000nugatovej komentáře u knih

Jaký je skutečný život Sebastiana Knighta a kdo je skutečně jeho bratr? Lze to zjistit? A kdo je ve skutečnosti Nina Rečná a kdo madam Lecerfová? A kdo je skutečný Nabokov?
Ten Nabokov, kterého čtu přes jeho určitý snobismus a možná i právě kvůli němu rád. Kdo vlastně jsem ve skutečnosti já (čtenář téhle knihy)?

14.11.2018

Mrazivá a pravdivá "hra ve snu". Rád bych ji viděl na divadle! Tak jen čtu a chechtám se a zároveň mi smích mrzne na rtech. Jestliže i pro četbu platí, "není pravda, že se les ozývá, jak my do něho voláme - je to vždycky hlas lesa, co se vrací," je Topol v té chvíli s námi!

14.11.2018

"Tohle se mu bude líbit. Jako by to bylo napsané přímo pro něj." (str. 165)
A fakt jo, tohle se mi líbí. Líbí se mi ten kafkovsky temný svět, když se ukáže, že v něm vlastně jde o originální pokus o spisovatelskou sebevraždu. Ale je to hra, že. A taky se mi líbí ten obyčejný/neobyčejný život, v němž se ten "podivný svět se točí dál." A taky se mi jako čtenáři Ženy, jež prchá před zprávou líbí věnování Davidu Grossmanovi a jeho rodině. Austera čtu rád a s potěšením!

1 14.11.2018

Zpočátku nezvládnutý karambol na silnici a pak se dějí věci! Jsme skutečně jako ty kulečníkové koule v karambolu? Stačí jen změnit úhel pohledu a zprvu naprosto nepochopitelné a neakceptovatelné se stává pochopitelným?
A jako benefit skvostná a zároveň mrazivá myšlenka: "Jak známo, Chaos je sousedem Boha, ale v pekle bývá pořádek a řád..."

3 03.11.2018

Koktejl příběhů a nálad z různých věků z místa, kde se potkává (a míjí a ubližuje si) polský, německý a český živel. A v centru toho všeho autorka: "... protože ten, kdo vypráví, je vždy živý, trochu nesmrtelný. Vystupuje mimo čas." (str. 185)
A čtenář (tedy já) je chvílemi připoután k magii řečeného, jindy však se trochu ztrácí. Není to lehké čtení a někdy z toho i obava "Že stejná slova je možné číst a chápat mnoha způsoby. Nebo že je možné chápat smysl věty, ale nerozumět jejímu významu. Že je možné vědět, co je napsáno, a zároveň tomu nerozumět." (str. 99)

4 01.11.2018

Divadlo je divadlo. Postavy se chovají jak na divadle. Krásné. Úžasná šedesátá léta XX. století - cítíte je z téhle kočky a jejího "vraha"?

27.10.2018

Tři ženy spojené s Čechovem. Jejich životy vytvářejí zajímavou mozaiku osudů, v nichž se mísí fikce s popisem skutečnosti, a to nejen v Čechovově době. Vše vplývá do překvapivého závěru.

2 27.10.2018

Barvité příběhy tří generací jedné rodiny ovlivněných tragickým "okamžikem, který nikdy nekončí". Kniha plná severského smutku, chtěné i nechtěné samoty a zoufalství, která však končí až hymnickým přitakáním životu: "Čekal jsem, že život bude někde jinde. Že jde o to ho vyhledat, přesně podle zvyklostí v naší rodině. Teď s odstupem se mne často zmocňuje závrať při pomyšlení na to, jak náhodné kroky nás vedly po správné cestě, a mne zavedly až sem. Je to stejná závrať, jaká mne přepadá každé hvězdné noci, když vyjdu do tmy, podívám se do tmy a cítím, jak se země pohybuje v nezměrném vesmíru, a já vím, že se musím země ještě nějakou dobu pevně držet. A nechat znít tu hudbu, která nám dává naději."(str. 304)
A pozorný čtenář nakonec souhlasí se slovy jednoho z hrdinů "Místo, co bych se nutil do úsměvu, usmíval jsem se." (str. 241)

2 21.10.2018

Za maskami se schovává tragédie lidských vztahů zjitřených dobou. Josef Topol byl vynikající dramatik.

1 21.10.2018

Tahle "nazlobená" poezie mne baví. Tak třeba:
"sráči, ty sráči"/ slyšel zřetelně pohrdání / v hlase toho září" (báseň Září, str. 17)
A vysvětlení té nazlobenosti (spojené s toužebným postesknutím):
"kdyby tahle něžná kráska / ... / věděla že svou agresivitu / vybíjím v pitomých sprostých básních / o samotě v noci / nepřešla by na druhý chodník / usmála by se" (báseň Pitomé sprosté básně, str. 44)
Prostě takový je život lyrického subjektu této sbírky:
"vůbec nechci, ale musim / vím že musim / protože nevim vůbec nic" (báseň Emoce, str. 118)

4 17.10.2018

Supermoderní Tokio se svými mrakodrapy, přepychovým hotelem, muzeem, přeplněnými ulicemi, blikajícími křižovatkami a reklamami, pošmourným počasím s tajícím sněhem, metro se svými podzemními chodbami a eskalátory, rychlovlaky a do toho tíživý rozchod dvou lidí doposud si velmi blízkých. Těla by ještě chtěla, jenže mozek už ne. Toussaintův minimalismus tu dostává nový rozměr.

