Zelený_Drak přečtené 1146

Ohnice 1984, Jiří Orten (p)

A ani Orten mě příliš neoslovil. Možná se časem dostanu do bodu, kdy už mě budou zajímat jen populárně naučné knihy o psychologii a pedagogice a přírodní vědy. * První báseň Na paměť mléka crčícího a rorýsů a borovic a chleba, jenž se nepřejídá, a hněvu, který ticho hlídá, narovnej hřbet, má malá kniho, a dýchej z plných plic. Vezmi si mě a nech mne dýchat o chvíli déle, než smím žít, vyprávěj dětem o svobodě a řekni rtům o čisté vodě a lukám, kde jsou písně cikád, když šero padá na pažit. Citlivá chůze, procházení okolo plotů, řek a míst, kde bolí každé prudší slovo, kde poddávám se nad olovo, do ohně mizím, do kamení, abys už mohla číst. Snad někdo přijde, samotinký, naplněn spásou po okraj. Barvínky spí a jejich barvy můj tichý západ sladce barví. Já ležím navždy u maminky, kde je má zem, můj kraj. Kde končí svět. Kde začíná se. Kde vichr vichří hlas, až zvedne se a píseň vydá, zatímco smrt mu napovídá o životě, jímž počne zase zpívati boleráz. Na paměť mléka crčícího ze skal až do konvic, na paměť biče, který šlehá tam, kde je něha, kde je něha, narovnej hřbet, má malá kniho, a dýchej z plných plic.... celý text

Silmarillion: Mýty a legendy Středozemě 2003, J. R. R. Tolkien

Fëanor did nothing wrong :D Silmarillion doplňuje historii Středozemě o řadu příběhů, které jsou v Hobitovi nebo v Pánovi prstenů zmíněny jen docela okrajově. Skrze náročnější začátek o stvoření světa jsem u Silmarillionu vydržela až na 2. pokus. Historie elfů je mnohem krvavější a temnější, než by se mohlo zdát z toho, jak vystupují v Pánovi prstenů. Nejedná se o souvislý příběh a vlastně ani o povídky, jde spíše o kroniku, která se nezdržuje budováním napětí a překvapivými zvraty, ale zato se často věnuje detailním popisům, takže doporučit lze pouze velkým fanouškům Tolkienova světa. Pro většinu běžných čtenářů bude Silmarillion asi nestravitelný.... celý text

Lazar a píseň 1984, Josef Kainar

Přečteno rychle, nevsáklo se, ale ze vší poezie, která mě poslední dobou nezaujala, takhle byla nejzajímavější. * Pes Takový pes když vyjde za město, celej se vyjeví. No taky panebože! Ty modrý nebesa, jeden se nedoštěká, a jenom jemně, řídce zadrátovaný, a holý hlíny, že ji nevyhrabeš, kdybys měl pracek vosumdesát vosum, a nejvýš předvčírem tu trajdal starý králík, tak stařičký, že ohrnoval no nad celým světem včetně potkanů. Tu nejsou vozidla a jiný tichý stvůry, co nekoušou, jen drtějí a sviští, tu nejsou lesy nohavic a lýtek, co pochodují jako v Šekspírovi v tý scéně, kdy se Makbet jenom diví. Takový městský pes když vyjde za město, zešílí vlastně, celej, s chlupama. A po celý pak další jeho žití, když ho poškrábete trochu za ušima a když mu hodíte pár uňahňaných slov, abyse našli voddanost v těch smaragdových zracích -- co, vy si ještě myslíte, že máte doma psa?... celý text

Černobílá krev 1966, Thomas Mayne-Reid

Knihu jsem četla v originále, protože v češtině je zkrácená. Musím ovšem říct, že vhodné zkrácení by knize prospělo. Dočetla jsem jen ze zvědavosti, jak autor rozřeší zápletku, i když jsem toho dost uhodla dopředu. Tempo odpovídá skutečnosti, že kniha byla napsána v 19. století. Hlavní hrdina mě příliš nezaujal. Pro Auroru byl ochotný podstoupit vše možné i nemožné a riskovat život a přitom celý svůj vztah k ní zakládal jen na jejím vzhledu. Obzvlášť mě naštvaly části s hazardem. Chápu, že to asi byl výchovný prvek, ale nemám ráda, když se postavy chovají takto nesmyslně. Ke knize se nebudu vracet. Český překlad, který mám doma, odnesu do knihobudky.... celý text

