000nugatovej komentáře u knih
Naprosto zoufalé, bezvýchodné. Postupně odhalovaná tragédie všech zúčastněných osob.
Pro mne chvílemi zdlouhavé. To se mi u Nesba nestávalo. Jenže mu věřím, z těch předcházejících "holeovek", jeho dalších thrillerů i díky doktoru Proktorovi vím, že psát umí. A tak jsem vydržel až do konce, až k složitě propletenému závěru. Četl jsem od autora lepší, ale pořád je to zajímavé...
Ano, titulní postava románu Alias Grace je neuchopitelná. Ale neuchopitelný je i její vztah k mladému psychiatrovi Jordanovi a jeho vztah k ní. Neuchopitelný je i náš život. A možná ho taky čteme tu pomaleji a s obtížemi, tu rychleji a s potěšením. Jak tento román :-)
Ortenova poezie je úžasná: zpěvná, sladce bolestná, s ohledem na básníkův osud tragická. Čítám pořád dokola. Napadá mne k tomu dvojverší z jeho Čtvrté elegie:
"a tolik drahých knížek na podušce, / že do smrti je není možno přečíst,"
Jak číst Ortenovy Elegie? Nejdříve se člověk musí oprostit od těch zoufale krásných všeobecně známých veršů Sedmé elegie: "Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, / zda nejste nyní tam,kde se už netoužívá, / zda zatím neskončil váš nebezpečný věk." ... A dál: "Padaly slzy mé, padaly do močálů...". Ano, zapomenout na ně, jelikož zpívají v podvědomí a znemožňují číst soustředěně další elegie. Také je dobré zapomenout na tragický básníkův osud. Ty básně nejsou o něm, Orten ho předem nevěděl... Ač se už smrákalo. Prostě to, čtenáři, vytěsni.
A pak čti pomalu a s chutí i ty další elegie. Nechej je k sobě promlouvat. I ony jsou krásné.
Třeba když v páté elegii se ptá lyrický hrdina těchto básní cirkusového poníka tou základní otázkou každého mladého člověka: "Kde je místo pro mne?" A poník, který baví obecenstvo tím, jak počítá a kopytem dává najevo, co mu vyšlo, mu zvolna odpovídá: "Počítám tu něco. / A nevím proč, a nevím ani kterak. / Ale já musím. Slyšíš? Musíš také. / Jdi hezky domů. Uč se čarovati." Možná právě o tom je život, viď mladý, ale přitom moudrý básníku.
Jasně - klasika. Čteno po letech potřetí. Už mi ty alegorie připadaly chvílemi až moc prvoplánové. Ale bavilo mne to tentokráte číst ne jako bajku o sovětské minulosti, ale o plíživé současnosti. Bohužel.
Originální nápad. Napínavé až do konce. Co se bude dít při dalším blues?
Jací jsme ve skutečnosti? Jaké vzpomínky v sobě neseme? Z dětství, z partnerských vztahů... Jak nás ovlivňují náboženství? Nakolik jsme připraveni manipulovat druhými a naopak se nechat jimi manipulovat? Kdy jsme útoční a ubližující a kdy empatičtí a pomáhající? To vše jsme! Stejně jako hrdinové této knihy. Jen ne černobílí!
O tom všem je tato Ozova kniha. A nádavkem se čtenář dovídá o skutcích a myšlení izraelské společnosti.
Zajímavé, chvílemi hravé, chvílemi mrazivé dílo.
Určitě to znáte. Ten život, ty choutky i ty strachy tohohle tlusťocha. A pokud přímo jeho ne, tak jiných na chlup stejných. Znáte to. Trochu nostalgické hledání zaniklého dětství a mládí narážející na skutečnost, v níž se vše mění, pohříchu ne k lepšímu. A do toho ta úděsná jistota, že se blíží bombardéry. A nebyl by to Orwell, kdyby už tady jasnozřivě neupozorňoval na nebezpečí, co přijde po nich. Asi to znáte...
I v této sbírce má Orten nezapomenutelné verše. Ano, nemusíš si pamatovat celou báseň: jen verš (dva, tři) Ti neodbytně zůstává v paměti. Skutečně? Tak třeba:
"Na jednom prázdném náměstíčku, / tak malém, že se zdrobňuje,.." (báseň Výlet)
"Ospalý číšník lampy zháší ..." (bez názvu)
"U tebe teplo je, ach, to by se to spalo,..." (báseň U tebe teplo je ...)
"Ó, nesvlékej se jako růže, / ó nesvlékej se jako had!" (bez názvu)
A nakonec celá báseň. Ta stojí za to, aby byla citována celá:
"Dívčí zpěv
Počkejte na mne, klopýtla jsem,
vítr mne překřikuje hlasem,
který se všude podívá,
počkejte na mne, moji dva.