3 13.10.2018

Ty krátké texty přinášejí specifický humor. Autorův minimalismus tu získává novou podobu. Čtivé a vtipné. (Obsahuje i absurdně nepříjemný text o Praze!)

07.10.2018

Kniha pro děti? Jasně. Ale i dospělým přináší požitek. Obrovská prča (Nesbeovi, resp. jeho překladatelce dík za připomenutí tohohle slova!), při níž se autor viditelně baví na téhle trochu jiné "detektivce", než jsou Holeovky, a vy se bavíte s ním.

2 07.10.2018

"Musíme to sdělit. Někde ve světě se musí uchovat náš křik. Náš kvil..." (str. 330). Alexijevičová ho uchovává. Podává silné svědectví o nevyslovitelné hrůze, o statečnosti i naivitě sovětských žen, vojaček vychovaných k lásce k vlasti (té někdy tak kruté stalinské vlasti), o lidskosti. Je si vědoma toho, že existují dvě pravdy - vedle té "veřejné, prosycené duchem doby" i ta druhá, která ji zajímá mnohem více - "pravda jako taková, zahnaná do ilegality" (str. 114). "Píšu dějiny citů … Dějiny duše … Tedy ne historii války nebo státu, nepopisuju životy svatých hrdinů, ale dějiny malého člověka, který byl z prostého života vymrštěn do epických hlubin epochálních událostí. Do velké Historie." (str. 52 a 53).
Jedno z nejsilnějších svědectví, jaká jsem kdy četl. Ne román, pravda zachycená v koláži vzpomínek žen poznamenaných hrůznou dobou, v níž žily, milovaly a umíraly.
Nobelovu cenu za literaturu dostala zaslouženě.

6 07.10.2018

Život je krásný, není však jednoduché ho žít. "Člověk do svého utrpení zatahuje i čas. Trpí kvůli minulosti, a to poznamenává utrpení budoucí. Tak vzniká zoufalství." (str. 158)
V Polsku (nejen v obci Pravěk), vlastně v celé střední Evropě, bylo toho zoufalství ve XX. století, které kniha zachycuje v jednotlivých kapitolách zvaných "čas", spousty. A křivd. A smutků.
A tak se v jedné z kapitol Čas Hry objevuje v popisu Třetího světa i tato slova: "Bůh tedy sestoupil na zem a každému zvířeti, na které narazil, násilím přidával prsty, dlaně, obličeje, jemnou kůži, rozum a schopnost údivu - měnil zvířata v lidi. Ale zvířata se vůbec nechtěla stát lidmi, protože lidé, podle nich, byli strašní jako monstra, jako obludy. Domluvila se tedy, chytila Boha a utopila ho. A tak už to zůstalo. Ve Třetím Světě proto není Bůh ani lidé." (str. 103).

"... každý příběh má svůj čas. V minulosti si lidé vždycky dávali načas, když něco vyprávěli, ale dneska se na všechno hrozně spěchá." (str. 172). I mně se zdálo, že si Theorin dává se svým vyprávěním hrozně načas. Teprve ke konci dostává román tempo. A rozuzlení přináší vskutku nečekané. Díky němu zkusím od tohohle Švéda přečíst ještě něco.

4 30.09.2018

Tarttová výslovně odkazuje na Zločin a trest. Samozřejmě konec XX. století není stoletím XIX. A taky USA nejsou Rusko. A hrdinové Tarttové se svými vysokoškolskými mejdany, alkoholem i kokainem nejsou Raskolnikov. Mají jiné motivy než on a taky svůj čin prožívají jinak. Ten koktejl jejich cynismu a výčitek svědomí je působivý. Chvílemi strhující. Ale Tarttová není Dostojevskij. Chvílemi rozvláčné a nudné.

1 22.09.2018

Tahle kniha ukazuje díky souboru drobnějších děl Topolovu všestrannost - jak umí psát vtipně, ale taky varovat před tupostí, tyranií a nelidskostí.
Jak bych je hodnotil jednotlivě? Titulní "cestopis" je plný výhodňarské energie, samostatně by dostal ode mne asi 4 hvězdičky, prózu z Mongolska Zlatá hlava demaskující akulturnost revoluce bych hodnotil maximálním počtem, Výlet k nádražní hale (z divokých devadesátých let) - 3 hvězdičky, filmový scénář Karty jsou rozdány taky za tři, zato pak dramatický text Uvařeno za 4 a mrazivá divadelní hra Cesta do Bulgumy 5 hvězdiček. V každém případě celé čtivé, zábavné, chvílemi úžasné. Těším se na další Jáchymova díla.

17.09.2018

Svým neúčastným pohledem sleduje hrdina banální běh (svého) života. Tam, kde to nejméně čekáte, vklouzne do detailů. Chvílemi komické, naštěstí krátké, jinak by bylo k neučtení.

08.09.2018

Divoká devadesátá léta. Jak v obsahu ("Trochu se vraždilo" - třeba jogurty, "trochu se kradlo"), tak v odpovídajícím hektickém stylu.

02.09.2018