000nugatovej komentáře u knih

V rozmezí několika let čteno podruhé.
A opět mne ten příběh ze země, kde je "příběh důležitější než člověk. Pokud si osoba a příběh protiřečí, musí se změnit člověk." (str. 145), opět mne ten příběh zasáhl. V mnohém je nepochopitelný, jakoby přehnaný, vždyť realita skutečné KLDR je prostě pro nás ve střední Evropě, pro nás žijící už více než 30 let v demokratickém státu, nemyslitelná. (V absurditě příběhu se odráží absurdita totality.)
Jenže se mi zdá, že jsme těm nesmyslům i u nás blíže, než bychom si připustili...
I nám hrozí situace, kdy "prozradit pravdu někdy nesvědčí zdraví." (str. 354)
A i my cítíme smysluplnost svého života jen tedy, když se nenecháme vmanipulovat do nechtěného, když za své životy neseme vlastní zodpovědnost, když jsme vlastními pány...

1 19.12.2022

Prostá forma, za níž se skrývá příběh několika postav. Tragédie jejich životů vyplývá z reality současné Číny. Na rozdíl od "Dvou liangů ..." mne však ta prostota jazyka a prostota příběhů přece jen tolik nedojímaly,

10.12.2022

První věta románu "Mlha se neslyšně valila z moře jako oživlá příšera bez rukou a nohou." (str. 7) slibovala zajímavou práci s jazykem. Zvýšila má očekávání. Ale nakonec nic moc. Na rozhodnutí, zda číst autora dál, si počkám na další příběh této dánskoněmecké dvojice...

1 04.12.2022

Třetí velký román Kateřiny Tučkové - třetí výlet do nedávné a přesto méně známé české historie. Čtenář vnímá, kolik péče mu autorka věnovala. Náročná a kvalitní četba.
Nicméně musím souhlasit s výhradami v komentáři Lenky4. (Ovšem podobně - dle mne - nadbytečné motivy se objevily i v těch předchozích románech: ve Schnirch motiv incestu, v Žítkovských bohyních motiv lesbické lásky ...)

13 04.12.2022

"Kdybys nebyla obětí, nemohla by ses jí stát!" (str. 242) Jelineková řeže žiletkou svých vět do (na první pohled zvrácených) mezilidských vztahů, v nichž je důležitá moc. Přehání?
Jenže není vztah Eriky a její matky jen hyperbolicky zbytněnou podobou "opičí lásky", kterou si podmaňují mnozí rodiče své děti? Nejsou skrývaná Eričina přání odrazem podivné potřeby být ovládán a neúcty sama k sobě, těch, kteří pokud mohou, šikanují jiné? I Walterovo chování je z tohoto ranku. Je zároveň chtivý a zároveň zoufalý, a to v něm vyvolává krutost. Všichni (a tak trochu paradoxně i jejich nelítostná kritička Jelineková) "zastupují nevědoucí většinu, která má ovšem nadbytek jen v jednom: v bojovnosti. Když je třeba, pustí se do každého." (str. 22)

7 02.12.2022

Dojemný příběh! Jeho prostí hrdinové čelí svým vlastním selháním mnohonásobně znásobovaným společenskými okolnostmi. V jejich soukolí vypadají sice slabí a zcela bezbranní, ale jejich skutečné činy plné lidské lásky je činí silnými.
Dojemný a přitom tak silný příběh!

26.11.2022

Případy oddělení Q čtu rád. Adler Olsen umí čtenáře přitáhnout, jen závěr mi nakonec připadal zbytečně překombinovaný. A tak vzpomínám na první romány této série - ty se mi líbily nejvíce ...

4 23.11.2022

Zvláštní atmosféra, pitoreskní děj. Zajímavé čtení.

