SlamLenka
přečtené 969
Zřídlo
2020,
Akwaeke Emezi
Málokdy se cítím po přečtení knihy tak zmatená… Zřídlu, respektive Akwaeke Emezi se to podařilo, zároveň však musím upozornit, že nejde o nepříjemný pocit. Ta kniha mě tak nějak rozjitřila, vzbudila ve mně touhu pídit se po informacích, donutila mě (a stále dosud nutí) přemýšlet – o tom, kým jsme a jak moc nás ovlivňuje kultura, do níž jsme se narodili, o hranicích mezi realitou a představou (nebo fantazií?), o kulturních stereotypech, nakonec však vždycky dojdu k hlavní otázce: co jsem to sakra vlastně četla? Zřídlo je kniha částečně autobiografická, těžko však říct, nakolik platí, že hlavní hrdinka Ada = autorka knihy. Navíc tu obrovskou roli hraje mytologie Igbů (etnické skupiny žijící hlavně v Nigérii): Ada ve svém fyzickém těle nežije sama, nýbrž s ogbanje (zlými duchy), v jisté chvíli se v ní zabydlí ještě Asụghara (šelmí já pasoucí se na sexu s muži) a svatý Vincenc (toužící naopak po ženách). Ti všichni by chtěli Adu ovládat. A kdyby to snad nestačilo, pak vězte, že skutečnou matkou Ady by měla být ala, tedy duch či snad bohyně země, která má podobu hada. Ani tím však celá ta divočina nekončí, protože tu máme celkem tři vypravěčské pozice: ogbanje k nám promlouvají v my-formě, pak je tu Asụghara a teprve potom samotná Ada, která se však ke slovu dostane jen velmi málo. Ztratili jste se? Nebudu lhát – celá ta kniha klade vysoké nároky na soustředění a její shrnutí na pár řádcích je prakticky nemožné. Vyjma mytologie a mnohovrstevnaté (či snad roztříštěné) osobnosti se mezi tématy knihy objevují ještě další: sexualita, pohlavní identita a tříštění její binárnosti, hranice mezi fyzickým a psychickým já, sebepoškozování, sebevražedné sklony… Mně ovšem především nedá spát otázka, kde končí autobiografie a začíná fikce! Schválně si Akwaeke Emezi dohledejte – zjistíte, že je to neskutečně zajímavá osobnost. Stále uvažuji, zda by opětovné přečtení nevrhlo na celý ten příběh více světla, ale zároveň přemýšlím, že můj pocit jakési rozpolcenosti z ní je snad i záměr.... celý text
Malí bohové
1997,
Terry Pratchett
V hektických časech a po několika knihách, jejichž přečtení klade vysoké nároky na mé emoce či soustředění, volím ráda odlehčenější četbu. Příběhy ze světa Úžasné Zeměplochy jsou v tomhle ohledu sázkou na jistotu. Malí bohové jsou v sérii třináctou knihou, z řady však trochu vybočují. Až na pár výjimek se tu totiž neobjevují „klasické“ postavy z řad mágů, čarodějek nebo městské hlídky (výjimkami jsou snad jen Kohl-Lik Aťtratím, Knihovník a Smrť). Terry Pratchett v knize přibližuje, jak na Zeměploše fungují náboženství, a je to samozřejmě stejně propracovaný a na hlavu padlý systém jako cokoli jiného v tomhle světě na zádech čtyř slonů, kteří stojí na krunýři velké A'Tuin kráčící vesmírem stále dál a dál. Nebudu se více rozepisovat, Zeměplocha je prostě fenomenální fantasy série – pobavení zaručeno. Rozhodně doporučuji! ❤ Mimochodem: a přece kráčí!... celý text
Ostrov
2019,
Sigríður Hagalín Björnsdóttir
Islandský román Ostrov mě navnadil svou anotací: „Výjimečně se stane něco, co stmelí celé lidstvo, propojí osudy všech…“ A že mám Island ráda, s chutí jsem se dala do četby dystopického příběhu, ovšem brzy jsem zjistila, že to asi nebude úplně to, co jsem čekala. Aby to snad nevyznělo až moc negativně: není to špatná kniha, ale taky to není kniha, která by mě nějak extra nadchla. A o čem že to je? Island se náhle ocitne bez spojení s okolním světem – nefunguje internet, mimo ostrov se nedá dovolat a z vnějšího světa nepřicházejí žádné zprávy, nelétají sem letadla a nepřiplouvají lodě, zároveň se ztratí spojení s