000nugatovej komentáře u knih
Penelopa stále i po smrti žárlící na Helenu, Penelopa nedělající si iluze o svém manželovi a přesto čekající. Penelopa sebeironická. Až si čtenář říká, nakolik nás lstivě s tou svou proklamativní věrností vodí za nos. (Zdá se mi, že tahle Penelopa se svou lstivostí vyrovná Odysseovi.) A do toho rozmanitý chór dvanácti popravených služebných.
I tahle podoba Atwoodové mne baví.
Gerritsen umí přitáhnout čtenáře. Ta směska detektivky a červené knihovny, která vyrcholí zjištěním příbuznosti jednotlivých postav, neurazí. A navíc si uděláte představu o úrovni lékařství v poměrně nedávné době. Vhodné k vodě, na rekreaci.
Geniální dramatik má vytvořen výjimečný prostor pro svou tvorbu, zároveň jsou na něj sbírány kompromitující materiály na "co kdyby". Režim líčí na své výjimečné osobnosti, herečka hrající si na milenku špicluje básníka, jehož považuje za génia, důstojník tajné policie miluje udavačku, kterou řídí... Doba vymknutá z kloubů šílí. A přece by ti lidé chtěli žít své běžné životy. Zajímavé, ač smutné čtení.
Zpočátku se mi špatně začítalo. Pak mne začal zajímat příběh všech čtyř "sester" a jejich matek. Trochu samoúčelné prvky magického realizmu mi však spíše snižovaly čtenářský zážitek. Bohužel.
Hlavní hrdina je postupně vtahován do zla, které k němu prosakuje z archiválií z doby druhé světové války. Chce být sám mstitelem, ale kupodivu i on (když se nezajímá o kontext a detaily) se reálně stává šiřitelem zla. Svět není černobílý, život je složitý. Kde jsou hranice? Kdy se stává nějaký zlý čin pochopitelným? A je pak omluvitelný? A kdy je dostatečně "potrestán"? Vyprovokovat takové otázky, hledat na ně odpověď: i kvůli tomu stojí za to, aby byla Zákaznice přečtena.
Latinskoamerická literatura ještě před magickým realismem. I tak má své kouzlo: Politika drsnými prostředky. Nástup nového věku. A všemu vévodící prostá a živočišná Gabriela. Amado píše zajímavě - příjemné čtení.
Musím se přiznat, že mne tyto povídky moc neoslovily. Připadaly mi upovídané s mnoha zbytečnými odbočkami. Snad jen to, že jednotlivé postavy procházely více povídkami, jim dávalo zajímavější rozměr.
Taková sovětská kniha. Kdysi součást čerstvého závanu v době chruščovovského "tání". Dnes překvapí patosem, kterým román končí. A to asi čtenáře nenapadne, že se z tohoto patetického autora stane za pár let disident. A ještě více vás zaskočí, že je to syn Jevgenije Ginzburgové, který byl v době, kdy jeho matka trpěla ve stalinském lágru (viz její vynikající román Strmá cesta) nuceně v dětském domově. To se ovšem jeho tehdejší čtenáři (ani sovětští, ani čeští) nemohli dozvědět. Absurdita doby v absurdní společnosti.
Dada: V Kunderově vynikající studii Dadasnivec a dadaklaun, v reprodukcích Arpových výtvarných prací i v jeho poezii. Podnětná kniha.
"blázni / a / mrtví / zůstávají stále / mladí / tak jako / věčné / snové květiny " (str. 221)
Vedle vynikajících Dětských etud a úsměvných Milenců z bedny či mistrovské povídky Vajíčko obsahuje i méně nosná dílka. Všechny je spojuje jazyk, kterým Aškenazy navazuje na prvorepublikovou tradici K. Čapka a K. Poláčka.
Tutulní povídka, které je všeobecně známá i díky tomu, že se dostala do několika čítanek, je vynikající. Další mají různou úroveň. Spojuje je lidština (nejen v příbězích, ale i v autorském jazyku), která mi připadá být typickým znakem Aškenazyho próz. Přívětivé čtení.
Průměrná detektivka. Stárnoucímu komisaři napomáhá intuice, ví, že se na ni může spolehnout. No, jo. V tom množství (severských) detektivek není jednoduché přijít s něčím originálním...
Po poklidné (chvílemi až rozvleklé) první části s malými každodenními příběhy spojenými s rodinou pečující o mešitu v jednom z íránských měst, která je napsaná jednoduchým až strohým jazykem, najednou přichází zvrat spojený s islámskou íránskou revolucí. Tady je kniha strhující. Spolu s hlavním hrdinou zjišťujeme: "Lidé jsou schopni dopouštět se strašlivých činů. Podívej se kolem sebe, všichni se změnili. Člověk už skoro nikoho nepoznává. Není jasné, jestli si lidé nasadili masku, nebo ji odložili." (str. 292) Té zloby, krve a bezmoci! Bláznivé, děsivé... A pak přece jen zklidnění - kontinuita lidského života přetrvává.
I ty změny rytmu dělají tuhle knihu velikou.
Více než hlavní motiv jiné tváře mne zaujal vztah hlavního hrdiny a jeho partnerky. Souzněl jsem s ní. Její lidskost kontrastuje se samolibými a někdy únavnými a v kruhu točícími se úvahami znetvořeného hrdiny.
Nejen příběh intrikánské manipulátorky, ale také příběhy jejích tří tak rozdílných spolužaček. Čím to, že jí podlehají ony a hlavně jejich partneři? Četl jsem lepší knihy Atwoodové.
Každého z nás občas vyruší Noční vlak. Každý z nás má v sobě neprobadatelné pevniny - i ten, kdo vypadá na první pohled zcela šťastný - může najednou podlehnout temnotě.
Klasika. Aškenázy tady dokazuje, jak lze psát prostým jazykem o malých věcech, které jsou vlastně velké. Je to takové pohlazení, lidština.
Každý z odsouzených přijímá rozsudek svým svébytným způsobem. Ovšem zoufalcem je i ministr se svým panickým strachem "v jednu, po poledni". Mistrovská sonda do psychiky člověka.
Taky se ptáte Proč? Taky nemůžete najít odpovědi? Taky se každý den divíte znovu a znovu. Taky si myslíte, že už hůře nemůže být? A pak je... Proč? Čtěte. Mnohovrstevnatá výpověď o naší české současnosti. Nabízí mnoho úhlů pohledů. Spojené do jednoho celku dávají jakousi odpověď. Naše smutné a překvapené "Proč?" ale zůstává a asi dlouho zůstane.
O čem ta kniha vlastně je? O životě, o lidech - všichni jsme nějakým způsobem divní. A taky možná o vztahu autora a jeho postavy. Tajemný příběh...