, ostatně televizní adaptace se s tímhle dokázala poprat zcela elegantně. Starý dluhy nejsou velkou peckou, ale díky dobrýmu řemeslu, jsou čtivou knihou, která si svojí šanci zaslouží... a potěší fanoušky všech zmíněných autorů, protože Temple jim ani drsný škole rozhodně ostudu nedělá. Naopak. Navazuje se vší ctí. Snad se dočkáme i zbytku týhle série.... celý text
Vlk!
2020,
Jakub Ćwiek
kdyby se spolu u psacího stroje sešli Frank Miller a bratři Grimmové vytvořili by spolu... Vlka. Tenhle román otevírá sérii Grimm City, což je takovej slepenec skládající se z noiru a pohádkových motivů (ovšem dost drsných). Není to nic světobornýho či převratnýho. Ale jako oddechová jízda na sobotní odpoledne to je naprostá paráda. Prostředí je libózní, postavy takový civilní - prakticky tu žádná z nich netáhne a líbil se mi hlavně ten svět. O konečný pointě nemluvě. Kdyby se Cwiek vykašlal na fantasy motivy mohl z toho být ještě lepší noir než v tomhle provedení. Ale na každej pád proti gustu žádnej dyšputát... a Danglárova obálka je teda fakt mňamka.... celý text
Nezbytná opatření
2020,
Antonín Mazáč
Takhle knížka je, jako kdyby se tu potkali Tom Hanks, Tom Cruise, Clint Eastwood a Rachel Weisz. A Kevin Bacon. Nezbytný opatření jsou čtivý, postavy civilní, někdy až trochu moc. Což je škoda, protože to narušuje ten tah na branku a snahu pádit jako pendolino. Ale na druhou stranu ta civilnost a soukromí se ukážou dost důležitý. A je fajn, že v rámci možností se Antonín Mazač vyhnul snad všem klišé a nenabízí hrdiny klasickýho střihu, na který narazíme dneska v každý detektivce. Jen ten vztah jsem si k nim za celou dobu nedokázal úplně vybudovat... Pokud bych knihu k něčemu měl přirovnat, pak k dominu. Mazač do toho drncne a začne to jet a pointa následuje pointu. A to vlastně až do úplnýho konce. A za tohle před ním smekám pomyslný klobouk, protože se mu daří ty pointy odšpuntovat ve správnej okamžik a všechny fungujou. Kdyby byla kniha o sto stran kratší, tak bych si ji asi užil víc... ale i tak je tohle vážně povedená věc.... celý text
Devátý hrob
2018,
Stefan Ahnhem
no jako wow. Severský detektivky mě nikdy moc netáhly a četl jsem akorát Milénium a pár dílů Harryho Hollea... ale Ahnhem asi bude můj kámoš. Celá knížka má neuvěřitelný tempo, krátký úderný věty a ještě kratší a údernější kapitoly. A je fakt fuk, že to jede na tři dějový linky (z nichž teda jedna mi přišla naprosto zbytečná). Je to jako koukat na seriál. Ostatně je vidět, že s tímhle médiem má Ahnhem svý zkušenosti a člověku při čtení letí před očima filmový záběry. Všechny postavy jsou sympatický a to včetně hlavního hrdiny, kterej není překvapivě ani superman ani alkoholik, ale naprosto normální chlap, kterýmu se tak trochu rozpadá rodina. A neví, jak ji má udržet pořádně pohromadě. Kapitola sama pro sebe jsou pak nechutný scény s mučením a řezáním těly, za to by se nemusel stydět žádnej hororovej mistr. Ovšem to, co tuhle detektivku vykopává do stratosféry a proč chci číst další případy Fabiána Riska, je celková pointa, která je prostě bombová. A vlastně i naprosto lidská. Když pominu skutečnost, že ta knížka by potřebovala o čtvrtinu prostříhat, tak jsem spokojenej. Co spokojenej... jsem nadšenej.... celý text
Mariňáci
2000,
Robert Fabian
