Vikliks
přečtené 29
Nevinnost je nemyslet
2008,
Fernando Pessoa
„Byl tu sice Fernando Pessoa, ale to je totéž, jako by tu nebyl.“ píše Álvaro de Campos (jeden z Pessoou vymyšlených básníků) ve svém textu o Albertu Caeirovi (jiném z Pessoou vymyšlených básníků). A s Pessoou kniha skutečně nemá téměř nic společného. Je prostou součástí vesmíru, jak ho Pessoa stvořil. Přestože ve sbírce Caeiro opakuje v podstatě stále to samé „je to, jak to je, jinak by to bylo jinak“ nebo „jenom vidím věci a nepřemýšlím o nich“, četba mě podezřele fascinovala. Asi proto, že součástí díla totiž není jenom ta nejprimitivnější a nejnaivnější materialistická bukolika (ve které se pořád sem tam najde zajímavý nápad), ale i mimoliterární komunikace, prostě celý svět schovaný za jedním jménem. Nevím, jaký by byl můj názor na básně samotné, určitě stále kladný, ale vracet by se mi k nim asi nechtělo. Takhle mě to ale nutí objevovat další a další střípky mozaiky jménem Pessoa. Malý bonus: v rukopise (faksimile) to vypadá, že je jedno datum přečmárané z 8. 3. 1913 na správné 8. 3. 1914; myšlenka, že ještě v březnu si nedokázal (ať už Caeiro či Pessoa) zvyknout na „nový“ rok, je mi víc než sympatická.... celý text
Hádanky ze záhrobí E. A. Poa
2019,
Jason Ward
Dám vám jednu hádanku: Ač už nejsem žádné robě (Vlastně dávno vězím v hrobě) Divit se jen nestačím V postýlce se otáčím Kdo jsem? Správně, jsem každý, kdo kdy Poea překládal, od Vrchlického přes Nezvala po někdejší kolegyni z práce (která tedy zatím nezemřela, ale kdyby si knihu přečetla…). Doufám, že nakladatelství Dobrovský už ovládla umělá inteligence (což by ani nebylo k podivu), protože v opačném případě je mi za lidské pokolení trochu hanba. Jaký mělo smysl knihu překládat, když se tím spousta hádanek stala neřešitelná? To už bude lepší sáhnout po anglickém originálu. Teď ale k obsahu. Při čtení se mi - záhadno, jak! - vybavovala jedna hádanka, kterou mi v dětství říkával tatínek: "jsem debil já, nebo ty?" (Zhruba takhle a mnohdy i hůř jsou jednotlivé hádanky našroubované na známé Poeovy povídky a básně.) To by se možná dalo odpustit, ale nelogičnost některých mikropříběhů v kontextu už moc ne. Tak například v naprosté tmě povídky Jáma a kyvadlo narazíme na několikeré dveře s nápisy (asi máme noční vidění), víme, že ti, kteří nás unesli (parafrázuji) byli moc moc mazaní, a tak je jasné, že jeden z jejich následujících výroků je nepravdivý, a tak dále a tak dále. Samotné hádanky kolísají mezi matematickými, logickými, jazykovými (u kterých ještě nutno podotknout, že sám vypravěč mnohdy neví, zda je máme řešit v češtině, nebo angličtině) a literárními a k nim samotným asi nemám co říct; některé byly zajímavé, jiné méně, obtížnost také tzv. fluktuovala. A co když jsme tedy hádanku nevyřešili? Pak máme celkem smůlu, protože řešení na konci knihy nám moc nepomůže. Některé primitivní hádanky jsou vysvětlované zbytečně složitě, u jiných (samozřejmě u těch složitějších) je napsán jen výsledek. Ta hlavní kritika však teprve přijde: jako Poeův fanoušek z naivnějších čichám čichám příživnictví. Zde na to autorovi skočí lidí víc než u „hádanek ze světa Star wars“ a podobných klíštěcích pokusů, protože mistr tajemna E. A. Poe měl rád hádanky a skutečně jich pár do svého díla zakomponoval (na druhou stranu myslet si, že by Mistr, Slovutný, Tajemný nocí pán užil hádanek v některých případech takto nešťastných, je už trochu přes míru). Trocha literárněhostorické mystifikace ještě nikoho nezabila a rozhodně mi nevadí, jen uvádím věci na pravou míru pro ty, kteří by je snad chtěli hlásit jako pravdu. I když to tak nevypadá, kniha měla i pozitiva, která je také třeba reprezentovat. Proto jedna hvězdička za grafické zpracování. Také chválím, že jsme v textu mohli najít občas i funkční překlady Poeových hádanek originálních. Některé z nich mi byly dokonce dosud cizí (jaký to jsem fanoušek, že neznám báseň Valentine…).... celý text
Mravenci
1994,
Boris Vian
Tahle knížka způsobila, že jsem se po dlouhé době zasmál v tramvani nahlas, což bylo samozřejmě nepřístojné. Když se však lidé v mém nejbližším okolí na knihu podívali (bez přebalu, pouze s černým názvem na oranžových deskách) a uvědomili si, že se zabývám entymologií, začali se smát také. (Neříkám, že se to odehrálo přesně takto, bohužel si příhodu přesně už nepamatuji. Ale jedno je jasné; rozhodně jsem se po výbuchu smíchu a zjištění opovržlivých pohledů nescvrknul na velikost odpadkového koše a už vůbec jsem hned na další zastávce zahanbeně nepřestoupil do zadní části popelářského vozu, jak ukládá nepsaný zákon. Proto jsem taky ten den přišel do práce včas!) Prostě Vian.... celý text
