000nugatovej komentáře u knih

Zpočátku jsem hledal k tomuto románu cestu - připadal mi nezajímavý, bez šťávy. Postupně jsem mu ale přicházel na chuť. On ten příběh dvou bratrů Roniho a Gabiho a lidí kolem nich plyne jak běžný reálný život, přináší smutky i radosti. Je sice specifický izraelskými reáliemi (navíc reáliemi nelegální židovské osady). Je však jak každý jiný život: malý (protože individuální), a zároveň velký (protože individuální). Nakonec mi kupodivu bylo trochu líto, když jsem četl poslední slova o "malém pahorku uprostřed ničeho a uprostřed všeho, a na něm pár skalisek, trocha bodláčí a hrstka živých duší" (str. 468), že se s tou knihou loučím.

3 27.09.2019

Láska (osudová, vášnivá), když máte za zády věčnou a krásnou poušť, když máte za zády šílenou válku, v níž můžete každým dnem zahynout. A budoucí láska v době po atomové bombě? Láska a touha v nepřátelském světě.
A protože "... jenom touha za to může, že příběh bloudí, třepotá se jako jehla kompasu" (str. 216), je ten příběh románu rozbíhavý, na první pohled zbytečně složitý, překombinovaný. I díky tomu má však nezapomenutelnou atmosféru.
Film je výborný, ovšem literatura má jiné prostředky. A mně se moc líbí, jak jich Ondaatje využívá.

10 16.09.2019

Milé překvapení. Orwella jsem doposud vnímal jako prozíravého autora Farmy zvířat a dystopie 1984 a najednou jsem objevil jeho další díla. Prvotina Barmské dny je čtivá, ukazuje Orwella z jiné strany, ovšem opět jako bytostného demokrata. Kromě kritického (antikiplingovského) pohledu na britský kolonialismus mne zaujalo i vykreslení jednotlivých postav. Nereálná očekávání Floryho vůči plytké Elizabeth by mohla být leitmotivem románu i z úplně jiného prostředí…

7 11.09.2019

Velké čtenářské překvapení!
Pod slupkou kulturních specifik (předsudků, šamanských praktik, zvláštních vztahů) se skrývají plnokrevní lidé se svými dramaty a traumaty. Vedle Amerikány druhá kniha nigerijské autorky - tato je čtivější, pravdivější, působivější.

2 06.09.2019

" … já tomu totiž postupně začínám rozumět až s tím, jak stárnu. Co všechno čas dokáže. Kolik má triků a překvapení." (str. 712) Tarttová nám ty triky a překvapení života ukazuje v těch svých 729 stranách skutečně velmi bohatě. Je to pomalé čtení, znám ho jak z Tajného příběhu, tak z Malého kamaráda. (Každou z těch knih psala kolem 10 let a je to poznat. Je to důkladné psaní...) Stehlík je ovšem čtivější, má méně hluchých míst, tím se od předchozích knih liší.

4 01.09.2019

Tohle Ulická umí. Skrze soukromé dějiny postav čtenář lépe pochopí velké dějiny.
A ještě přidám jeden citát:
"... Za nějakých tisíc let, Táněčko, a možná už za pět set nějaký starý gynekolog jako já - vždyť naši profesi žádný pokrok nezruší - bude číst prastaré ruské dějiny dvacátého století a tam budou dvě stránky o Stalinovi a dva odstavce o Chruščovovi. A několik vtipů …" Táňa se usmála: "To není pravda, tati. Budou znát Achmatovovou, Cvetajevovou, Pasternaka a Stalina s Chruščovem zmíní jenom proto, že ti je pronásledovali." "Ale to bude, až nastane komunismus," zasněně do toho skočila Toma …. " "Ne, Tomočko, to bude až po něm …" (str. 142)

7 25.08.2019

Vcelku dobré (letní) čtení. Napínavé, a navíc i vedlejší linky (o soukromém životě) čtivé a vcelku přirozené. Jsem zvědavý na další knihy této autorky.