mega testesteronová jízda. Je to vlastně takovej mix Vetřelců a Postradatelných (během čtení není problém si představit v rolích borce starých akčních fláků). Hustá hororová atmosféra vylidněný pouštní planety by se dala krájet... a pak dojde na akci. Na velkou akční vybíjenou, po který to jede až do finále. Což někde v půlce trochu štve, protože tý akce je prostě moc a knížka tak naskočí do určitý rutiny. V tomhle ohledu byl třeba Kopřivův Asfalt o dost lepší - ten měl ostatně i lepší a dost propracovanější postavy, v Mariňácích to pro mě byla prakticky paleta postaviček na orloji, který se mi do hlavy moc nezapsaly. A to je ten důvod, proč mi vždycky hrdinové Miroslava Žambocha budou bližší než ti od Roberta Fabiana. Nicméně chápu, proč tahle knížka byla před 20 lety (spolu s Vládci) kultovní, ten způsob, jakým navazuje na starý akční filmový klasiky, kde hráli Sly a Arnold, je úžasnej. Užil jsem si to, ale na větvi z toho nejsem. Nicméně Straky se s tímhle deset let starým vydáním fakt vymazlily - ilustrace od Jana Doležálka jsou perfektní a pevná vazba a přebal jsou fakt luxus.... celý text
Půjčovna masa
2005,
Richard K. Morgan
Richard K. Morgen to do čtenáře pere od první stránky. Je to obrovskej gejzír nápadů, futuristickýho světa, kde lidi neumírají ale přechází do novejch pouzder, v nichž žijou dál. Místy šílený. Místy dost akční, okořeněný erotikou. A na tom všem stojí stará dobrá detektivka drsný školy pořádně opepřená noirem zasazená do vysoký společnosti. A dost to připomíná naše mistry - Žambocha a Kopřivu. Jenže někde v půlce autorovi zapomněli říct, že by to měl mířit k finále... takže to vycpal spoustou vaty. Co začalo jako parádná sci-fi nářez se pak propadlo do místy hodně šedivý nudy. Byť se zajímavým rozzuzlením Ale na seriál jsem pořád zvědavej.... celý text
Dítě tmy
2020,
Miroslav Pech
po Mainstreamu jsem se vnitřně zařekl, že do dalšího hororu od Miroslava Pecha už fakt nepůjdu, protože mě to tenkrát tak rozsekalo, že jsem knížku schoval v knihovně někam úplně dozadu. Jenže zvědavost je zvědavost a mě to nedalo a došlo i na Dítě tmy. A musím říct, že kdybych autora nepotkal osobně, myslel bych si, že je to takový nevinně vyhlížející chlápek v brejlích, co ve sklepě zavírá a mučí lidi. Ale on je to vlastně ve skutečnosti sympatickej týpek s nepoddajnýma vlasama, co by asi ani mouše neublížil. Doufám. Dítě tmy není psaný tak agresivně a nátlakově. Netlačí vás ke zdi jako jeho starší hororovej brácha... ale dost vám naruší psychiku a obtiskne se do vás jako těžkooděncova bota. Napsaný je to stejně dobře možná ještě o fous líp než Mainstream. Pech perfektně jede na vlně devadesátek - jsou tu odkazy na filmy, knížky, muziku... a v hlavní roli tu jsou děti. Což ale nejsou otravný figurky, ale kvalitně napsaný puboši, který rozhodně nejsou žádný neviňátka a kterým se neděje nic moc hezkýho. A jejich psychologie je zvládnutá na jedničku. Takže vlastně něco, s čím se každej den setkáte v běžným životě. Na 200 stránkách jsou perfektně popsaný vztahy mezi nima a je sympatický, že kde King potřebuje milion stran, tam si Pech vystačí s takovým hubeňourem. A v těch správných momentech funguje pocit strachu i krev cáká v přesným načasování. Je to asi jako číst Ketchuma a koukat na Carpenterův Halloween. Takže ne, českej horor není mrtvej. Je živej a má svýho nekorunovanýho krále.... celý text
Říše
2020,
Roman Bureš
k týhle knížce mě nalákala hlavně obálka a samotná knížka pak nezklamala. Naopak. Je to naprostá PECKA, kterou byste neměli nechat knihkupcům v regálech. Říše je v sobě ukrývá dva příběh z alternativní historie, kde byste nechtěli žít ani omylem. Zachycuje svět, kde náckové vládu vyhráli, stali se pány světa a svoje pařáty dál nemilosrdně zatínali do lidí, kteří se jim nelíbily. Něco by o tom mohli vyprávět Alexandr, Martin a Klára. Jedna rodina, která je kolektivním hrdinou týhle knížky. A samozřejmě to nemá úplně lehký. Na tý knížce je vidět, že Bureš je asi fandou Star Wars - napřed sledujeme osudy syna a jeho mámy v příběh nazvaným Říše - což na mě působilo jako takový X-Meni ze středověku. Svět za Zdí, kde se tenhle příběh odehrává, je