Loď se zlatem 1971, Josef Hora

Mám ráda Horův překlad Démona a jeho Máchovské variace také nebyly marné, tedy jsem na Loď se zlatem byla docela zvědavá, ale nějak jsem sbírce nepřišla na chuť. Nevím, možná je to obdobím, možná věkem, ale už mě poezie málokdy nadchne a nenadchla mě ani tentokrát, i když objektivně by si Horovy verše určitě zasloužily vyšší hodnocení.... celý text

Mramorový faun 1999, Nathaniel Hawthorne

Dlouho jsem se tak nenudila. Kniha mě kdysi zaujala v obchodě obálkou a názvem, ale nekoupila jsem ji a pak zůstala na mém seznamu, dokud jsem ji náhodou nepořídila v antikvariátu. Kdybych se neobávala, že když jsem knihu měla na seznamu dlouho, budu se k ní v případě odložení chtít časem vrátit, nedočetla bych ji. Kniha vůbec není můj šálek kávy. Postavy mi nepřišly dostatečně živé a vnitřní boje křesťanů, kteří patří k jedné odnoži a lákají je větve jiné odnože, mi jsou velmi vzdáleny. Děje bylo na ten rozsah také poskrovnu. Chápu, že pro někoho to bude jeho nejoblíbenější kniha, kterou čte opakovaně, ale já se k ní už určitě vracet nebudu.... celý text

Montessori - Doma, 3 - 6 let 2020, Nathalie Petit

Stejně jako předchozí brožura i tato je vhodná pro ty, kteří se chtějí něco dozvědět rychle, s minimální časovou náročností. Tady jsou myslím i zajímavé informace, které nejsou úplně všeobecně známé. Například, že ve věku se 3-6 let se děti již připravují na čtení a je vhodné s nimi hrát hry typu "Co začíná na a?". Domnívám se, že mnoho rodičů nechává čtení naprosto nesmyslně až na 1. třídu a ještě do ní skrze neslábnoucí trend odkladů posílají dítě až v 7 letech, kdy už je řada dětí vývojově nastavená na něco jiného než na učení písmen.... celý text

Montessori - Doma, 0-3 roky 2019, Nathalie Petit

Kniha či spíše brožura tak útlá, že ji zvládnou přečíst i rodiče (a prarodiče), kteří nečtou. Dvě hlavní myšlenky knihy jsou: "Přizpůsobte dítěti prostor tak, aby se v něm mohlo co nejsamostatněji pohybovat od nejútlejšího věku." a "Dělejte s dítětem všechny běžné domácí práce.", což už snad dneska nejsou úplně převratné myšlenky. Obsahuje pár nápadů na aktivity a návodů "vyrob si sám".... celý text

Pásmo a jiné verše 1958, Guillaume Apollinaire

V čítance jsme (kdysi) měli Alkoholy. Z těch jsem usoudila, že Apollinaire je na můj vkus příliš moderní. Celkově dávám přednost epice. Výbor se mi četl překvapivě příjemně. Kdyby bylo v čítance i to, co psal Apollinaire svým milenkám (zejména báseň "Devět bran tvého těla"), zájem studentů by jistě vzrostl. Bohužel, ale nemohu říct, že by mi toho mnoho utkvělo v paměti. Zapamatovala jsem si jen "Zpěv lásky" a ani nevím proč. Zpěv lásky Hle co se všechno slévá v symfonický zpěv lásky Je to zpěv lásek z někdejška Věhlas zběsilých polibků nejproslulejších milenců Milostné výkřiky smrtelnic znásilňovaných bohy Mužství hrdinů z bájí jak protiletadlová děla trčící Potvorné zavytí Jásonovo Předsmrtná labutí píseň I vítězný hymnus který vyzmíval nehybný Memnon vstříc prvním paprskům slunce Je to křik Sabinek když byly unášeny Jsou to i milostné skřeky kočičích šelem v džunglích Duté hučení míž jež stoupá tropickým rostlinstvem Hromové dunění kanónů kterým se naplňuje strašlivá láska národů Běsnící mořské vlny v nichž rodí se život a krása Zpěv veškeré lásky světa je v této symfonii... celý text

