SlamLenka
přečtené 969
Půlnoc
2020,
Erin Hunter
Jsem ráda, že na knize píšou "pro čtenáře od 9 let", ale neuvádějí horní věkový limit! =) Zhltla jsem celou předchozí sérii s Ohnivým a myslím, že i pro Ostrodrápa budu mít slabost. Je to sice asi trochu infantilní, ale nemůžu si pomoct, klany mě prostě ve své absurdnosti baví. =)... celý text
Bílý den
1999,
Taťana Fischerová
Paní Fischerová byla velmi laskavý člověk a z jejích krátkých povídek úplně sálá lidskost a vše dobré, co v člověku jen může být. Její vztah k dětem (a to nejen k těm handicapovaným), zvířatům i přírodě byl tak vřelý, že by mohla být vzorem nám všem. Četba jejích povídek mě těšila, ač jsem si trochu i pobrečela. Zároveň jsem si říkala, o kolik lepší hlavu státu jsme s ní mohli mít...... celý text
Žijeme ve skrytu
2008,
Ceija Stojka
Byť je téma koncentračních táborů obsaženo v mnoha knihách a ví se, že v táborech zemřelo mnoho Romů, je výjimečné, když si člověk může přečíst takovou knihu, kde je hrdinou, jenž se potýká s hrůzami holocaustu, právě Rom. O to jedinečnější je, když je to vyprávění přímo očitého svědka. Vyjma tohoto tématu mi však kniha přinesla i další vhled do světa Romů.... celý text
Tlouštíci hoří rychleji & další fatální moudra z krematoria
2017,
Caitlin Doughty
Tak kniha předčila moje očekávání! =) Asi jediné, co bych vytkla, je poněkud neodpovídající variace českého názvu celé knihy - asi chtěli v Česku přilákat více čtenářů na určitou míru bizarnosti, ale mně by se líbilo více zachování původního významu s kouřem nebo nějaká variace na prach ulpívající na těle. Ale co, já jsem knihu nepřekládala... =) Každopádně mě to zvláštním způsobem posunulo v přemýšlení o vlastním odchodu z tohoto světa a zjišťování možností. Já vím, je na to čas, ale jak píše Caitlin, na tuhle diskuzi nikdy není příliš pozdě. Smrti se nebojím, i když umírání ano (především tedy úbytku sil, mentální degradace a neschopnosti postarat se sama o sebe). Shoduji se ale s autorkou na tom, že smrt a umírání jsou prostě přirozenou součástí našeho světa a neměli bychom se snažit odsouvat to na okraj - tím se to nestává o nic méně reálným! Jsem s ní za jedno i co se týče umělého prodlužování lidského života na úkor jeho kvality... A tady jsme zase u toho strachu z umírání - neděláme si to vlastně tím horší, čím déle se tu zuby nehty držíme?... celý text
Maus II: A tady začalo moje trápení
1998,
Art Spiegelman
Podobně jako jsem komentovala Maus I., i zde musím pochválit autorův přístup ke svému dílu. Nebojí se dát nám vědět, jaké měl pochybnosti o této své tvorbě, stejně jako se nebojí bez jakýchkoli eufemismů zachytit svůj vztah k otci. Oproti prvnímu dílu nám tu přibylo několik různých národů a tedy i zvířat. Zkoušela jsem si představit, jaká zvířata bych zvolila já, kdybych tedy něco takového měla sama sepsat - a jakým bych vykreslila sama sebe? Ale stěžejní jsou zde beztak hlavně kočky a myši. =) Na závěr si dovolím zkopírovat to, co už jsem zmínila u Maus I.: Vím, že mnoho lidí se tématu války, koncentračních táborů a holokaustu v knihách vyhýbá, ale tohle je možná cesta, jak jim to naservírovat ve značně stravitelnějším a přitom velmi osobním provedení.... celý text
Maus I: Otcova krvavá pouť dějinami
1997,
Art Spiegelman
Zpracování tak vážného tématu komiksovou formou je podle mého nejen velmi inovativní, ale především jaksi osobnější. Alegorie zobrazení lidí jakožto různých zvířat je pak jen třešničkou na dortu. Na knihu jsem se těšila a nezklamalo mě to ani trochu. Obdivuji i odvahu autora nezkreslit povahu svého otce a vykreslit ho i s jeho mrzoutstvím, stejně jako se mi líbí, že zachytil i vlastní nejistotu ohledně toho, do čeho se vlastně s tímhle počinem pustil. Vím, že mnoho lidí se tématu války, koncentračních táborů a holokaustu v knihách vyhýbá, ale tohle je možná cesta, jak jim to naservírovat ve značně stravitelnějším a přitom velmi osobním provedení.... celý text
Pražské jaro
2018,
Simon Mawer
Skleněný pokoj se mi velmi líbil, takže jsem chtěla zkusit i Mawerův další "český" kousek. Začíst se sice trvalo o něco déle, ale i tak to bylo velmi dobré počtení. Nechce se mi sice věřit, že by se s Ellie a Jamesem bylo v Československu tolik lidí schopno domluvit anglicky, ale asi nemám s čím to srovnat, takže tomu budu muset věřit. Ostatně to asi stejně není nijak důležité. Bylo zvláštní, že jsem si k žádnému z hrdinů nenašla takové sympatie, abych ho nějak "favorizovala", ale ještě zvláštnější je, že mi to nijak nevadilo. Naopak jsem měla pocit, jako by se tím celé vypravování stalo jaksi přirozenějším. O Ellie si ale stejně myslím, že je to psychant! =) Co bych chtěla vytknout, to je to opakované srovnávání Jamese a Ellie s příběhem Fando a Lis. Bylo to sice trefné přirovnání, ale tím neustálým připomínáním ta souvislost začínala být poměrně vlezlá, což je škoda. Podle mého by stačilo souvislost během celé knihy zmínit tak třikrát a bylo by to dostačující.... celý text
