000nugatovej komentáře u knih

Příběh jak z antické tragédie. Jenže se mi zdá, že Ostlund ho dostatečně nevytěžil. Trochu jsem postrádal napětí, které dělá severské krimi tolik čtivým.

1 02.12.2019

Název sbírky napovídá mladistvou poezii. Tomuto očekávání odpovídají snad nejznámější básně z ní: Čemu se báseň říká a Toužící dívka. Ale nebyl by to Orten, kdyby (už i v této první sbírce) neprozkoumával to temnější.

Tuhle jsem neznal, ve výborech asi nebývá, nebo se mi jako čtenáři nevyjevila:

"O čem ví tesknota

V přestávce mezi životem a tam tím
kocourek s kamenem až na dně rybníka
pomalu vražedné andílky polyká
a tam to nepřichází tam to má vždycky čas
Vidíte kocourka? myslí si, že se vrátí

Co přivázali mu to tíha nazývá se
a luna již měl rád
do vody nahlíží a udivena zdá se
že na ni nemůže zamňoukat
neboť má oči obráceny jinam

A pije pije zvolna jako by se kál
za všechny stehlíky které dřív mordoval
za všechny okapy po kterých s deštěm běhal
na všechny kočičky na které zapomíná

v přestávce mezi životem a tam tím
co jde tak pomalu jako se chodí spát
když noc už minula a chtěl bys věčně spáti
bez pomyšlení na návrat"

11 02.12.2019

"Ten, kdo hledá jádro příběhu v prostoru mezi knihou a autorem, se mýlí. Pátrat není třeba v prostoru mezi autorem a tím, co napsal, ale v prostoru mezi textem a čtenářem." (str. 32). Jenže ten prostor byl překvapivě nevelký. Natěšený z předchozích Ozových knih, které jsem již četl, jsem byl tentokráte zklamán. V těchto v podstatě memoárech mne snad oslovil pouze teskný popis smrti autorovy maminky.

1 02.12.2019

"Nikdy jsem já nelítal, nelítal
v oblacích, kde jsem já nelítal,
nikdy jsem já neviděl, neviděl
města, co jsem nikdy neviděl,
nikdy jsem já nelepil, nelepil
džbánek, co jsem nikdy nelepil,
nikdy jsem já neměl rád, neměl rád
ženy, co jsem nikdy neměl rád ….
Tak co vlastně můžu?
Když nic nemůžu?
Copak zmůžu to, co nezmůžu?"
(str. 147)
Nikdy mne nebavily, nebavily texty, co mne nebavily. Skutečně v této knize těch, s kterými bych souzněl, není moc. Jednou z mála výjimek je ten citovaný. Jinak tak trochu zklamání... Očekával jsem kvalitní folkové texty a zajímavé povídky.

2 26.11.2019

Společně s mladou dívkou vyslechne čtenář cestou do Marmory Patricka, "který sbírá a dává dohromady různá zákoutí (svého) příběhu, snaží se to všechno nést v náručí." (str.9). Ovšem protože je třeba zdůraznit "extrémní volnost struktury věcí" (str. 123) je příběh ondaatjovsky rozbíhavý. A ač nemohu klást otázky jako ona Hana, která "zůstává vzhůru, aby mu dělala společnost", musím přiznat, že mne to baví. Ta zvláštní atmosféra jeho knih. I to, že chápu, že Hana (se svým příběhem) spolu se zlodějem s malířským jménem přejde do další autorovy mámivé knihy - do Anglického pacienta.

