Stammel
přečtené 754
Vita brevis
1997,
Jostein Gaarder
Rozhodně zajímavý apokryf, skrze který vede Gaarder poměrně ostrou a rozhodně drzou polemiku se sv. Augustinem, jednou z veličin filosofického a církevního světa. Velmi pozorně využívá podezřelá nebo prázdná místa jeho Vyznání a konstruuje z nich historii, která se stává opěrným pilířem pro výpad proti Augustinovu asketismu a pohrdání vezdejším světem, především pozemskou láskou (duševní i tělesnou). Hodně přitažlivá je také volba hrdinky, tedy Augustinovy někdejší snoubenky, zapuzené ve prospěch ultraortodoxní víry. Její příběh je rozhodně působivý a tvoří silný kontrast vůči příběhu Augustinovu, psanému z pozice mužské světovládné hegemonie. Úctu k fiktivní autorce dopisu vzbuzuje to, jak se Florie dostala ze zavrhnutí a chudoby až k prvotřídnímu vzdělání, díky kterému mohla na Augustinovy poněkud fanatické pozice zaútočit. A její obhajoba života na zemi nejde vůbec špatnou cestou. Já jí rozhodně fandil, protože hledat boha v radikální askezi zdá se mi pitomé. Jak říká Florie (volná parafráze): Bůh stvořil život a pohrdat životem při hledání Boha je kravina. Bohužel tak v půlce se Florie (resp. Gaarder) asi vyčerpá, nebo co, a místo aby polemiku dále rozvíjela, začíná pouze znovu a znovu opakovat už jednou napsané. A opakuje to tak urputně, že už to člověku leze krkem. Ze 150. zmínky o líbání vlasů jsem skřípal zubama. Fakt. Gaarder by při tom byl schopný jít ještě hlouběji, gradovat literárně i filosoficky a zachovat si přitom srozumitelnost a eleganci. Je proto škoda, že tak krásný nápad nedotáhl a výsledek zanechal doslova polovičatý. Což nic nemění na tom, že knniha je to myšlenkově dost podnětná. Může dobře, obzvláště mladému člověku, pomoci zorientovat se v problematice lásky a vztahu vezdejšího světa s tím, ehm, "nebeským". Byť jen na úrovni beginner.... celý text
Šedé duše
2010,
Philippe Claudel
Je mi z toho ouzko, hlavně kvůli nadšeným komentářům kolegů (fakt mě mrzí, ře s Cinefobem se tak často neshodneme), ale kniha mě dost zklamala. Unavuje mě, když nenecházím žádnou odpověď na otázku "proč bylo toto napsáno" a přemáhají mě pochybnosti o tom, jestli by vlastně odpověď znal sám autor. Kniha je krátká, má detektivní zápletku, a přesto je hrozě vleklá. Claudel přivádí na scénu postavu za postavou, každé věnuje pár odstavců popisu a pak ji většinou z příběhu zase vypustí. Stále se tak sbírají nové a nové informace a žádný z motivů se ne a ne převalit do skutečného děje. Jako by Claudel zapomněl, že má zápletku, kterou by měl rozvíjet. Strojené mi Šedé duše přišly dějem i jazykově. Minimalismus Claudelovi svědčí, malé črty mu jdou hezky - to je vidět na Vnučce pana Linha. I zde se najde série zajímavých portrétů (i když u padesátého už jsem úzkostně doufal, že další postava se již neobjeví - marně). Když se ale u něčeho nebo někoho zdrží déle, je bezradný a jen opakuje dříve řečené až do úmoru (neustále ty samé poznámky o válce a vztahu k ní, opakování charakteristik atd.) Claudel čtenáře neustále upozorňuje na to, že válka je taková, vypravěč se cítí tak a tak, život je krušný, prázdnota bolí atd. atd. Nic z toho ale skutečně v knize neukazuje, neztvárňuje. Mluví o tom, ale zažít nám to nedává