terimila přečtené 964

Nástrahy zubařského křesla 2010, Agatha Christie

Nadprůměr jak u Christie, tak na poli klasické detektivky. Rozjíždí se to sice pomaleji, ale pak to stojí za to. Hodně zapletené a spousta zvratů, ale nakonec to jaksi dává smysl a čtenář si to může užít se vším všudy. Líbí se mi tady i Poirot, je zde jaksi lidštější a uvěřitelnější než v mnohých jiných poirotovkách. Spokojenost.... celý text

Mrtvá v knihovně 1983, Agatha Christie

Průměrná christieovka. Nenadchne, neurazí, čte se krásně, dává to smysl, člověk si to užívá, ale brzy splyne s ostatníma a po pár letech ani nevíte, že jste to četli. Teda aspoň u mě to tak funguje. Nicméně četlo se to hezky, příjemné odpočinkové čtení. Začíná se mi ale zdát, že knihy se slečnou Marplovou jsou poněkud méně "vymakané" než ty s Poirotem... čert ví proč.... celý text

Čas prílivu 2020, Agatha Christie

Průměr, možná i spíš slabší průměr. Moc mě to nevtáhlo. Jediné sympatické postavy byly Lynn a teta Kathie, pročež jsem ani moc netrnula obavami, aby vrahem nebyl někdo z mých oblíbenců. Ostatní mi byli fuk. Prostě... celé to je jaksi postaveno tak, že mi bylo tak trochu jedno, jak to skončí. Čte se to hezky, ale čím víc detektivek mám načteno, tím víc zjišťuju, že detektivky paní Agathy jsou takové spíš jemné, ne strhující. Člověka to nenutí číst dál a dál. Vydrželo mi to na 3 týdny krátkých čtení u oběda, takže... takže. Hodně dobrým ozvláštněním je vsazení do britské těsně poválečné společnosti a to, jak se vyrovnává s následky války. Ani rozuzlení nebylo špatné. Ale co mě naprosto otrávilo, byl ten úplný závěr. Teda... ne. Že se vyloupne tak hloupá káča i z téhle postavy, to jsem nečekala. Achjo.... celý text

Vražda na faře 1998, Agatha Christie

Průměr. Příjemné a dobře utíkající čtení, ale že by mě samotná zápletka nebo někdo z postav nějak výrazně vtáhly, to se říct nedá. Vypovídá o tom i to, že jsem to četla vlastně vždy jen u oběda, takže se mi kniha vlekla několik týdnů. Není to špatné, ale paní Agatha uměla mnohem zajímavější a originálnější věci.... celý text

Pan Mercedes 2014, Stephen King

Tahle knížka se rozjížděla hodně pomalu. Úvod jsem louskala po večerech snad týden, což je u Kinga dost nezvyklý. Ale přibližně v polovině se to zlomí (vy-víte-kde)... a je to jízda. Dopadlo to tak, že jsem poslední stránky dočítala v kvaltu před odchodem do práce a nakonec jsem si knížku musela vzít s sebou, což běžně fakt nedělám. Takže nakonec dobrý, čtivý, vtahující. Za detektivku bych to asi neoznačila, těch náhod a haluzí je v tom až moc. Věrohodnost poněkud dostává na frak, o tom žádná, ale je to King, takže to k němu vlastně patří. Postavy jsou celkem fajn - Hodges průměr, ale Jerome a Holly mi sedli velmi. Hodně dlouho myslím nezapomenu na Barryho mámu a její minulost. A ten závěr... jo, dobrý až do konce. Takže nakonec s klidem čtyři hvězdy a dobrý, těšilo mě. Ale kupovat si ji nebudu, anebo až někdy jednou, jestli se někdy na starý kolena rozhodnu kingovskou sekci zkompletovat.... celý text

