Vencio
přečtené 133
Princ bláznů
2016,
Mark Lawrence
Další ze skvělých sérií, kde se navíc využívá již vytvořený svět - za mě vždy jedině plus -, zároveň ale není jen převyprávěn původní příběh z jiného pohledu. Dějová linka je tedy unikátní a není nutné znát předchozí sérii "Roztříštěná říše". Ale přesto se mladý Jalan čas od času dostane na místo či se setká s postavou z původní série - vždycky mě potěší pocit "toho znám... jo, tady vlastně Jorg něco málo odpálil - takže už to nehoří..." :). Čekal jsem podobný styl jako v Roztříštěné říši, ale tahle série má svou vlastní příchuť. Je možná trochu méně naturalistická i méně akční, ale rozhodně se v ní příliš neklevetí (tedy pokud pomineme postelová dobrodružství a naštvané bratry/ manžele :)). Styl humoru je také trochu jiný, a samozřejmě Jalan vůbec není Jorg - "když můžeš, uteč" a "vždycky ber peníze" -, to jsou jeho životní kréda. Snorri, další osobitá postava v tomto temnějším žánru, v D&D by byl charakterem zcela jistě zákonné dobro, což ho činí možná trochu předvídatelným (proti tomuhle prvku, ale zkušeně stojí Jalan). Poslední postavou, která pro mě má svůj půvab, je Červená královna. Zdůvodnění by tady ale příliš nešlo bez spoilerů, které považuji za zásadní pro vývoj příběhu. Překlad hodnotím spíše pozitivně, i když občas jsem se zasekl ve smyslu "kde se tam vzalo tohle zase", ale většinou se to nějak vysvětlilo. Nicméně, občas se tam vyskytla nějaká ta chyba, kdy si Jalan přepisuje rodokmen na pravnuka Červené královny (je jejím vnukem; Osheimské kolo, s. 132); z pod okapu vezme 2 lucerny, ale pak má v ruce 3 (Lhářův klíč, s. 454); neví, jestli se zrovna cpe hovězím nebo zvěřinou apod. Jsou to sice drobnosti, a jednu dvě bych určitě přehlédl, ale časem mě začaly rozčilovat (proto jsem si příklady poznamenal), přijde mi to jako škoda... Na druhou stranu, vyložených překlepů je velmi pomálu. Původně jsem přemýšlel nad 4 hvězdami - ve srovnání s Jorgovou sérií, mi přijde o trošku slabší -, ale pokud sérii mám hodnotit jako jedinečnou a nesrovnávat, tak dávám 5/5 (zvláště za ten osobitý humor). Sérii tedy určitě doporučuji, byť v některých místech není tak svižná, ale tohle mi do určité míry nikdy nevadilo a vyložená vata ve Válce Červené královny určitě není.... celý text
Eragon
2004,
Christopher Paolini
Odkaz dračích jezdců je výtečná série s detailním světem, a přesto je vlastně velmi jednoduchá po dějové i jazykové stránce. Stylem bych sérii přirovnal k Harrymu Potterovi, a právě mladší čtenáři z ní budou jistě nadšeni a dovede je to i k další literatuře, což je dnes potřeba, jelikož porozumění textu je mezi mladou populací skutečně špatné. Děj je v zásadě jednoduchý - starý řád je zničen zlým králem; odboj proti němu existuje, má dokonce dílčí úspěchy v podkopávání jím nastoleného režimu, ale na rozhodující ránu nemá ani zdaleka sílu, a tak se čeká na nějaký zázrak. Tím se stane mladý jinoch a jeho kamarádka z obálky, přesto ani jeden z nich nespadl z višně a časem příběh napoví, že nic není náhoda. Hned od začátku je však jasné, kdo je dobrý a kdo špatný, a tak to prostě je a bude. Vztahy zde jsou téměř vždy podobně přímočaré a vývoj postav také není nijak závratný. Proto lze knihu považovat za předvídatelnou, k tomu se také váže nepropracovanost některých dílčích částí, jako jsou třeba bitvy a jiné konflikty - hlavně ze začátku plánování v podstatě neprobíhá a vždy se spoléhá na jeden moment a nehledí se na dosavadní vývoj. Vyjímkou je závěrečná bitva o Ilireu, i když zde by se také našly mouchy, pokud je chce čtenář hledat. Postavy jsou, jak jsem již naznačil, poměrně ploché a jednotvárné. I když nějaká ta výjimka by se určitě našla, například Murtagh či ze zmínek jiných postav Selena a samozřejmě draci. Jejich popis se v jiných knihách obvykle zužuje na pouhé zbraně, zde to jsou skutečně myslící bytosti s vlastní historií a světonázorem. A přestože jsem výše psal o jednoduchosti a přímočarosti v lehce negativním duchu, tak k drakům se to hodí a Safařiny monology o nejefektivnějším