25.08.2019

U všech tří sbírek, které tato kniha shrnuje, jsem napsal stručný komentář zvlášť. Tak jen malá poznámka k básni Otto Lilienthal: Pokud jsem dobře pochopil, tak do polštiny byla přeložena R. Putzlacher, což mne překvapuje, bo Bogdana jsem vnímal vzhledem k jeho rodišti i křestnímu jménu jako básníka ovládajícího i polštinu, nicméně ta polská verze je pro mne zajímavější, zpěvnější, básničtější.

1 01.08.2019

Vedle téměř banálního "Bez názvu" kouzelná poezie, kterou známe zpívanou od Dusilové:

"Verše

V noci se nazdařbůh toulávám po úbočí.
Do větru šlehám proutkem z lísky.

Vždyť vím, že nevadí,
když nevím, co si počít.

V zahradě drnčí vlasce.
Let prádla.
Bílý. Nízký."

A pak taky erotický obraz smrti v trojjediné básni Modré hory.

3 01.08.2019

Uf. Přečteno a nebylo to vůbec jednoduché.

"... existují čtyři druhy čtenářů. Čtenář houba, čtenář nálevka, čtenář cedník a čtenář síto. Houba pohlcuje všechno, jak to leží a běží; je jasné, že si pak hodně zapamatuje, ale nedokáže si vytáhnout to nejdůležitější. Nálevka zas jedním koncem přijímá a druhým všechno, co přečte, vypouští. Cedník propouští víno a zadržuje vinné usazeniny; ten by vůbec neměl číst, bylo by lepší, kdyby se začal zajímat o řemeslo. Síto zase odděluje plevy, aby získalo nejlepší zrno." (str. 702) Snažil jsem se být tím sítem – vnímal jsem díky čtení, „…jak je svět velký a složitý, že ho nelze myšlenkou nijak uchopiti, nýbrž jen útržky, kousky malých porozumění.“ (str. 785) A Tokarczuková to čtenáři neulehčuje – její příběh – stejně jako Jakub Frank a další postavy – není černobílý, lehce uchopitelný. To mne bavilo. Bohužel přicházely při čtení i chvíle, kdy jsem cítil, že se stávám „čtenářem nálevkou“, ztrácel jsem soustředění a byl jsem tím nepřetržitým tokem (někdy i nevýznamných) epizod unavený, a pak jsem tedy raději sáhl po něčem jednodušším, abych se opět po čase ke Knihám Jakubovým vrátil.

Přečetl jsem. Tušil jsem, že to bude těžké čtení, ale zároveň také přiznávám, že jsem očekával větší čtenářský zážitek.

5 01.08.2019

Komentuje se těžko, no.
Tak malou nálepku: Mozaikovitá lyrika XXI. století. (Jenže nálepky jsou nepřesné, že.)

Tak aspoň malá citace:

"Takhle pozdě na vysokých kopcích plno větru
vyvedly mne do tmy zvonce z mlhy -
byl to jenom jeden zvonec, bimbal se jí o krk
stál jsem v mlze s krávou ve tmě, byl jsem chvíli šťastný."

Závěr básně Už jsem ten den nechtěl chodit večer ven co ve tmě (str. 36)

1 31.07.2019

Našel jsem tu básně, které mne docela oslovily.
Třeba tuhle o pomíjivosti života a třesku smrti:

"...
Však nevýskej, že tvoje křídlo vzlétlo.

Jen co se v třpytném mraku ustálíš,
Jan tebou mrští o měsíční světlo,
jako když třískneš hrnkem o talíř."

Závěr básně "Jan Smrt ční obkročmo na živém plotě"

2 29.07.2019

Již popáté si mne tahle běloruská nositelka Nobelovy ceny podmanila. I tady nechává zaznít mnoha hlasům, jejichž chorus skládá dohromady působivý obraz tragédie prostých lidí v hrůzné válce.
Zajímavým prvkem, který dává knize ještě jeden rozměr, je to, že jednotlivé vzpomínky jsou uvozeny nejen jménem pamětníka a jeho věkem, v němž se vzpomínané události odehrály, ale i jeho současným zaměstnáním. Síla člověka, který se přes hrůzy, jež prožil, zvedne a stává se dělníkem, učitelem, lékařem, umělcem … tak jako by vyrovnávala hrůzy, jichž je člověk schopen spáchat a o nichž kniha podává svědectví.