Opona 1979, Agatha Christie

Hodně jiná poirotovka... a mně se tou jinakostí o to víc líbila. Celý poirotovský příběh je krásně uzavřen, vlastně končí tam, kde kdysi začal, jen všichni aktéři jsou o desítky let starší, zkušenější, ale v něčem vlastně pořád stejní... Je v tom obrovská nostalgie a víc než detektivní rysy jsem v tom vnímala motivy lidské, psychologické... úvahy o přátelství, rodičovství, péči a svobodě, životě a smrti. Fascinující dílo. Ale ani detektivní linka za tím nijak nekulhá (upřímně řečeno, to rozuzlení mi dosti vyrazilo dech, čekala jsem leccos, ale tohle ne... hoodně jsem si vzpomněla na Hříchy pro pátera Knoxe, respektive pravidla). Já osobně se přiznám, že jsem paní Agathě zblajzla návnadu i s navijákem a myslela jsem si to, co by si byl býval myslel i chudák Hastings. A nakonec z toho byl vlastně happyend, i když velice hořkej. Takovej ten happyend, kterej snese i takovej cynik jako já. Plná palba a obrovskej dík. Za mě asi nejlepší poirotovka a zlatej výběr od paní Agathy.... celý text

Dům na úskalí 2005, Agatha Christie

Pohodová dovolenková oddychovka na pár odpolední či večerů. Pěkné a pohodové čtení, laskavý Poirot, důvěřivý Hastings, šmrncovní a zoufalství skrývající slečna s originálními jmény... a pak ten totální zvrat na konci. Jo, tohle je fajn. I když nadprůměrné hodnocení dát nemůžu, protože v půli čtení jsem si uvědomila, že jsem to už kdysi četla... a kompletně zapomněla. Ale stejně to bylo velice příjemné setkání s detektivní klasikou.... celý text

Záhada Modrého vlaku 2009, Agatha Christie

Pohodová dovolenková oddychovka na pár odpolední či večerů. Pěkné a pohodové čtení, laskavý Poirot, prostě klasika. Ale přiznám se, že ani ne týden po dočtení jsem si nemohla vzpomenout, cože jsem to vlastně četla za knížku. Takže... ne, co tak rychle vyprchá z hlavy, nemůžu ohodnotit nadprůměrem.... celý text

Ústav 2020, Stephen King

Dobrý to je, čte se to kingovsky skvěle... ale něco tomu chybí. Chce to víc šťávy. Postavy mi přišly trošku odosobněný, dramatický chvíle jaksi sterilní... V Ústavu tentokrát není ta pravá kingovská úzkost a hrůza, pořád jsem čekala něco pořádně kingovsky děsivýho a šokujícího a ono nic. Ani ten finální konflikt nebyl až tak moc dechberoucí, moc mě nevtáhl. Prostě... na Kingovy poměry průměr. Porovnání s opusy jako Temná věž nebo To nastavuje laťku hrozně vysoko a člověk se mu neubrání.... celý text

Dům na samotě 2011, Michaela Klevisová

Dobré to bylo, to jo, četlo se to fajn a bylo v tom to pravé detektivkové uspokojení (jakože postupně tuším, odkud vítr vane, ale stejně je v závěru kousek toho překvapení). Postavy opět zajímavé, rozmanité, některé sympatické, jiné na kopanec. Tak to má být. Ale celkově to tentokrát nebylo tak strhující a originální jako jiné knihy ze série. Některý motivy se, zdá se mi, už malilinko opakují (koncentrace silných, nezávislých, osamělých žen, které žijí v děsných vyhnálovech, je v knihách Klevisové nadstandardní, řekla bych :-). Ale neva. Oproti jiným, které jsem dokázala zhltat za večer (zejména Drak spí), to bylo slabší a ne tak strhující, ale pořád výborné. Na české poměry fantastické.... celý text

