000nugatovej komentáře u knih

Ani tato již čtvrtá Giordanova kniha nepřekonala můj nadšený zážitek z opakovaně čtené Osamělosti prvočísel. I tato čtvrtá Giordanova kniha ovšem stojí za to být přečtena.
Idealismus jejích hrdinů je nesmlouvavý. Všeobjímající a zároveň až militantní láska k přírodě a k světu přináší tragédie. Odehrávají se v propletenci lidí tolik si blízkých, kteří jsou schopni se krutě zraňovat.

7 03.04.2021

Vančurovské přitakání životu, lásce a mládí. Ta jsou více než (třeba) literatura. Protože: "Číst a spát a třeba pít nemírně víno není samo o sobě nic špatného, jenže věc závisí na tom, kdo ji dělá! Je-li někdo takový zapeklitý hnidopich, propadne mu největší kniha mezi prsty, nejlepší lože se promění na pelech, nejohnivější víno zhořkne na jeho jazyku a vše, co z toho má, je jediné bolest hlavy. Proto si jest přáti, aby táhl ke všem ďasům a nepředstíral, že má záliby a lásky, že pracuje, když lenoší, a že je zamilován, jakkoliv myslí jenom na sebe." (str. 180)

2 23.03.2021

Co nás lidi činí být lidmi, těmi nepřirozenými zvířaty? Skutečně je to schopnost a potřeba klást otázky?
A jak to vlastně s námi lidmi je? Je skutečně "krásným" darem, že se pereme a vzájemně pobíjíme? Že jsou mezi námi lháři, zloději, sobci, lakomci? (str. 153) A proto a právě proto platí, že lidství " je důstojenství, které si musíme vydobýt. Důstojenství bolestné." ? (str. 154)
Hle, tolik otázek. Díky Vercorsovi (a věru nečetlo se to jednoduše) jsem do nich zapadl? Ne, nezapadl, pozdvihl jsem se k nim!

2 05.03.2021

Vančura je můj milovaný autor. Některé jeho knihy čtu po několikáté. Patří mezi ty, pro které platí: "Padne jen slovíčko, anebo dívčí jméno, a zuřivec se pustí po stopě. Tak jako klíček otvírá skříň, tak určité slovo otevře hubu těm dobrým chlapíkům. Nechť mluví! Nechť se milenci líbají, neboť země je mladá a naše nozdry vdechují jarní vítr." (str. 8 a 9)
A Vančura mluví, líbezně mluví. V Útěku do Budína se pustil po stopě lásce, po stopě různých jejích podob: Všechny se točí kolem Jany - láska vášnivá a zrazující Tomášova, láska skrývaná a majetnická její matky, láska vychytralá Brehmova i tichá a zralá láska Štěpánova.

6 28.02.2021

Bezútěšné. Velkoměsto, korporát, nemoci, smutek... Prázdnota - vyprázdnění: "...mluvila, jako by zpívala píseň, kterou napsali jiní, pro potěšení ze zvukomalby či rýmu, ale nedávající žádný smysl. Slova bez důsledků, prchavá," (str. 124) A stále nové a nové propadání se...
"Všichni ti lidé, bez výjimky, dřív či později zažijí den, kdy budou sedět tady anebo jinde a už se nedokážou pohnout. Den zhroucení." (str. 47)
A vzpoura? Zbytečná: "Chtěla by zařvat. Řvát, až si přetrhne hlasivky, až přehluší kroky a hovory. Chtěla by zařvat, jděte pryč, koukejte, co se z vás stalo, co se z nás stalo, koukejte na ty svý ušmudlaný pracky a bledý ksichty, koukejte, co jsme za odpornej hmyz, kterej se plazí pod zemí, jak den co den děláme v neonovým světle pořád to samý, nejste pro to stvoření, potřebujete volnost pohybu." (str. 173)

3 07.02.2021

"Můj drahý básníku, jsme již poněkud přistárlí a přihodilo se nám bezpočet věcí, z nichž mnohé nestály za nic." (13. str.) Tak jako se obrací Vladislav Vančura na Jiřího Mahena, obracím se já na něj. Ano, i já jeho čtenář, jsem trochu přistárlý. Přesto mne stále (znovu a znovu) uchvacuje ten příběh o lásce, která "je počáteční příčina všech štěstí." (str. 68) Ano jsem ten, na něhož se autor obrací tím svým: "Což vám nepůsobí ani ždibec libosti slyšeti o prudkých chlapech a sličných dámách? " (str. 79) Působí, a to libost velkou! Zejména, když je ten příběh vyprávěn tak sličným jazykem! I já se s chutí "přidržuji Mikuláše, přidržuji se toho sveřepého chlapa, abych pocítil nádherné žilobití pod jeho kůží." (str. 93) Ano, jsem přistárlý, a tak souhlasím, můj drahý básníku, s tím, že "lidský život má nesmírnou cenu lásky." (str. 120)

