SlamLenka přečtené 969

Balada o ptácích a hadech 2020, Suzanne Collins

Odolávala jsem dlouho. Teprve letos jsem si z května udělala měsíc Hunger Games a zhltla jsem celou trilogii. Než vyšla Balada, stihla jsem ještě zhlédnout filmy, ovšem ty mě spíš zklamaly. Oproti tomu Balada byla docela kvalitní náplast na zklamání z filmového zpracování! Vracíme se o nějakých 64 let zpět. Hlavním hrdinou je největší padouch celé série – Coriolanus Snow. Kapitol ještě stále nese jizvy války a Coriolanus se spolu se svými spolužáky zapojuje do pořádání 10. Hladových her. Studenti se ujímají role trenérů jednotlivých splátců z krajů a Snowovi je přiřazena Lucy Gray z 12. kraje. Snow to nejprve považuje za potupu, je přesvědčený, že by si rozhodně zasloužil dostat někoho, kdo má aspoň nějakou šanci přežít. Ve své aroganci totiž stále sleduje jen své osobní zájmy – být obdivován, vystudovat Univerzitu, mít postavení. Jeho názor na Lucy Gray se však postupně mění, chvílemi se vám dokonce může zdát, že tenhle záporák má možná i srdce… Že by se zamiloval? Nebo s ním Lucy jen obratně manipuluje? V době, kdy se děj Balady odehrává, jsou HG víceméně ještě v plenkách, takže nečekejte žádnou extra show s vizážisty, žádné tréninky, dokonce ani dokonale propracovanou arénu, ale i díky nápadům budoucího prezidenta Panemu už se to začíná rýsovat. A Snow umí být nápaditý! I když je to ve všech směrech parchant, kterému vyjma sebe samého záleží snad jen na Tigris a babičce, sem tam jsem se stejně nachytala, že mu držím palce – tedy aspoň v těch chvílích, kdy jednal podle mého docela morálně. Jenže lidé se málokdy mění, že? Návraty k již uzavřeným příběhům (ať už sériím či samostatným knihám) bývají velmi rizikové, Suzanne Collins se to však povedlo a podle mého napsala skvělý román, který je co do čtivosti dokonce ještě lepší než samotná trilogie. Od prvních stránek jsem chtěla vědět, jak to dopadne, a stálo za to si to přečíst. Milé byly i návraty na místa, která navštěvovala Katniss. A to ani nemluvím o písni Oběšenův strom. Rozhodně doporučuji všem milovníkům HG!... celý text

Milada Horáková 2020, Zdeněk Ležák

O Miladě jako o osobnosti se nebudu rozepisovat, ta je a navždy zůstane hrdinkou a symbolem boje za svobodu a demokracii. Komiks však nabízí i seznámení s dalšími osobnostmi, které ctily stejné či podobné hodnoty jako Milada. Podobně představuje i jednotlivé aktéry monsterprocesu, v němž byla tato silná žena odsouzena k trestu smrti. Komiks je výtvarně hezky zpracovaný a pro mě asi o dost stravitelnější než komplexní biografie, i tak jsem se ale samozřejmě neubránila slzám… Historická fakta, jimiž je kniha doplněna, dávají Miladině příběhu rámec a jsou přínosné k pochopení souvislostí. Drobnou výtku bych měla jedině k jejich řazení. Mám pocit, že by je šlo do příběhu integrovat lépe, ale to je víceméně drobnost – na síle příběhu to nic nemění. Tenhle komiks rozhodně doporučuji!... celý text

