Stammel
přečtené 754
Noc nic nezadrží
2012,
Delphine de Vigan
Vyprávění o historii autorčiny rodiny mě rychle vtáhlo. Bavil mě na tom střet tragických událostí se zdánlivě nezlomnou vitalitou a živostí Poirierových (tedy hlavně autorčiných prarodičů). Zajímavé bylo sledovat postupný rozmach duševních chorob v další generaci a dumat nad tím, odkud se vlastně vzaly. A ačkoli obvykle nemám rád, když spisovatel komentuje průběh psaní knihy, v tomto případě to dávalo velmi dobrý smysl. Autorka totiž jako první člověk v rodině osud svého rodu jen trpně nepřijímá, ale pokouší se s ním poctivě vypořádat - se všemi nezhojenými jizvami a bolestmi. Díky tomu "rozhýbává ledy" nejen v sobě, ale i v dalších příbuzných a potažmo také ve čtenáři. Převážně popisnou knihu tyto osobní kapitoly pozvedají z pasivity vůči životu a zároveň tvoří silnou pointu celého příběhu. Smůla je, že vše podstatné se řekne a do sebe zapadne nedaleko za polovinou knihy. Poslední třetina je pak již jen nezáživným, opakujícím se popisem, který nesděluje nic nového. Tenhle nudný dojezd knize dost uškodil.... celý text
Zapadlí vlastenci
1965,
Karel Václav Rais
Na Zapadlé vlastence jsem se dlouho těšil a byl na ně zvědavý. Teď, když jsem se k nim konečně dostal, mně mnoha věcmi udělali radost a zároveň mě mnoha věcmi naštvali. Je to kniha s krásným jazykem, střídajícím Raisovy možná až moc elegantní popisy a jadrné krkonošské / jizerskohorské nářečí. V mluvě rázovitých osob a osůbek jsem si liboval i proto, že se povedlo Raisovi své postavy vykreslit hodně živě. Charaktery jsou výrazné, snadno jsem si k nim našel vztah a se zájmem sledoval jejich život. Obzvlášť, když mnozí z nich jsou lidmi, které bych sám chtěl v životě znát! To se týká především hypersympatického, bodréh faráře Stehlíka. Zaujal mě také citlivý vhled do duše mladého introvertního učitele Čermáka, jehož vztah s Albinou mě (do jisté chvíle) upřímně dojímal. "Do jisté chvíle" píšu proto, že i když mám v sobě kus sentimentu a jsem za to rád, vadilo mi, že milostná dějová linka knihu nakonec pohltila. Dokonce nejen, že z děje vytlačila vážnější témata, ale sama se rozmělnila v celkem plytkou červenou knihovnu. Můžou za to hlavně milenci, kteří už postupně nedělají nic jiného, než že se strachují o to, zda je ten druhý ještě má rád a jejich hloupý citový stihomam se tak bohužel postupně stane hlavní náplní knihy. V tom se trošičku zračí i druhý důvod, proč mě kniha provokovala, a to je to slavné vlastenectví. Pominu, že se v Pozdětíně a jeho okolí o národní hrdosti a podobných věcech neustále pateticky básní, aniž by padl jediný argument pro jejich smysluplnost. To nakonec mohou zastoupit samy ústřední postavy či popis tísnivých etnických poměrů. Horší mi přijde něco jiného. Rais velmi dobře vidí problematickou stránku celé věci, a tou je všudypřítomné "čecháčkovství", český oportunismus, poddajnost, lenost, plané pozérství... to, že skuteční vlastenci jsou vlastně luzný společenský okraj a jejich sny o kulturním národě vůbec neodpovídají pakulturní realitě. Vidí to, ale netroufne si to nazvat zostra a zpříma. Natož z toho vyvodit klíčovou otázku, jestli má vůbec smysl český národ obrozovat. Tam, kde by měl o vlastenectví myšlenkově bojovat, ustrašeně utíká k slepému řečnění o věčné slávě Čechů, blablabla. Jistě se dá pochopit, že ještě na konci devatenáctého století, kdy kniha vznikla, se češství takto nekriticky vnímalo všeobecně. Ale velký spisovatel by měl podle mě vidět dál, než jeho okolí. A když vidí, nebát se o tom, co zahlédl, podat upřímné svědectví. K tomu má ale měkkoučký a opatrný Rais bohužel trochu daleko. Ale přes všechno mé prskání je to kniha, která se dobře čte, která podává sugestivní obraz horského venkova, která nabízí inspirativní postavy... a která je vůbec docela fajn. Navíc mě vyprovokovala nejen k brblání, ale k důslednějšímu zájmu o české obrození, takže jsem se díky ní konečně vrhnul na tolik odkládaného Vladimíra Macuru. Ale to už je jiný příběh...... celý text
Hanuman
2009,
Svatopluk Čech
