Stammel
přečtené 754
Tulení žena / Slaměná židle / Podruhyně: Tři hry o ženách
2005,
Sue Glover
Hutné, hluboké a napínavé drama. Osobitá adaptace legendy o Ondině, zasazená do kulis současného skotského přímoří, drsného až do morku kosti. Myšlenkovou rovinou a básnickým nádechem připomíná nádhernou verzi Giraudouxovu. Glover skrze tajuplnou postavu Rony, dívky z moře, rozvíjí složitost vztahu mezi člověkem, potažmo civiliací, a přírodou. V postavách a mezi postavami je neustálé spalující pnutí mezi usedlostí, řádem a svobodným voláním života žitého až na samu dřeň. Mezi Alexem a Renou, stejně jako mezi člověkem a divokou přírodou, existuje dvojí, bytostně tragický vztah. Složený rovnoměrně z lásky a zároveň boje na život a na smrt. Glover skvěle rozpracovává náročnou psychologii postav a zároveň důsledně pracuje se symboly, metaforami, náznaky. Stejně jako její příběh, i její styl je rozkročený mezi drsným realismem a poetickou mystikou. Jeden z hřejivých důkazů, že současné divadlo může být krásné a chytré. Glover se mi tímto řadí na roveň svého skvělého kolegy Davida Harrowera (např. geniální Nože ve slepicích).... celý text
Silný člověk
1928,
Stanisław Przybyszewski
Strhující thriller o nadaném chlapíkovi, který se hodlá vymknout morálce a dosáhnout společenského úspěchu a moci cestičkami poněkud nepřímými. Drsný děj, ostré zvraty a hlavně Henrikova schopnost manipulovat s lidmi jsou čtivou a mrazivou záležitostí. Przybyszewski je mistr v rokreslování vnitřních stavů a pochodů postav, což je v tomto mravně provokativním příběhu dost cenné. Díky svému jazykovému mistrovství se to navíc dělá pomocí fascinujících expresivních obrazů. Je až neuvěřitelné, jak barvitě a nápaditě dokáže myšlenkové pochody prokreslovat. Obzvláště Henrikovy souboje se svým svědomým, nebo jeho snaha sebe sama z praktických důvodů důsledně obelhat, jsou velmi pravdivé sondy do fungování lidské duše. Je znát, autor že člověku rozumí velmi dobře a své postavy ukazuje ve velké, dramatické rozpolcenosti. Ani hlavní sviňák Henrik nemůže být dokonale oddaný zlu - i on přes všechnu svoji snahu "podléhá" vlivům dobra, které narušují jeho plány. Chvíle, kdy se rozloží takřka mezi dvě osobnosti a vede sám se sebou tvrdé spory, je fascinující. Velmi sugestivně umí autor vystavět i charakterové typy z opačné strany barikády, než jsou jeho hrdinové. Naivisticky čistý kníže je krásně zachycený i smutný příklad ušlechtilosti. Blbé je, že Silný člověk je skutečně silný jen v první ze tří částí. Ve zbytku už se Przybyszewski začíná strašně moc opakovat a točit v kruzích. Jako by byl najednou bezradný a neuměl tématem dál pohnout. Postavy, i ty vrcholně zajímavé, nerozvíjí - místo toho neusátle přichází a odchází z děje někdo nový, dle potřeby. Skvěle vystavěný základ se mu tak postupně rozpadá pod rukama a poutavé postřehy se mezi nezáživnou vatou objevují čím dál řídčeji. Zdá se, že Przybyszewskému více seděly méně rozsáhlé žánry - viz koncentrovaná novela Křik. Přesto, že samotný závěr je skvělý a promyšlený k poctivé, pravdivé pointě, celkově kniha upadá do únavnosti. A taková pecka to mohla být...... celý text
Chůze
2010,
Henry David Thoreau