Červený drak 1992, Thomas Harris

Tato kniha je mimo můj obvyklý záběr, proto možná neocením některé aspekty jako originalitu v roce 1981, realistické reálie (dost dlouho jsem si tápala ohledně toho, jak je to s těmi domácími filmy, protože jsem si stále představovala VHS) apd. Na to, že čtenář ví prakticky od začátku, kdo je vrah, je kniha velmi poutavě napsaná. Harris zajímavě pracuje s charaktery postav, byť tedy jen s duem hlavních hrdinů vyšetřovatel-vrah. Ostatní jsou křoví. Ovšem příběh mě ničím příliš nepřekvapil. Události s novinářem byly třeba zcela předvídatelné a nezdá se mi pravděpodobné, že by nikoho nenapadlo dát ho sledovat a hlídat stejně jako vyšetřovatele, ačkoliv tady se postavy dušují, že na to ani nepomyslely. Přitom to je tady vrtulník, tam letadlo, pár dní sledovat dva chlapy místo jednoho by určitě nebylo zase až tak drahé. Konec byl velmi dobře připravený, tady ovšem mnoho napovědělo množství zbýcajícího textu. Knihu pošlu dál, ale do budoucna bych se nebránila čtení další Harrisovy tvorby. Ale když na další už nenarazím, nebude mě to nijak trápit.... celý text

Ztracený svět v podzemí 2008, Roderick Gordon

Tuto knihu jsem měla doma už 8 let a letos jsem si k ní nemoudře koupila i 2. a 3. díl. To mě ke knize konečně tak nějak pošouplo (ještě bych si jinak mohla postupně koupit i další díly a kam s nimi). A tedy 2. ani 3. díl nebudu potřebovat. Ano, kniha je pro mladší čtenáře, ale zase ne pro tak mladé, abychom jí mohli úplně odpustit očividné nedostatky jako je jednoduchý a nezáživný styl psaní, který je navíc velmi rozvláčný. Podívejme se už jen na neuvěřitelnou základní sestavu rodiny hlavního hrdiny: 1. hlavní hrdina Will: Je mu 14, je albín, má nově 1 kamaráda a po škole s velkým nadšením kope tunely. Někdy kope sám a někdy se svým otcem, který doufá, že jednou najde něco, co ze správce muzea udělá slavného archeologa. Nejraději se zdržuje v podzemí, kde si i buduje tajná "doupata". Potud dobré. Jinak přijde domů a očekává, že o něj bude postaráno, což by snad bylo relativně v pořádku, kdyby se o něj starali rodiče a ne mladší sestra. 2. mladší sestra Rebeca: Je jí 12 let a po škole ochotně nese na svých bedrech chod celé domácnosti, protože z rodičů v tomto směru nefunguje ani jeden. Nákupy, vaření, úklid, správa rodinných financí, Rebeca zvládá vše a celá rodina, jejímž je nejmladším členem, to bere jako naprostou samozřejmost. Jinak se o ní z počátku nedozvídáme nic. Žádný koníček, žádné stížnosti, pracuje jak robot. Jen občas nakoupí hotovky a někam zmizí, a to klidně i na několik dní, což nikoho ani nezajímá, natož aby ho to trápilo. V průběhu knihy se dozvíme, kam Rebeca mizí a proč, ale uvěřitelnost veškerá žádná. I řada vyloženě špatných rodin by se zajímala, proč jim tu a tam zmizí dítě, i kdyby jen proto, že by jim vadilo, že na pár dní příjdou o běžný servis. Ostatně od kdy to Rebeca vlastně takhle táhne? Od 3 let třeba? Protože v knize je to popsáno tak, že tato situace trvá už roky. 3. otec: Pan Burrows je plně propadlý své posedlosti vědeckou slávou. Tato je tak silná, že si sice nikdy nenašel čas usilovat o místo na univerzitě, ale zato mu nevadí, že žije se ženou, která je skoro srostlá s gaučem. Mimo vykopávky, na kterých s Willem spolupracují, se nezajímá ani o jedno z dětí. 4. matka: Paní Burrowsová chtěla být herečkou, ale nějak místo toho skončila celodenním sledováním filmů a seriálů. Najdete ji na gauči s ovladačem v ruce. Nic jiného nedělá. Nikdy. Chodí k nějakému doktorovi, jak zjistíme v průběhu knihy, ale ten