Hořký dopis pravnukovi: vzpomínky na mládí, na hledání svého místa mezi ostatními v okupační době plné strachu, zrady, odvahy a kolaborantství. "Jsem si jist, že to dělají hlasy, který člověka nutí dělat věci, aby se konečně našel, aby se stal tím, kým má, tím, kým opravdu je, a jak už jsem ti říkal, to je to nejtěžší, co existuje, poněvadž tohle privilegium se jen tak neuděluje a lidi chtějí, abys byl hlavně jako ostatní" (str. 310). Dopis, z něhož probleskuje zoufalství z toho, že nenašel pochopení ani u své milované vnučky ("Staříček je svině.") a že vlastně cítí vinu i za její tragédii. Rozhřešení tedy zoufale hledá u adresáta svého dopisu. Jenže ... "Kdo říká, že existujeme?" (str. 316)

4 23.01.2021

"Psaní je vždycky jaksi projev bezmoci nebo plod pocuchaných nervů, prozrazuje komplexy nebo špatné svědomí." (str. 25)
Vaculík jde na hranu - jeho vypravěč experimentuje až krutě s bezmocnými a pasivními hlodavci. Ale není i on stejně bezmocný? Jako samozřejmou přijímá absurditu banky, v níž pracuje, a pokouší se krást jako ostatní, a to i když se dozví, že nejde o neškodnou hru, ale že tím mohou způsobit velkou krizi. Své blízké miluje, proto je občas propleskne. Ovšem pozorného čtenáře může napadnout, zda by je také nenechal v rámci svých experimentů zavřené v místnosti s černou kočkou. Ostatně ví, proč je Pavel nemocen, a proto ho unáší z nemocnice ... (Že by Pavel přece jen četl jeho zápisky?) Nakonec se zbavuje svého vypravěčského "ich", které výslovně a až demonstrativně překlápí do "er", které je pak zavražděno při odvážné cestě za tajemstvím .

8 17.01.2021

Název tohoto románu, latinskoamerický autor, dokonce z Kolumbie - předpokládal jsem, že budu číst další dílo magického realizmu. Mýlil jsem se. Ostatně je příznačné, že hrdinové tohoto románu nejsou nějak nadšeni z četby kultovních Sto roků samoty. Ne, název není magický, naopak, je chladně realistický. A přestože mne láká v tomto názvu vidět navíc obrazně i následný osud hlavního hrdiny, rozpad jeho rodiny, možná se opět mýlím, jelikož to vlastně není jisté...

2 11.01.2021

I my - stejně jako Ostroočko - žijeme své příběhy. Nebo už jejich epilog? Ty naše příběhy jsou často ovlivněny úplnou náhodou. Třeba jen tak čistě náhodou vystřelíme nebo je římsa našeho krbu z betonu, na který byl použit radioaktivní cement ...
Vonnegut je jako vždy sarkastický, vtipný, bezútěšný... Stejně jako život, kterým onemocněli jeho hrdinové čekající, až se jim zavře kukátko. A asi je celkem jedno, zda našli své Káthmándú.

3 04.01.2021

Můj milovaný román.
Jeho hrdinové "bývají přístupni důvodům lásky a jsou náchylní k rvačkám. Mají srdce plné krve a uši jim zčervenají pro slovíčko. Rvali by se s chutí a po sousedsku až do konce nelitujíce nějaké kapičky, jež stříká, ale to vše jsou způsoby lásky." (str. 163) To je celý Vančura. A jinde: "Kdyby mi soud byl k tomu propůjčoval moc, trestal bych i svatoušky, páchnou mi čertovinou." (str. 65).
Ovšem kromě pře, kterou spolu hrdinové vedou, je v názvu upozorněno tím "Přísloví", že tady (ještě asi více než jinde u Vančury) jde i o jazyk. Není to s ním jednoduché ... Holt "slovesnost je právě tak hezká holka jako Leonie a stejně tě podvádí. Ale nic si z toho nedělej, že spí s jinými." (str. 173)
A to nejdůležitější Vančurovo poselství nakonec: "... smáti se je lépe věděti." (str.25)

