000nugatovej komentáře u knih

Chemie umírajícího města, které mesiášsky prý zachraňuje hlavní hrdina svým románem, ač on sám je vlastně také vrahem. Vražedná a sebevražedné mystérie, návraty ke svému dětství, mládí, láskám, před nimiž v dospělosti utekl. Urban se opakuje a tak trochu kanibalsky ožírá a okusuje sám sebe ...

10 16.02.2022

Oddychovka, no jo. Na můj vkus se děj moc vleče. A ten pokřivený pohled na zlé bohaté a podivné chudé! A vývoj vztahu mezi drsňákem Strikem a Robin, který se proplétá všemi díly této série mi připadá jako z románu nějakého jiného žánru! 700 stran, přesto dočteno...
S paní Galbraith končím...

7 10.02.2022

Vlastně humor, ale při kterém mrazí. Jak pracují média, jak jejich zprávy vnímáme my, jejich konzumenti... Jakoby investigativa je v Nultém čísle vlastně vytvářením konspiračních příběhů propojováním věcných (často nepravdivých) střípků do vyfabulovaných příběhů. Pravda dostává na frak, není již potřebná. Zprávy vymýšlíme tak, jak je potřebujeme, někdy stačí náznak - oni už si čtenáři vytvoří to, co chceme. Čím více paralelních příběhů, tím více nejistoty, resp. jistoty, že žádný není pravdivý.
Smutné...

5 30.01.2022

Ten rozpor mezi obyčejným na první pohled šťastným životem a strastiplným životem, který nás přesahuje tím, co po něm zůstane. Co je hodnotnější? A máme právo to tvrdě vyžadovat po jiných? Ta nejistota!!!
A odpověď (možná...) až v hymnickém konci Fabiena mezi hvězdami v tichu nad bouří.
"Netoužíme po věčnosti, ale nechceme se dočkat chvíle, kdy naše činy a věci náhle úplně ztratí smysl. V takové chvíli se ukáže prázdnota, jež nás obklopuje." (str. 135 vydání čtyř autorových románů z roku 1973)

3 26.01.2022

Připadá mi vlastně odvážné napsat takový román.
Tohle psaní k tématu tolik v literatuře zpracovávanému by mohlo svádět k banálnostem, trivialitě... a on se do toho pustí intelektuál moderní doby! (Možná proto ty intertextuální vložky a různý vložený "odpad". Možná proto ty čtivé, ač podrobné, topografie srdce - v Brně, v Krakově...) Je to román nejen o lásce, ale také o psaní. Provokující je hrana mezi autobiografickou skutečností a spisovatelskou fikcí. Kde ve skutečnosti ta hranice je? A taky: Co jsem ty a co jsi já? (Ta hra připomíná vypravěčství v 2. osobě v Dějinách světla.)
Čtivé, odvážné, lepší, než jsem očekával...

11 24.01.2022

No, nějak jsem se nemohl začíst. A to jsem se po Bohu v troskách a Životě za životem fakt těšil. Pro mne zklamání.

2 16.01.2022

Prostě Eco: falsa ovlivňující skutečnost, konspirační teorie, tajné služby, rozdvojená osobnost, a do toho ještě magická scéna na magickém místě... Co víc si může čtenář přát!
Jenže, přiznávám, ten Ecův profesorský tón vyprávění mi tentokrát nesedl. Ne a ne se začíst.

4 31.12.2021

Román skládající se ze vzájemně se proplétajících životních příběhů tří mladých hrdinů, kteří hledají své místo ve světě. Je to nejen "hra o manželství" zkoumající, zda i v moderní době může být toto téma nosné, je to i příběh provokující k hledání odpovědi na otázky: Nakolik je možno se obětovat druhým? Kdy to člověka povznáší? Kdy ho to ohrožuje?
Vcelku čtivé a zajímavé.

