000nugatovej komentáře u knih
Koláž příběhů, útržků, reflexí. Cestující lidstvo. V tom světe se ztrácíme. Někdy až tajemně. Opakující se motiv tělesnosti, kterou se snažíme zachovat. A občas jsme jak běguni - taky máme někdy chuť opustit svůj dosavadní život. Sednout na metro a jezdit, jezdit...
Ach jo. Nakonec zklamání. Překombinované, nereálné, přehnané. A vlastně ani ne moc napínavé. Norský autor v knize několikrát výslovně odkazuje na jiného Nora - Nesboeho. To je ovšem úplně jiná liga!
"Život je jako poker. … Žádné štěstí nebo smůla. Ani risk, ani nejistota. … Vyhrávají ti, kdo vyhrát mají. Prohrávají ti, kdo prohrávat chtějí." (str. 8) Jenže ono to může být ještě jinak. Vlastně vše je jinak! Důvtipný čtivý příběh.
Tokarczuk ve skvělé formě. Co je na rozhraní života a smrti? Jaké životy jsou nám dány v běhu osudů světa? Co předáváme lidem kolem sebe, abychom v tom (snad) žili dál?
Bolesti, pocit blížící se smrti, zbytky touhy, obsese, egoismus a skrývané city, boj s vyprázdněným stářím prostřednictvím psaní sebeironického deníku.
Pro mne nejlepší z celé série. Napínavé, v historických odbočkách děsivé.
Trochu nepravděpodobný příběh. Ale v jeho laboratoři reálné postavy, jejich psychologie, osudy. Nakolik známe své nejbližší? Nakolik známe sami sebe? Kdy se v nás probouzejí lvi? Provokativní čtení. Vynikající sonda do rozporuplné duše každého z nás.
Jak zachovat v paměti lidí jako memento různé podoby zla z doby 2. světové války, když jejich přímí pamětníci pomalu odcházejí. A dá se porovnávat velikost těch hrůz? Oč je Terezín menším zlem než mnohonásobně opakované hrůzy v Bělorusku. A nakolik se dá na tom historickém zle vydělávat? Nakolik se komercionalizace toho zla nestává sama zlem? Zlem jiného typu. Topol je provokativní i v tomto díle. Nejen myšlenkami, i jazykem.
Dvě vzájemně si protivící vášně. Slabocha Sanina (něžně zamilovaná Gemma, která jeho zradu zvládá s obdivuhodnou vyzrálostí, a tygřice Marie) čeká už jen plochý vyprázdněný život. Dobře mu tak :-) .
Asja, hříbě. Asja, která mi chvílemi připomínala Barunku Panklovou v Moskalykově televizní adaptaci. A vedle ní N. N. - sice starší, ale také nevyzrálý a hlavně zbabělý. Zůstala mu jen staromládenecká vzpomínka na hluboký cit. Zajímavé čtení.
Přes zdánlivý poklid pozvolného vyprávění se tu děje skutečně hodně: 27 let bouřlivé japonské historie prostřednictvím osudů hlavních hrdinů této knihy. Japonsko tradic, jiné, než ho člověk poznal díky knihám třeba obou Murakamiů.
Ale nejen Japonsko, prostě neuchopitelné lidské osudy, v nichž se mísí radost s žalem, idyla s tragédií. Ano, lidské životy jsou jak přírodní živly: "Ať už se vánky i vichřice berou odkudkoli, jsou neviditelné a věčné, nelze je uchopit ani pochopit." (str. 454)
Příjemné, ač zejména smutné čtení - japonská melancholie.
Temná dusivá atmosféra vylíčená jednoduchými krátkými větami. I napětí se stupňuje. Fakt dobré. Jenže pak to celé zeslabí naprosto překombinovaný závěr.
Nelítostná groteska ve zběsilém tempu.