Sudetská pouť aneb Waldgang
2005,
Petr Mikšíček
Asi před deseti lety mi moje tehdejší kolegyně říkala, jak ji štve bakalářka. Ptala jsem se, o čem píše, a ona že o Mikšíčkovi, co prošel Sudety a napsal o tom nějakou knížku. Tehdy mě to zaujalo a jméno autora jsem si poznamenala. Kolegyni četba nebavila a bakalářku nakonec nedokončila. Já jsem si knihu konečně na konci roku 2019 přečetla. Téma mě zaujalo a autor se zmiňuje o několika místech, která jsou mi známá a osobně jsem je navštívila. Především se mi líbil alespoň hrubý nástin česko-německých vztahů a osud, který Sudetám připravily válka a následný socialismus. Jako Ústečanka znám dost zaniklých obcí, mnohé jsem si s manželem prošla a často jsme na jejich původním místě nenašli ani ceduli, která by bývalou ves aspoň připomínala. Někdy zde po původní obci už nebylo nic, jindy tam byly jen relikty staveb, výjimečně nějaký rozpadající se dům - to má pak člověk pocit, že se ocitl mezi duchy. Obrovskou radost mi udělaly hlavně přiložené fotografie, které často srovnávají před a po. Mikšíček nám naservíroval zajímavé čtení, které nutí k zamyšlení nad tím, jak se člověk se svému okolí chová a jak s klapkami na očích věci "řeší", aniž by domýšlel důsledky. Knize bych vytkla snad jen opomíjení přírodních krás některých míst (ty jsou tu skutečně jen zřídka zmíněné) - ty by totiž možná celému vypravování daly i nějakou tu pozitivní náladu. PS: Jasně že jsem po dočtení měla chuť vydat se zase na nějakou tu túru! =)... celý text
Krátký druhý život Bree Tannerové
2010,
Stephenie Meyer
Za mě je kniha spíše zklamáním. V sérii Twilight mi tehdy přišla škoda, že jsme se o novorozených dozvídali jen "z druhé ruky", ale nijak jsme se blíž neseznámili s tím, čím si skutečně procházejí. Co si budeme povídat: to, čím si později prochází Bella, se asi s většinou novorozených srovnávat nedá. Myslela jsem si, že s Bree k tomu konečně budeme mít příležitost, ale bohužel - Volturiovi zasáhli. Sáhla jsem tedy po tomhle kousku, abych tomu víc porozuměla, ale nějak to moje představy nenaplnilo. I Bree je oproti ostatním "běžným upírům" nějak jiná a s ostatními toho moc společného nemá. Jedním z mála zajímavých prvků tak byl hlavně náznak dalších možných výjimečných schopností upírů - viz Raoul.... celý text
Paměť kostí
2019,
Diana Gabaldon
Páni, takový cliffhanger snad zatím žádná z knih s Cizinkou neměla! Ale popořadě... Prvně musím pochválit, že je v téhle knize konečně lepší jazyková korektura, i když pár drobností by se stejně našlo - těžko ovšem soudit, zda je to chyba překladu či korektury. Např. když se v roce 1980 mluví o vymoženostech 21. století (a ne, nemyslí se tím nic z budoucna), nebo když se hovoří o knize MUDr. Fraserové a přitom se konstatuje, že je na kresbě v knize oblečená jako muž. V překladu je zavádějící užívat českou koncovku -ová, protože kniha by v té době ženě (a obzvlášť kniha relativně odborná!) sotva vyšla. Claire záměrně byla na obrázku v knize stylizovaná jako muž, protože se kniha tváří jako psaná mužem. Ostatně její křestní jména jsou uváděná jen formou iniciál (Claire Elizabeth jsou přeci jen příliš ženská jména). Mimo toho jsem postřehla minimálně dvě záměny křestních jmen (např. byl uváděn Jaime místo Henri-Christiana), jinak byla forma tentokrát výrazně lepší - to mě těší! A teď k ději. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na tentokrát více dějových linek jednotlivých hrdinů. Co se týče Williama, nejsem si jistá, jestli si tak úplně získal mé sympatie, ale nelze zase přehlížet, že jeho situace je poněkud neutěšená). Podobně jsem si tak úplně neužívala příběh Johna. Naopak mě mrzí, že jsou teď dlouhodobě výrazně na okraj odsouvané postavy Ferguse a Marsali (kromě zápletky ohledně Henri-Christiana tu skoro úplně chybí). V tomhle bych si přála v dalších knihách trochu změny, ale uvidíme... Linka Brianny a Rogera mi zase ze začátku přišla taková nucená a moc klidná, pak do toho přišlo trochu tajemna a nakonec pekelný zvrat. Trochu mi taky přijde šroubovaný, ale uvidíme, co se z toho ještě vyvine. A konečně Claire a Jamie - jejich linka zase parádně obsáhla jejich postavy ve všech kladech i záporech a Claire se mohla naplno věnovat tomu, co jí jde nejlépe. Jsem ráda i za Iana a celkově za rodinu Murrayových - také ti mi tu chyběli, i když tohle byl takový hořkosladký návrat jejich klanu. I tak se ale na jejich rodinu (nebo aspoň část) v dalších knihách moc těším! Takže celkově musím zhodnotit, že spolu s Bubny podzimu je tahle kniha ze série zatím nej (+ těsně v závěsu je Ledový dech). Teď už jen vytrvat do dubna na další díl knihy a od února se do té doby ponořit do dalších epizod seriálu. =)... celý text