Východ měsíce 2020, Erin Hunter

URaNovA 2020, Lenka Elbe

Pokud nepatříte mezi ty čtenáře, kteří vyhledávají jen jeden konkrétní žánr, pak vám tenhle román určitě udělá radost. Uranova je totiž jakousi koláží žánrů – má v sobě trochu komedie, trochu thrilleru, trochu sci-fi, drobet psychologie a jako bonus se maličko dotkne i historie Jáchymova. Něco o hlavní zápletce: Dcera Čechoslováka Angela se po pražském jaru vydá do Jáchymova, kde žijí její čeští příbuzní. Tam se po ní slehne zem a její britský partner Henry pak každý čtvrtek navštěvuje její prázdný hrob – Angelino tělo se totiž nikdy nenašlo. Teprve po třiceti letech se Henry odhodlá vydat v jejích stopách a doufá, že se v Jáchymově se ztrátou Angely konečně vyrovná. Se svou novou partnerkou se ubytuje v hotelu Sklodowska a show může začít… Co z románu vypíchnout jako nejzajímavější? Určitě skupinu jaderných fyziků s jejich jad(e)rným humorem, protože ti byli vážně skvělí! Rozhodně taky zdravotní sestru Elbe s jejím abstinenčním psem, která se ve své přímočarosti nebojí říct, že „na pokoj číslo 8 ubytovávají kretény“. A pak taky autorčinu představivost, která spolu s městem duchů určitě hraje hlavní roli – ostatně kde jinde byste našli tak originální pojetí toho, čemu lze pravděpodobně říkat lidská duše? A pak je tu samozřejmě Chuchin, čímž se dostáváme k tomu, co mě po dočtení stále nenechává v klidu: Kdo (nebo co?) to sakra je? A co ty mraky nad hotelem? Otazníků zůstává poměrně dosti, přesto musím říct, že to bylo čtivé a vcelku i originální čtení. A pokud vám nevadí místy až absurdní situace a postavy, jež jsou občas karikaturami sebe samých, pak vám román doporučuji.... celý text

Jmenuji se Maryte 2020, Alvydas Šlepikas

Útlá kniha, která se čte jedním dechem. K čtivosti přispívají podle mého především tyto dvě okolnosti: zaprvé je příběh „Marytiny“ rodiny nesmírně poutavý, zadruhé je to použitým vypravěčským stylem – ten je takřka lakonický a děj se odvíjí v jakýchsi filmových obrazech. Střih je precizně načasovaný, kamera pracuje s detaily záběru – při četbě jako byste seděli v kině a vše sledovali z první řady… Já to zhltla jako malinu! Ocitáme se na konci 2. světové války, vojáci už sice oficiálně dobojovali, ale bitva obyčejných lidí (v tomto případě Němců) o holý život stále pokračuje. Není co jíst. Mrzne. Děti se ocitají bez rodičů. Rodiny přišly o domov. Utrpení z těch 200 stran doslova čiší, omrzá vám přitom nos, stahuje se žaludek. Alvydas Šlepikas totiž píše úsporně, přesto velice sugestivně. Autor zde zpracoval fenomén Wolfskinder, tzv. vlčích dětí, ale nenechte se mýlit, není to žádný Tarzan nebo Mauglí. Děti se tehdy prostě jen ocitly v době, kdy bylo dětství spíše na obtíž. Bylo třeba se postarat o rodinu a o sebe sama. V útlém věku tak děti nuceně předčasně dospívaly a samy se vydávaly do Litvy, aby zde našly jídlo pro své sourozence a pro matku. Občas však takové dítě nepřežilo a často nepřežil ani na jídlo čekající zbytek rodiny. Kruté časy s sebou nesly kruté chování. Dveře, na které děti klepaly, se ne vždy otevřely. A i když se otevřely, ne vždy to znamenalo úspěch. Jmenuji se Maryte rozhodně doporučuji – je to syrový příběh, který by ani v tom velkém množství knih s (po)válečnou tématikou rozhodně neměl zapadnout. A že za to stojí, o tom svědčí i to, že román si v Litvě vysloužil cenu Svazu litevských spisovatelů a čtenáři ho zvolili knihou roku. Po překladu do němčiny získal také německou Cenu Georga Dehia.... celý text

