000nugatovej komentáře u knih
Juliš se v šedesátých letech zapojil do experimentování s kreativní typografií svých bázní (obrazů). Některé nesou i inspirativní náboj. Nejvíce mne oslovily básně Archa Erotova a Kázání.
Málo čtivá, těžká poezie. Věcná lyrika ovlivněná Moste) (z dob, kdy neznali "Dycky Most" :-)) a Kolářem.
Stálé války. Deziluze rozpadajícího se koloniálního impéria. Násilí je dědičné, násilí plodí násilí. Protože "Mít nepřítele, to je ten nejvzácnější majetek, dává nám opěrný bod." (str. 308) A tak pak jsou kolem vás lidé, kteří měli příležitost ve válkách vraždit. Otcové vašich kamarádů, sousedi.. A když se objeví problém, tak mají po ruce stará řešení: "Tolik milujeme sílu, tolik ji milujeme, hlavně od té doby, co jsme ji ztratili. Pořád věříme, že stačí použít o něco větší sílu, a zachráníme se, o něco větší sílu než je ta, kterou disponujeme. A troskotáme zas a znovu." (str. 455) Kdy přijde čas (a nejen ve Francii), "že dojdeme tam, kde lidé nemají tušení, ... vrátit se domů a pokojně zemřít stářím." (str. 573)?
Ovšem je to taky o útěše z umění, o útěše z lásky ... Čteno již podruhé a podruhé pocit, že je to silný román.
První kniha od manželů Kepler.
Asi mám neopodstatněně vysoká očekávání, Zřejmě kvůli nim přichází zklamání. Dlouho přemítám, co mi tak vadí. Jo, pak to odhalím: To až protivné používání přítomných tvarů sloves. Jasně přítomný čas posiluje napětí - děje se to jako by právě teď. Jenže u dokonavých sloves vyjadřuje přítomný tvar budoucnost. A to se tu tedy tvrdě mele... Nevím, zda je to problém překladu. Nebo zda tak píší Kepler. Nicméně jen tři hvězdy bych zřejmě dal i při překladu jiném.
"No a my jsme v té poslední válce ztratili milence." (str. 9) A čím čtete dál, zjišťujete, že se milenců objevuje v tom zvláštním příběhu více. Až po toho posledního. Naimovo poznání: "Můžeme je milovat, můžeme jim působit i bolest --" (str. 343) a poslední věta celého románu "Divte se lidičky, co potkalo Naima, že je najednou plný naděje -" (str.343) naznačuje, že tou nadějí může být i sblížení Židů a Arabů. Vročení 1974 -1976 však mírní optimismus.
Zprvu jsem se obával, že Tři muži budou patřit mezi ty knihy, které zestárly natolik, že mne už při dalším - nevím při kolikátém již čtení - neosloví. Jsem rád, že jsem se mýlil. Některé pasáže mne znovu pobavily.
Avšak objevila se tu i nová pobavení (díky aktualizaci, kterou by Jerome neočekával):
"Stejně je to zvláštní, jak je náš intelekt ovládán našimi zažívacími orgány, Nejsme schopni pracovat, nejsme schopni myslet, dokud si to nepřeje náš žaludek. Ten nám diktuje naše emoce, naše vášně. ... Po horkých koblihách praví: "Buď tupý a neinteligentní jako polní hovado - jako živočich bez mozku a s malátnýma očima, v nichž nezasvitne ani jediný paprsek obrazotvornosti, naděje, strachu, lásky, života." (str. 87 a 88)
Ač není Juliš básníkem mé krevní skupiny, našel jsem několik básní, slok, veršů, které mne oslovily:
Kočičí příběh
Ohře, Oharka, Ogara; mladá, bystrá, prudká. Mohla by dostat sto jiných jmen. Pod varcálem, na maličkém ostrůvku z několika kamenů, který pro jeho tvar nazval Island - z Norska se na něj dalo snadno přeskočit - našel utopenou kočku, ztuhlou, se slepýma očima a se srstí potřísněnou kalem. Zabalil ji - bůh ví proč - do novin, odnesl domů a schoval ji pod skřín blízko kamen. Ráno, když vstávala a se zíváním se protahoval, náhle strnul: zpod skříně vylezla kočka s čistou a hustou srstí, se světelnýma očima a s opatrnými, kradmými pohyby, Na řeku už si, na rozdíl od něho, ani nevzpomněla.
Láska
Veškerá radost stála na jeho tváři / jako monstrum. / Měla křivé nohy a řvala v pohoří. / Stromy se zmítaly v mracích / a kříž se kácel s praskotem. /Masky ho uchopily za krk , za ruce, za vlasy / a vlekly ho k menhirům./ Hory se blížily s otevřenými chřtány. / Dítě zatím přelévalo mušlí oceán. / "Jestliže mi ho naliješ do srdce," řekl, / "jsem ztracen - ale zatracen jsem stejně." / Bratrovraždy neustávaly, / červená nit se dále táhla k propasti, / a ten smích! Nebo to byl pláč? / Ty dva srostlé stromy jsou podivné; / říkají jim milenci. / V tichých nocích je slyšet praskot, / jak spolu krutě zápasí. (str. 252)
Demolice
Pád nevidomých cihel / (nevidomých cihel očí) // Kouř už přestal naříkat / (přestal naříkat, teď mlčí) // Zeď stržena v mraku prachu / (prachu, který má tvar otazníku) // Květiny opadávají z fasád / (z fasád vyklizených domů) // Opilý muž leží podle řeky, kterou /
(kterou protékají dětské kočárky) // V prašné trávě stojí usmívající se žena / žena s prázdným vejčitým obličejem) // Zuhelnatělé balvany mraků se / (balvany mraků se řítí, řítí, řítí) (str. 155)
Závěr básně Náhle tváří v tvář Ježíšovi
I když je jisté, že jednou spadnou / všechny obličeje jako masky / a nebude už žádné drama / žádná komedie / žádná hra. / A žádné, žádné vzkříšení. (str. 103)
"Veškerá naše bolest vzniká z omezování lásky." (str. 99)
Té zoufalé moudrosti, pastýřko! Zoufalé, bolestné moudrosti. Klárko, miluješ. Vše a všechny a zejména své nenarozené dítě. Jsi připravena se kvůli němu obětovat, kvůli třeba jen chvíli jeho spokojenosti. Klárko, je to bolestné, vznešené. Ta tvá oběť!