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti 2012, Ransom Riggs

Hodně povedená věc. Je to dobrodružná pohádka a jako taková se to musí brát. Nicméně v kategorii fantasy pro mladé je to skvělé, myslím. Má to obrovské kouzlo čehosi starosvětského, čemuž zdatně pomáhají i fotky. Celé je to pěkně odvyprávěné, jsou tam skvělá líčení, má to atmosféru; místa a smyčky jsou vylíčeny pochopitelně, představitelně a jaksi logicky, což je ve fantasy vždycky velký plus. A potěšilo mě zapracování skutečné nevysvětlené události - ten pokus se smyčkou v sibiřské tajze... jo. Líbilo by se mi dovědět se v příštích dílech víc, nechtěly by si třeba děti ze sirotčince najít nový azyl v pozůstatcích smyčky na Sibiři? :) Postavy jsou povětšinou originální a jaksi půvabné. Jacob mi sice úplně nesedí, moc jsem se do něj nevžila a jeho jednání mi nepřijde nejpřirozenější; Emmino taky ne (a ten rýsující se vztah bych oželela úplně), ale ostatní to převažují - líbí se mi slečna Peregrinová, Bronwyn a pár dalších. No a zápletka je fajn. Nekoná se žádný extrémní překvapení nebo šok, spíš to všecko tak jaksi plyne... ale je to nesmírně příjemný plynutí. Hodně dlouho jsem dumala, zda to budou čtyři nebo pět hvězd, ale pak jsem si uvědomila, že mi to vlastně sedí víc než třeba takový Naslouchač (což je taky fantasy pro mladé, takže ne úplně můj šálek), kterému jsem dala bez váhání pět. Jenže u Naslouchače mě strhla akce, kdežto tichý kouzlo a půvab Sirotčince člověka tolik nestrhne, spíš pomalu okouzlí. Nakonec jsem se ale přistihla u rozhodnutí, že pokud mě zbytek série výrazně nezklame, tak si to časem koupím. A to je myslím jasná nominace na pět hvězd, takže tak.... celý text

Chirurg 2019, Petra Dvořáková

Dvořáková umí. Přemýšlím, jestli existuje další český autor, který umí tak čtivé a uvěřitelné každodenní příběhy. Chirurg je výbornej. A to říkám i přesto, že mi neseděla skoro žádná představa (snad krom nešťastné Aničky). Hlavního hrdinu jsem chápala, ale stejně mě nesmírně vytáčel některejma způsobama řešení situací. Takhle se to prostě nedělá a mně se tím dost hnusil. Markéta je protivná jako mraky (strašně se divím, že mezi nima za celou dobu děje nepadlo ani jednou slovo o rozvodu). Jáchym na lepanec. Kolegové z nemocnice... no, říkám si, že mi seděli ti, o kterých se tam moc nemluvilo, takže Lenka a Havlát. Kdyby se o nich mluvilo víc, kdoví, co by z nich vylezlo. Dvořáková ty postavy nedělá příjemný a nemaže čtenáři med kolem pusy. Ale dějově je to jedna radost. Když se to sype, tak se to sype... ale tady se to sype jaksi uvěřitelně. A já, pokud zrovna nečtu horor nebo detektivku, chci uvěřitelný knihy. Závěrečný Hynkovo vzchopení se je sice sympatický, ale... ale. Výborně napsanej, uvěřitelnej a poutavej, i když nepříliš příjemnej příběh. A to je kumšt, tohle napsat.... celý text

Malí bohové 1997, Terry Pratchett

Konečně to mám z krku. To je pěkně divný hodnocení na čtyřhvězdovou knížku, co? Já vím. V polovině konzumace Pratchettovy Zeměplochy jsem se totálně přežrala a přestala mi chutnat. Ale to neznamená, že není objektivně kvalitní. Je dobrá. Skvělá. Má šmrnc, nápad, vtip, logiku. Ale chutná pořád stejně, takže hrozí to riziko přecpání, no. Zeměplocha mi připomíná vánoční cukroví z cukrárny: máte spoustu krásných lákavých druhů, první je skvělej, druhej taky, třetí taky. Ale v polovině druhů zjistíte, že jsou sice každej na pohled jinej a má jinou polevu, ale uvnitř jsou ze stejnýho těsta, co chutná stejně. A pak se může stát, že se přecpete, krabici cukroví zavřete nedojedenou a už ji nechcete ani vidět. Malí bohové jsou, objektivně vzato, výborní. Mají vtip, ale děj knihy zvážněl a ztěžkl, řeší vážné věci ohledně víry a moci, a řeší je s nadhledem, inteligentně, originálně a bez urážek a ponižování, což je umění a nesmírně potřebná věc. Jenže mně už to prostě nelezlo. Objektivně si tahle knížka zaslouží pět hvězd. Ale hodnocení je věc subjektivní a to, jak mě knížka nestrhla (hlodala jsem ji v audio-verzi po kousíčkách snad tři měsíce!!!), je prostě projev absolutního subjektivního nezalíbení. Subjektivně by to bylo na tři hvězdy, a to ještě kdoví jestli. Takže dávám kompromisní čtyři. A doporučuju. Pokud se vám Zeměplocha líbí, tak si Malé bohy určitě nenechte ujít, je to jedna z nejlepších, nejzajímavějších a nejpřemýšlivějších částí.... celý text