ji zřejmě nijak neléčí, nepomáhá a obecně nic nedělá kromě toho, že po zmizení manžela, jediného zdroje peněz v domácnosti, jí doporučí prodat dům, děti dát k tetě a odstěhovat se do blázince. Možná nám má být v podobě paní Burrowsové představena postava trpící depresí, ale pokud ano, tak jen proto, aby si autoři připravili půdu pro děj, kde zmizí děti a nikoho to nezajímá. Chester jako kamarád hlavního hrdiny je pak v knize jen proto, aby měl kdo upadnout do zajetí a zavdat hrdinovi důvod k návratu do Podzemí, kde mohl ve skutečnosti rovnou zůstat a jediné, co by se významně změnilo, by bylo, že kniha by měla o pár desítek stran méně. Nejzajímavější postavou je Caleb, který v sobě aspoň má rozpor běžné podzemní výchovy a vlivu strýčka Tama (druhé nejzajímavější postavy v knize). Co se děje týče máme tu "tajnou společnost", zaostalou civilizaci, jejíž všemocní vůdci Styxové vás ale najdou kdekoliv na povrchu a mají svoje lidi všude a "površáci" je nikdy neodhalili. No dobře. To je nerealistický ale lákavý základ pro řadu knih. Pomáhá, když se takto skrývá civilizace vyspělejší, nebo je ve hře nějaká ta magie. Tady se autoři pro nic takového nerozhodli, což dělá knihu paradoxně méně uvěřitelnou. Tuto civilizaci samozřejmě musí objevit pan Burrows i jeho syn. Ukáže se, že nejde zrovna o veselý a laskavý byť mírně zaostalý lid, který návštěvníka pohostí larvami hmyzu a s nějakým tím záhadným předmětem na památku ho nechá zase jít. Poněkud trapné je, že Will, který celý život inklinoval k pobytu pod zemí to náhle pod zemí nemůže vydržet a po ničem netouží víc než po životě nad zemí. Konec je otevřený, kdo chce vědět, jak to s hrdiny dopadlo, musí si přečíst další díly. Já jsem si k nim ale přečetla komentáře (i zahraniční) a dospěla jsem k závěru, že ani po šestém díle se řada dějových linek neuzavře a tak určitě nebudu pokračovat ve čtení příběhu, kde než se stane něco zajímavého, musíte se prokousat repetitivními trivialitami s minimální zajímavostí. Autoři také nezvládají práci s nápadem a prostě do knihy nahází všechny nápady. Zkraje třeba Will s otcem objeví zapomenutou stanici metra. To vypadá skvěle, to určitě bude zajímavé. Ne. Pro děj to nemá význam a kdyby to v knize nebylo, ničemu by to nevadilo. Podobné pro děj zbytečné scény můžeme knize odpustit, pokud mají význam pro bližší seznámení se s hrdiny, což byl asi záměr. Podmínkou ale je, že by autoři totéž nemohli ukázat v rámci hlavní dějové linky, a to tady neplatí. Nedoporučila bych to nikomu, pro dospělé je to příliš triviální, ani dospívající bych neurážela knihou s takovým stylem psaní a pro mladší děti je zase ponurá (což řadě dětí nevadí) a chybí jí nějaký aspoň drobný přesah (třeba Harry Potter je poměrně často o přátelství a spolupráci rozdílných povah bez toho, aby museli dělat všechno spolu a stejně, a to dává čtenáři kromě zábavy nenásilně i "něco navíc"). Věřím, že se kniha mnohým líbí, ale já vážně nevím, komu bych ji doporučila, aniž bych mu tím zároveň říkala, že je dle mého mínění velmi nenáročný čtenář. Je řada lepších knih. Jako třeba cokoliv od Flanagana. Taky to není vrchol světové literatury, ale práce s charaktery je mnohem lepší a je to celkově napsané tak, že i dospělý čtenář knihám snadno odpustí nějaké ty nesmysly. Téma duté země a podzemních civilizací se mi líbí, sama jsem ještě v pubertálním věku napsala docela dlouhý příběh "do šuplíku", který toto téma využíval, takže to je něco, co mě ke "Ztracenému světu v podzemí" nalákalo. Ale zpracování mě, bohužel, neoslovilo.... celý text