Knihy Jakubovy 2016, Olga Tokarczuk

Návrat k Olze Tokarczuk! Tohle má být její opus magnum - a moje hodnocení? Mám z toho velmi ambivalentní pocity… Jedná se o dosti obsáhlý román, který se odehrává převážně v 18. století a točí se hlavně kolem víry (křesťanství a judaismu), mysticismu a hereze. Hlavním hrdinou je reálná historická postava dějin Jakub Frank a nelze než obdivovat, kolik času musela autorka věnovat pouhé rešerši, ačkoli velká část díla je bezesporu čistou fikcí. Nicméně oněch reálných osobností dějin je tu mnoho (šlechta, kněží, dokonce i Marie Terezie a Josef II.) a celkově je tu taková spousta jmen (a část hrdinů se navíc také přejmenuje), že je třeba napnout všechny síly, aby se v nich čtenář zorientoval. Nebudu nic zastírat: tahle kniha mi vážně dala zabrat! Alespoň z počátku pro mě byly výrazně čtivější pasáže s křesťanskými hrdiny (třeba ty s knězem Chmielowským mě vysloveně bavily), naopak v těch částech, jež se zaobíraly lidem kolem Franka, jsem se naprosto ztrácela. Teprve v druhé polovině knihy si to trochu sedlo a měla jsem pocit, že konečně čtu plynulý příběh. Musí se navíc nechat, že nobelistka Tokarczuk umí brilantně používat jazyk a mnohá její přirovnání jsou pohlazením na duši (třeba když popisuje horizont jako napnutou strunu, která se teskně rozezní), mazané je pak použití opačného číslování stránek jako odkaz na zápis hebrejštiny. Ovšem ve chvílích, kdy se děj vlekl, působilo toto číslování jako odpočet a já jsem nemohla odolat a sledovala jsem, kolik stran ještě zbývá, než budu u konce. Co se zase musí pochválit, to jsou v knize zakomponované v knize jsou zakomponované úžasné historické rytiny - to rozhodně celý román skvěle doplňuje! Vraťme se ještě k hlavní postavě, která ve mně neustále vzbuzuje otázky: byl Jakub Frank skutečně tím, za koho se vydával? Byl to prorok, nebo snad jen charismatický manipulátor? Věřil tomu, co hlásal? Těžko soudit; možná by to věděla Jenta, která vidí vše…... celý text

Bird Box 2019, Josh Malerman

I když jsou horror či thriller žánry, které tak úplně nevyhledávám, Bird Box vážně moc doporučuji! Knihu jsem zhltla během dvou dní a popravdě bych ji přečetla i rychleji, jenže strašidelné příběhy já prostě nemůžu číst, když jsem sama doma… O co jde? Svět se změnil k nepoznání. Venku se pohybují nějaké bytosti, jenže si je nelze prohlédnout. Kdo je totiž spatřil, ten zemřel, a to zpravidla příšernou smrtí, leckdy přitom zabil i někoho dalšího. Lidé žijí uzavření v domech, okna mají zakrytá, ven je bezpečné chodit jen s páskou na očích. A Malorie v takovém době sama vychovává dvě děti, které jiný svět nikdy ani nepoznaly. Postupně vypráví, jak se vlastně stalo, že je na vše sama, a přitom se vydává ven za vidinou lepšího života. Příběh je doslova strhující! Malermanův Bird Box je jako horror o to působivější, když si uvědomíte, na co cílí. Když se bojíme, snažíme se většinou zjistit, co ten strach způsobuje, chceme to vidět, zhodnotit svou situaci. Ale tady to tak úplně nejde, protože vám hrozí smrt. Na zrak se spoléháme ze všech smyslů asi nejvíce, takže jen představa světa, v němž se nedá postavit tváří v tvář strachu, je děsivá. Kniha byla zfilmována a já se těším, že si to brzy i pustím (samozřejmě ne sama...)! Josh Malerman letos vydal navazující knihu pojmenovanou Malorie. Uvidíme, zda vyjde i u nás a jak se jí povede.... celý text

Útěk do pralesa 2020, Michael Morpurgo

Po tom, co jsem před touhle knihou četla, jsem se potřebovala trochu odreagovat u lehčího čtení, a tak jsem sáhla po knize, která je určená spíše pro mladší čtenáře. Útěk do pralesa napsal Michael Morpurgo, britský autor dobrodružných knih pro děti, po ničivé tsunami v Indickém oceánu v roce 2004 a v tomto krátkém románu vypráví příběh Willa, kterého před utonutím ve vzedmutých mořských vodách zachrání slonice Oona. Will se pak s Oonou vlastně spřátelí a nechá se jí provázet na své cestě indonéskou džunglí. Kniha má pro mladé čtenáře i poučný přesah, protože upozorňuje na nebezpečí, jimž čelí tamní příroda a místní fauna. Konkrétně se tu seznamujeme s hrozbou v podobě nelegálního lovu a obchodu se zvířaty, s lesními požáry a ničením původních porostů za účelem budování plantáží. Z Willa se postupně stává takový novodobý Mauglí, putuje s Oonou a na své cestě potkává tygra, orangutany, seznamuje se s prostředím džungle a naučí se v ní přežít. Primárně určitě nejsem cílovým čtenářem, ale bylo to milé oddechové čtení. Místy pro mě inteligence Willa byla vzhledem k jeho věku málo uvěřitelná, trochu moc přeslazený se mi zdál závěr knihy, ale uznávám, že pro děti je takový závěr určitě vděčný. Jako celek se mi ale román líbil. PS: Hodí se ještě zmínit, že Morpurgo byl k napsání knihy inspirován skutečným příběhem Amber Owen, kterou při oné tsunami slon zachránil, když s ní utekl z pláže. Další inspirací mu byly Kniha džunglí a Sloní mládě, obojí z pera Rudyarda Kiplinga.... celý text