těmi, kdy se odtud vypraví pryč. Důvod? Není znám. Jak by se dalo očekávat, ocitne se Island na holičkách, protože v mnoha ohledech byl závislý na importu. Jídla, pohonných hmot a dalších potřebných věcí ubývá, nastává chaos a ruka vlády přitvrzuje. A tady se dostáváme k problému: anotace tvrdí, že se lidstvo stmelí, ale já jsem spíše měla pocit, že se tříští na frakce a nadchází čistý boj o přežití. Stmelení, o němž se zmiňuje anotace, se však zdá být jen přáním islandské vlády, nikoli realitou. A samozvaná premiérka Elín je tu navíc typickou mocichtivou antihrdinkou, která se neštítí využít situace ve svůj prospěch. Mimo Elín se Sigríður Hagalín Björnsdóttir v románu zaměřuje na tři postavy: Hjaltiho, jeho přítelkyni Maríu a Maríinu dceru Margrét. I když jsem motivace postav chápala, přišly mi jaksi nijaké, málo osobité. Podobně je to bohužel se samotnou zápletkou. Je sice zajímavá, ale jaksi plochá. Autorka tak nenabízí nic, co bych už nečetla v jiných dystopických románech, po nichž sem tam sáhnu. Kniha tak neurazí, ale ani nenadchne. Že bych ji vysloveně doporučovala, to ne, nicméně je to takový příjemný nenáročný průměr.... celý text
S elegancí ježka
2008,
Muriel Barbery
S elegancí ježka – jedna kniha, jeden dům v Paříži, dvě ženy: vdova a domovnice Renée a přemoudřelá dvanáctiletá dívenka Paloma. Zatímco Renée chce dál nenápadně žít a předstírat, že je obyčejná tuctová domovnice (jen aby se nikdo nedozvěděl, že čte knihy o fenomenologii!), Paloma se nechce nechat vtáhnout do absurdity života v dnešním světě a na své třinácté narozeniny plánuje sebevraždu. Už od začátku je vám jasné, že domovnice i dívenka jsou jiné, než jaké se jeví být svému okolí, a zatímco jedné z nich vyhovuje, když může žít takto ve skrytu, druhá se v takové pozici komfortně necítí. Paloma se však rozhodně dát životu ještě šanci a začne si vést deník, do kterého si zapisuje hluboké myšlenky a zajímavé pohyby světa – vyzývá vlastně život, aby ji během pár měsíců přesvědčil, že stojí za to žít. Román se (alespoň z počátku) nečte nijak snadno, je plný filozofických myšlenek a jakéhosi hloubání nad povrchností světa a lidí z vyšších společenských vrstev. Spád příběh dostane ve chvíli, kdy se do domu přistěhuje Kakuro. Tento Japonec poodkryje symbolický plášť, pod nímž se Renée a Paloma skrývají, a odhalí, že nejsou tak všední, jak se zdá. S jeho příchodem jsem se konečně začetla a musím říct, že mě to docela oslovilo. Tento nevšední román doporučuji hlavně náročnějším čtenářům, Muriel Barbery totiž čtenáře nešetří – nepočítejte s relaxační četbou, tady budete muset nad textem přemýšlet, navíc se autorka odkazuje i na jiná literární díla. Mimochodem: hrozně mě baví, jak lidé pojmenovávají svá zvířata, a fiktivní osoby nevyjímaje. V téhle knize najdete kocoura Lva (nikoli však podle krále zvířat, ale podle Lva Tolstého), dále kočky Ústava a Parlament, poté Kitty a Levina (ano, podle Kareniny), psi se tu zase honosí jmény Athéna a Neptun. Podle mého o lidech leccos vypovídá mimo jiného i to, jaká jména dávají svým mazlíčkům. A ještě jedno info: podle knihy natočila Mona Achache film Ježek (2009), na ČSFD má hodnocení 76 %, tak si ho asi časem taky pustím.... celý text
Dlouhá trať
2020,
Viktorie Hanišová