nebo dát neumí. Velmi podivné a násilné mi přišly i pokusy o metafory či přirovnání. Smysl příběhu mi tedy jak vidno unikl. Po dočtení jsem byl dost rozpačitý také ze samotného vypravěče. Uťáplý, rezignovaný chlapík, který se dlouhé roky pídí po pravdě o tajemné vraždě... se totiž vůbec ničeho nedobere. Nedozví se na konci nic, co by vneslo do příběhu jakékoli světlo. Jeho obsese mi přišla nesmyslná (i když Claudel neustále opakuje, jak hrooozitánsky důležitá je - proč, to mi vysvětleno nebylo) a nechápu, proč si autor myslel, že by jí čtenář měl věnovat pozornost. Námět je tedy zajímavý: vražda malé holčičky v atmosféře války. Jenže zpracování ani nebaví, ani nesleduje nějakou uchopitelnou myšlenku. Celá kniha vyznívá do ztracena. Asi si dovolím tvrdit, byť s ostychem, že je to kniha špatná.... celý text
Mindaugas
1978,
Justinas Marcinkevičius
Velevážený kolega Glyp mi tohoto autora doporučil jako litevského Shakespeara a já mu musím dát za pravdu. Historické téma M. rozvíjí s takřka romantistní emotivností, ale zároveň intelektuálně. Dramatický příběh vypráví o knížeti, které se pokusilo sjednotit litevské rody, ale korupce moci jeho původně bohulibé záměry čím dál více zbarvuje krví. Mindaugas si na jednu stranu uvědomuje, že se stává tyranem. Na druhou stranu ale vidí dost důvodů, proč svoji duši pro politické záměry obětovat. Jsou to důvody dobré? Je to rozpolcený tragický hrdina, nebo psychopat? Nebo je to, co páchá, jen zcestné zvěrstvo? Jaká morálka platí pro vládce? Za jakou cenu je možné realizovat politické ideály? Zajímavě, přezajímavě se Marcinkevičius ptá. Neupadl také do pastí, kterých jsem se bál: především smyčky vlasteneckého patosu. Autor je naopak vůči národní minulosti velmi kritický a nesmlouvavě polemický, což je sympatické. Mindaugas je pokrevně zpřízněný s MakBethem, ale uchovává si osobitost a svébytnost. No a plusem je také to, že se můžeme ponořit do fascinující litevské historie, k čemuž se věru mnoho příležitostí nenabízí.... celý text
Asfalt
2009,
Štěpán Kopřiva
Hehehe, to byla slastná jízda! Kulhánka mám rád, ale Kopřiva ho - byť jsem si to dlouho nechtěl připustit - předčil. Mám pocit, že jeho pulpuvý svět má soudržněji a citlivěji vystavěná pravidla tak, aby si mohl dovolit přitvrdit na maximální míru a příběh stále fungoval bez křeče a v jistém slova smyslu "přirozeně". A to autor "míru" rozhodně nedrží na uzdě. To ani v nejmenším. Snad jen konec byl už trochu přepálený, jinak se mi zdála žánrová čistota takřka krystalická. Čemuž odpovídala i čistota čtenářského potěšení (porochnění?). Postavy byly velmi dobře udělané a především nečernobílé a vyvíjející se. Zamiloval jsem si je velmi, velmi snadno. I když mě mrzelo, že někteří členové komanda byli spíše stafáž a moc prostoru se jim nevěnovalo. Vynahradily to ale dramaticky napsané postavy vedlejší. Karen, Blixt, nebo i tragikomický mstitel major Sytry. Chytré byly i dějové zvraty, pro mě často velmi překvapivé a rozhodně se vymykající obvyklým dějotvorným klišé. Vycházely totiž z důsledně sledované psychologie postav a jejich motivací, která je asi největším Kopřivovým trumfem. Dělá příběh nejednoznačný a napínavý do poslední chvíle. Především se mi ale líbil Kuffenbachův