zdecimovanej, o fénu a vysavači ani deskách tu nikdy neslyšeli a vrcholem technologie je klika a vědro na vodu. A tím vším se prohání Alexandr, kluk, kterej se zajímá o holky, což ho dostane do tak velký šlamastiky, že se o něj brzy přetahuje gestapo a Navy Seals...má totiž docela speciální schopnosti. To co během týhle novely proběhne je naprostá paráda, protože z obyčejnýho nadeníka se na konci stává totální bad guy, kterýho fakt nechcete vytočit. Druhá novela nazvaná Zeď je žánrově zase někde jinde - příběhem o tom jak chce muž ochránit svoji rodinu a udělá proto úplně všechno. Ale naprosto. A čím víc se o to snažím tím víc se smyčka kolem něj utahuje. A všechno je do hajzlu. Naprostýho. Žánrově bych to zařadil někam k noiru s hodně drsnou a hořkou příchutí. Místy to sice drhlo, ale konec to naprosto vynahradil. Jak už jsem ale předeslal, Říše je naprostá pecka. Bureš se s tím nemaže, jeho příběhy mají drsnou a surovou atmosféru, náckové jsou náckové - zlý hnusný bestie, která se s váma nechtějí kamarádit. Hrdinové jsou správně sympatický a fikční svět dost zajímavý. Roman Bureš se pro mě tímhle stává autorem, který ho budu sledovat a na jehož každou knížku se budu s nadšením těšit.... celý text
Hladový národ
2019,
Vendula Brunhoferová
k týhle knížce mě přilákala obálka a pak téma alternativní historie. A ve výsledku se z toho vyklubala docela šílenej mix, kde setkávají Hanebný pancharti/Tucet špinavců s Underworldem a kupou brakových hororů. Takže tu teče krev, hodně se tu střílí a o nějakou useknutou končetinu taky není nouze. Autorka má fajn styl, chemie mezi členy komanda tu funguje a zvrat na konci docela překvapí. Prostě oddechovka je to docela povedená. Jen by to mohlo být tak o padesát stránek kratší, ve druhý polovině jsem si totiž říkal, že kdyby to byla ve výsledku povídka, bylo by to možná pro příběh lepší... ale Brunhoferová to ukočírovala docela v pohodě. Jen u scény, kdy chce kněz zpovídat vlkodlaka, jsem nevěděl, jestli brečet anebo se smát nad takovou hovadinou... každopádně jako oddechovka na víkend je to fajn.... celý text
Píseň oceli
2019,
Michaela Merglová
Wow wow wow... ale vezměme to popořádku. Tahle knížka trochu mate anotací, podle který jsem ji pokládal za román. Jenže když jsem nakoukl dovnitř, zjistil jsem, že je to spíš sbírka povídek... která je ovšem napsaná naprosto precizně. Jako fakt. Bomba. A obrovská. Najednou mi bylo zase náct a já poprvý četl Conana. A Geralta... Sice je to první knížka, ale Merglová ukazuje, že má naprosto skvělej a vybroušenej styl, na první stránce nahodí udici a prostě nepustí. a vy chcete číst a číst. A číst. Napsala fantasy ve stylu meč a magie jak řemen, ze kterýho se určitě v literárním nebi radujou Howard s Gemmellem, protože dostali v Michaele Merglový skvělou nástupkyni. Pomáhá k tom nejen ten styl, ale taky dvojka hrdinů, která to celý táhne. Na jedný straně mrzoutskej ale čestnej horal (když v poslední povídce pronesl větu: "Všechny je pobijeme" věřil jsem mu to) a na druhý straně bard, co má dost šikovnej jazyk. A taky velkej talent na maléry, což vede k řadě docela velkejch trablů. Ostatně díky tomu se dá dohromady se svým společníkem. A trochu to trably končí...a oba hrdinové mají svoje démony minulosti. A co musím vyzdvihnout je úžasný propojení drsných příběhů a jakési... možná snad pohádkovosti. Prostě slast. Jestli se vám líbí autoři jako Gemmell, Howard, Červenák, Žamboch, Sapkowski, byla by velká škoda minout v knihkupectví Píseň oceli. Jakmile tahle autorka rozehraje strunu loutny a začne vyprávět u ohně svůj příběh, nechcete, aby skončila. Od Michaely Merglový chci určitě číst všechno, co napíše. A nejlíp s touhle dvojkou hrdinů... celý text