000nugatovej komentáře u knih
Poučen Tajnou historií jsem věděl, co mne čeká. Trochu jsem se těšil na ten osobitý pozvolný styl plný detailů. A zpočátku mi přinášel i potěšení. Oceňoval jsem jemný humor, pozvolné skládání motivů... Jenže s každou novou stránkou (s každou novou "zmrzlinou v ledničce") to začalo být lehce únavné a chvílemi nudné. Prostě všeho moc škodí. Musel jsem čtení knihy dokonce i několikrát proložit jinými, abych to udýchal. Akčnější konec dojem úplně nenapravil. Jsem zvědavý na Stehlíka!
Propojení dystopie s detektivním příběhem před vnímavého čtenáře staví zásadní otázku, tu vlastně hned na začátku: "Čemu bych dal přednost? Definitivní jistotě, že došlo k nejhoršímu, nebo tomuhle strachu, který minutu od minuty sílil? Okamžitému zhroucení, nebo pozvolnému hlodavému rozpadu?" (str. 9)
Typicky syrový folklór dávných národů zapsaný odpovídajícím lakonickým jazykem. Je poznat, že Topolovic (Psí vojáci) k němu mají blízko.
Interview je žurnalistický žánr, knihu tedy nehodnotím prostřednictvím kritérií pro beletrii. Z tohoto pohledu je pro mne přínosná.
Šafr se po celou dobu od roku 1989 významně podílí na mediálním životě v Česku. Proto je jeho pohled (ovlivněný myšlenkami Emanuela Mandlera) na polistopadový vývoj, a to nejen v médiích, poučený a zajímavý, jeho varování opodstatněná, ač mnohé zvedají ze židle. (Jsem třetí, který hodnotil - první, co knihu ani zdaleka nevnímá jako odpad.)
Temné. Zpočátku pomalé, postupně, jak se rozkrývají lidské osudy a vztahy, stále zajímavější.
"Zas stál na křižovatce, Tý nejobyčejnější, tý, co ji civilizace sází přes kopírák, tramvaje, autobusy, auta, mámy a pobudové, davy z metra ven a davy zase sem, ochmelkové a pokřikující drobotina, starousedlíci, cigoši, žluťasové, žebráci a fízláci, kočárky s úplně novejma účastníkama, smog." (str. 66). Tenhle obraz se mi nově díky Jáchymovi spojuje s andělem shlížejícím z fasády Nouvelova domu a vytváří genia loci tohohle místa. Různé doby se tu na sebe vrství a vrství a vytvářejí nové a nové příběhy s těmi reálnými hrdiny a antihrdiny, i těmi právě vznikajícími "v chorobný fantazii zadrhávajícího vypravěče..." (str. 7)
Fakt dobrý a silný, "protože život musíš někdy prostě jen vydržet". (str. 74).
Starý prastarý mýtus a Olga Tokarczuk, ta "každá, která vyprávím". Podivný čas v podivném prostoru, lamentace nad naší smrtelností, nad zradou našich bližních, protože ve smrti jsme vždy sami, nad hrůznou volbou, "kdo za mne", a na konci v protikladu vůči tomu všemu až hymnická óda na "hrst menších dárků - autorských práv, licencí na dělání malých věcí". (str. 141) Je jimi obdarována nejen Anna In, ale s ní i my ostatní, kdo (prozatím) žijeme. Stojí za to si toho vážit.
Četl jsem dokolečka. Filipovy texty pro Psí vojáky se mnou rezonují více než ty Jáchymovy. Četl jsem dokolečka, ale teď jdu zase poslouchat CD i na youtube. Naléhavý Filipův přednes dává těm textům další rozměr.
Vynikající start. Velmi čtivé zachycení tragédie v příbramských dolech, studia v Mnichově, první světové v Benešově … Měl jsem pocit, že čtu jednu z nejlepších knih nové české beletrie. Pak ale po intermezzu z Drtikolových dopisů kniha postupně ztrácí tempo. Škoda.
Za promyšlenou hru s du-formou a s motivy světla by si možná zasloužila hvězdiček více.
"Ale přišla chvíle, kdy jsem pochopila, že se nemohu déle obelhávat, že jsem živý člověk, že nemohu za to, že mne Bůh stvořil k lásce a k životu." (část třetí, v mém vydání str. 336).