Kruh 2004, Kodži Suzuki

Konečně se mi povedlo uhnat Kruh do svojí knihovny a hned jsem si ho musela dát. Přečteno během několika hodin, takže stále to je absolutní špička. Přiznávám sice, že už to nebyla taková fascinace jako tenkrát poprvé; napětí bylo výrazně menší, když už víte, jak to dopadne... :-) a navíc mi knižní verze nepřišla tak odpudivě vlezle nepříjemná jako film (viděla jsem teda jen americký remake, ale díky, stačilo). Knížka však je výrazně propracovanější, logičtější, lepší. Suzukiho svět je na pohled stejnej jako ten náš, ale pod povrchem v něm bublají temné vody, které v sobě drží věci, které radši nikdy neměly vzniknout, ale které mají své zákony a logiku. Teď drobná negativa - některé posuny v ději mi přišly dost uspěchané, některé vývody Asakawy a Rjúdžiho dost vypálené od boku a ono to všecko vychází, žádná slepá ulička... ale tak holt když vám běží sedm dní, tak vám asi zostří intuice, nebo tak něco. :) A také mi přijdou dost zvláštní postavy. Trochu odtažité, zvláštní, občas dost iracionální. Asi je to i jinou kulturou. Ale najednou se přistihnete, že jim strašlivě přejete, aby to dobře dopadlo... Kdysi po prvním přečtení jsem nasolila jasnejch pět. Teď to jsou tak 4,5, takže tu pětku s klidem nechávám. Tohle se povedlo (a podotýkám, že dobrý jsou i pokračování, i když už v nich schází ten prvotní děs a originalita s pátráním po záhadné S.).... celý text

Magnolie z Masters 2014, Jaroslav Kuťák

Ach jo. Už chápu, proč jsem ji našla v knihobudce; půjde tam znova. Nuda. Na detektivku naprosto nečtivý, autor používá dost divný a nesrozumitelný obraty. Jsou tam nezajímavý, nudný nebo odpudivý postavy. Vyšetřovatel, kterej už několik let myslí jen na to, kam zasunout a zahnout ženě, ale ještě nikdy neměl koule to udělat? Super-agentka kráska, co náhodou zakotvila u maloměstskýho detektiva? A všichni milujou golf? Ach jo, ach jo, ach jo. Všecko je to tak trapný a upatlaně směšný, že člověka ani nezačne zajímat to, proč někdo oddělal těch pár jedinců. Závěr absolutně nevěrohodnej. Jediný vysvětlení je, že to je celý obrovská parodie na detektivku, ale pak to má mít trošku šmrncu a jasné nadsázky, ne to být takhle umrněný. S přemáháním jsem to dočetla, když už jsem to nesla z tý budky, ale pak to poletí. A myslím, že tímhle se zelenou detektivkovou sérií končím. Česká detektivka má dva autory, co stojí za čtení, a ti do téhle řady laciností nepíšou, asi vědí proč.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Silná knížka. Je to silný, je to dobře odvyprávěný, je to neveselý čtení a je to strašně potřebný čtení. Mně se ale trošku zdálo, jako by ten příběh dvou krutejch osudů - jak děvčete, které při epidemii přijde o celou rodinu kromě podivínské tety, a pak příběh tety, která si s sebou nese dědictví hrůz a hlavně strašlivé viny - byl podanej jaksi trochu s odstupem. Na mě působila hlavně strašná nevyhnutelnost a postupnost těch hlavních tragickejch událostí, to, jak k nim věci spěly, bylo fakt jako pomalu se rozjíždějící vlak. Ale když pak k nim došlo, bylo to jaksi zahalené jakýmsi oparem, milosrdností rychlosti, raději se u věcí moc nezastavovat a jet dál, protože život prostě dál jede, ať chceme nebo ne. Ale zároveň jsem z toho měla pocit, že tam proto něco chybělo, že některé věci vyžadovaly víc prostoru a času, i když by to bylo samozřejmě šeredný a bolestivý vyprávění. No a já osobně bych tam oželela i část těch vztahových linií, hlavně ta Miřina s Gustavem. U Hany a Jaroslava to mělo smysl a mělo to důsledky, ale u Miry mi to přišlo celkem zbytečné. Strašně zvláštní kniha. Dlouho jsem se na ni těšila a jsem moc ráda, že jsem se k ní konečně dostala, ale do svojí knihovny si ji asi pořizovat nebudu. Hodně dlouho jsem váhala, jestli budou "jen" čtyři hvězdy nebo pět, ale nakonec těch pět zatím nedám. Možná to časem změním. Uvidím, co s dojmem z knihy udělá čas.... celý text