Od Viktorie Hanišové jsem četla romány Houbařka a Rekonstrukce. Nebyly špatné, ale něco tomu chybělo. A pak přišla Dlouhá trať – sbírka povídek, jejichž sjednocujícím prvkem je téma sebevraždy, a já si řekla: jo, to by mi mohlo sednout, jdu do toho! A teda páni, to bylo fakt něco! Nejenže kniha přesně odpovídá mému literárnímu vkusu, povídkové vypravování navíc zjevně sedne autorce, protože to bylo skvělé jak po stránce obsahu, tak i formy. Bylo to neskutečně hutné, tíživé, místy velmi depresivní. Přesto bych ale trochu polemizovala o tom, zda není hlavním tématem spíše smysl života, jeho účelnost a pocit naplněnosti, nikoli sebevražda, pro niž je bohužel snadné se rozhodnout, pokud člověk necítí, že má proč žít. Jednotlivé příběhy jsou sice téměř všední (vždyť velmi podobné životy mnoho lidí kolem nás žije), přesto jsou velmi poutavé… Nebo je to snad tahle všednost, která si čtenáře podmaní? Tohle je prostě život se vší svou tíhou a krutostí. Je jen na nás, jak se k němu postavíme a zda se tím necháme semlít, nebo zda budeme dál bojovat a dál poběžíme, třebaže na konec té dlouhé trati ani nedohlédneme a nevíme, co nás cestou čeká. Jasně, samozřejmě to často není jen na nás – je to taky na lidech, kterými se obklopujeme, jenže i ty si v důsledku většinou stejně zase volíme my… Viktorie Hanišová touhle povídkovou sbírkou rozhodně prokázala, že si čtenáře umí získat – aspoň u mě se jí to dokonale povedlo! Při četbě ani jedné z povídek jsem se nedokázala od knihy odtrhnout, dokud ji nezhltnu, každou jsem pak v hlavě převalovala sem a tam, přemýšlela jsem o životě. S postavami jednotlivých příběhů jsem soucítila, bojovala jsem spolu s nimi, stejně jako jsem chápala, když se to rozhodli vzdát. Skoro jako bych ty životy žila já sama… Jednoduše doporučuji a těším se, s čím tato česká spisovatelka a překladatelka přijde příště.... celý text
Kde zpívají raci
2020,
Delia Owens
Kya je dívka, která žije se svou rodinou v bažinaté Severní Karolíně, jenže jednoho dne rodinu opustí máma a postupně odcházejí i sourozenci, nakonec ji samotnou v chatrči nechá i táta. A tak žije sama, do školy nechodí a jejími nejlepšími přáteli jsou racci. Díky Skokanovi, černochovi, kterému prodává mušle, se jí daří přežít. Postupně dospívá, poznává své okolí a v něm žijící faunu i floru, maluje ji, buduje svou sbírku pírek a pak pozná dva chlapce/muže. Jeden ji naučí číst, a kam s ním nedošla, tam ji v projevech lásky dovede ten druhý. Jenže jeden z nich se nakonec najde mrtvý a podezření padne právě na její hlavu. Tak o to jde v Kde zpívají raci. Je to nesmírně čtivá kniha, která vás lyricky provází po bažinatém americkém pobřeží, sem tam proložená nějakou básní. Už od počátku víte, kdo zemře, a postupně se rozkrývají další a další okolnosti. Detektivní zápletka je oproti osobnějšímu Kyinu příběhu značně upozaděná, teprve v samotném závěru dostává mnohem více prostoru a vše stojí jen na tom, jak o osudu „holky z bažiny“ u soudu rozhodne porota. Román mě vážně mile překvapil, a i když měl v sobě velký kus detektivky, což je žánr, který fakt nevyhledávám, nebylo to pro mě rušivé, ba naopak to příběhu dalo dynamičtější náboj. V závěru jsem se nejprve vyděsila, že to snad Delia Owens zakončí patetickým happyendem, ale nakonec přidala něco, čím mě mých obav zbavila. Doporučuji lidem, kteří mají rádi divokou přírodu, a také těm, kteří rádi rozkrývají detektivní záhady. Na své si ovšem přijdou i ti, kteří mají rádi knihy o mezilidských vztazích. Prostě doporučuji! =) PS: Docela jsem se zamilovala do obálky.... celý text
Hrdinky: Příběhy významných českých žen
2020,
Renáta Fučíková
