wersl
přečtené 441
Dálkový výslech
1990,
Václav Havel
Kniha, která je pro mne, z mého pohledu, zdrojem naděje, že stejně jako kdysi i dnes věci, které se kolem nás v posledních dnech a měsících dějí, ač se mohou někomu zdát směšné, či nesmyslné, přeci mají smysl a je třeba v nich vytrvat, abychom zamezili tomu, že se bude ona neslavná historie opakovat. "Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k brzkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc „odjinud“. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet i v podmínkách navenek tak beznadějných, jako jsou například ty zdejší." Čím hlouběji jsem se do knihy ponořoval, tím víc jsem si uvědomil, jak moc se nám v dnešní době lidí, jako byl třebas právě Havel, nedostává. Lidí, pro které je důležitejší střízlivá vytrvalost než nadšenecká emoce, díky níž se bez těžkostí dokáží každý den, požitkářsky, upínat k něčemu jinému.... celý text
Všecky krásy světa
1999,
Jaroslav Seifert
Právem nese tato kniha jméno "Všecky krásy světa". Četl jsem ji téměř rok. Né však proto, že by byla knihou nezajímavou, ne, to rozhodně ne. Naopak, stala se mým věrným druhem na cestě všedních dní. Utíkal jsem se k ní ve chvílích radosti i smutku, na dalekých cestách i v bezpečí domova, absolvovali jsme společně čtvero ročních období. Vždy, když jsem chtěl danému místu či okamžiku dodat náležitou váhu a punc jedinečnosti sáhl jsem právě po této knize. Doslova jsem si vychutnával, každičké slovo, kratičkou větu, všechna přirovnání... Někdy jsem si přečetl jednu stánku jindy třebas 100, zkrátka přesně tolik kolik bylo třeba abych nasystil svou touhu po kráse, která rezonuje tělem i duší. Častokrát také za doprovodu skladeb Leoše Janáčka, o kterém se pan Seifrt takéž několikrát moc hezky zmiňuje, a které celý prožitek ještě více umocnily. Knihu jsem sice dočetl, avšak hned jsem ji rozečetl znovu. Vím jistě, že ji přečtu ještě mnohokrát, i kdybych ji měl vždy na nějakou dobu odložit a pak se k ní opět vracet. Věřím, že mne bude doprovázet po zbytek mých dní a dodávat naději ve chvilích, kdy snad budu mít pocit, že všechno krásné na světě již pominulo. Byla a je mi vším, po čem lidská duše ve chvílích rozechvělosti touží a děkuji dílu prozřetelnosti za to, že se ke mě i přes mírnou okliku dostala. Vím, že z komentáře není příliš patrné o čem vlastně v jádře kniha je, to si však můžete přečíst na jejím přebalu, nicméně moc bych si přál aby v každém, kdo si ji mezi mnohými vybere, třebas i díky tomuto komentáři, po jejim přečtení utkvěly alespoň obdobné pocity.... celý text