Jako v nebi, jenže jinak 2019, Aleš Palán

Nádherná kniha o fascinujících lidech. Bylo to trochu jiné než jednička, nebylo tam už to okouzlení z prvního setkání s tímhle druhem osobností. Ale v něčem to možná bylo i bohatší. Dvojka mi přijde o něco zajímavější z hlediska typu osobností. Někteří zpovídaní jsou obyčejní lidé z lidu, kteří si ale dokázali udělat v té obyčejnosti nesmírně originální život (paní Kateřina z Člověčí!), jiní jsou umělci svého oboru a vlastně velice vzdělaní a specializovaní lidé, ať už jde o chov zvířat nebo umění. Přemýšlím, jestli v tomhle případě byl někdo, u koho bych si řekla, že jde úplně mimo mě (v jedničce se mi to stalo) - asi ani ne. Trošičku z jiného světa je Karin, ale pořád je to to hezký bytí z jinýho světa. Krásná, inspirující a obohacující kniha.... celý text

Hory šílenství 1992, Howard Phillips Lovecraft

Hory šílenství jsou to nejlepší, co jsem u Lovecrafta zatím našla, a to jsem toho přečetla/naposlouchala dost, ne-li všecko. Ale Hory mi sedí nejvíc. Je v nich všecko, co od dobrého a inteligentního hororu čekám... a ještě něco navíc. Mám ráda výpravy do tajemných a neprobádaných končin, které slibují odhalení tajemství, která tam čekala roky. Mám ráda vědátory posedlé svým zájmem, za kterým jsou schopni hnát se až na hranici šílenství nebo smrti. Potřebuju do hororu kus té zkázy, smrti a nepochopitelné krutosti. Potud je vše tak, jak potřebuju mít na aspoň dobrou čtyřhvězdu. Ale co mě u Hor odbouralo... je druhou polovinou prosvítající soucit s těmi, co jsou původci velké části krutého šílenství, které se za Horami událo. Jo. To samé na mě dýchalo v Kingove Buicku 8. To jsou přesně ta místa, kdy se s hrůzou mísí neskutečná lítost se všemi, jak s lidmi, kteří tomu musí čelit, tak s původci toho děsu... protože i oni ten děs konají v hrůze... v hrůze z nás. Na tohle já prostě beru. Nemůžu jinak, než dát pět hvězd jako vyšitejch, a kdyby jich šlo víc, dala bych jich víc. Lovecraft měl svá otřepaná klišé, ale tady se mu dokonce i celkem dařilo se jim vyhýbat. Hlavní hrdina díky účasti na výpravě nepůsobí tak děsně asociálně a podivínsky jako hrdinové jiných knih, je tam i o trošku méně nepopsatelných hrůz, o nichž nelze ani naznačit... prostě... je to skvělý. Za mě fakt jo. Smekám v úctě, pane Lovecrafte, a jdu si objednat tričko Miskatonic University. A kdesi uvnitř mě hřeje takovej ten soukromej pocit spokojenosti a toho, že věci zapadají do sebe, jelikož právě Hory mi vyjdou jako přečtená kniha č. 815. Ale to už je zase jinej příběh. :-)... celý text