Skladba, která mě neskutečně bavila, a to v až překvapivě velkém množství svých rovin. První je nápaditý, sugestivní jazyk, jímž ožívá asijská džungle temnou, divokou, exotickou, vzrušující nádherou - a který zároveň dovede být neskutečně ironický, jízlivý a kousavý tam, kde od popisu prostředí přechází k popisu dění. Čímž se dostávám k rovině další, asi nejdůležitější. Tou je geniální bajka-podobenství o lidských mravech. Hanuman do své opičí říše zavádí evropskou kulturu a stává se tyranem etikety. Čech na opičácích v celé své obnaženosti ukazuje, jak snadno se může kultura vyprázdnit, pokud je povrchně a plytce kopírována, pokud se stává pózou beze smyslu. Nad knihou se dá více než dobře přemýšlet o tom, v čem spočíá rozdíl mezi autentickým životem a odvozeninou, případně proč má smysl usilovat o to první a jak. Čech samozřejmě satiricky útočí především do vlastních kulturních řad. Geniálně ale také předjímá (i když možná nevědomky), budoucnost mnoha asijských a jiných národů, jejichž elita se jednoho dne vypraví studovat "na západ" a po návratu využije své vzdělání k založení brutálních diktatur...... celý text
Do chladného kraje
1960,
Eduard Vilde
Novela začíná jako zcela předvídatelný sociálně kritický příběh své doby. Kupí obrazy chudoby, beznaděje, nemožnosti slušně žít v obklopení lidmi, kteří se dělí na svině z povolání a na ty zdánlivě počestné, kteří jsou ale v důsledku svině ještě větší. To vše ještě vyostřuje Vildeho emotivita a patrná naštvanost, se kterou svoji dobu kouše jako pes. Dobře napsané, pravdivé... ale nijak objevné. Těch prvních pár desítek stran jsem byl rozpačitý. Ale ouha! O to silněji mě zasáhlo překvapení nad tím, jak nečekaně se příběh začne vyvíjet. Psychologie postav a běh událostí se začíná střemhlav prohlubovat; poseltsví se zdaleka nespokojí s laciným konstatováním, že "svět je zlý a basta". Zápletka je čím dál napínavější a nic v ní není předem jasné - především jak dopadne boj o duši hlavního hrdiny Jaana. Sondy do jeho horečného vědomí v kritických okamžicích jsou sugestivní jako např. u Hamsunova Hladu. Po strhujícím vývoji tu nakonec nic nedopadá jednoznačně či šablonovitě. Spíše s ironickou tragikou jak z antického dramatu spěje k víceznačnému závěru, který je plný štěstí i neštěstí, žalu i naděje, selhání i vytrvání, zlé lidské malosti i nejvyššího člověčenství (úžasná postava Anni). To už je pravda složitější, ale životu mnohem bližší. Pravda, která nevyžaduje od čtenáře (a člověka vůbec), aby jí přijal nebo zamítl, ale pravda, která ho nutí se s ní nějak vyrovnat. A tenhle fascinující emocionální nářez rozhodně čtenáře bez boje nepustí. Estonská literatura po Dvou rodech z Vargamae znovu naplno boduje.... celý text
Dva rody z Vargamäe
1978,
Anton Hansen Tammsaare
Kniha, od které odcházím, stejně jako její postavy z rodného kraje, s bolavým srdcem. Vargamae je statek v bažinaté krajině, která klade velmi tvrdé podmínky těm, kteří by ji chtěli obdělávat. Sem přijíždí mladičký pár plný sil, nadšení a snů o zvelebení svého nového domova. Rámec celé knihy tvoří příběh jejich drsného zápolení s přírodou a se sousedním statkářem při cestě za vydobytím si trochy toho štěstí. Kniha takto vypadá jako prostý vesnický román z doby zhruba sto let staré a jako vesnický román by také byla úctyhodnou. Život na statku je zachycený barvitě, s velkým citem jsou stavěné obrazy přírody - její krásné strany i té kruté, peripetie hrdinů jsou často hořké, ale často i směšné... Je to rozhodně bohatá, vtahující exkurze (alespoň pro člověka, který má k venkovu nějak blízko). Jenže tahle vrstva tvoří u Tammsaareho "jen" řemeslně skvělý základ. Z něj jako z dobře obdělané půdy pak lačně raší něco mnohem vzácnějšího. Něco, co se již netýká vnějšího popisu, ale nitra, hlubiny, smyslu všeho toho dění, které v knize sledujeme. Zdánlivě prostým postavám totiž Tammsaare právem přiznal duši a charakter. Jsou to osobnosti, které vnímají a cítí, které přemýšlí o tom, co se jim děje, které kladou životu otázky a na ně bolestivě hledají odpovědi. Tento jejich vnitřní příběh je pak tím, co tvoří hlavní jádro knihy a z čeho se čtenáři tají dech. Hledání to totiž není snadné a nevede ke snadným odpovědím. A pokud už nějaké snadné řešení některá z postav přijme, můžeme téměř s jistotou tušit, že je to chyba, která se brzy zle vymstí. Vargamae není skrytý ráj, spíše místo, které láme páteře a zatvrzuje srdce. Snadno na své otázky nenalezne řešení ani čtenář, odtud také úvod mého komentáře. Kniha bolí jako bosé nohy na strništi. V těch ranách a v té krvi můžeme ale cítit skutečný, pravdivý život. Zachycený estonským mistrem bez špetky okázalosti nebo intelektuálního eskamotérství, přesto způsobem, který čtenáři otevírá obzory. Takto pokorně a přitom mocnou silou otevírá Anton Hansen Tammsaare svoji vpravdě filosofickou pentalogii Pravda a spravedlnost. Nemohu se dočkat dalšího dílu.... celý text