Thoreau je veskrze sympaťák a Chůze je esej s výborným cílem. Jenže mě strašně, strašně štvalo, jak moc v ní HDT klouže po povrchu. Používá velká slova a bouřlivý patos, ale dost málo argumentů. Nevysvětluje skoro vůbec, proč je jeho náhled na život a přírodu lepší, co tak cenného tedy "chůzí" získáme, své teze nijak nerozvádí... jen halasně vyvolává svůj názor, kupě asociaci na asociaci. Je pak v konečném důsledku hrozně nepřesný a vágní. Myslím, že se dost ztotožňuju s tím, kam Thoreau směřuje a naprosto bych mu fandil. Ale myšlenkově je to od něj bídná práce. Nicméně tu a tam přeci jen uhodí hřebíček na hlavičku krásnou formulací či obrazem, které by se daly tesat. Obzvláště v závěru, který je přeci jen trochu koncentrovanější. "Říkáváme v Nové Anglii, že nás každoročně navštěvuje stále méně holubů. Naše lesy jim nedávají dost žaludů a bukvic. Tak, zdá se, navštěvuje každého dorůstajícího člověka rok od roku stále méně myšlenek, protože háj v našich duších je zpustošen - prodán, aby živil zbytečné ohně ctižádosti, anebo poslán na pilu; už není skoro ani větvička, na kterou by usedly. Už s námi netvoří, ani nepůsobí. Snad za blahodárnější roční doby přelétne přes krajinu naší duše slabý stín, vržený křídly nějaké myšlenky za jejího jarního nebo podzimního stěhování, ale hledíce vzhůru, nedovedeme podstatu myšlenky samé odhalit. Z našich okřídlených myšlenek se stala drůbež - už se nevznášejí do oblak."... celý text
Křik
1978,
Stanisław Przybyszewski
S dekadentem a nihilistou Przybyszewským bych si rozhodně moc nepokecal. Jeho vztah k životu je takřka opačný vůči mému. Přesto ve mě jeho vrcholná novelka Křik vzbudila velký respekt. P. byl totiž za prvé prvotřídní spisovatel, jehož jazyk, překypující trochu halucinogenními, přesto vytříbenými obrazy a metaforami, je čtenářské pošušňání. Za druhé to byl sice podivný, nicméně poctivý myslitel, který uměl své pozice obhájit čestně. Nezůstává na povrchu, ale temným stránkám lidské duše a společnosti hluboce rozumí a dokonce k nim chová lásku, aniž by se v nich nekriticky utápěl. Cítím v tom podmanivou autenticitu fin-de-siécle, žádnou pózu (kterou tolik čuchám u soušasných epigonů tehdejší literární vzpoury). Bylo pro mě nesmírně vzrušující procházet s ním nejzapadlejší Varšavské pajzly, potkávat nejpokřivenější individua... a objevovat jejich podivuhodně osobitou (a vrcholně podezřelou:-) vznešenost, šlechetnost, krásu. Při čtení Křiku jsem si připadal jako při tanci s ďáblem. Jako bych nahlížel do rokle, balancuje na její hraně, kdy je těžké udržet si bezpečný odstup, když ta hlubina tak potměšile pokouší a láká... Tato Przybyszewského psycho-jízda by se dala přirovnat ke zhuštěnému Dostojevskému, především v té koncentraci na složité a divoké vnitřní stavy postav, v náročných sestupech do hlubin duše. Ovšem s tím, že Polák je o dost expresivnejší a nespoutanější. Na jednu stranu to má šťávu, která rozpaluje jak absinth. Na stranu druhou je ale Przybysewského rejstřík o dost užší tím, jak důsledně se specializuje na tu "temnou stranu síly". Dostojevskij přeci jen dokázal duši postihnout v mnohem širší škále odstínů. Celkově se mi zdá Przybyszewský ve své kategorii nesmírně současný a je z něj cítit mnoho vazeb na současnou skeptickou literaturu. Vsadil bych se, že třeba takový Thomas Bernhard ho měl načteného dopředu i pozpátku. Mimochodem, inspirace Munchovým slavným obrazem je velmi, velmi intenzivní. Fandům norského deprivanta doporučuji!... celý text
Konrad Wallenrod