4 22.12.2020

Guenassia nechává vyprávění plynout volně - podobně, jak ubíhá život, který opakovaně nazývá ústy své postavy nevyléčitelnou nemocí. Je to kniha o hledání. Stejně jako Nezmar hledáme lásku, stejně jako jeho otec a boháč Reiner hledáme své syny, stejně jako všichni hrdinové této knihy hledáme sami sebe, ale sebe sama před sebou jako Nezmar také skrýváme. O tom je žití a nemusíme být přímo "nesmrtelnými" nezmary.

6 19.12.2020

"Nevzdávejte to." (str. 164) Chtělo by se říct se starým profesorem panem Marinem. Lou Bertignaková je jedním z těch snílků, kteří chtějí změnit svět. Pak zestárnou, stanou se dospělými ... Co bude dál?
Ovšem vzpomínku na ten svůj čin si v sobě ponese No celý život. A konec konců pomohl i její matce.

10 07.12.2020

Prostě zábava. Na malém prostoru zpracované originální nápady - chtějí jen pobavit. Námět druhé povídky Škvíra by mohl svádět k hlubšímu (psychologizujícímu nebo kafkovskému) zpracování. Autor to - zcela záměrně - neudělal. Zůstal u zábavy.

5 05.12.2020

Hle vášnivého hromotluka jménem Pilipaninec, jehož nedůvěra pražské koketky, skrývající stejně jako své pravé jméno i jehlou rozpíchané prstíky, přivede k zločinu. Hle ubohého a nízkého Mejgeše pronásledovaného starým činem v hlubokých hvozdech Podkarpatské Rusi. Hle jeho dceru Iliadoru, v níž se misí oddaná věrnost a síla s obavou z dávných skutků. Hle žebráka Ramuse, který vše přes svou slepotu vidí. A to vše v úžasném jazyce Vančurově!

3 04.12.2020

"Je prostě neuvěřitelné, co se může vylíhnout v lidském mozku. Je to na pováženou." (str. 124) Zvláště když žijete v hnusném světě plném krutosti. Ještěže existuje Sláva, který od vás vykupuje vaši hanbu. Ještěže existuje láska. (Ale pozor, zpěvánkové, i ta má svá úskalí...) Jistěže je "člověk svobodný pouze tehdy, když po ničem netouží". (str. 22)
Ovšem šance zůstává: "Mřížemi fičel vítr." (str. 204)

2 29.11.2020

Co na tu knihu můj příliš velký mozek? Vnímal ji jako erupci nápadů z mnoha přesahy. Četl jsem ji v době babišovské, a tak mne můj mozek upozorňoval na myšlenky tohoto typu: "Připadá mi komické, že se tenhle člověk vydával za horlivého ochránce přírody, protože celá řada společností, v jejichž čele stál, a mnoho podniků, v nichž měl rozhodující vlastnický podíl, se smutně proslavily tím, jak úspěšně ničily vodu, půdu nebo vzduch. MacIntosh v tom však nic komického neviděl, neboť nepřišel na tento svět vybaven schopností dělat si z něčeho vrásky. Ve snaze zatajit tento nedostatek se stal vynikajícím hercem, jenž dokázal úspěšně kdekomu - dokonce i sám sobě - předstírat, že mu vášnivě záleží na všem možném. " (str. 83)
Číst ji jindy, určitě by můj mozek čtené aktualizoval zase jinak. Je to pro něj důkaz kvality tohoto Vonnegutova románu.

4 26.11.2020

A znovu, ač čteno po několikáté, se dobře bavím. Ta rozmarná historie je rozkošná.
Poklidné líné léto a v něm najednou jako blesk: "Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz!" (str. 121) A taky lákavá Nezválková - "její otec, jenž byl veliký hříšník, všechno uměl a skládal krásné básně." (str. 51) To náhlé vzrušení, neboť "Co jest velikého mimo oblohu věčně modrou a vášně věčně krvavé." (str. 16) A to vše neopakovatelným spisovatelským jazykem, kde na nás pomrkávaje Vančura "na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé." (str. 21)

22 22.11.2020

Celkem slušná oddechovka.

1 21.11.2020

Vcelku zajímavý výlet do předválečného New Yorku. Těším se na Gentlemana v Moskvě.

4 20.11.2020