6 29.07.2019

Slušné letní čtení: napínavé a díky až garpovským obavám detektiva Bromana o svou rodinu i originální.

1 29.07.2019

Suomikumma (finské podivno) ve švédské variantě napsané anglicky. Podmanivé, fantasktní, rozmanité, podivné.

2 16.07.2019

Napínavé, s vypointovaným koncem. U Nessera mi ani nevadí vedlejší linky. Příjemně mrazivé letní čtení.

5 11.07.2019

Vzájemná komunikace skrze deníky jakoby utajované, ovšem psané s cílem manipulovat jejich čtenářem, cíleně lživé a provokující, se stává pro oba hlavní hrdiny hrou, která odhaluje jejich vášně a odbourává staré bloky, krutou hrou, jež - jak se ukáže - směřuje k tragédii. Jak interpretovat motivaci činů jejich dcery a Kimury, kteří k nám prostřednictvím svých deníků nepromlouvají, je zcela na čtenáři.

4 07.07.2019

Verše
(ze sbírky Stoletý kalendář)

Kam došli jste kdo? V záři hvězd
pod cizím nebem bloudili jsme spolu,
snílkové z jiných dob.

Vzpomínám. Střecha má mi drahá jest
jak rodná země,
jež dává rytmus mému srdci.

Je na konci všech cest
buď domov, nemocnice, vězení,
anebo hrob.

(str. 150)

Kromě hutně lapidárních tomanovských veršů (viz např. báseň výše), které dnes, když je jich hodně, trochu nudí, jsem k mému pobavení našel rozverný tón. Moc se mi líbil:

Na cestu
(ze sbírky Verše rodinné a jiné)

Měsíci, vstávej, ospalý,
umyj se sněhem, nebuď líný.
Uvidíš, co jsme dostali!
Vlak osobní i nákladní
a lidi udělané z hlíny.

Měsíci, honem, pojedem.
Vlak píská. Kolik hodin bije?
Sedni si ke mně, nespadni,
ujedem všichni v krásnou zem.
Svezu tě rovnou do Francie.

Tam budem trhat hrozinky
a mandle, fíky, počkej, pane!
a citrón zlatý celinký.
Taťkovi, mámě ujedem,
ať mají oči uplakané.

(str. 130)

2 07.07.2019

"Tak mi slabikuj slovo tlapa." "A jaká je to tlapa? Psí?" s lišáckým výrazem se ozval chlapec. Na svou zásadní otázku nalézal Něchludov ve vědeckých knihách zrovna takové odpovědi v podobě otázek." (str. 290) Na rozdíl od těch knih se Tolstoj ve Vzkříšení snaží odpovědět "formou odpovědi". Tu společně s hlavním hrdinou nalézá v evangeliu.
Ruské klasiky čtu rád. Nicméně přes nádherný až hymnický začátek o jaru ve velkoměstě (ten popis má větší kouzlo, čím starší je překlad) mne Vzkříšení moc nenadchlo. Maně ho srovnávám s dalšími Tolstého velkými romány (jsou lepší) a s Dostojevského veledílem Zločin a trest (je lepší).
Ale i tak tu jsou zajímavé myšlenky. Jedna na zapamatování: "Oni, lidé, mohou o mně soudit, co jim libo, ty mohu oklamat, ale sám sebe neoklamu." (str. 98).

4 07.07.2019

Dystopie, nebo (bohužel) už naše dnešní současnost? Topol provokuje, ale smích chvílemi mrzne na rtech. Třeba, když starší brát Ivan říká tátovi: "Tys pozapadnělý, ale to slúpka. Tu slúpnem! Mladšímu brátru móžno napráskať." (str. 44). Nebo: " A víš, jak to funguje? Ponižíš, ponižíš, ponižíš, pak jednou neponižíš, a to je štěstí." (str. 214) A budoucnost (se zemanovským ozvukem): "Helejte, kuci, já vám ale život nezávidím. Tu islandizaci Evropy. Mešita sem, mešita tam." (str. 270)
Uznávám, že vyzobávat malé citáty z tohohle románu je marné...

8 03.07.2019