Včera jsme si připomněli hrdinství, které nás před 31 lety přivedlo na cestu k lepší budoucnosti. S touhle knihou si zase můžeme vzpomenout na další české hrdiny, respektive tedy hrdinky. Ty sice nejsou spojené se 17. listopadem (i když i taková dáma by se tam našla), ale jejich zápis do naší historie není o nic menší. Na vzniku knihy Hrdinky mají zásluhy čtyři ženy, které sepsaly jednotlivé medailonky význačných žen české minulosti. Původně jsem si chtěla jednotlivé příspěvky dávkovat a čas od času si jich pár přečíst, ale nakonec jsem se do jejich výjimečných příběhů natolik ponořila, že jsem to zhltla jako malinu. A bylo to skvělé! Už teď navíc vím, že se ke knize budu vracet. Osudy žen jsou seřazeny v souladu s během doby, takže začínáme kněžnou Ludmilou a katolickou kněžkou Ludmilou Javorovou. Publikace je navíc rozčleněna na úseky, takže se vždy věnuje ženám jisté doby a jejich příběh dává do kontextu tehdejší společenské a politické situace. Prolíná se zde také časová osa, na níž je možné sledovat podstatné historické milníky, třeba kdy získaly ženy volební právo v které zemi, nebo kdy jaká významná královna vládla. Počin autorek je vážně chvályhodný. Srozumitelně čtenáře seznamuje s tím, jaký otisk nám zde tyto ženy zanechaly. Ten pak může být motivací dalším potenciálním hrdinkám dnešní doby, neboť každá doba potřebuje své hrdin(k)y. Výčet jmen je samozřejmě omezený a všichni víme, že hrdinek tu bylo a bude vždy tolik, že je nikdy nebudeme schopni všechny vyjmenovat. K dokonalosti pak knihu dovedli studenti ateliéru Didaktické ilustrace Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, kteří Hrdinky překrásně a kreativně ilustrovali. Budu se opakovat, ale je to skvělé – rozhodně doporučuji!... celý text
Před povodní
2020,
Anna Bolavá (p)
Knihu jsem s napětím vyhlížela a poté i s napětím četla. A stálo to za tu okamžitou koupi! Nebudu zastírat – jsem fanynka Anny Bolavé a miluji její imaginaci, kterou opět přetéká i její novinka Před povodní. Spojuje v sobě přitom to, co se mi líbilo na předchozích dvou knihách: atmosféru Do tmy a práci s příběhem v Ke dnu. Co Anna Bolavá rozhodně umí na jedničku s hvězdičkou, to je vykreslení maloměstských poměrů. Vlastně myslím, že neznám žádného autora, který by o vztazích a způsobech myšlení na maloměstě uměl psát tak přesvědčivě. Oproti předchozím dvěma knihám je tu tentokrát vícero postav, z nichž některé jsou jen okrajové a téměř karikaturní, dokreslují však skvěle celkové ladění příběhu a rozhodně se v nich nebudete ztrácet (zase tolik jich není). V příběhu hraje opět významnou roli příroda, tentokrát především řeka. Řeka omývá své břehy a občas si bere více, než bychom jí sami chtěli dát. Je to jiný svět, svět temný, ale zároveň plný života. Má své hranice, jenže ty jsou plastické, a tak se občas náš svět s tím, co je pod hladinou, významně prolne. A z toho může vzejít mnohé. Narace Bolavé je neskutečně osobitá a podivuhodně smývá hranice mezi reálným a magickým. U většiny postav bezpečně víte, že máte pevnou půdu pod nohama, ale jakmile dojde na Hanu a její rodinu, už není tak jednoznačné, kde si zrovna stojí. Je tohle ještě realita? Je to šílenství, nebo jsme ve fantasy příběhu? Kde je ta hranice? A já mám za to, že ta hranice tam prostě není – ta je totiž jen v naší hlavě. Zkuste na chvilku odložit provazy, jež vás svazují ve vašem reálném a naprosto čitelném světě, a ponořte se do proudu řeky a nového příběhu z pera české autorky, která ví, jak vás rozjitřit.... celý text
Vyznání Frannie Langtonové
2020,
Sara Collins