řešení mě mnohdy rozesmály. A také jsem se dozvěděl, jak moc mají draci rádi medovinu :) Přestože z mého pohledu nejsou postavy zrovna silnou stránkou knihy, tak za zmínku určitě stojí Zdravý mrzák, i když jeho linku bych si představoval jinak, a Angela s kočkodlaky - ti se ale z určitého pohledu opět blíží drakům, a tím se dostávám zase na začátek. A ke zdejším negativním komentářům - co se týče jazykové stránky, tak pokud je kniha určena mladším čtenářům, tak by bylo poněkud mimo očekávat stejný jazyk jako třeba v Malazské Knize padlých. U plagiátu/inspirace je to sice o něco složitější, jelikož podobnost je místy skutečně zřejmá, ale já bych zase tolik kritický nebyl (tedy až na úplný závěr, to rozhodně šlo udělat jinak), jelikož základy fantasy žánru jsou "dané" a u jiných příběhů na to nikdo v takové míře nepoukazuje. Na ději založeném na putování se toho také mnoho originálního vymyslet nedá, ale Safira je pro mě prvek, který daný stereotyp alespoň částečně rozbíjí. Také je velmi pozitivní, že série nekončí jen zabitím zloducha a všichni hned domů - zde se nejprve upevňuje nově nastolený řád, i když následné provázání členů koalice po dosažení cíle by chtělo lépe popsat, dále třeba udělenému statutu Teirmu nerozumím a ta věc s kouzelníky by také určitě neproběhla tak hladce; politika zde není zkrátka úplně realistická, ale opět - vzhledem k hlavní cílové skupině čtenářů to vlastně nevadí. Přesto všechno jsou Dračí jezdci dobrou sérií a za pouhou kompilaci je rozhodně napovažuji, jelikož tematika draků není příliš častá (o Anne McCaffrey jsem se dozvěděl až ze zdejších komentářů a určitě se k ní také jednou dostanu a za relevantní odkaz, nejen neurčité plácání o kopírování, děkuji). Jediným zásadním negativem pro mě byla ta černobílost postav, bylo by pěkné najít i jiné bravy anebo se alespoň více zaměřit na charaktery záporáků, a ne to odbýt "král byl šílený a pomstychtivý ... ostatní lačnili po moci". I přes určité výtky, tak určitě 5/5 za celou sérii.... celý text
Poslední přání
2011,
Andrzej Sapkowski
Zaklínač – fenomenální série, která nemá obdoby, která si jde svou vlastní cestou. Jistě je tu vynikající Hra o trůny (knihy, ne ta z prstu vycucaná, překombinovaná seriálová blbina…), Pán prstenů a mnohé a mnohé další, ale tyto série nejdou srovnávat – žádná z nich není lepší nebo horší, jsou jen jiné. Co ale mají společné, je úžasný propracovaný svět, Sapkowski se v mnohém nechával inspirovat reálným světem, reálnými událostmi – od poskytnutí bratrské pomoci Severnímu Aedirnu/ Dolní marce, přes pogromy a ghetta pro nelidi, až ke konečnému řešení jejich otázky. A to nemluvím o slovanské mytologii, mnoho románů s tímto předobrazem na trhu není. Dále citáty a repliky historických i fiktivních osobností, v paměti mi utkvěl třeba tento: „Toho bohdá nebude, aby nilfgaardský maršál z boje utíkal.“ A samozřejmě pohádkové náměty, s často ne tak pohádkovým koncem (nebo je to spíše návrat k jejich původním verzím? :)). Historický, morální i filosofický přesah je jedna z mnoha silných stránek této série. Ale blíže k příběhu – zaklínač, zabiják příšer, ochránce lidstva před temnotou; jistě to je pravda, ale mnohdy si sám rozumí více s příšerami než s lidmi. Sám hlásající neutralitu, ale často jej okolnosti zavedou mezi krále, guerillové bojovníky – Veverky, a samozřejmě mezi čarodějky. A tak prostý zaklínač řeší nejen morální dilemata, zda zabít či nezabít abstinujícího krvesaje, ale i které zlo je menší – a která nestvůra nejhorší. Pletky s čaroději, a zejména čarodějkami, mají své kouzlo, od cynického humoru, přes různé pletichy, až k milostným romancím – tu delším, tu kratším. Ale to nejsou jen čarodějky, sem tam nějaká ta princezna či medička třeba – aneb: „vědmák, schovejte ženské“. Každá postava má svou osobnost, chová se uvěřitelně a ne samoúčelně. A právě propracovanost je další z vynikajících stránek knihy – i záporáky jsem si tu oblíbil. Což je další plus – vlastně většina postav není vyloženě záporná – je Renfri padouch nebo oběť? Nebo