2 10.11.2019

Souhlasím se všemi pozitivy, o nichž se zmiňují předcházející komentáře. Ano. Ta kniha je výborná! Je ale nejen o Estonsku v dobách Sovětského svazu (což je samo o sobě kruté), má varovný přesah do současnosti a asi, pokud budou lidé stále stejní, bohužel i do budoucnosti. "Vše se opakovalo. Třebaže rubl vystřídala koruna, nad hlavou už jí nelétalo tolik vojenských letadel a důstojnické paničky se už tak neroztahovaly, třebaže z tlampače zněly každý den vlastenecké písně, každou chvíli se objevila nová holínka z chromové kůže, další a další, stejná nebo trochu jiná, vždy však připravená stejným způsobem stoupnout člověku za krk. Zákopy zarostly, nábojnice zčernaly, zemljanky se zbortily, padlí se proměnili v prach, ale jisté věci se opakovaly." (str. 240)

S obsahem souzní i forma. Oksanen píše drsně, lakonickým jazykem, který ostatně známe i z předchozích románů. Oksanen píše promyšleně. Úžasná kompozice, i ten zrychlený konec mi připadá účelně použitý. A mistrovská hra s motivy... Každý má své místo. Hned první kapitola z roku 1992 se jmenuje Moucha má vždy navrch. Stojí za to sledovat motiv mouchy po celou dobu četby... (až do konce).

10 03.11.2019

Příběh zajímavě zamotaný. Příjemné detektivní čtení.

3 02.11.2019

Ne, nečetl jsem jako ilustraci bouřlivých dějinných dějů. Četl jsem jinak.

Přemýšlení, snění i jednání hlavního hrdiny ovlivňují v obrovské míře knihy. I proto: "Ještě pořád mám slova rád: rád je sbírám, řadím k sobě, míchám, obracím, kombinuji." (str. 6) A i z dalších náznaků čtenář chápe, že se tu setkává s budoucím spisovatelem (jo, jasně ich forma, když ji vezmete doslova). Ovšem spisovatele dělá spisovatelem nejen jazyk, kterým píše, ale i problémy, které řeší.
A velkým motivem této knihy je zrada. Zmínkou o ní celá kniha začíná ("Mnohokrát v životě jsem byl označen za zrádce." str. 6), ale i končí ("A příběh sám? Nezradil jsem všechny znovu tím, že jsem ho vyprávěl? Nebo bych je naopak zradil, kdybych to neudělal?" str. 133) A čtenář dá určitě autoru za pravdu, že bez menších (někdy ovšem domnělých) zrad (jsou-li to skutečně zrady?) prostě nelze s lidmi a mezi lidmi žít.
Avšak hrdina a samozřejmě ani Oz samotný nezradí nikdy to nejdůležitější - člověčenství, lidskost. I proto se zamýšlí: "Co jsem byl proti nim já? Jen hebrejský chlapec z hnutí odporu, který zasvětil život vyhnání cizího okupanta, ale přitom byl spojen s jeho duší, protože i okupant přišel z míst, kde jsou řeka a les, kde se tyčí věže a kde se na střeše lehce otáčí korouhvička." (str. 84/85) I proto se smutně táže: " Proč se nemůžeme my všichni jednou na hodinu či dvě sejít v zadní místnosti kavárny Orient Palace - … - , abychom si spolu promluvili, abychom jeden druhému porozuměli, abychom každý v něčem trochu slevili, smířili se a odpustili si? (str. 78)

Četl jsem podruhé. Teď se mi mnohem více líbilo. Možná i proto, že mi mnohé myšlenky více zapadly do sebe, jelikož jsem nedávno četl Ozova Jidáše, kde je zrada také veledůležitým tématem.

2 30.10.2019

"řídit pohyb tužky směrem nahoru a do stran
mapa mejch myšlenek co si bežej kam chtěj
jako malý vlhký skleněnky po leštěným dřevě" (str. 73)

Jak pochopit nepopsatelné? Jak popsat neuchopitelné? Jak uchopit nepochopitelné? Život a myšlení zabijáka, který se stal legendou. (I my v dalekém Česku jsme o něm slyšeli, jeho ferrotypie patří k nejdražším fotografiím v USA, jeho životopis napsal mj. i šerif Garrett, který ho po útěku z vězení zastřelil.) Ondaatje jde na to skládačkou krátkých prozaických kapitolek a "básní". Zajímavé. Jako spisovateli mu takový experiment viditelně vyhovuje. Mnohým čtenářům určitě ne.