Frannie nedostala moc příležitostí k tomu, aby svůj život řídila sama – a začalo to vlastně už jejím narozením. Dnes, kdy stojí přes londýnským soudem a čelí obvinění, že jako sloužící zavraždila svého pána i paní Benhamovi, už jí nezbývá nic jiného, než aby svůj příběh vypověděla. To je tedy Vyznání Frannie Langtonové. Narodila se na Jamajce. Zdálo by se, že jako mulatka měla vlastně štěstí, když nemusela dřít na plantáži a už jako dítě se dostala k posluhování v domě pana Langtona. A co víc: dokonce se jí tam dostalo té výsady, že se naučila číst a psát! Jenže ačkoli si čtení nesmírně zamilovala, gramotnost jí přinesla i mnoho temných chvil. Jestli Frannie za něco cítí vinu, tak právě za tohle. A kdyby ji Panibella nenaučila číst, nikdy by k ničemu takovému nedošlo… Langton Frannie nakonec zavezl do Británie, kde ji nechal u Benhamových. A tak začala sloužit jim. Nechtěla to, ale bylo rozhodnuto za ni, jako již mnohokrát dříve. Postupně si však paní Benhamovou oblíbí a zdá se, že ona ji také. A jak by Frannie mohla zabít někoho, koho milovala? Černoška (nebo jako v tomto případě mulatka) v Británii 20. let 19. století mohla být vlastně jen služkou nebo prostitutkou – na tom ani fakt, že umí číst a psát, nic moc nezměnil. Ostatně postavení žen bez ohledu na barvu jejich pleti bylo tehdy obecně nevalné a tak sledujeme, že ani dobře si žijící paní Benhamová za sebe zrovna moc sama rozhodovat nemůže. Kniha je rasismem a genderovou nerovností stejně nasáklá, jako z ní čpí laudanum. Cítila jsem bezmoc a měla jsem chuť profackovat asi polovinu postav. A nejhorší je, když vás postava štve a zároveň víte, že přesně tak se lidé tehdy chovali. Můžeme se utěšovat, že dnes žijeme v jiném světě, přesto bychom neměli na minulost zapomínat. A je fajn, když nám to někdo v pěkném beletristickém podání naservíruje.... celý text
Divoká pustina
2020,
Gary Paulsen
Taková další jednohubka. Aljaška mě neskutečně láká, takže pokud se kniha odehrává právě tam, má velkou šanci, že po ní sáhnu. Děj Divoké pustiny (v anglickém originále se kniha jmenuje „Woodsong“, což je tedy rozhodně výstižnější) vás zavede do v aljašské přírody až na posledních stranách, ale to asi není moc podstatné. Gary Paulsen se coby bývalý lovec stal zajímavým způsobem člověkem s úctou k přírodě – přes své psy. Ty si pořídil, aby zvládl kontrolovat pasti, jež kladl. Prodával totiž kůže zvěře, kterou chytil. Pak se však od přírody a tažných psů začal učit. Zjistil, že jsou inteligentní, dokonce i že mají smysl pro humor. A když jsou tací psi, proč bychom si měli myslet, že takových kvalit nedosahují třeba i jeleni? A co veverky, kuny a další? A tak Gary odložil pasti a začal se psy trénovat na závody psích spřežení. Závěrem knihy pak popisuje, jaký pro něj byl jeho první závod Iditarod, který se každoročně koná právě na Aljašce. Krátká kniha však nenabízí jen popis průběhu iditarodského závodu. Paulsen sdílí i spoustu zajímavých historek o tom, co zažil při svých několikadenních cestách zasněženou minnesotskou přírodou, včetně mnoha tajuplných příběhů z putování nocí. Celkově sice nejde o velkou literaturu, přesto jsem se zase něco nového naučila. Zajímavost navíc: Závod Iditarod se jezdí na památku událostí roku 1925, kdy v Nome na Aljašce vypukla epidemie záškrtu. Město však nemělo léky, aby se s epidemií popralo, a tak bylo třeba je dopravit z Anchorage. Protože povětrnostní podmínky neumožnily jeho dopravu lodí či letadlem, museli situaci zachránit psi – lék byl do Nome dopraven pomocí štafety psích spřežení.... celý text
Město světla
2020,
Andrés Barba
Tenoučký román, který jsem si ale musela postupně dávkovat. Město světla je kniha zajímavá hned z několika důvodů. Sám příběh o skupině dětí, jež se náhle objeví v jihoamerickém San Cristóbalu, je velmi zajímavý. Tyhle děti tu nejprve jen žebrají, pak si sem tam něco ukradnou, postupně však ve svém chování víc a víc přitvrzují. Jejich jednání se dospělým nedaří pochopit, a to nejen proto, že ty děti mluví vlastním jazykem, nemají dokonce ani žádného vůdce, přesto se chovají organizovaně, navíc každou noc někam mizí, aby se zas ráno do města sevřeného pralesem vrátily. Občanům města