5 03.12.2021

Úžasný příběh. V tom navršení různých životních tragédií smutný, nicméně uvěřitelný. Kolibřík Marco má zarputilou sílu; životní úskalí, která na něj osud stále znovu a znovu vrhá, překonává (ač nelehce), nechávají v něm ovšem nesmazatelné stopy, ale zůstává láska. Láska nejen k Luise, ale hlavně ke své dceři a pak hlavně ke své vnučce Miraidžin. Je pro něj tím správným "novým člověkem".
Na rozdíl od předchozích komentářů mi tahle otočka k novému člověku v románu nevadí. Miraidžin je sice novým člověkem, ale v nastávající "zuřivé válce mezi pravdou a svobodou" je na straně tradičního lidství a tradičních evropských hodnot. I ona ze všech sil "mává svými křídly", aby zůstala na místě, chce ty hodnoty udržet navzdory všem pohromám. V tom je jednoznačným dědicem a pokračovatelem svého děda - "kolibříka". (Pro jejich hloubku a aktuálnost - není divu, esej, z níž přiznaně vycházejí, se jmenuje příznačně "Metafyzika populismu" - jsem si ty stránky o boji pravdy se zkarikovanou svobodou 289 až 291 okopíroval, abych se k nim mohl vracet.)
A posléze zakončení s úpornou snahou Marca nesklouznout do sentimentu, sebelítosti či cynismu i zakončení v básni, kterou Marco poslal svého času Luise, je ústrojnou součástí díla, které by bez nich nebylo úplné. A geniální mi připadají i poznámky na konci románu, kde Veronesi odhaluje původ některých motivů i aluzí, případně celých citací.
Čtenářský objev!

8 25.11.2021

Obdivuhodné! Naskládat do jedné knihy mnohé motivy z předchozích detektivních příběhů s Fredericou Bergmanovou! A tak se s ní úplně rozloučit, jak autorka naznačuje v doslovu. Složitý úkol, komplikovaný příběh. Ale podařilo se. Četlo se mi to dobře - sledoval jsem nejen ten napínavý příběh, ale rozpomínal jsem si i ty předcházející. A trochu jsem podezíral, že si Ohlsson s tím Pederem nechává přece jen pootevřená dvířka pro příště.

2 19.11.2021

Co je skutečné? Co je účinné? Kdy podléháme podvodu? Podvodníkům? Sobě? Máme právo zastavit to, co funguje, jen kvůli tomu, že tušíme levárnu? Světí účel prostředky? Nejednoznačné čtení...

2 18.11.2021

"Řekl jsem si: Yambo, máš paměť z papíru. Ne z neuronů. Ze stránek." (str. 90) A přesně tak to je - Ecův hrdina v tomto "Ilustrovaném románu" rekonstruuje vzpomínky na své dětství a mládí prostřednictvím knih a comicsových časopisů, které jako dítě hltal. Jeho život je knihami přímo podmiňován. (Jeho dobrodružná epizoda se zachraňovanými kozáky by neproběhla tak, jak proběhla, kdyby před tím nečetl, nemiloval by, kdyby si skrze četbu nevytvořil v mysli ideální ženu...)
A mne - možná jako jiné vnímavé čtenáře - ta četba přiváděla ke vzpomínkám na mou dětskou četbu, na mé "papírové" já. (I já bych s chutí odpověděl "idiotovi", který se podivuje množství knih v mé knihovně, zda jsem je četl všechny: "... žádnou, proč bych je tu jinak schraňoval, vy si snad schováváte konzervy od masa, poté co jste je vyprázdnil? Těch padesát tisíc, co jsem už přečetl, jsem věnoval věznicím a nemocnicím.") (str. 33)

4 14.11.2021

"Teď už nemyslím na hněv a spory, / teď už vím, kolik mám vlastních sil. / Vždyť lepší než hory - jsou hory, / na které jsem ještě nevystoupil, / na které nikdo nevystoupil." (str. 79) Vysockij - básník zachycující velikost, ale i rozervanost člověka moderní doby. I on je však ve svém životě, ve své tvorbě limitován společenskými okolnostmi... I proto: "Nemám rád sebe - když jsem zbabělý, / a nesnáším, když nevinný je bit. / Nemám rád ty, co vždy mne snadno uměli / za všechno. co je ve mně - pokořit." (str. 45)