Praskliny 2020, Klára Vlasáková

Znepokojující román, který akcentuje ty nejvýraznější problémy našeho života v současnosti – asi tak by se v krátkosti daly shrnout Praskliny. Ovšem debut Kláry Vlasákové si zaslouží více prostoru. Podle úvodu, kdy se na Zemi snese podivný kulatý, bíle světélkující útvar, jenž se zůstane vznášet pár desítek centimetrů nad zemí, by se mohlo zdát, že se jedná o science fiction. Nenechte se ale mýlit, protože tahle koule je jediným sci-fi prvkem románu. V lidech vyvolává otázky (Odkud se vzala? Proč tu je? Je nebezpečná?) a mnozí se ji pokoušejí interpretovat jako nějaké varování. Podle některých koule upozorňuje na umocňující se klimatickou změnu, podle jiných na neukotvenost a plochost lidského života, jemuž chybí jakýkoli duchovní přesah. Postavy románu se potýkají s více problémy; s neurózami a snahou řešit psychický stav a priori léčivy, jež vyvolávají závislost; s citovou vyprázdněností; s překotnými změnami na trhu práce… Hlavní hrdinové jsou pak lidé bez ambic, bez motivace, vlastně jsou pouhými loutkami, které se životem, jemuž nerozumí, nechávají jen tak vléct. A „koule zůstává stále stejná, ke všemu zcela netečná“. Není to snadné čtení, ale možná to je právě tím, že zde rezonují velice palčivá a aktuální témata, s nimiž si v mnoha ohledech stále neumíme vůbec poradit.... celý text

Harleen 2020, Stjepan Šejić

Zhltnuto skoro na jeden zátah (jen s pauzou na přípravu oběda) – a fakt to stojí za to! Mezi všemi možnými superhrdiny je pro mě Batman tím nejNEoblíbenějším – vlastně mi přijde pekelně nudný, ovšem o to zajímavější se mi zdají všichni ti padouši, kteří stojí proti němu. Nejvíc jsem si oblíbila asi Poison Ivy a především Jokera, nedávno mi ale došlo, že mě dosud nějak míjela Harley Quinn. Když vyšel komiks Harleen, pořád jsem kolem něj přešlapovala, až mě nakonec zahltilo množství pozitivních ohlasů a taky jsem si pro ni zašla – a už se i já vezu na vlně nadšení! Jak už to tak bývá s těmi, kdo chtějí pomáhat jiným, obvykle to začíná neuvěřitelným elánem a plány a jinak na tom nebyla ani doktorka Harleen Quinzel. Do Arkhamu přichází se svou teorií, má vizi, jak by s těmi zdejšími ztracenými případy snad mohlo jít hnout, nakonec se to ale vyvine úplně jinak. Ostatně je známo, že „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“. Zásady, jak by měl psychiatr s pacientem pracovat, postupně odpadají, stejně jako všechny zábrany a doktorka se postupně propadá do hlubin šílenství, až se z Harleen postupně stane Harley. I když se vše točí především kolem Harley a Jokera, dost místa je v komiksu věnováno i státnímu nadvládnímu Harvey Dentovi, nechybí ani Batman či komisař James Gordon, stejně jako se tu mihnou další batmanovští záporáci. Nelze nezmínit parádní grafické provedení – kresby postav jen hrají všemi emocemi a nejsou prvoplánově líbivé. Oceňuji i to, že Stjepan Šejić přišel s celkem neotřelým vlastním zpracováním postav, místo aby se křečovitě snažil držet jejich dosavadních ztvárnění. Budu se opakovat, ale jsem fakt nadšená!... celý text