přístup "kašlu na všechny vaše rádobychytré povýšenecké kecy a finty, prostě to do vás, vy hajzlové, našiju". Viďte, Pane Pudink? Tenhle nadhled nad strojenými autoritami a jejich malichernými mocenskými hrami si získal mé duchovní sympatie. Kierkegaard by měl z této knihy pro její filosofii přímočarosti radost. A ten jazyk! Když jsem si četl poprvé komentář Lully, přišel mi ujetý. Ale teď už ho zatraceně dobře chápu. A to jsem heterosexuál. Kopřiva má češtinu v krvi, užívá si ji a hraje si s ní s naprostým přehledem a chutí, včetně nápaditých a vtipných metafor. Mrazivé jazykové blaho. Humor je, jak už jsem napsal několikrát, chytrý. Pramálo laciných fórů, ale vypointované dialogy, originální gagy potutelný sarkasmus. Chechtal jsem se takřka nonstop a slzu zamáčkl jen když jsem si uvědomil, že takovou kopu vypečených hlášek si nemám šanci zapamatovat navěky, což bych si moc přál. Doktor "koukej jak na tebe valím cizí oční bulvu" Holofaust rules! Nabroušená polní lopatka jakbysmet! (doufám, že můj terapeut tuhle knihu nečetl, abych mu nemusel vysvětlovat, proč je mojí oblíbenou postavou ten největší magor) Mám z Asfaltu nefalšovanou radost.... celý text
Serena - Když žena touží po moci
2010,
Ron Rash
Román ze zajímavého prostředí horské dřevařské společnosti. I když je jeho téma bezohledného drancování přírody vysoce aktuální, nevyklubal se ze Sereny zrovna společenský román, jak jsem očekával. Rash docela sympaticky obrazně (třeba to, jak si příroda čím dál krutěji bere chudáky dělníky) rozvíjí obraz zkázy a má nevtíravý, leč jasný názor na následky ničení přírodního bohatství. Dramatické těžiště knihy přesto není v myšlenkové rovině. Serena je totiž hlavně napínavým a docela drsným thrillerem. Postavy nejsou nijak zvlášť rozpracované a neřeší více méně žádné vnitřní konflikty. Včetně hlavní "hrdinky", která snad psychologii ani nemá, ale je spíše jakýmsi démonem (tedy ne doslova). Nakonec se nedozvíme nic ani o její minulosti a její jednání vlastně vůbec nemůžeme posuzovat nějak psychologicky. Je spíše literární archetyp, než živoucí osobnost. Spíše než o přírodu se tu tedy se Serenou bojuje o přežití. A boj je to rozhodně napínavý. Nejlidštěji tak vlastně působily postavy vedlejší, a to Snipes (jeho myšlenkové výlevy měly v sobě hřejivý humor) a jeho dřevařská parta. U nich jediných jsme mohli skutečně pozorovat, jak události kolem sebe vnímají a jak o nich přemýšlejí. Ovšem s tím, že po celou dobu nezasáhnou do děje a poskytují komentář jaksi z odstupu. Takže jsem sice dostal něco jiného, než jsem očekával, ale spokojený jsem. Protože chytrý trhiller s krásnými popisy přírody a drsné práce dřevorubců, rozhodně nepokládám za zbytečnou četbu. Dojem kazila jen nedůsledná redakční práce, která nechala v textu chyby, včetně záměny jmen nebo nejasných momentů, kde postava "jde" z kopce a dolů "dojede" na koni. Poněkud to mátlo představivost, ztěžovalo orientaci a krapet ztížilo i ponoření do děje.... celý text
Píseň o Bernadettě
2007,
Franz Werfel