1976,
Adam Mickiewicz
Hodně silný romantický epos. Kromě nádherného a čtivého jazyka je Konrád poutavý také emocionálně nabušeným dějem. Jako romantik samozřejmě Mickiewicz všechny dějové i duševní zvraty pěkně vyhrocuje, ba šponuje k prasknutí, což veršovaná forma ještě podtrhuje. Opravdové žně pro citovou duši. Wallenrodův příběh je dramatický ale i vnitřně. Jeho rozpolcení mezi povinnost vůči okupované vlasti, čest a lásku je poměrně dost drásavé. Uniknout tvrdému údělu nemůže a všechny cesty, které se mu nabízejí, znamenají někoho nebo něco zradit. Je možné v takové situaci zvolit čestně? Je možné některou zradu ospravedlnit? Eticky je to dost provokativní dílko. No a pro milovníky historie je skvělé také dobové zařazení. Litevsko - křižácké války jsou nesmírně zajímavým obdobím, o kterém u nás mnoho nevíme, ačkoli se těchto událostí nikoli nevýrazně účastnil i český živel. Ale mi tu vůbec to Polsko a Pobaltí máme hrozně nedoceněné, což je v mnoha ohledech škoda...... celý text
Tajemství karet
2003,
Jostein Gaarder
Skutečně typický Gaarder. Je znát, že jde o rannější dílko, kde autor ještě hledal svůj styl. Připadalo mi to trochu jako jakási příprava na Sofiin svět. To ovšem berte s rezervou, protože Tajemství karet je i přes Gaarderovu nevypsanost kniha plnohodnotná, ba dokonce výborná. Gaarderova eruptivní fantazie se rozjíždí naplno v rozvíjení dvou paralelních příběhů, reálného a pohádkového, a jejich postupného splétání. Atmosférou mi to chvílemi připomínalo - a to může být překvapivé spojení - Murakamiho Kafku na pobřeží nebo Harboiled wonderland. Gaarder je ovšem "západnější" v tom, že jeho myšlenky a motivy jsou ostré, důsledně dotažené a propracované. To je také hlavní devizou knihy. Chvílemi jsem se totiž hodně bál, jestli příběh nebude až příliš překombinovaný a nerozpadne se mi pod rukama. Nakonec ale do sebe vše velmi dobře zapadlo nejen dějově, ale především myšlenkově. Obzvláště se mi líbil důraz na to, jak lidský život překračuje smrt myšlenkou a zůstává zachován v duševní práci dalších generací. Ostatně, co jiného dělá Gaarder, než že sám takto zachovává při životě sokratovský filosofický odkaz? I on je jedním z těch Žolíků, kterých se vždycky pár najde, aby provokovaly a trápily naše líné duše, zapomínající na zázračnost života. Tajemství karet je dalším cenným poselství o cestě za filosofickým životem se široce otevřenýma očima. Těma na hlavě i těma v duši.... celý text
Mefisto
2008,
Klaus Mann
Je zajímavé, jak Klaus píše úplně odlišně než jeho otec. Žádná uměřenost, ale divoká expresivita; žádná jemná ironie, ale jízlivé plivance do ksichtu vší blbosti; žádná psychologická drobnokresba, ale břitké karikatury. Takový je Klaus Mann v Mefistovi. Co ovšem po otci rozhodně podělil, je přesnost. Celý ten groteskní příběh totiž podává stylizovaný, ale výstižný portrét nástupu hitlerismu, včetně celé palety charakterů, které se s touto nešťastnou dobou vypořádávají. Tey přesněji řečeno v ní různými způsoby selhávají. Od oportunních bestií až po smutnou postavu dýchavičného herce, ublíženého chudáka s upřímnou vírou v to, že nacionalismus nastolí na světě spravedlnost. Toho zničí pozdní prohlédnutí, že je to celé jen bizarní mocenská fraška ambiciózních hovad. Mechanismy tyranie a její hnijící podstata jsou Mannovými zběsilými tahy načrtnuty výborně. No a hlavní "hrdina" Hofgen, slepě a trochu tupě prodávající své geniální nadání zlu, to je dokonale nadčasový typ duševní kurvy.... celý text