Agathe 2019, Anne Cathrine Bomann

Agathe má podtitul „Malá kniha s velkým srdcem“. Ačkoli by takové tvrzení samo o sobě mohlo znít pateticky, překvapivě to sedí. Anne Cathrine Bomann napsala román, který je útlý, slovy šetří, přesto je velmi jímavý, nikoli však sentimentální. Stárnoucí psychoterapeut se nemůže dočkat, až konečně bude moci odejít do zaslouženého důchodu, a pomalu odpočítává, kolik sezení si bude muset se svými pacienty ještě odsedět. A to slovo „odsedět“ tu perfektně sedí, protože zatímco sledujete, jak si symbolicky odpočítává plánovaná sezení s pacienty, postupně vám dochází, že se potýká se syndromem vyhoření, a těm, kterým by měl pomáhat, už prakticky nic nedává, nezáleží mu na nich, představují pro něj jen čísla. Paradox tkví navíc v tom, že ve svém životě komunikuje právě jen se svými pacienty a svou sekretářkou, madame Surrugueovou, s nikým jiným. Vždyť dokonce ani nezná svého souseda! Celý jeho nynější život je jen prázdnou rutinou... Co ho vůbec drží nad vodou? Na co se vlastně může s odchodem do důchodu těšit? A pak mu Agathe, pacientka, kterou původně odmítl přijmout, dá prohlédnout, jak si vlastně ve svém životě stojí. Agathe je něžný román, který nabízí minimalistickou sondu do duše osamělého stárnoucího muže, který se nakonec za pomoci dvou již zmíněných žen možná nakonec přeci jen znovu postaví na vlastní nohy a bude žít, místo aby jen přežíval… Nebo ne?... celý text

Skvrna 2017, Gillian Flynn

Román Zmizelá se mi celkem líbil, když jsem tedy do čtenářské výzvy hledala knihu od autora, jenž je držitelem ceny E. A. Poea, rozhodla jsem se znovu sáhnout po něčem od Gillian Flynn a zvolila si její povídku Skvrna – ostatně právě za ni získala toto ocenění. Kolegyně mi knihu půjčovala se slovy: „Tohle je strašná blbost.“ Řekla jsem si, že tomu stejně dám šanci, mám však pocit, že to za to nestálo. Ač je povídka obvykle kategorizovaná jako horror či thriller, po přečtení ji osobně nepovažuji ani za jedno z toho – ve mně totiž nevyvolala ani strach, ani napětí. Že jsem s knihou šlápla vedle, to jsem cítila už od prvních stránek. Hlavní postavou je tu sexuální pracovnice (expertka na hand job) a věštkyně-podvodnice a celá zápletka se točí kolem tří lidí a manipulace. Těžko však říci, kdo vlastně manipuluje kým – a neví to ani hlavní protagonistka, která se ocitá v zlověstně působícím domě a setkává se s podivným dospívajícím klukem a jeho nevlastní mámou, jež si ji najala na spirituální očistu tohoto viktoriánského domu. Celé vypravování je až neskutečně triviálně vystavěné, nedochází k žádným nečekaným dějovým zvratům, postavy jsou velmi nedůvěryhodné... Za mě obrovské zklamání. Mimochodem: V originále se tenhle příběh jmenuje „The Grownup“, ovšem autorka jej původně pojmenovala „What Do You Do?“ a jedná se o její příspěvek do sbírky autorů, kterou sestavil G. R. R. Martin a jež vyšla v roce 2014 pod názvem Rogues. Česky tento povídkový soubor vyšel jako Darebáci (2016) a zde se příběh G. Flynn jmenuje „A čím se živíte?“ – tady byl aspoň použit přiléhavější název povídky, na obsahu ovšem ani lepší překlad a název nic nezlepší...... celý text

