Hotýlek
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532048/bmid_hotylek-65c9ddf76057f.png
4
5133
5133
Střídají se režimy, střídají se hosté, něco se ale nemění Hotel – vlastně spíš hodinový hotýlek – který pan Leopold Mánes založil v dobách první republiky, nabízel párům potěšení a rozkoš i za protektorátu a dál fungoval také poté, co ho znárodnili komunisté. V šedesátých letech přebírá vedení Václav, vnuk původního majitele, muž bez jasných názorů i charakteru, který obratně proplouvá komunistickým režimem a stále drží rodinný podnik pohromadě. To má však zničující vliv na vztahy v rodině i na životy lidí, kteří se ocitnou v jeho blízkosti.... celý text
Přidat komentář
Slepa mapa, prvotina autorky, me zcela pohltila. Byla jsem zvedava na dalsi dilo. Hotylek nezklamal. Krasna cestina, text hladici na dusi. O kazde z postav se ctenar hodne dozvi. Autorka nenecha ctenare tapat a domyslet se, ale postupne odhaluje osudy vsech postav. Pravda, vztahy v pribehu byly dost propojene a nakombinovane, ale ne nerealne.
Hotylek je krasny roman. Ctenare pohlti a nedopusti, aby zustal nedocteny. Uz ted se tesim na dalsi dilo Hana.
Tak české, tak blízké !
Na pozadí několika desetiletí totalitního režimu, až po období těsně po sametové revoluci, se odvíjí příběh rozvětvené rodiny, vlastnící hodinový hotýlek. Autorce se výstižně povedlo vykreslit tu rozmanitost povah, postojů a charakterů lidí, ale i tu šeď té tiché, mlčenlivé většiny, pokrytectví a přetvářku.
Knihu mi doporučila moje maminka (velká čtenářka :-)), a jsem ráda, že jsem si ji přečtla. Je totiž dobře si občas připomenout....., takoví jsme byli, takové to bylo.
Včera jsem si odnesla z práce, navečeřela se a v 19:00 začala číst, po hodině říkám, už musíš spát, ráno brzo vstáváš. Tak jsem si to řekla ještě ve 21:00 i 22:00, knihu jsem zavřela, zhasla a brouček v hlavě vrtal, vždyť tam máš jen pár stránek. Opět jsem rozsvítila a 22:30 jsem 213. stranu dorazila. No a nakonec se mi děj vracel i několikrát ze sna. Takže asi dost dobrý.
Hezký příběh z nedávné doby, s různými typy postav, čte se dobře, autorka píše čtivě, určitě si od ní přečtu další knihu. Doporučuji k přečtení. A jak už tady v komentářích trefně zaznělo...
"...I naše generace má svoje kajícníky
a fízly z honorace a skromné úředníky
a tvory bez svědomí a plazy bez páteře
a život v bezvědomí a lásku - k nedůvěře
Příběh o "obyčejných neobyčejných" lidech a jejich životech. Milé čtení z minulého století a spousta různých povah, s kterými se denně setkáváme kolem sebe. Líbilo se mi to. Moje první knížka od autorky a určitě ne poslední.
Mnoooo ... fajn. Štýl ľahký, poľahúčky čitateľný až oddychový, téma trošku neoddychová. Možno mi trošku chýbala atmosféra. Hocaká, nech len aby nejaká bola. Knižka bez atmosféry je ... nooo ... ak chceme byť presný ... je prosto bez atmoféry.
Alena Mornštajnová opět nezklamala. Po Slepé mapě další vydařené dílo, které jsem "zhltla" během jednoho víkendu.
Kniha začíná opravdu zvláštně-smrtí Václava, který zemře po šlápnutí na slimáka. Teprve po této smutné úvodní stránce se děj rozvinul. Příběh Václava Mánesa ,který neprožil úplně normální život, jeho život již od dětství provázelo mnoho rodinných tragédií, ale i tak se snaží žít normální život. Kniha končí pohřební hostinou která se konala v hotýlku, který Václav zdědil po dědovi Leopoldovi. V knize bylo velmi zvláštní , že do názvů kapitol vložila autorka verše básně od Jaroslava Seiferta: Píseň o rodné zemi.
Říkám si kolik takových Václavů a jim podobných tady ještě pobíhá. Když se podíváme kolem sebe tak bohužel musíme konstatovat, že hodně a co je na tom nejhorší, že ti, kteří by nám měli jít příkladem a nehrbit záda, tak je mnohdy hrbí ještě více než my ostatní. Bohužel těch Leopoldů, kteří opatrují svůj bývalý majetek, tak jako kdyby k žádné změně nedošlo a očekávají, že se to určitě změní již mnoho není. Pěkně napsaná sonda do doby nedávno minulé, vykreslené postavy, se vším tím patolízalstvím, hraním si na cizím písečku, ale pro vlastní prospěch, no prostě doba, kterou je potřeba připomínat, protože tu naší demokracii musíme stále opatrovat, protože pár dobře smýšlejících Václavů dokáže kormidlem pootočit a ....