3 29.10.2019

Osudová tragédie, silná jako antická, jenže tady osud nevytvářejí bohové, ale lidé sami, jejich nenávist, jejímž rubem je láska.
Lidské osudy jsou determinovány povahou, charakterem hrdinů. Mannon: " … Nevím, co mi to svazuje jazyk, když toužím nejvíc promluvit. A honem schovávám, co jsem chtěl rozdat. Nějaká síla se mne dotkne, a já zůstanu sedět ztuhlý a bez citu jako socha na náměstí." (str. 62)
A není, není úniku, ač po něm touží... Lavínie: "Vezmem se brzy, ano? A odstěhujeme se někam ven, daleko od lidí a zlých jazyků. Uděláme si ostrov na zemi - jenom my dva, sami pro sebe -! A děti budeme mít a budeme je milovat a naučíme je, aby milovaly život a nikdy, nikdy se nepoddaly nenávisti a smrti!" (str. 157/158)

3 28.10.2019

Nálada knihy kvapí od prvních provokativních vět přes křehké vyjádření láskyplných emocí v milostném (lesbickém) vztahu k temné bezvýchodnosti manipulací, deprese a úzkosti (s opakovanými tóny písně Marianne Faithfull v pozadí) až k tragickému zakončení. Oksanen je i v této knize výborná!

2 27.10.2019

Zdařilý výbor z poezie, kde si člověk v hlavě opakuje nejen celé básně, ale i jen některé verše či sloky.

Od křehkého, notoricky známého:
"Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?
V ústraní do hrsti vzlykat
a hodně míti rád."
(str. 10)

Až po zpěvný začátek Sedmé elegie:
"Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu."
A dál.... (str.120)

Bolestně krásné. Věštecké - a nemusí jít zrovna o sanitku, protože...
"Zrodí se věčné bezpráví."
(str. 159 - závěr básně Nakonec)

6 26.10.2019

Nesserovy detektivky mne baví. A to nejen kvůli příběhům (tenhle byl notně zamotaný), ale i kvůli tomu, jak jsou (s jemným humorem) napsány.

3 26.10.2019

Biologické zákonitosti nepřelstíš, ač se překonáváš a vypadá to, že to máš i dobře promyšleno. To je základní (a možná i trochu banální) vyznění této prózy.
Jinak je to zajímavá sonda do života a myšlení mládeže v šedesátých letech v socialistickém Československu. Navíc Otčenášek experimentuje s formou: využívá dlouhých vět, často děj posouvá prostřednictvím asociací a vzpomínek, což se bohužel chvílemi děje na hranici srozumitelnosti.

2 25.10.2019

"Kde jsi, Žaku?" (str. 229 ve sbírce O zlých samotářích), tak zní poslední věta celé povídky. Chtěl by se svému uznávanému bratru Fricek svěřit? Hledat u něj pochopení? Pochlubit se svou dokonanou pomstou za všechna příkoří? Možná i za příkoří, které mu způsobil sám bratr Žak, když mu nedovolil prožít si snové dobrodružství s Luisou...? Ostatně nebyla to jediná Žakova zrada... "Kde jsi, Žaku?"

2 24.10.2019

"Lidé jimi opovrhují. Proč, těžko říci. Vedou jiný život. Snad lehčí, snad méně lehký než ostatní, ale jiný a těm ostatním nesrozumitelný. A to k opovržení stačí." (str. 68)
Přesto zlí samotáři z Olbrachtových povídek nesou v sobě cosi archetypálního a sympatického: Joska nechává svůj život plynout volně, podobně jak plyne Jizera, s jejímž zpěvem souzní; hrubý rasík z povídky druhé po smrti své ženy najednou hledá cit a souznění u svého psa, který jej však vrací do drsné reality vzrostlé z jejich minulosti; a konečně bratr Žak z poslední povídky má stále znovu a znovu touhu dělat své umění dokonale, být mistrem...