Jeffers mne znovu uchvátil...
Jeffers je robustní básník. K Maře a Pastýřce píšu hodnocení zvlášť. Tady jen k básnické povídce Hřebec grošák.
Ač je krásný, silný a divoký grošák zbožtěn, ač dostává přednost před psem i před potvorným mužem, nakonec umírá ve jménu lidské solidarity. Jeffers je silný básník.
Nesbo po dlouhé době... Ano, ten chlap umí psát.
Už začátek vás vtáhne do drsného příběhu, kde jsou všechny postavy zatíženy svou minulostí. A šílený děj uhání k šílenému konci.
Život - láska, nevěra, šílenství, smrt. "... připrav se na dlouhou zimu, jaro je předaleko." (str. 38) Drsné.
"Za časem se neohlížíte, ale díváte se skrze něj jako do vody. Někdy vypluje to, jindy ono, občas nic. Ale nic se neztrácí." (str.15) A tak Atwoodová sklene od první po poslední stranu svého románu celý lidský osud, resp. ženský osud, jelikož to ženství je pro román důležité. A my s ní "Vidíme ozvěny světla zářící uprostřed ničeho. To světlo už toho strašně pamatuje a moc ho nezbylo. Ale je při něm vidět." (str. 443).
Čtení, které člověka přiměje uvažovat o běhu svého žití. Kdo je v něm oběťí? Co si neseme z dětství. A možná si při tom i uvědomíme to hořké:
"Nikdy se nemodli za spravedlnost, protože padne i na tvou hlavu." (str. 434)
Ubu králem - ten gejzír nesmyslných nápadů. Jenže takovéto absurdity touha po moci přináší !
Ostatně byli jsme toho teď svědky - strašení válkou, umolousaná jezulátka v kapse pofiderního ztracence ... To ubuovské otvírání huby při rádoby smíchu! Co vše by pro moc neudělali!
,
A Ubu spoutaný? Ilustrace toho, jak je možno zprasit myšlenku svobody ("Kaprál mi zakázal chodit v tuhle dobu na cvičení. Jsem svobodný člověk, a proto sem každé ráno chodím." /str. 101/) a jak je možno se svobody obávat - "... budu se muset sám starat o všechny své potřeby" /104/.
Jarry vědoucí!
Docela jízda. V závěrečných scénách ulítlá a nepravděpodobná. Superhrdinky typu Linn to tak ale v tomhle typu literatury mívají.
Myslím, že je dobře, že série končí...
"Kolébka se houpe nad propastí a zdravý rozum nám napovídá, že naše existence je jenom štěrbina slabého světla mezi dvěma temnými věčnostmi." (str. 16) Nabokov mne fascinuje svým stylem, spojujícím přesný popis vědce nadšeného motýlími křídly s nadčasovou symbolikou. "Zdá se mi, že na stupnici rozměrů našeho světa se nachází bod, v němž se vzájemně stýkají a prolínají představivost a poznání, bod, jehož se dosahuje zmenšením velkých věcí a zvětšením malých, bod, v němž se nalézá skutečné umění." (str. 152)
Umění... Takové jsou i jeho vzpomínky: ,... neboť první tvorové na zemi, kteří si uvědomili tok času, byli také prvními, kteří se dovedli usmát." (str. 19)
"Ač vypadám na páska, čtu Aloise Jiráska", smával jsem se před lety. K Filosofské historii se však dá vrátit/vracet i po letech. Pobaví, je celkem svěží ... Možná zkusím ještě nějaký návrat k jinému Jiráskovi. Uvidím. (Knih, které jsou lákavé, a které jsem na rozdíl od těch Jiráskových nečetl, je takové množství!)
"Svět je v napjaté vnitřní nerovnováze. Vezmeš-li nebo pozměníš jednu s ostatními propojenou molekulární částečku v této struktuře, poruší se a pozmění všechno. " (Str. 46)
Budiž. I Gregor Gradnik to prožívá. Odešel do ciziny, na krátký čas, ale vše je tam jiné: v Orleans - parné, vlhké a plné chtíče - i v dynamicky uhánějícím Yorku. Kolik si odnáší nazpět do své země (do té "krajiny smrti")? Ke své Aně? Porušilo se vše, co před rokem opouštěl?
Rychlá jízda moderní historií s jejími zvraty. Přes všechny tragédie život pokračuje dál. Jednoduché a působivé i přes jistou povrchnost a čítankovost, bez hlubšího vykreslení charakteru jednotlivých postav.