Kim Čijong (ročník 82) 2019, Čo Namdžu

Skloubit rodinu a kariéru je pro ženu mnohdy náročné, o to obtížnější je to pak v Jižní Koreji, kde tradiční hodnoty stále hrají prim, takže muži jsou těmi, kdo pracují a živí rodinu, ženy těmi, kdo zůstávají v jejich stínu a pečují o společné děti. Kim Čijong - ročník 82 je příběhem docela obyčejné ženy, takřka "průměrné" Korejky. Má starší sestru a mladšího bratra a už v dětství cítí, že bratr je coby muž v rodině protežován. Když Čijong dokončí studium a hledá pracovní uplatnění, opět se v konkurenci můžu ocitá na okraji. Práci nakonec najde, přicházejí však nové ústrky, diskriminace, obtěžování... A nakonec přijde dítě, a snad že už je toho na Čijong moc, najednou začne mluvit hlasem jiných žen - dalo by se říct, že vlastně mluví hlasem všech těch žen, jež se v životě a ve své kultuře potýkají s pocity méněcennosti a bezmoci. Román je mistrně zpracován tak, že v něm není jediné slovo navíc, přesto je velice komplexní a je znát, ze Čo Namdžu naprosto přesně ví, o čem píše. To vše je ještě umocněno tím, že se autorka odkazuje na fakta, jež čerpá z vládních statistik, výzkumů a z tisku. Knihu hodnotím jako silný příběh ženy, o ženách, ale rozhodně ne jen pro ženy. Nelze než doufat, že budoucnost rozdíly v přístupu k lidem dle pohlaví nakonec vymaže, a to nejen v Koreji.... celý text

Pac & Pussy 2 2020, Albrecht Smuten

Korektor 2014, Jana Kilianová

Převorství u pomerančovníku 2020, Samantha Shannon

Už v prvních třech knihách Kostičasu Samantha Shannon prokázala, že umí vytvářet skvělé fantasy světy, ovšem tentokrát jde o svět opravdu velmi komplexní a dokonale propracovaný. Fiktivní státy se rozkládají hned na několika kontinentech, každý z nich má svou historii, existují zde různá náboženství, mezi nimiž jsou zásadní rozpory, jsou tu draci i jiné fantasy bytosti, samozřejmě také magie... Komplexnost s sebou ovšem nese i jisté nevýhody, konkrétně když si musíte zapamatovat velké množství cize znějících jmen (třeba Truyde utt Zeedeur, Eadaz uq-Nāra) i místních názvů, často navíc podobně znějících a plných sykavek (např. Inys, Yscalin, Orisima, Seiiki). Musím se přiznat, že mi to dalo zabrat, než jsem se v tom stoprocentně zorientovala, naštěstí jsou však součástí knihy také mapy a přehled postav - to je obrovské a významné plus! Osobně nemám ráda, když jsou postavy čistě kladné a záporné, i s tímhle autorka naštěstí umí dobře pracovat. Co však bylo překvapením, to byli v tomhle ohledu draci - je jich tu pěkná řádka druhů včetně kříženců, někteří jsou na téhle straně, jiní na té druhé. Celým příběhem se pak jako rudá linka táhne strach z dračího moru, který decimuje lidstvo bez ohledu na věk či původ. A co víc: po Aše Greyjoy je to pro mě teprve podruhé, co se ve fantasy setkávám s gay i lesbickou láskou. Jak to shrnout? Prostě jako velmi originální fantasy knihu, kterou rozhodně doporučuji.... celý text

Byla jednou jedna řeka 2020, Diane Setterfield

Příběh, který teče jako řeka - je plynulý, občas uhání o trochu rychleji, jindy zase příjemně zvolní. A jak už to tak u řek bývá, při své cestě s sebou strhává všechno možné. Mě tedy Byla jednou jedna řeka rozhodně strhla! Diane Setterfield napsala román, jehož dějem se poeticky vine tok řeky Temže. A právě na jejím břehu vše začíná: konkrétně se ocitáme v hostinci U Labutě, tedy na místě, jež ožívá stovkami příběhů, které jsou tu tradičně vyprávěny a k nimž přibude další, když se tu náhle objeví malá tajemná dívka. Zdálo by se, že právě ta bude hlavní hrdinkou knihy, ale nakonec zjistíte, že je tomu asi trochu jinak. Nejde tu vlastně zase tak moc o ni, ale naopak o všechny kolem ní. Jak je to možné, že si ta dívka všechny tak podmanila? Čím to je, že aniž by o to jakkoli stála, ovlivní tolik jiných životů? Je to Alice, Amélie nebo Ann či někdo jiný? Román je opravdu velmi čtivý, má v sobě i prvky pohádky či snad fantasy, především je však nesmírně lidský, a to v tom smyslu, že poukazuje jak na to dobré v nás, tak i na to temné, zlé a kruté. Vydejte se na plavbu po řece, počkejte si, až se jednotlivé její proudy spojí do jednolitého toku, nechte se unést, jen si při tom dejte pozor na Ticháčka. PS: Opět mám bohužel výtky ke korektuře, i tak ale kniha vážně stojí za to.... celý text