Anihilace 2015, Jeff VanderMeer

Zkombinujte Lovecrafta a bratry Strugacké a máte Anihilaci. Je to moje první setkání s VanderMeerem a vůbec ne špatné. Naopak, dost dobré. A že já jsem ve fantasy a sci-fi docela vybíravej čtenář. Ale tohle mi sedlo. K Anihilaci jsem se vrátila podruhé (už i to je vypovídající) a opět jsem si čtení dost užívala. Napodruhé, kdy mám načteného Roberta Holdstocka (který píše také o vzájemném vlivu podivného, živoucího místa a lidí, co tam přicházejí) mě to vtáhlo ještě víc než poprvé. Uznávám, postavy jsou velice zvláštní a k srdci moc nepřirostou. Těžko se jim rozumí. Čtenář něco ví vlastně jen o vypravěčce Bioložce... a je těžké naučit se ji mít rád. Divná ženská, vlastně docela bezcita, co těžko projeví kousek emocí a přitom o ně stále škemrá, jak se šťourá ve své neutěšené minulosti. Divná hlavní hrdinka. Její kolegyně působí podobně. Tak trochu (dost) strojové osobnosti. Jenže právě proto, myslím, právě ony do Zóny byly vyslány. A tyhle strojové osobnosti poznávají, pátrají... a hlavně se mění. Celá kniha je o vzájemném působení prostředí a postav. Zvraty a dramata, i když se v knize dějí, jsou podané jaksi mimoděk, flegmaticky, s nepřirozeným klidem. Jenže ono to sem jaksi patří. Na mě nejvíc působily ty drobné, jakoby mimoděk zachycené záblesky poznání a nakonec to finální prohlédnutí Bioložky a její rozloučení. Je to zvláštní a není to pro každého, ale rozhodně to není špatné. Není to Piknik u cesty, není to Lovecraft a není to Holdstock, ale stojí to za přečtení. A jsem velice zvědavá na druhý díl.... celý text

Brána ze slonoviny, brána z rohu 2019, Robert Holdstock

Skoro celou knihu jsem si myslela, že to tentokrát bude čtyřka. Christianův příběh byl trochu zvláštní - od začátku mi vlastně nebylo jasné, proč se to všecko děje a proč to Ch. dělá. Ano, nešťastný chlapec poznamenaný tragédií v dětství vždycky vyroste v ideální cíl pro tak podivné síly, jaké sídlí v Ryhopském lese... ale takové vysvětlení mi nestačilo. Bylo to strašně zvláštní čtení. Jednotlivé útržky a myšlenky byly skvělé a zapadaly do předchozích knih, hodně toho vysvětlovaly... ale celek jako takový mi pořád moc smyslu nedával. Proto jsem také knihu četla neuvěřitelné dva měsíce. Ale to mi ryhopská sága dělá - ačkoli jiné knihy hltám třeba za večer, Holdstock mě nutí číst pomalu, po kouscích, uvažovat, vnímat, nechávat doznít. Ale poslední kapitoly to zpětně celé vysvětlily, zabalily do celku a všecko zapadlo na své místo. Podobně na mě působila Lavondyss, i když ta byla ještě magičtější a zmatenější. Holdstock je mistr ve vysvětlování tajemství jiným příběhem. Dokáže je podat tak, že věci najednou čtenáři zapadnou do sebe... i když vlastně sám neví, jak se to stalo. Ale přesně takhle vlastně fungují mýty, žejo. Takže já tu pětku zase prostě dát musím. A opět platí, že každá z ryhopské ságy je vlastně jiný žánr: po dobrodružném příběhu, mýtu a sci-fi příběhu tu je vlastně deník a příběh hledání pravdy a lásky. Opět zůstávám okouzlená a mám hroznou touhu vrátit se na začátek celé ságy a procházet jí znovu. Ale teď to neudělám. Všechno má svůj čas a Ryhopský les má svá pravidla. Člověk se do něj nemá vracet příliš často a nemá zacházet příliš hluboko.... celý text