3 24.10.2019

To, že je Orwell velmi pozorný a originální pozorovatel, jsem věděl. Nicméně první část z pařížského dna k mému překvapení obsahuje přes všechnu bídu, hlad a beznaděj zábavné anekdotické příběhy (namátkou třeba o vysoce konspirativní skupině "bolševiků"). O to lépe se to četlo. Druhá část zabývající se hlavně životem anglických tuláků je vlastně už pouze bezútěšná...

5 20.10.2019

Líbila se mi ta kniha? Šmuelovsky odpovídám: "Ne. Nevím. Ano. Ano, moc."

Šmuel, jehož trup, věčně stíhal popředu jdoucí hlavu, fialkovým parfémem vonící Atalja, starý ošklivý přemýšlivý Wald... Jejich osudy, třebaže postupně odkrývané v poklidném toku románu, jsou tragické. Tragický je osud Ataljina otce, který snil o nekonfliktním soužitím Židů a Arabů. Tragický je osud jejího muže. Tragédií je i její život - v dětství nemilována, ve zralé dospělosti smířená/nesmířená se svým osudem, až cynická. Tragický je i osud Jidáše, v pojetí, v němž ho vidí Šmuel a Wald, vlastně ještě tragičtější než je tradičně vnímán.

Z tohoto podhoubí vyvěrají hluboké, a ač se obávám, že pravdivé, velmi pesimistické úvahy: Třeba ta o společenských změnách: "Tragédie lidstva netkví v tom, že pronásledovaní a zotročovaní touží získat svobodu a narovnat záda... Ne. Zlo se skrývá v tom, že otroci ve skutečnosti tajně sní o tom, jak budou sami zotročovat ty, pod jejichž bičem dosud trpěli. Pronásledovaní prahnou po tom stát se pronásledovateli. Sluhové se opájejí představou, že se stanou pány." (str. 189). Nebo: "Téměř všichni projdou životem od narození až do smrti se zavřenýma očima. Kdybychom je na jediný okamžik otevřeli, vydral by se nám z hrdla strašlivý řev a křičet bychom nepřestali. Jestliže ve dne v noci nekřičíme, znamená to, že máme oči zavřené." (str. 173)

Jenže svět a život nejsou černobílé. I tady Šmuel (a s ním i my, čtenáři) čte, co mu v dopise píše jeho sestra: "Možná je už načase, abys konečně přestal hledat nějakou neexistující pravdu a začal skutečně žít." (str.140) A sama vyhořelá Atalja mu (i nám) dodává sílu: "Celý svět je plný medu. A ten čeká jen na tebe." (str. 241)

Líbila se mi ta kniha? Ano, moc.

10 14.10.2019

Opět oddechovka, která se celkem lehce čte. Na rozdíl od Zápachu odlivu mi tady odbočky k rodinným peripetiím Fredrika vadily. (Ostatně mi tyhle úlety v detektivkách a thrillerech vadí téměř vždy. Ono samozřejmě srovnání s psychologickou beletrií často pro autory tohoto typu literatury nevyznívá nejlépe.) Samotný ústřední příběh je ale vcelku zajímavý.

11.10.2019

O čem ta kniha vlastně je?
O sebektritické reflexi bulimarektické ženy, která nakonec přecejen nalézá jakýsi klid a sebepřijetí? O životě v sovětském Estonsku, i o tom, jak byli Estonci vnímáni Finy (pro českého čtenáře s analogií na vztah demokratického Západu k socialistickému Československu), a jelikož nic není černobílé i o tom, jak jejich situaci Finové zneužívali? O vztahu "velkých" dějin a individuálních osudů jednotlivých lidí?
Zdá se mi, že je o tom všem. A navíc: děj se odráží ve formě. Opakované "seance" přejídání se promítají do opakovaných popisů Anniných stavů. Její zvracení čtenáře až bolí. Popis sovětské reality je komický stejně, jak viděno z nadhledu, byla komická ta doba. Zároveň byla tragická - a epizody rodinné tragédie Katariiných příbuzných jsou tu podány až bezcitně, stručně, lapidárně. (Dokonce v jednoduchých větách.)
Oksanen se nečte snadně. Těším se na její další knihy! (Už čekají.)

3 03.10.2019