Umírala mladičká
1946,
Frans Eemil Sillanpää
Velmi zvláštní, náročná, ale silná čtenářská výzva. Názor na knihu se mi v průběhu čtení několikrát zásadně proměnil. Není totiž tak úplně snadné odhalit, kolik autorových myšlenek se skrývá mezi řádky a co všechno jimi chce říci. Sillanpaaův styl je totiž velmi lyrický a atmosférický. Má virtuozní cit pro vykreslení určitého detailu, skrze který skvěle vystihne podstatu určité situace, aniž by ji musel zdlouhavě popisovat. Kniha je díky tomu nesmírně intenzivní, a to i přesto, že samotný příběh je v zásadě velmi prostinký. Jeho hloubka ale spočívá právě v citlivosti, s jakou se snaží autor tuto prostotu a její bohatost zachytit. Sillanpaa totiž nepíše o smrti, jak by se mohlo z názvu knihy zdát. Smrt je tu jen rámcem ke zkoumání života a jeho ceny. Zvolený básnivý styl i prosté venkovské prostředí pomáhají citlivě zachycovat, čím život je, čím se projevuje, z čeho ho cítíme, z čeho na nás dýchá. Je to rozhodně od Sillanpaa poctivá, odpracovaná a sympatická snaha. Přesto jsem měl o výsledku vážné pochybnosti. Nepřišel mi dost přesvědčivý. Jako by všechny pokusy dostat se tématu na dřeň o chlup, ale přeci jen nemohly zasáhnout do černého. Problém jsem měl také s hlavní postavou, mladou Siljou. Dráždilo mě, že mnoha situacemi procházela strašně pasivně, odevzdaně, že nechala osud, aby si s ní dělal, co chce. Bavilo mě vlastně víc vyprávění o Siljiných rodičích než o ní samé. Byla pro mě příliš mlžná a neuchopitelná. Nicméně závěr (a nemyslím to, že Silja zemře - to víme od začátku) vše zase otočil. Byl natolik silný, že zpětně dodal na významu předchozímu dění. Změnil můj pohled na Silju, která razantně překročila svůj stín, i na celkové poselství díla. Opravdu vydařená pointa, která pomáhá celou knihu pochopit. Je mi ale jasné, že je nutné přečíst toto dílko alespoň dvakrát, aby se mi vše, co je v něm nenápadně skryté dobře poskládalo. Čtenář si ho musí těžce odpracovat (i tento komentář mi dal nebývale zabrat). Je to ale rozhodně cenný souboj.... celý text
Poklad pana Arna
1958,
Selma Lagerlöf
Povídka je hodně strhující. Děj je napínavý, vcelku drsný a obsahuje velkou příměs mrazivého mystična. Na své stáří má stále úctyhodnou schopnost vyvolat mrazení v zádech. A to jsem četl překlad z roku 1905, mimochodem velmi dobrý. Dobře vyvážený je důraz na poutavost, spád a efektnost děje s myšlenkovou rovinou dílka. Lagerlöfová zde zkoumá pojem spravedlnosti a rozhodně to nedělá v rukavičkách. Své postavy nechává se smažit v rozpáleném tuku šílených morálních dilemat. Fakt dobrá povídka.... celý text
Ronja, dcera loupežníka
2007,
Astrid Lindgren
Můžu jen podtrhnout komentář kolegy HTO. Krásná, moudrá a napínavá kniha pro čtenáře libovolného věku. Snad bych jen dodal, že mi přišlo velice povedené a pravdivé, jak jsou postavy lidsky prokresleny také skrze své chyby a slabosti. I hrdinové se dokáží malicherně urazit. I neporazitelný vůdce loupežníků rozbrečet jako malý kluk. Naštěstí se z toho dovedou poučit a vybojovat si hluboké přátelství a lásku. Každý okamžik příběhu jsem hrozně prožíval. Začínám mít pocit, že o životě se člověk nejvíce dozví z literatury pro děti.... celý text