Bál šílených žen 2020, Victoria Mas

Velmi zdařilá prvotina, jež toho i přes svůj krátký rozsah nabízí velmi mnoho! Najdete v ní společenskou kritiku, sondu do historie léčby psychických poruch, dokonce i trochu tajemna a nadpřirozena. Na těch několika ženských hrdinkách, jež se v Salpêtrière setkávají, autorka ukazuje, že tehdy bylo do jisté míry jedno, jste-li dívkou ze zámožné rodiny, intendantkou, bývalou prostitutkou, či snad opravdu trpíte duševní chorobou, podstatné tehdy bylo především to, že jste ženou. Mimo toho je tu pak velmi dobře zachycena zvrácenost pařížské smetánky, která baží po možnosti na vlastní oči spatřit hysterický záchvat, a tak se každoročně vypravuje na masopustní bál právě do proslulé léčebny Salpêtrière. Ač jde o velmi působivou novelu, mám bohužel i výtku, a to k jazykové korektuře – na těch necelých 200 stranách je na můj vkus opravdu hodně chyb, což poměrně kazí celkový dojem. U tak dobré prvotiny je to opravdu škoda. Přesto knihu rozhodně doporučuji. =)... celý text

Vepsáno krví vlastního srdce 2020, Diana Gabaldon

Dalších 1 200 stran Cizinky a opět to byla jízda! A byla to poslední kniha ze série, která už vyšla v originále – Diana Gabaldon teď už šest let píše další, tedy již devátý díl a jsem si jistá, že nás čeká další pořádná bichle! =) Děj příběhu už je v tomhle kousku pevně spjatý s historickými událostmi, které vedou k americké revoluci, a jak se dalo čekat, máme tu opět nějaké to válčení a Claire může uplatnit své lékařské schopnosti a zkušenosti. Dojde i k nějakým těm neštěstím a pro pár postav je tento díl bohužel tím posledním, v němž se s nimi setkáme. Ne vždy jde o následky bojů, každopádně obzvlášť jedna smrt mě nesmírně zasáhla... Nebo vlastně dvě, ale v tom druhém případě se to s ohledem na jeho věk asi brzy dalo čekat. Román ovšem nabízí i několik velmi pěkných a pozitivních okamžiků a řekla bych, že je jich tu tentokrát i více, než kolik jich bylo v dílu minulém. Autorka dává větší prostor i vedlejším postavám, tedy Johnovi, Williamovi či Ianovi - zvlášť za toho třetího jmenovaného jsem byla ráda. A co bylo nejlepší? Rozhodně závěr! Diana to s cliffhangery umí, ovšem oproti závěru Paměti kostí nejsem z finále rozhozená, ale naopak plna příjemného očekávání. Teď už musíme jen doufat, že Diana devátý díl dopíše brzy! Snad si v tomhle ohledu nevezme příklad z G.R.R. Martina...... celý text

Svatá Barbora 2018, Marek Šindelka

Asi každý z nás se někdy do něčeho tak moc ponořili, až z toho byla mánie, a přesně to samé se stalo i Andree, novinářce, která s naprostou posedlostí propadla kuřimské kauze, o níž se snaží napsat článek. Komiks si klidně můžete přečíst, i když tuhle kauzu neznáte (ostatně já o ní věděla – a vlastně stále vím – jen naprosté minimum), protože komiks beztak pracuje stejnou měrou s fakty i fikcí. Podstatné tu je sledovat, co to s někým udělá, když se nechá strhnout k zběsilé, ale zároveň i dost marné snaze pochopit pravděpodobně nepochopitelné. Ocenit musím především skvělé grafické zpracování a práci s detaily a kompozicí. Celkově to byl zajímavý zážitek, ovšem na nějakou dobu se teď radši zase oddám nějaké té konvenčnější literatuře... =)... celý text