První, co mne na této knize zaujalo, bylo Werfelovo obrovské osobní zaujetí pro Bernadettin příběh. Už jen jeho schopnost zamilovat se do křesťanského světce, byť sám byl Židem, je krásná. Ukazuje, že co je skutečně dobré, překonává jakékoli hranice odlišnosti a může promlouvat k životu kohokoli. Co mne zaujalo jako druhé, byla obrovská škála skvěle prokreslených postav. Werfel byl neuvěřitelný znalec lidí a v této knize dokázal s velikým vhledem a empatií zachytit duše a myšlenky mnoha typů lidí. S Lurdským zázrakem se tu vyrovnávají chudí, bohatí, sobečtí i přející, intelektuálové i prostí sedláci, politici i kněží... zkrátka celá společnost. Každému se podivuhodné události do krámu hodí, nebo spíše nehodí jinak, a každý k nim tedy jinak přistupuje. Na každém ale Werfel odkryje něco z věčných lidských vlastností, dobrých či nepěkných. Tolik štiplavého poznání o lidech bych neshromáždil za celý život, natož v jedné průměrně dlouhé knize. Konečně co mne zaujalo úplně nejvíce, je způsob, jakým Werfel rozlišuje, co je na celém zázraku důležité a co ne. To je ostatně linie, která dává celému příběhu hořkou tragiku. Prostá Bernadetta, oddaná své Panně Marii, dostane dar ukazovat lidem, co to znamená čistě a oddaně milovat. Svojí upřímností a ryzostí mění všechny, se kterými se setká: probouzí v nich svědomí a bezděčně, ovšem mocně hýbe jejich nitrem. V paměti mi uvízla scéna, kdy ji vysoký úředník plamenně obviňuje z podvodu a oportunismu a přitom si postupně uvědomuje, že oportunista je on sám, a že jí závidí, že pro něco tak plně žije, zatímco on jen nechává vlát svůj plášť tam, kam zrovna vane politický vítr. Jenže tento význam Boha jako stavu srdce je postupně překrýván Bohem jako tyrádou. Z Lurd a Bernadetty se stávají atrakce pro davy a hlavně pro církev, která si z nich dělá reklamní trhák. Pod vším okázalým kupčením se ale ztrácí původní sdělení o významu a hodnotě lásky. Což je možné brát jako univerzální podobenství. Kniha tak vlastně není o tom, jestli se zázraky dějí nebo nedějí (to je pro její vyznění zcela šumafuk, stejně jako to, jestli je či není Bůh) - ale o tom, jak nakládáme s tím, co se kolem nás děje. Jestli na tom jen vyděláváme, nebo se tím inspirujeme. A jestli dovedeme opatrovat to křehké, lehko zničitelné, avšak podstatné, co ve věcech kolem nás dlí.... celý text
Vernon Bůh Little
2005,
DBC Pierre (p)
Ta kniha je jako punk na dvou akordech, kterými jsou "peprné vyfuckování všeho kolem v c dur" a "h moll Vernonovy ublíženosti vším kolem". Je to punk, který má šťávu, adrenalin a vypečené hlášky na každé straně... ale pořád jsou to jen dva akordy, které nutně začnou připomínat kolovrátek. Ale jak to často u punkové a podobné hudby bývá, kdesi mezi záměrně banálními řádky se spřádá nečekaně vážné sdělení, ba poselství. Tady jím je studie pokrytectví a bezohlednosti, s jakými lidé "Ameriky G. W. Bushe" (a samozřejmě nejen jí) pod maskou zármutku zneužívají tragédii k svému obohacení. Pierrova analýza je neuvěřitelně trefná, přesná a dotažená do detailů. Ze zdánlivě absurdních událostí, jako je například výroba reality show z poprav odsouzených vězňů, mě mrazilo. Jsou to sice události literární, nicméně ve své podstatě pravdivé. Fungují precizně podle zvrácené logiky, která je v našem světě jako doma, a kterou DBC umí s milimetrovou přesností odhalovat. Zdánlivě je Vernon Bůh Little součástí vlny brutální a krvavé společenské kritiky, která