23.11.2022

Magorův undergroundový vztek:

"Držíš si drápama lahváč. / Co jsem zač? // Držíš si drápama lahváč // Opět kremelská apokalyptická bestie / vystrčila pazoury." (str. 103)

A ještě jedno:

"To prázdno po vás / co tu zbylo / je větší prázdno než kdy bylo // To vakuum / ta vývěva / Ale ani lítost nad vámi / ani lítost / a ani smrad a hnus / a úzkost // nad vámi // to prázdno po vás co tu zbylo " (str. 153)

A ještě:

"Chuť nemám ani inspiraci / psát o tom nad čím tiše zvracím" (str. 394)

A undergroundová filozofická hříčka:

"Pročpak mu říkáš vole / ontologické pole? / Tolik jsi zblbnul z láhve / že se bojíš říct Jahve?" (str. 496)

A pak lyrická nota, protože Magor dětem:

"Ať ryby vykulujou oči / voda se stejně nenamočí // u sporáku se kocour směje / oheň se taky nezahřeje // usnuli pod kamenem hadi / zima se nikdy nenachladí // kominík mával štětkou v síni / saze se vůbec nezašpiní // nad hrncem tančili komáři / pára ta se už nevaří // a holčičky si pomyslí / táta nám napsal nesmysly" (str. 535)

A pak už lyrická linka. Aspoň pár kousků, které mne nejvíce oslovily:

"Na krajíc chleba položený / opačný // Na kraji másla namazaný / okousaný // Na kraji louky / kupkou sena opuštěný // Na kraji rtů / zapomenutý" (str. 585)

"Tolik šťastných dnů / dávno jsem neviděl / a přesto smutek vane z nich// Víš? Víš to? Víš? // Ve dlaních Pane držíš nás / a přesto ve vymezených dních /trápíš nás mučíš a zkoušíš // Víš? Víš to? Víš?" (str. 697)

Alence a Jimovi // Raci jsou taky nešťastní / pozpátku couvají / uhýbají před neštěstím / bojí se / jsou jako my // Rackové před neštěstím / ulétají / snaží se uletět před neštěstím / jsou jako my // Ani já nejsem šťastný / ale jak řekl Naděždě // Naděnko proč si myslíš / že bys měla být šťastná // Ani Pán Bůh / stvořitel moří lesů / a nás všech nešťastných / není šťastný // Dívá se na nás / a doufá // Doufá" (str. 704)

"Ti dva se asi milují / rozhodně ta / jejíž vlasy se kroutí v kudrlinkách / ach / miluje toho / který něžně dlaň její / v dlani své mne // Ale i ona doufá / i on snad / miluje mne // Včely kolem nich z úlů vylétají / žihadla strachy zatažená / Sladký med/ zraje a zlátne v nich" (str. 766)

Ty, brďo, Magor je fakt něžný básník!

Nečte se lehce, pomalé ... Ale je to Joyce, takže člověk to dočte.
Ono to stojí za přečtení, i kvůli rozkošným vyjádřením jako je např. toto: "Však vy strach potřebujete, a hodně strachu, abyste se učili." (str. 328)

Už název napovídal, že se autor nechal silně inspirovat Larssonem. Někdy až moc. Linn je přímo "sestra" Lisbeth Salanderové, kromě základní dramatické zápletky se tu motá i extrémní pravice ... Číst se to dá, nicméně Jonsson na Larssona nemá.

Magický realismus: Člověk "zavře oči a tuší tiché, hluboko zahnízděné záhady země. Pocítí závrať." (str. 301) Laura Sněžná je takovou záhadou i děti kolem ní, ti budoucí spisovatelé... I ten (v jejich vnímání) nejtalentovanější z nich, který skanduje texty předchozích mistrů. A všichni s ním i s námi čtenáři zažívají drobná "vítězství ve velkém boji proti rozkladu." (str. 252)