jsou každopádně stále více trnem v oku, nikdo však netuší, co si s nimi počít. Jedinými, komu se s nimi podaří navázat aspoň nějaký kontakt, jsou opět jen děti, tedy děti obyvatel San Cristóbalu. Velmi zajímavý je však i styl vyprávění. Příběh nám podává jeden z představitelů vedení města, a to s odstupem dvaceti let po klíčových událostech. Spoiler, jak to celé dopadne, najdete už na prvních stranách knihy, přesto chcete vědět, co všechno k tomu vedlo. Hutnou atmosféru přitom ještě více sytí tropické dusno a pečlivě odvažované dávky napětí a nových informací, které nám autor postupně servíruje. Ačkoli se jedná o čistou fikci, vypravěč nám své vlastní vzpomínky prokládá úryvky z tehdejšího tisku, různých později publikovaných esejů a odborných studií, jež se fenoménem těchto dětí měly zaobírat. Zamýšlí se nad tím, jak snadné je odlišovat neustále „naše hodné děti“ od „těch ostatních“, ale také fenoménem dětské nevinnosti a představy, že kriminalita dětem prostě nemůže být vlastní. Andrés Barba je španělský spisovatel, který je na domácí půdě velmi oceňovaný, Město světla je však první jeho kniha, která vyšla v češtině. Nelze než doufat, že se nám brzy dostane i dalších překladů autorova díla.... celý text
Noci běsů
2020,
Kateřina Šardická
Páni! Právě jsem to dočetla a nedá mi to, abych se s vámi hned nepodělila o svůj zážitek, i když si obvykle své hodnocení promýšlím déle. Tentokrát mě však kniha tak nadchnula, že nemůžu jinak, než se do toho dát ihned. Ocitáme se v blíže neurčité době na jakési vesnici, kde každý o všech snad všechno ví a nic si nenechá ujít, přesto je cítit, že pod tím vším leží nějaké to tajemství. Poté, co se před dvanácti lety z uzavřeného pokoje školky ztratily čtyři děti, se náhle tři z nich vrací domů. Nic si nepamatují a ne ve všech případech je doma čeká vřelé přivítání. A proč se nevrátil i Max, který byl tím čtvrtým ztraceným dítětem? Kateřina Šardická sepsala velice poutavý fantasy příběh, do kterého zakomponovala mnohé ze slovanské mytologie. Napětí vám dávkuje postupně, až jste před koncem už jako struny a čekáte, kdy to všechno praskne a jak to dopadne. Zároveň se musí nechat, že jsem tu snad ani jednou nezažila takový ten pocit, kdy je mi jasné, jak se to bude odvíjet dál – děj umí překvapit a vypravěčka vás stále nechává v nejistotě, jak a jestli vůbec hlavní hrdinka situaci zvládne. Po nějaké té knize Kateřiny Šardické určitě v budoucnu zase ráda sáhnu! Hodí se ještě pochválit skvělé ilustrace a úžasnou obálku knihy, jež jsou prací Štěpánky Coufalové. Chcete-li si na podzim užít mrazivé zimní čtení, rozhodně Noci běsů doporučuji. PS: Jako dítě mě babička taky strašívala klekánicí – tehdy jsem se nebála, ale dnes bych se na to po přečtení této knihy možná i dívala jinak...... celý text
Pačinko
2019,
Min Jin Lee
Docela přicházím na chuť literatuře z (a o) východu a tak jsem tentokrát ochutnala Pačinko. Hlavní hrdinka Sundža je sice negramotná a život pro ni není zrovna procházkou růžovým sadem, ale umí bojovat a pro svou rodinu by udělala vše. Postupně pak sledujeme osud nejen Sundžy, ale i jejích potomků. Žít jako Korejec v zemi vycházejícího slunce není zrovna med, Japonci se mají (nebo minimálně měli) k lidem z Koreje podobně, jako mnozí Češi k Romům – opovrhují jimi, bydlení jim nepronajmou, nezaměstnají je. A jedním ze způsobů, jak se uživit, je pak pro Korejce byznys spojený v pačinkem. Provozují tedy pačinko herny, v nichž se dá prohrát hora peněz v naději, že jednou se osud obrátí. Jenže i když tohle podnikání několika Korejcům přinese docela pohádkové jmění, neznamená to, že je jako bohaté Japonci konečně přijmou. Pačinko