000nugatovej komentáře u knih
Příjemné čtení; před mnoha lety jako chlapec školou povinný i dnes jako hodně hodně dospělý jsem se celkem dobře bavil. Kožíkovi se tu podařilo kromě podprahových signálů velikosti češství vyslovit i svébytné umělecké krédo: "Bez nejistoty není pravého umění. Kde není hledání, tam je jenom náhoda a ta jde spolu s drzostí a domýšlivostí. Ten, kdo o sobě určitě ví, že mnoho dovede - ten jistě není umělcem. Každý poctivý umělec musí mít chvíle, kdy se proklíná, kdy nenávidí svou slabost a kdy je zděšen, jak málo umí proti tomu, co by chtěl vytvořit." (str. 355)
Čteno poixté.
Jasně Řehořova proměna je hrůzná. Nejen tím, jak se postupně k němu staví pragmaticky založená rodina, ale i tím, jak svou proměnu sám vnímá, jak je stále více jak svými projevy, tak - a to je ještě děsivější - i myšlením jaksi broukovatější.
Alma, to kouzlo velké lásky ... Ve všech jazycích, ve všech osaměních se stále vrací ...
Přes Jablko směšné touhy jsem se setkal poprvé s Kunderou. Připadalo mi s těmi registrážemi a kontaktážemi tehdy vtipné. Dnes z něj čtu jistou melancholii. A podobně to mám s dalšími povídkami: Od až vančurovsky užvaněného Sympozia po kunderovsky sarkastický Falešný autostop či cynicky laděnou povídku Eduard a bůh.
Tak si to racionálně rozdal s lyrismem. Vypořádal se s těmi všemi Wolkery, Halasy, Lermontovy či Rimbaudy. Věděl, že čtenář tuší, že se tak osvobozuje i od autorů Posledního máje, Člověka, který je zahrada širá, ba dokonce i Monologů. Očistil se. Skutečně? A co Jaromil a jeho udání? Je to jen licence prozaika?
Kundera umí psát. Jeho (sebestředný) cynismus mrazí.
Ano, žijeme v době, kdy "papírové knihy jsou zastaralé už ve chvíli, kdy se tisknou." (str. 35) Ano, žijeme v křehké době, kdy nám hrozí nejrůznější typy totalit. I proto se zřejmě s dystopiemi doslova roztrhl pytel. Tahle od NG je jedinečná tím, jak nám život v ní připadá téměř takový, jaký žijeme. "Jen" to odebírání dětí ji odlišuje. Ng zkoumá hranice, za nimiž se člověk přestává poddávat, kdy se ozve. Kdy si uvědomí, že je třeba něco učinit, aby "svět dával smysl" (str. 280). Je třeba se vzepřít: "Možná, pomyslela si, že pták, který drží hlavu vzhůru, někdy vzlétne. Někdy možná vyčnívající hřebík prorazí nohu, která na něj dupne." (str. 220)
Je to zajímavé čtení, jen od Ng, jejímiž předchozími romány jsem byl nadšen, bych přece jen čekal více.
O čem to Je? Že by o ...? Nebo o ...? Možná o ... A ten konec!
Prostě Kafka je borec!
Je to tak. Žert mne znovu oslovil, ač čten počtvrté.
A zase jinak. Jinak než ve čtrnácti, kdy jsem tu knihu dostal a kdy mne nejvíce vzrušovala romantika vztahu s Lucií, ale i cynismus vztahu s Helenou. Jinak než později ve zralém věku, kdy jsem příběh vnímal přes prizma politických filtrů. Dnes ho čtu zase jinak. Specifičnost té šílené doby se přelila do obecného lidského údělu: nyní mne spíše zarmucuje (a kupodivu i trochu sladce) ta nejistota života, kdy život přináší něco jiného, než jsi očekával, kdy tě dennodenně překvapuje, kdy uhání vpřed a ty mu pomalu přestáváš stačit,
Sestra. Její život, tvůj život. Lidský život. Vše je tak bílé...
Minimalistiké a přitom tak krásné. Smutek a naděje.
Katalpa píše zvláštní příběh o svobodě, závislosti, samotě ... Zajímavé, vyvolávající různé otázky.