zaplavila současné umění. Na rozdíl od intelektuálních konstruktérů a teoretiků společenského úpadku a skepse (kteří jsou otravní a je jich otravně mnoho), DBC Pierre planě nešpekuluje a cynicky nemachruje tím, jak odhalil všechnu bídu vesmíru. On si peklem tohoto světa prošel, skutečně ho zná a dovede ho poctivě zachytit. Včetně úcty k hodnotám, o které navzdory své zkušenosti usiluje. Všimněte si, že tak to bývá docela často. Nihilisté jsou většinou ti, kdo o utrpení jen filosofují. Ti, kdo jím prošli, obvykle naopak získají sice bolestivější, ale zato uctivější vztah k životu a jeho ceně. (Doporučuji si někdy udělat dovolenou na psychiatrii, uvidíte sami). Všimněte si také, že čím více hodnot autor ctí, tím palčivěji se jeho kritika zla prohryzává do čtenářovy duše. Kritika nihilistů bývá chladná, lhostejná a ve většině ohledů neispirativní. Je spíše myšlenkovou hrou, nikoli prožitkem celé čtenářovy bytosti. Vernon Bůh Little je naopak prožitkem s takovou intenzitou, která mě v závěru knihy srazila ze židle. Díky vnitřní autorově poctivosti není VBL chytráckým žlučovitým úšklebkem, ale punkovou tragédií 21. století velké síly a ceny. Skvělý generační román, který říká mnoho důležitého o naší době a skrze to i o životě jako takovém. PS. Hlavní hrdina mi typově připomínal ústřední postavu taktéž výborných Zvířetových lidí. Ty knihy jsou si vůbec dost podobné, i když každá vychází z odlišné kultury. Rozhodně doporučuji ke srovnání.... celý text
Hráčský instinkt
2006,
Juli Zeh
Hlubinné ponoření do duše lidí, kterým se daimonion změnilo v démona. Jsem po této knize zase o dost raději, že nežiju pod knutou nihilismu. Je to provokativní kniha v pravém slova smyslu: neslouží k tomu, aby člověk uspokojeně odkýval, jak to zase někdo nandal dnešní společnosti (a že na ní rýpavá Zeh zaslouženě nenechá nit suchou). Je to provokace, která skutečně principielně nasírá, zasahujíc vše hřejivé, co člověk v sobě nese. Brilantní analýza generační skepse, kterou Zeh vrazila pod silný mikroskop a ukázala nám ji v obludném zvětšení. Bohužel má Hráčský instinkt v té úzce zaměřené uber-intelektuální patologii dost těsné hranice. Silně to začíná být cítit kolem poloviny knihy, kdy knize dojde dech. Známe už postavy, jejich myšlenky, jejich zvrácenost, filosofické zázemí příběhu... známe vše a nic moc nového nepřichází. Hrdinové poté, co jsme v první části románu absolvovali velmi podrobnou exkurzy do různých záhybů jejich duší i těl, nemají co dalšího nabídnout, protože se dál nijak nevyvíjejí. Děj se od expozice vleče strnule, jako by byl matematickou rovnicí. Řiďoučké záchvěvy citu tu entropii zvrátit nezvládnou. Konec pak sice opět nabere spád a vtip (hlavně u soudu), ale po těch stovkách stran vaty už mě k novému nadšení pro knihu neprobral. A navíc jsem po více méně překvapivé pointě získal neodbytný pocit, že celá teze, na které počínání "hrdinů" stojí, je šeredně vyumělkovaná. Je zde vidět, jak intelekt dokáže tvořit myšlenky, ale se zplozením živého světa může mít problém. Postavy končí tam, kde končí myšlenková konstrukce. Zůstávají vězni reality příliš umělé a stísněné, ve které se nemůžou pořádně nadechnout a ožít. Celkový dojem z knihy je tak nějak ocelový.... celý text