4 12.11.2021

Trochu sentimentální letecký příběh, v němž se budoucí Exupéryho díla ozývají v některých obrazech, kterých je tu však na můj vkus tak hodně, až zamlžují samotný děj: tragédii umírající Genevievy a analogicky tragicky končící dobrodružný život letce Bernise.

2 12.11.2021

"Kus nábytku?" Nudný...? Nebo je Valdemar Roos "ve skutečnosti mnohem složitější člověk, než jak ho vidí jeho okolí"? (str. 259) Může i pro něj platit, že "Život musí být příběh, jinak nemá smysl, a je tudíž k nevydržení"? (str. 260) A Valdemar svůj zajímavý příběh začne odhodlaně psát ve svých padesáti devíti. Ten chlápek stále se ujišťující, že nic lepšího už nezažije, je nejen hodný, jak ho vidí Anna, je vlastně urputný a v té své urputnosti, ač vlastně jen reaguje na přicházející okolnosti, obdivuhodný. My lidé jsme složitější..., ne, nikdo z nás není jen jakýmsi nudným, kusem nábytku.

8 28.10.2021

Když přijmete tu poklidnou atmosféru (to, že ji umí Towles vyvolat, vím už z Pravidel zdvořilosti), když se oddáte pomalému čtení s vychutnáváním jednotlivých epizod a vět, potom vás tento román okouzlí. Jako by vás chtěl přesvědčit, že i v omezených podmínkách může člověk přijímat život s grácií a nadhledem. "Neboť i když vám život zabrání hnát se za vašimi sny, nakonec se za nimi stejně vydáte." (str. 344). Neboť "V životě totiž nezáleží na tom, jestli nám někdo zatleská, důležité je, zda se odvážíme vykročit vpřed, i když jsou vyhlídky nejisté." (str. 394). A Alexandr Rostov prožívá přes nepřízeň osudu příjemné dny se svými hotelovými přáteli, s ženou štíhlou jako vrbový proutek, s malou Ninou a pak s její talentovanou dcerou, a to bez ohledu na pádící (a krutou) historii za zdmi hotelu, která v protikladu se stoickou moudrostí hlavního hrdiny dělá z lidí plných nadějí a plánů ("světlušek a větrníků") ty, kdo na otázku, kam mají namířeno, bez sebemenšího zaváhání odpovědí: "Záleží na tom?" (str. 382)
Moc příjemné čtení...

24 24.10.2021

""Čím chceš být, až vyrosteš?" "Laskavým člověkem," řekl chlapec."
A mně nezbývá než souhlasit s Elizabeth Gilbertovou: „Svět, ve kterém musím žít, je tento. Ale svět, který toužím obývat, je ten, který vytvořil Charlie Mackesy. "

11 13.10.2021

Všechny tři povídky Podšitých chvilek mne doslova dostaly. Vianovsky vynikající. Vianovsky důvtipné. Vianovsky čtivé. Těm bych dal pět hvězdiček. Zbytek mne již tolik neoslovil.

3 13.10.2021

Kriminálka, co neurazí. Čte se dobře - brzy zapomenete, o čem byla...

1 12.10.2021

Horor? Jak nám podsouvá doslov. Nevím, nejsem si jist. Závěr směřuje k něčemu jinému... V každém případě zajímavá sonda do tvůrčí krize. To základní dilema, jaký román, jaké psaní je v dnešní době, v době reality show, očekáváno od náročných čtenářů, se odráží i v názvu knihy.
Ovšem román je vždycky román, Delphine (i ta druhá) je vždycky románová postava. Vždycky. Umělecká pravda je jiná než skutečnost...

4 06.10.2021