totiž bývá spojené také s jakuzou, a i když má Sundžina rodina čisté svědomí a drží se svých morálních zásad a křesťanských hodnot (ano, i náboženství hraje v románu svou roli!), v očích ostatních je toto propojení nezpochybnitelné. Navíc někde v pozadí je stále Ko Hansu, který toho o všech ví až příliš mnoho a stále se kolem Sundžiiny rodiny motá. Kým vlastně je? Sága o Sundžině rodině mě naprosto nadchla, takže jsem těch necelých 500 stran docela zhltla. Je to čtivé a autentické, autorka umí vývojem děje překvapit, používá odkazy na skutečné události, čerpá ze zkušenosti těch, co zažili život cizince v Japonsku. Především Sundžu a její dva syny jsem si neskutečně oblíbila a fandila jim. Min Jin Lee je nijak neidealizuje, nechává je učit se z vlastních chyb i chyb svých předků, pracuje i s jejich naivitou. A v jednom případě mě autorka velmi ranila – to když mi necelých 100 stran před koncem vzala mého oblíbence ve chvíli, kdy se zdálo, že vše už bude dobré! Uf… Každopádně hodnotím plným počtem bodů a vřele doporučuji k přečtení!... celý text
Divoký kosatec
2007,
Louise Glück
Poezie Louise Glück je velmi lyrická a skrze její básně promlouvají lidé, příroda i Bůh. Básnířka dává hlas rostlinám ze své zahrady a pracuje s časem, zjevně fascinována jeho přirozeným koloběhem – od jara po zimu, od rána do noci. Obrací se také k Bohu, jehož oslovuje, ale také ho skrze své básně nechává promlouvat k ní samotné a tím i ke čtenáři. Zajímavá je i formální stránka tvorby Louise Glück. Její básně jsou minimalistické, místy až strohé, zcela prosté jakýchkoli vzletných výrazů. Nebojí se vracet stále ke stejným tématům, ale dávat jim pokaždé trochu jiný nádech. Stejně tak bez váhání pojmenovává třeba i devět básní jedním a tím samým názvem. A jak už je pro moderní poezii přízračné, a v jejích verších byste zbytečně hledali rým Hodí se zmínit, že Louise Glück je vedle Nobelovy ceny držitelkou i řady dalších ocenění, konkrétně za tuto sbírku básní například získala Pulitzerovu cenu. „Jen jsme vytušili, že není lidskou podstatou milovat pouze to, co lásku oplácí.“... celý text
Úterky s Morriem aneb Poslední lekce mého učitele
2012,
Mitch Albom
Úterky s Morriem jsem si vybrala do čtenářské výzvy a bála jsem se, že to bude kýč a budu se s tím trochu trápit, naštěstí to tak nedopadlo. Skutečný příběh o tom, jak se profesor sociologie Morrie Schwartz potýkal s postupující amyotrofickou laterální sklerózou (kterou trpěl např. i Stephen Hawking), je jímavý, ovšem nikoli patetický. Po letech se s ním v době, kdy se už nemoc blížila k osudnému konci, opět začal vídat jeho student. Tím byl Mitch Albom, autor této knihy. Mitch s Morriem v posledních asi třech měsících strávil každé úterý, kdy spolu mluvili o věcech, jež jsou v životě zásadní – Morrie tak svému nejoblíbenějšímu studentovi dával poslední lekce svého života. Už je to dávno, co se ke mně dostala kniha Čtyři dohody (od Dona Miguela Ruize) – byla jsem z ní tehdy otrávená, protože mluvila o krásných a důležitých věcech, ale takovým způsobem, že mě to rozhodně nemohlo oslovit. Vše se stále dokola opakovalo (jako bych byla malé dítě, které to nepochopí napoprvé…), nemělo to pořádný rámec a vlastně by bohatě stačilo si přečíst ony podstatné body, jež byly vyjmenované na obalu knihy, aby ke mně to poselství knihy doputovalo. Úterky s Morriem přinášejí velmi podobné poselství, ale zde jsou součástí většího příběhu, který je lidský a plný odpuštění a smíření se životem. Určitě to ani tak není kniha pro každého, ale mě to přineslo poklidné počtení. A když nad tím tak přemýšlím, podobný typ čtení je vlastně na podzim skoro ideální. =)... celý text