Spojení lakonického vyjadřování a experimentování s pravopisem (kde se velká písmena objevila jen ve slově KRÁSNOU na začátku a ke konci knihy) s bezútěšností života všech postav vytváří jednoznačnou atmosféru. Od ironické informace "továrna má přesto radost, když do ní proudí veselí lidé, protože ti podávají lepší výkony než lidé neveselí" (str. 5) jsme neúprosně vedeni autorkou k sledování vyprázdněných lidí pro něž "budoucnost je vždycky ten druhý, ta vždycky přijde od druhého ..." (str. 31) Na první pohled jde pouze o osud žen - "milovnic", ale ne, nepleťme se. Bezútěšný život vedou i mužští hrdinové se vší svou dřinou, s pochybným právem se ztřískat v hospodě a pak ztřískat svou ženu.
Celý román, ač občas přichází světlý okamžik - "venku zakvílely brzdy, zase jeden vyvázl." (str.93), vyznívá hodně pesimisticky,

4 21.09.2022

Dobrá detektivka. Mrazivý byl pro mne zejména popis (genderově trochu neobvyklé) šikany. Pro mne jako čtenáře bylo rovněž zajímavé, jak se postupně a promyšleně chystala dějová zápletka s poslední obětí.

21.09.2022

Modernista Joyce v klasicky napsaných povídkách. Čtivé, účinné. Nejvíce mne oslovili povídky Soupeři a Hlína.

1 15.09.2022

"Pokaždé, když vstoupil do knihovny," pravila kniha, "zatajil Stvořitel vesmíru dech. Copak si z toho galimatyáše marnotratně prostřené kulturní tabule vyberete, jsa obdařen svobodnou vůlí?" (str. 201) Ano, Vonnegut předkládá marnotratně prostřenou tabuli, snídani šampiónů, v níž autor rozmlouvá se svými hrdiny, kteří mu občas provedou něco, s čím nepočítal. On je však stále Stvořitel všeho. A čtenář? Čtenář se chechtá a užívá si. Prostě Vonnegut.

10 02.09.2022

Ta kniha si mne ochočila.
Vždy, když ji čtu, vnímám, jak je jiná, než jsem si ji pamatoval. Ve vzpomínkách je toho víc než v samotné knize - aha, ty vzpomínky jsou ten slon v "klobouku", jsou ten beránek v krabici. Ano, i já jsem byl dítětem a zbytky toho dítěte ve mně občas hovoří a naslouchají ...
Čekám, že ten malý princ jednou přiletí i za mnou ...

20 27.08.2022

Ptaní se: o psaní (o jeho lehkosti a tíži), o životě (o jeho lehkosti a tíži), o lásce (té platonicky povznášející a po dvou centimetrech i té plné chtíče), o spasení, o zázraku víry a o odvaze nevíry, o smrti, k níž vše směřuje.
Nelehké čtení, některé části některých podobenství čtu ve snaze je uchopit a pochopit několikrát za sebou, přesto se ke konci knihy ztrácím. Možná mi chybí kontext severské protestantské kultury. Možná i Enquist (ten hledající vyléčený alkoholik) se ztratil /chtěl se ztratit.

26.08.2022

Zamotaná, provázaná pavučina, protože "štěstí si představuje každý jinak" (str. 406).
Ohlsson i ve svých slabších knihách píše svižně, a proto se dobře čte.

1 21.08.2022

Hrad kdesi v belgických Ardenách a v něm trochu degenerovaný hrabě uvědomující si závazek spoustě svých předků se svou soukromou válkou s cílem zachovat hrad, jeho krásná mladinká manželka - neteř, jejímž úkolem je zajistit rodu potomky, a pak řada amerických vojáků od indiána a kovboje až po kunsthistorika či schopného velitele a taky prdelaté holky z Červené královny se svou mamán a masa hunských Němců. Figurky na šachovnici jsou rozestavěny, příběh může začít.
Zpočátku trochu ztřeštěné historky, postupně přecházejí až do hymnického závěru, kde se vojáci bránící hrad s hradem ztotožňují jako se symbolem lidství a kontinuity civilizace, kterou hájí.

7 23.07.2022