Otec prasátek 1998, Terry Pratchett

Otec prasátek patří mezi knihy, které doporučuji v rámci Zeměplochy mezi prvními lidem, kteří jinak fantasy příliš nevyhledávají. Každý přece zná Vánoce a relativně dost lidí bude znát i motiv "ukradených Vánoc" nebo magické hrozby, že "Vánoce nebudou". Ne každý je má rád. Já třeba Vánoce nijak zvlášť v oblibě nemám. Nebaví mě stromečky, dárky, plné obchodní domy, světýlka všude, ani zdvořilostní návštěvy u příbuzných, které po celý rok nezajímáme, ale na Vánoce se přece "musíme" sejít (a zde myslím opravdu ty případy, které se po vás shání až na Vánoce, ne že se s nimi člověk jinak nevidí skrze častou nemocnost, vzdálenost a jiné obtíže... a zejména pak mám na mysli tento typ příbuzných od vaší drahé polovičky, které prakticky neznáte a vůbec nevidíte důvod, proč s nimi trávit volný den). Nejedny Vánoce jsem strávila sama doma a nijak mi to nevadilo. Baví mě ale řada vánočních příběhů a mezi nimi je Otec prasátek na prvním místě. Zároveň je to moje nejoblíbenější kniha se Smrtěm, i když si nejsem jistá, zda se po druhém čtení Zloděje času nebude muset o příčku podělit. Je to jedna ze zeměplošských knih na téma utváření reality vírou, kdy některé události mají svou setrvačnost (lidé tisíce let věřili, že bez Otce prasátek nevýjde slunce, a to by se mohlo docela dobře stát, pokud lidé přestali věřit v Otce prasátek ale na jeho nezbytnost pro vycházení slunce se jen pozapomnělo) a jiné více podléhají aktuálnímu stavu víry. A když vznikne prázdné místo, stačí málo a může se objevit třeba skřet bradavčák. Tato kniha prakticky utvořila můj názor na to, jak má vypadat dobrá práce s mýtem a vírou ve fantasy. A ani nemá uspěchaný konec, jak se Pratchettovi tu a tam stalo.Humornou složku jako obvykle obstarávají z velké části mágové z Neviditelné univerzity. Doufám, že příští Vánoce také dostanu nějaké pilulky ze sušených žab. Ideálně předem. HO. HO. *** "Když si vezmeme obyčejného průměrného havrana," řekl, "zjistíme, že je to vlastně velmi okultní pták. Slepý Io, bůh hromu, míval tajemné havrany, kteří dokázali doletět a vletět kamkoliv a kteří mu nosili zprávy o tom, co se děje na celém světě." "Míval?" "Nóó… on neměl v obličeji oči, jen takové ty, jak bych ti to, volně pohyblivé oční bulvy, které vždycky huííí - prosvištěly kolem." Havran si, zřejmě za celý rod, rozpačitě odkašlal. "No prostě a jednoduše, stala se taková nehoda, no." * "Ale my nemůžeme mít poníka, že ne, Eufí, protože bydlíme ve třetím patře…" ALE JAKPAK BYSTE NEMOHLI? JE V KUCHYNI. "No, jsem si jistá, že si tak trošku děláš legraci Otče prasátek," prohlásila matka poněkud ostřejším hlasem. HO. HO. ANO. JAKÝ JÁ JSEM TO VESELÝ TLOUŠTÍK. V KUCHYNI? TO JE LEGRACE. PANENKY A TAKOVÉ VĚCI PODLE VAŠEHO DOPISU BUDOU DORUČENY POZDĚJI. "No? Co řekneš, Eufí?" "Kuju." "Nešoupnul jste jim doopravdy poníka do kuchyně, že ne?" naklonil se k Otci