Okouzlen Kolářem (racionálním) lyrikem:
"Vysoko, osamělá // divoká kachna / svými krátkými křídly / zapálila nebe. // Na spící střechy padá oheň." (str. 43)
V souznění s Kolářem moudrým (racionálním) skeptikem:
"- Dovedu už jen čekat. // zdali se dočkám vteřiny, / kdy budu moci vykřiknout / a varovat. Varovat, / kdyby přišel nový vlk, / v jiném rouše, neboť ti, / kdož ukázali svou pravou tvář, / plnou vředů noci, oči / k uživení jen mrtvými, / ruce škrtičů, nohy / zvyklé chodit v krvi, / své umělé srdce / budou odklizeni, v to věřím, / ale nedoufám, že člověk, / i ten v právu ubíjející netvora / by nezatoužil po jeho vládě, / protože po mrtvém / nemůže zůstat prázdné, / neboť takový už je Bůh, / že nedovolí ani vlku odejít navždy." (str. 44)
Avšak jen částečně a vskutku jen občas osloven Kolářem (racionálním) mentorem:
"Loňský sníh // Opatři si papír do stroje / ber list za listem / a pokryj stůl / židli / Topení / podlahu / všechno / na čem může ležet kousek papíru / dokud nezbělá místnost /Potom ulehni na zbylé místo / pokryj i sebe / zavři oči /a v myšlenkách na loňský sníh / chvíli odpočívej." (str. 111)
Jen si to tu odložím.
Čtu po několikáté.
Rozjímání - geniální zprávy o nejistotě v jakémsi neurčitém světě, v našem světě. Rozechvělé, rozmlžené, a tak realistické.
Ortel, Proměnu, Venkovského lékaře a V kárném Táboře jsem hodnotil samostatně.
Umělec v hladovění - 4 povídky se zvláštní atmosférou, trochu upovídané, ale zajímavé
Jen jednou vytvoříš něco, co má pak ovlivnit celý tvůj život. Kde končí fikce, kde začíná život? Nakolik je život ovlivněn příběhem, nakolik je příběh ovlivněn životem? Kde jsou hranice?
A stálé Kašuovo dilema - Kam vlastně patřím? Kdo jsem?
Život dvojí tváře, poslušnosti, přetvářky, únavy z toho všeho. A to vše, abys nakonec slyšel pointu: "A moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému." (str.133). Socialismus? Svět? Život? Prostě ptákovina!
Dost dlouho mi trvalo, než jsem přijal ten těkavý styl od nevěry ke smetí, od smetí ke Kafkovi, od Kafky k nevěře, pořád výčitky svědomí, a milenka dost sobecká a protivná, tu na horách, tu v ateliéru, tu na špinavé ulici, tu v zaplivané hospodě, tu doma a tak pořád dál, dokolečka. A do toho "myšlénky". Ty úvahy mi přišly trochu povrchní...
Až téměř u konce jsem tomu těkání přece jen přišel na chuť. Zkusím ještě nějakého Klímu.
Těch metafor! A nakonec je metaforou celá kniha s loupeživým mladíkem hledajícím až zoufale lásku. Zejména tu tělesnou. Poetismus jak vyšitý.
Nějaká zvláštní chvíle a vše, úplně vše je najednou jinak.
Co nás vlastně utváří, definuje? Jaké to může být bez vzpomínek? Jaké by to bylo začít znovu, s čistou hlavou? Jenže ti kolem nás si nás pamatují. Co je samota? A nakolik by nás mohli změnit vzpomínky někoho jiného? Je děsivé, když vlastně nevíme, kým jsme byli, kým jsme ...
Hodně podnětů k zamyšlení. Krauss je čtivá, provokující, vyzrálá
Písečný muž je vcelku napínavé čtení. Patří k lepším keplerovkám :-)
Neřešitelná dilemata. Skvostné dialogy ("Tak si žiješ sám ... v takových krásných prázdných domech...") využívající svou souběžnost. Mladý a už tak dokonalý autor. Výborné dílo!
Mladý a už tak sebestředný autor. V edici Hry (ta edice mi přijde také dokonalá - nejen hra, ale také její ohlasy, studie, fotografie ...) si adorující montáž z ohlasů sestavil sám.
Ne, nejde pouze o problémy vyplývající ze vztahu majoritní komunity a Arabů, kteří případně mají izraelské občanství. Jde i o všelidské hodnoty, o hledání pravdy, o malé i větší zrady a lži, o city, důvěru a nedůvěru ...