Prvnímu přijdu poděkovat,
může se do mé něhy schovat,
k druhému sednu na pelest,
budu ho vést, do lásky vést...
Přezimováno. Otevírám
svým nebezpečným snům a vírám.
Ty první, spi, chci v dálce bdít
a raničko tě probudit.
Česej mne, druhý, už jsem zralá,
vstup do mne jako katedrála.
Za kodrcání kočáru
stékáme vřele po jaru
jak slzy, za nichž jsem se vzdala.
Česej mne, drahý, už jsem zralá."
Je zajímavé, že mne při tomto druhém čtení tohoto románu zaujala více první (přitom méně dynamická) část. Ono to hledání sebe sama všech těch mladých hrdinů mi přišlo velmi autentické. Druhá akčnější část tu autenticitu postrádala - nyní, když už jsem nebyl tolik zvědavý, "jak to dopadne" - mi připadala dost chtěná, literární, papírová...
Prostě David Grossman nezklame! Výtečné pohádky, z nichž čiší jeden z nejsilnějších lidských vztahů - láska rodičů (tady hlavně otců) ke svým dětem.
Depresivní. Kruté.
Je jednoduché Vrabčáka a jeho útěky odsoudit. Morálka, že ano. Nebo Bůh.
Jenže... Jak bychom se zachovali my sami v tak šílené situaci, kterou před něj postavil osud? Jaké vlastní "Afriky" bychom těžce museli opouštět? S jakými myšlenkami tepajícími hlavou bychom museli zápasit? Jaké útěky by se nám nabízely a které z nich bychom zvolili? Co bychom byli schopni obětovat? Obstáli bychom?
Depresivní.
Typický Orten. Jako by se tu nadechoval k temně zpěvným veršům svých pozdějších Elegií.
Už začátek je nezapomenutelný:
"Ó přísný pane můj, prchlivý Bože hrůzy, ...".
A pak znovu a znovu se ozývá "ta země Tma".
Tolik zoufalství! Ale přece jen... Naděje:
"... je-li světlo ve mně / je také v bolesti, je v tobě, v tobě též!"
Každé město by mělo mít svého básníka. Ortena jako kutnohorského básníka z jeho známé poezie člověk moc nevnímá. Než narazí na těchto pár básní. Barbora, Vlašský dvůr, celá Kutná Hora si to zaslouží. A jsou tu typické ortenovské motivy, např. v Modlitbě ke Kutné Hoře: "Na starém hřbitově, kde už se nepohřbívá, / můj první žal, / takový krásný, hluboko se vrývá / kamením, travou, tichem, nechápáním, / ó Pane Bože, nech mne běžet za ním! / Proč si mi nohy zavázal?"
"Řídíme své životy pomocí příběhů, které jen tak tak drží pohromadě. Jako bychom zabloudili v chaotické krajině, shromažďujeme, co je neviditelné a nevyřčené ..." (str. 248)
Náznaky, nejasnosti, rozostřené vzpomínky na minulost, hledání sebe sama - co nás v minulosti formovalo, proč jsme takoví, jací jsme, spousta neuzavřených otázek... Tak to je Ondaatje, jak ho znám. A v této knize našel komplementární téma, které mu umožňuje přirozeným způsobem rozvíjet tyto jeho oblíbené motivy.
Milá kniha (jak by řekla maminka). Naivní, tak trochu ženská literatura (jak by řekl intelektuální strýc).
Chlapec, který odešel z nehostinného severu na jih, kde se daří růžím, hledá sám sebe a své místo v životě. Nese s sebou matčinu, ale i otcovu výbavu vedoucí jej k zodpovědnosti a pracovitosti. V překvapivém závěru, který rozbíjí schéma červené knihovny, se jeví ukotvenější než žena, s níž náhodou zplodil dítě.
Co bylo normou české literatury v meziválečném období, je i u Olbrachta - vybroušený jazyk. V první - příjemně humorné povídce - říká hned na první stránce, že "obchod je zároveň zábavou", a čtenář cítí, že pro něj je zábavou i psaní... Olbrachtova Polana je pro dnešního čtenáře sice vzdálená a možná i nepochopitelná, ale celkem představitelná. Tradiční kvalita, viditelně jiná než plakátová Anna proletářka.
Smutné židovské oči, v nichž jsou stovky let pronásledování. A Hanule se chce se svým Ivem uvolnit. Je to silné... (A o to silnější, že tušíme, co by se s těmito postavami a jejich dětmi mohlo stát za pár let.)