prasátek Albert, když se fronta posunula. NEBUĎ BLÁZEN, ALBERTE. ŘEKL JSEM, ŽE BY TO BYLO SMĚŠNÉ. "No, zaplať pánbůh. Chvilku jsem skoro věřil -" JE V LOŽNICI. "Ale…" JE TO MNOHEM HYGIENIČTĚJŠÍ. * "Takže váš Hex chytil od kvestora hloupost," ujišťoval se arcikancléř. "Jednoduché. Přirozená hloupost musí vždycky porazit umělou inteligenci." * "No… víte, představte si paměť jako řadu malých regálků, nebo… nebo otvorů, arcikancléři, kam si můžete odložit věci, no a my objevili způsob, jak vytvořit takový druh paměti, na který se dokážou dokonale napojit mravenci, ale co je důležitější, dokáže se zvětšovat podle množství informací, které do ní uložíme, a i když je tak trochu pomalá -" "Ale ono to bzučí opravdu hodně nahlas," upozorňoval děkan. "Bude to fungovat?" "Ano, to jen dokazuje, že se tam opravdu pracuje," odhodlal se nakonec k odpovědi Rozšafín. "Jsou to totiž… úly, víte?" Znovu si odkašlal. "Jiné druhy pylů, jinak silná vrstva medu, rozmístění vajíček… Je fakticky neuvěřitelné, kolik informací můžete uložit v jediné medové plástvi." Rozhlédl se po jejich tvářích. "A kromě toho je to velmi bezpečné uložení dat, protože kohokoliv, kdo by si s tím zkoušel hrát, včely ubodají k smrti a Adrian navíc věří, že až se to na prázdninové měsíce zavře, dostaneme ještě ke všemu pěknou dávku medu." * TI, KTEŘÍ SI MYSLÍ, ŽE VESMÍR BY MĚL BÝT HROMADOU KAMENŮ, KTERÉ BY SE POHYBOVALY PO PRAVIDELNÝCH KŘIVKÁCH. SLYŠEL JSTE NĚKDY O AUDITORECH? "Předpokládám, že o nich mohl slyšet kvestor - " NE AUDITOŘI, KTEŘÍ SE ZABÝVAJÍ PENĚZI. JSOU TO AUDITOŘI REALITY. POVAŽUJÍ ŽIVOT ZA SKVRNU NA ČISTOTĚ VESMÍRU. NÁKAZU. CHAOS. NĚCO, CO STOJÍ V CESTĚ. "V cestě čemu?" VÝKONNÉMU PROVOZOVÁNÍ VESMÍRU. "A já myslel, že vesmír je provozován pro nás… Tedy přesněji řečeno pro profesora aplikované anthropiky, ale nám že je dovoleno se s ním svést," řekl Výsměšek. * "Nepravdivý?" zvolal pohoršené Výsměšek. "Já? Já jsem poctivý každý den jako dneska, od rána do večera! No, co chcete tentokrát?" Rozšafín Ctibum ho v té chvíli totiž zatahal za roucho a něco mu naléhavě šeptal do ucha. Výsměšek si odkašlal. "Právě mi připomněli, že dnešek je nejkratší den roku," řekl. "To ovšem neznamená, že by to jakýmkoli způsobem zpochybňovalo to, co jsem právě řekl, i když tímto děkuji svému kolegovi za jeho nedocenitelnou podporu a stálou připravenost opravit drobné, i když ne podstatné nepřesnosti. Jsem výjimečně pravdomluvný člověk, pane. Věci, které se řeknou na schůzích univerzitní rady, se ovšem nepočítají." * "Víte, co by mě zajímalo? Proč vy děláte tohle zaměstnání?" NĚKDO TO DĚLAT MUSÍ. JE TO ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉ. MUSÍ BÝT VIDĚNI A MUSÍ V NĚ BÝT VĚŘENO. JEŠTĚ PŘED ÚSVITEM MUSÍ VÍRA V OTCE PRASÁTEK VELMI ZESÍLIT. "Proč?" zeptal se Vzoromil Výsměšek. ABY VYŠLO SLUNCE. Oba mágové na něj nevěřícně zírali. ŽERTUJI VELMI ZŘÍDKA, dodal Smrť.... celý text