Velmi zdařilá kniha, která se četla jedním dechem. Jsou v ní popsány různé povahy osob, děj je velmi dobře propracovaný a osobní příběhy jednotlivých postav se barvitě prolínají celou knihou.
Doporučuji k přečtení.
při čtení mi na mysl vytanul text Karla Kryla:
"...I naše generace má svoje kajícníky
a fízly z honorace a skromné úředníky
a tvory bez svědomí a plazy bez páteře
a život v bezvědomí a lásku - k nedůvěře
Už nejsme, nejsme to, co kdysi, už známe ohnout záda,
umíme dělat kompromisy a zradit kamaráda
a vděčni dnešní realitě, líbáme cizí ruce..."
Takové hezké české čtení. Jako bych poslouchala svou babičku, jak vypráví o tom, jaké to kdysi bylo...Vyprávění Mornštajnové je takové domácky blízké, známé a samozřejmé, jakoby se týkalo někoho od vedle. Příběh nás nese pozvolna dál a dál...a jestli se mě zeptáte, o čem to celé vlastně je, řeknu prostě jen: o lidech.
Styl psaní paní Mornštajnové je prostě báječný a mě osobně se moc líbí. Opět perfektní příběh, točící se kolem jedné (široké) rodiny, vyprávěný s lehkostí. Ale s takovou zvláštní lehkostí, kdy i ty nejhorší činy jsou přesně pojmenované, nicméně bez zbytečných tlaků na čtenáře, takže nakonec v tomto podání vyznívají ještě víc emotivně :-) Knížka plná lidskosti - ale pozor, tím nemyslím hřejivou lidskost, ale spíš to, že je krásně ukázané, jací jsme, jak přemýšlíme a kam naše činy můžou vést. Holt cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly...
Takoví jsme byli...psychologický román bohatě obsazený zajímavými osobami nejrůznějších charakterů. Román o tom, jak lze prožít život, jak jím proplouvat, jak se na něm prohřešovat i jak ho kazit druhým. Trochu mi vadilo, že autorka často předbíhá děj, pak se zase vrací, ale zvykla jsem si. Po Slepé mapě se v knihovně ještě podívám, tohle se mi četlo opravdu dobře.
Mám ráda současnou českou literaturu a s velkým zájmem poznávám nové autory. Slepá mapa mi byla doporučena už před časem, ale bohužel jsem se k ní ještě nedostala. Hotýlek jsem si zapůjčila v knihovně a přečetla ho jedním dechem. Osudy jedné rodiny byly popsány s citem, místy vtipně a velmi lidsky. Dějinné události, ve kterých se příběhy rodiny odehrávaly, jsou sice dobře známé a nepřekvapí, ale nikdy není na škodu si je připomenout. Další tvorbu této autorky si rozhodně pohlídám!
Podle mého názoru kniha, která nezklame ani příliš nenadchne. Takový střední proud, jak již tady bylo zmíněno. Trošku mi na mysli vytanuly někdejší televizní seriály (např. Dcery a synové Jakuba Skláře), i když tam to bylo místy mnohem více akční. Ideální kniha na letní dovolenou, příliš hlavu nezatíží a ani zavazadlo:-)
Česká autorka. Česká kniha. České osudy.
Vyprávění se hrne kupředu jako řeka, ale na středním toku. Tempo mohutné, rychlost konstantní. Sem tam nějaká mělčina, nějaké malé slepé rameno, ale kudy teče proud každý přesně ví.
Jako byste poslouchali vyprávění stařeny o osudech celé jedné rozvětvené rodiny v několika generacích za dlouhé zimní noci u kamen. Do těch osudů zasahují historické události, ale prostá vypravěčka se do historických analýz nepouští. Znáte to, když stařeny vyprávějí - občas zabrousí k vedlejším dějům, postavám a detailům a my, o dekády mladší posluchači, netrpělivě čekáme, kdy se zase vyprávění vrátí k tomu podstatnému, abychom po chvíli zjistili, že vše mělo svůj smysl a krásně do sebe zapadá. Vyprávění poutavé, ale smířlivé ke všem, na které se vzpomíná, jak už to u lidí pokojně očekávajících smrt, po dlouhém životě, bývá. Někdy snad až příliš shovívavé, ale soudit nemáme, abychom sami nebyli souzeni...
Román Hotýlek je důkazem, že autor může čtenáři udělat literární radost a vůbec mu nemusí podlézat. Za mě bez váhání 5*
Štítky knihy
smrt česká literatura Československo tajemství komunismus prarodiče rozhlasové zpracování rodinné ságy
Skrýt reklamy
Kniha je opět skvěle napsána, ale přesto mě nezasáhla tak jako autorčina prvotina "Slepá mapa". Už se ale těším na další knihu od paní Mornštajnové.