Stejně jak v první části Domov domov nabízí charizmaticky psychopatický velitel Vyžlata tlupě sígrů prozatím vychovávaných jeptiškami naději („Tou nadějí je práce! A práce je všechno, co vám řeknu, že máte udělat!“ /str. 64/), přináší Tankové vojsko na svých hlavních nevděčným Čechům vznešenou ideu: „V nové světové Východní říši už nikdo nikdy nebude ponižovat a zotročovat člověka, zvíře, nebo stroj.“ /str. 177/ A prvními konkrétními činy k uskutečnění této ideje je vzorový Socialistický cirkus či moře. „… ve zdejším kraji se totiž uskuteční dávný sen československého lidu, vznikne zde moře. Vznikne zde České moře jako dar sovětského lidu lidu Československa.“ /str. 23O/.
A lidé reagují, jak nejlépe dovedou: „Pronásledoval jsem uprchlíka, anebo s ním zdrhal? Situaci pojmenuju podle toho, komu budu nucen podat vysvětlení, rozhodl jsem.“ (str. 165) Čtenář poučený naší historií sice může s úšklebkem číst: „…představ si, dou k nim kolaboranti, museli vodněkad asi dovízt ňáký herce či co, protože českej kolaborant? to je nesmysl! Někoho najali…“ /str. 216/, ale ten sarkasmus brzdí pravda pravdoucí „… určitě je lepší stát na tanku než se jako rozstřílená mrtvola válet pod ním. To mi přijde jasný.“ /str. 135/
Chechtáte se a přitom vás mrazí. Kloktat dehet.
Zajímavá lyrika. Pohříchu však jsem v ní nenašel hodně veršů, které by se mnou rezonovaly.
Kromě vynikajících Topolových her i cenný doplňující materiál. Můžete v něm obdivovat důkladný režijní přístup Otomara Krejči a díky "fotografickým knihám" i to, jak jeho pokyny zživotňovaly hvězdy tehdejšího divadla Marie Tomášová a Jan Tříska.
Doba vymknutá z kloubů šílí. A lidé v takové době projeví své charaktery. Není to veselé čtení. Ještěže se najde i taková Zipfelová. Jak bychom se zachovali my?
Četl jsem již podruhé a podruhé mne ta kniha oslovila. Jen znovu uvažuju, zda bylo nutné psát i o incestu, bez něj by to bylo stejně silné... A jako symbol mi to připadalo nefunkční.
"Chlapče, řekla stařena, poslyš, takhle to nepůjde, nemůžeš žít ve dvou světech, ve světě skutečnosti a ve světě snu, to ti vyvolává halucinace, jseš jako náměsíčník, který prochází krajinou s rozevřenou náručí a všechno, čeho se dotkneš, se stává součástí tvého snu, já sama, stará, tlustá, osmdesátikilová, jako bych se rozplývala ve vzduchu, když se dotknu tvé ruky, jako bych se taky stávala součástí tvého snu." (str. 18). Není sama, kdo vstupuje do této novely s podtitulem Halucinace. Jako každý autor i Tabucchi přetváří ty ze svého života v literární postavy. A název napovídá, že to jsou ti, kteří již v tom skutečném světě zemřeli. V literatuře, v našich vzpomínkách, ve snu žijí. A stejně jako ty postavy literární jsou i jídla, která se tu (i s receptem) střídají . Sice se vám sbíhají sliny, ale nedáte si je. Chutné... Jako celá tato krátká novela napsaná Italem, ale portugalsky: protože "příběh jako tento mohl být napsán jedině portugalsky, a hotovo." (str. 5)
Poučen Tajnou historií jsem věděl, co mne čeká. Trochu jsem se těšil na ten osobitý pozvolný styl plný detailů. A zpočátku mi přinášel i potěšení. Oceňoval jsem jemný humor, pozvolné skládání motivů... Jenže s každou novou stránkou (s každou novou "zmrzlinou v ledničce") to začalo být lehce únavné a chvílemi nudné. Prostě všeho moc škodí. Musel jsem čtení knihy dokonce i několikrát proložit jinými, abych to udýchal. Akčnější konec dojem úplně nenapravil. Jsem zvědavý na Stehlíka!
Propojení dystopie s detektivním příběhem před vnímavého čtenáře staví zásadní otázku, tu vlastně hned na začátku: "Čemu bych dal přednost? Definitivní jistotě, že došlo k nejhoršímu, nebo tomuhle strachu, který minutu od minuty sílil? Okamžitému zhroucení, nebo pozvolnému hlodavému rozpadu?" (str. 9)