Meč z Flatlandu 2007, Petr Vyhlídka

Vzhledem k nízkému hodnocení jsem čekala vyloženě nezdařilé příběhy plné klišé, ale byla jsem příjemně překvapena. Některé povídky jsou lepší než jiné, ale celkově se mi sbírka líbila. Je napsaná s lehkostí, která jinak takovéto generické fantasy často chybí. Zároveň ale hrdinové nebyli tak zajímaví, abych si je zapamatovala na dlouho nebo o nich nutně potřebovala číst znovu. Vyzdvihla bych zejména povídku "Temná noc na Highew", která mě překvapila svou pointou.... celý text

Muž z hvězd 2009, Sara Douglass

K psaní komentáře jsem se, bohužel, dostala až skoro měsíc po přečtení, takže leccos už se mi povedlo zapomenout, zejména pak na co všechno jsem si při čtení stěžovala a kde je hranice mezi druhým a třetím dílem. Nakonec jsem totiž třetí díl četla bezprostředně po druhém. Teď koukám na svoje komentáře k prvním dvěma dílům a přemýšlím, co dodat. Stále si myslím, že množič gryfů byl v příběhu celkem zbytečný. Za celou dobu nemá čtenář skoro možnost mu porozumět. Vidíme jen, že je celý život manipulován Temným mužem, aby splnil svou úlohu ve velkých dějinách. Jinak je to takový obyčejný záporák záporný. Není na něm nic než ten osud. Rozuzlení navíc bylo takové "No tak jsme tady, tak se pobijeme, ať to máme z krku.", kdy autorka udělala to, na co jsme tak dlouho čekali. Podsunula záporákovi "falešnou" milenku, jejíž smrt Axise nerozhodila, tak jak Gorgael očekával, což mělo za následek jeho brzký a mrzký konec. Celkem chytrý plán, který nejspíš měla od začátku, takže jí nemohu dost dobře vytknout, že to udělala jen proto, že nevěděla, co s milostným trojúhelníkem. To, že se z hlavních hrdinů stali bohové mi nijak zvlášť nevadí. Dávám přednost bezbožným světům, ale pokud někdo chce napsat cca 1000 stran o tom, jak se v jeho světě objevují bohové, proč ne. Lokální bohové, kteří jsou vlastně jen další magické bytosti (jak tu o sobě i sami říkají) a nejsou všemocní ani vševědoucí, mi jsou mnohdy sympatičtější než bohové, kteří jakoby všemocní jsou a někdy zasahují do životů lidí, ale většinu času ne, i když nemají na práci nic jiného. Řekla bych dokonce, že v tomto případě to ospravedlňuje, proč to mají hrdinové tak lehké a prč Azhure dostala ve 2. díle tolik věcí a schopností prostě jen proto, že je to ona. Pokud jste dlouho očekávaný bůh a vše je připraveno dlouho dopředu, nemůžete už pak nad svým osudem mít valnou moc. To je přeci jen lepší, než když se totéž děje jen obyčejným vyvoleným, kteří prostě jen jsou vyvolení, ale jinak úplně normální lidé. Normální vyvolený by se ke svým schopnostem měl přeci jen aspoň trochu propracovat, ale bůh podle mě nemusí. Jediný problém, který s tím mám, je, že kniha byla o to méně napínavá (tedy jestli v minulých dílech byl tu a tam aspoň trochu nejistý moment, tady už ne, byť se nás autorka snažila přesvědčit, že Axis by zvítězit nemusel a nemá své božství ještě jisté). V 15 by se mi příběh možná líbil, ale ve 30 už nedokážu přimhouřit oko nad jeho roztahaností a popisností, zatímco dějové zvraty pokulhávají někde vzadu. První díl, ze kterého jsem přečetla jen kousek, mi při čtení zbylých dvou nijak nechyběl a nehodlám se k sérii vracet. Neplánuji číst ani další 3 díly (Sinner, Pilgrim, Crusader) o dětech hlavních hrdinů, zejména o Caelumovi. Autorčin styl mi nevyhovuje. Najdou se lepší fantasy série.... celý text

Ikarijský zaklínač 2008, Sara Douglass

Plechová huba (automatické předčítání) mě přenesla i přes ty nejvleklejší a nejnudnější části této obludně dlouhé knihy a já jsem tak nakonec druhý díl přečetla celý. Nedočtený první díl mi při tom nijak nechyběl. Nevím, co psát, když Braenn už napsala vše podstatné. Mně osobně úplně nevadí koncept vyvoleného, který má mnoho zvláštních schopností prostě jen tím, že se správně narodil, pokud i přes to zažívá aspoň nějaké obtíže (což tady je jen milostný trojúhelník, a to nevím, zda mi stačí). Ale úplně bych je nepotřebovala vidět omílané na takovém rozsahu. Azhure je jinak z postav jedna z nejlépe napsaných, ale bohužel, nakonec také jedná nesrozumitelně. Axis měl celou dobu možnost (nepříjemnou a nebezpečnou ale rychlou) odhalit pravdu o tom, kdo Azhure je, ale vybral si raději mučení těhotné ženy, která s ním čekala dvojčata a jen na naléhání někoho dalšího se rozhodl prověřit její mysl, než ji zabije. A představte si, Azhure si ho pak stejně chce vzít a Faraday stejně mrzí, že Axis touží víc po Azhure než po ní. Jako čtenář už si všiml, že Axis a jeho otec nejsou nejostřejší tužky v penále, ale to vysvětlení, které nakonec odhalili, se nabízelo a autorka v zájmu dramatu udělala ze svých hrdinů prostomyslné. Dámy, otočte se zády, posbírejte kouzelné artefakty a prchejte od Axise pryč. Jestliže jsem u prvního dílu napsala, že Faraday si měla najít někoho třetího a vykašlat se na oba bratry, tak teď píšu, že Faraday i Azhure by pořídily lépe, kdyby to daly dohromady spolu a šťastně odešly vychovávat děti někam do lesa, kam by svatí (nebo kdo) Axise nepustili. To by aspoň byl pořádný dějový zvrat a Axis by jen čučel na drát. Ostatní blbosti, jako tahání dítěte všude možně zimním terénem snad ani nepotřebují podrobnější komentář, není to jediná kniha napsaná ženou, podle které dítě matku nijak neomezuje a kojit může i na bojišti. Nevím, zda se mi chce číst třetí díl, už teď je mi jasné, kdo jsou ti dva dosud neodhalení bohové. Vlastně jsem zvědavá jen na totožnost Temného muže (Vlčí hvězdy), protože množič gryfů (ať už mu tam konečně někdo pošle inspekci z KVS) byl zatím nejzbytečnější postava příběhu. Místo anti-vyvoleného by tam mohl být vcelku jakýkoliv velitel temných sil a přišli bychom jen o noční můry pár postav.... celý text