Veverky? Čarodějky nejsou jen arogantní megery po plastice a trpaslíci nejsou jen tupí balící, neustále chlemtající pivo. Jazyk knih je naprosto skvělý, od trpasličího nářečí, až po latinu. Možná je to dáno i překladem z polštiny, kde se dá plně využít krása a záměr slovanského jazyka. Překlepů je většinou jen velmi málo, více mi jich přišlo v šestém a sedmém dílu, ale ani tak neztěžují srozumitelnost příběhu. Názvosloví je konzistentní v průběhu všech 8 dílů. S jazykem souvisí i humor, cynismus a sarkasmus dialogů, což ideálně s trpasličím stylem vyjadřování působí skvěle. Co se týče prvních dvou dílů – povídková forma možná občas znesnadňuje pochopení motivů Geralta a jeho nejbližších nebo orientaci v čase, ale zase je to skvělé seznámení se světem zaklínače, také právě zde je nejvíce pohádkových motivů, které jsem již naznačil výše. Tedy pokud váháte nad koupí celé série, tak první dvě knihy určitě napomohou v rozhodování. Románová část je sice pojata trochu jiným stylem, ale mě se líbila více. I když je škoda, že Geralt nepoužívá znamení jako v povídkové části (snad jen občas Aard?). Příběh má spád, přesto nejsou opomenuty reálie světa a činy postav nejsou nijak uspěchané, vše má svůj důvod a cíl. Výcvik Cirilly nechal nahlédnout do kasty samotných zaklínačů a později i do tajů magie. Líbily se mi podrobné popisy alchymistických a technických postupů nebo některých bitev – třeba bitva u Starých Zadků, chcete-li bitva u Brenny. V jiných románech se občas takové události odbydou na jedné stránce, ale zde byl pohled na samotné bojiště, velení i polní špitál; navíc ne všechno šlo podle plánu. Naopak zklamáním pro mě byla epizoda na hradě Stygga, příliš uspěchané, a to jak po stránce plánování, tak samotného provedení… že by autor potřeboval příběh už zakončit? Poslední, osmý díl měl sice také své kouzlo, zejména ve větším přiblížení minulosti Yennefer, Geralt se rozpomněl, že má znamení, a většího prostoru se také dočkal Marigold. Ale přesto tento díl vnímám jako nejslabší ze ságy, byť stále nadprůměrný, a to nejen ve svém žánru. Závěrem – úžasný svět, slovanské (částečně také germánské) reálie, nic není černobílé, filosofický přesah – určitě 5/5. A k seriálu od Netflixu – není vyloženě zprzněný, ale… Nejdříve Geraltovy povídky – chápu, že musí být zkrácené, a tak je považuji za vcelku dobré, i když zrovna tridamské ultimátum chtělo více rozvést. Mimochodem první díl považuji za nejlepší, takže jak jsem měl před samotným shlédnutím obavy, tak mě první díl docela navnadil (teda až na ten boj pod půl metrem vody s čtyřmetrovým zvířátkem), ale měl jsem se držet svého skepticismu. Yennefeřina linka je také dobrá, i když se nedrží tak úplně předlohy (o Yennefeřině minulosti toho je známo velmi málo, takže šlo o zaplňování bílých míst); v její lince se mi vyloženě nelíbila akorát druhá bitva o Sodden, to bylo prostě úplně mimo. Cirillina linka nenaplnila svůj potenciál vůbec, kdyby si autoři seriálu alespoň úplně zbytečně nevymýšleli blbosti, to už by bylo lepší celý Brokilon vynechat než to, co tam provedli… Když už se tedy odmítli držet předlohy, tak to mělo mít aspoň hlavu a patu, ale ani to se nestalo… Nevadilo mi ani až tak to duhové obsazení (dejme tomu, že sem tam nějaký voják nebo kupec zůstal v Severních královstvích), ale s černým dětským elfem to teda přehnali; à propos, kolik že v celé sáze bylo dětí elfů (ať už jakkoliv barevných)? – Neodešli v podstatě všichni mladí elfové, kteří mohou mít děti, s Aelirenn? Dále, podivně pojatý Cahir a naprosto idiotský Marigold. A ještě jedna otázka do pranice – skutečně Calanthé prováděla nevyprovokované výpady vůči elfům a až tak nesnášela čaroděje, nebo je to další zbytečný výmysl scénáristů? Abych to shrnul, pokud by nezprznili celou Cirillinu linku a postavu Marigolda, moje hodnocení by bylo pozitivní, ale takto při nejlepším průměr, a to zejména za doplnění Yennefeřiny minulosti a choreografii soubojů. Ale jak jsem začal – vyložený paskvil to není – a tak se podívám i na druhou řadu.... celý text