Teplé světy 2004, James Tiptree jr. (p)

Na knize mě zaujalo, že jde o povídky od autorky, obvykle z tohoto období (60. a 70. léta) natrefím spíše na autory. No bylo to jiné. Většina povídek se mi moc nelíbila. Byly sice ve směs dobře napsané, byť často až nesmyslně složitě (poslouchala jsem v angličtině a občas jsem měla docela problém), ale pointa mě většinou nepřišla nijak převratná. Nejvíc se mi líbila povídka "Láska je plán, plán je smrt". Sice předvídatelná, ale zároveň originální, jazykově nepřekombinovaná, kvůli té jediné jsem zvažovala, že bych si knihu nechala. Ale ostatní povídky mě od toho odradily, stačí mi ta jedna povídka a nepotřebuju ji na papíře. Líbily se mi ještě povídky "Dívka, která byla zapojená" (i když pointa mi dnes už nepřišla nijak zvláštní) a "Posledního odpoledne". Jinak nic.... celý text

Sny kamene 1996, Jonathan Wylie (p)

Tato kniha byla celkem příjemným překvapením. Tahám teď z knihovny spíše slabší kousky, takže po třech nedočtených knihách konečně něco, co ve mně vzbudilo aspoň trochu zvědavosti. V příběhu čichám nějaké to ekologické poselství - hledání řeky, která zmizela a usilování o její návrat není úplně typickým námětem fantasy. Bohužel, je to ta jediná originálněšjí část. Vyprávění příjemně plyne, hrdinové jsou sympatičtí, ale zároveň kniha není ničím nějak obzvlášť zapamatovatelná. Takové ty věci jako "magie se vytrácí, s magií se něco stalo, ale jeden z hrdinů je náhodou neškolený čaroděj", "zkorumpované město, kde by kdokoliv prodal kohokoliv, kdyby mu cena přišla dobrá", "velmi milí a laskaví zvláštní obyvatelé údolí v ohrožení", "záhadný odskok do magické knihovny", "mluvící zvířata mají tajný úkol"... to prostě nejsou věci, podle kterých bych knihu identifikovala, kdyby si někdo nemohl vzpomenout na název a snažil se mi přiblížit obsah. Možná si v budoucnu přečtu ještě další díl. Konec je trochu otevřený, ale kniha se dá číst i samostatně bez navazujících dvou dílů, hlavní linka je uzavřená dostatečně.... celý text

Fantasy & Science Fiction 1996/04 1996, * antologie

Nic zvláštního. Nejlepší povídka za mě byla "Kletba Mhondoro Nkabele", ta jediná mě bavila, formát je stejný jako u povídek "Potěšení pro váz i celou Rodyna" a "S počítači se nediskutuje" (z jiných sbírek). Žádná jiná povídka mě neoslovila, Prastará temnota by asi byla dobrá, kdyby to nebylo tak neoriginální a Povídky z vídeňského lesa mě zaujaly svou odlišností, ale jejich konec mi přišel nijaký, tam by možná byl zajímavější celý román z daného prostředí. V mé knihovně tato kniha nezůstane.... celý text

Královna Zamby 1996, Lyon Sprague de Camp

Knihu jsem dočetla jen proto, že byla krátká. Na sci-fi ze 70. let je i zařazení do kategorie "neurazí, nenadchne" docela dobrý výsledek, ale myslím, že tak za měsíc nebudu vědět, o čem to bylo. Na další díly mě tento nenalákal.... celý text

Ptah Hotep 2006, Charles Duits

Děsná ptákovina. Nebýt zajímavého prostředí, tak bych známý příběh o urozeném mladíkovi, který přišel o své vévodství a následně se vydává na dlouhou pouť za jeho znovuzískáním, přičemž se v každém ze tří dějství zajímá především o prostitutky, určitě nedočetla. Kromě šroubovaného stylu psaní mě autor ničím nepřekvapil. Ale je pravda, že věty typu: "A do východu Ra byli jako dva pardáli v lese." nemají svými kvalitami daleko k echtovní perské poezii ("Ty vílí měsíce, jak byly plny vnad, začaly pánovi mdlou rybu pozdvihat.", Nizámí), takže autor asi napsal to, co si napsat přál.... celý text