Proč vlastně člověk čte klasiky (ačkoliv už vlastně nemusí)? Toto Tolstého dílo dokazuje, že to stojí za to, přestože díky vzdělání vlastně známe děj i jeho vyústění. Přesto nás ta kniha stále provokuje. Nakolik je vinna samotná Anna, nakolik její manžel, nakolik Vronský? A je vůbec někdo vinen? A nakolik je Kitty naivka? Proto je protipólem Anniným?
A čtenář vychutná i klasický styl i některé epizody. Nejsilněji na mne zapůsobilo setkání Anny s devítiletým synem, pobavil jsem se nad sporem Levina se stavitelem ohledně jejich schodiště …
Prostě pro mne i v XXI. století stále čtivé
"Pokládám stále tutéž otázku, otázku, kterou klade i moje kniha: Co jsme vlastně zač? Proč je možné s námi provádět, co se komu zlíbí?" (str. 280) To je celá Alexijevičová, svědek sbírající svědectví. Ta četba je (stejně jak u jejích jiných knih) drásající. Bolí i nás, co jsme jakoby nezúčastněnými čtenáři. Co na to říct? "Zástavu jsem líbal jako ženu. S rozechvěním. Vychovali nás tak, že je to svaté, když jednou políbíte prapor. Milujeme vlast a věříme jí." (str. 192) Ta bezradnost, když se ukáže, že ta vlast byla vlastně jedna velká lež? Jenže co dělat, když se ukáže, že vše byla jedna velká lež? Pak je tu ten zoufalý výkřik: "Nepotřebuju vaši strašnou pravdu. Nepotřebujeme ji! Slyšíte mě?" (str. 247)
"Je to úleva stát se aspoň na chviličku někým jiným." (str. 297) A Tokarczuk si té spisovatelské výsady užívá v obrovském rozpětí témat svých povídek. Část z nich je realistických - popisných, část na pokraji fantaskna. "Víte, čeho se obávám nejvíce? Že by svět mohl být opravdu takový, jaký se nám zdá, že je." (str. 61)
Děsivé, kam jsme se od nedávného vydání téhle knihy zase posunuli. Podívejme se jen na jeden aspekt, na který Tabery upozorňuje: "... jsou to právě slova, která mají potenciál měnit svobodné společnosti v totalitní." (str. 259). Nové je slovo "čučkaři" použité při hodnocení vlastní tajné služby prezidentem. V novém kontextu je sousloví "novinářské hyeny" jako ohodnocení práce investigativců, kteří upozornili veřejnost na podivnosti zoufalého volání o pomoc ze strany premiérova syna. (Premiér mu posléze účinně "domluvil", takže mlčí tak, že se k němu nemůže dostat ani policie, kterou před tím žádal o komunikaci.) "Porušení rovnosti před zákonem" je zase v agrofertním slovníku zastavení dotací, jejichž přidělení sobě samotnému na úkor malých zemědělských podnikatelů mohl ovlivňovat jejich konečný benefient. Je to jízda...
Sedmý případ: Motanina zločinů s různými, většinou málo pravděpodobnými, motivy. Budiž. A ta parta kolem Carla je taky panoptikum. Budiž. Jako relaxace ucházející.
Relaxační četba. Přestože nehromadí drsné motivy, jak bývá u severské krimi časté, chvílemi i napínavá. Duchařina je tu však spíše úsměvná, napětí nezvyšuje.
Topol básní o životě a o světě a o člověku v něm.
" … lidé přicházejí a odcházejí / musíš pořád přicházet na něco nového / nebo alespoň vydělávat peníze. / V Zátoce sviní měl během vteřiny místo rukou pahýly / po několika desetiletích mi pak ve světle vjel do pokoje / ve stříbrném rollsu potom byla přestávka / a ve 22.15 se upálil budhistický mnich / zvracel jsem. / Potom bylo světlo a pak tma / válka ve všech podobách zuřila dál někdo umřel jiný odešel / někoho políbila múza byl čas se ožrat / a čas založit rodinu vysoko bylo nízko a dole bylo nahoře / a bylo to tady / stejně jako včera / pak vyšly hvězdy a nic neskončilo. " báseň Přestávka (str. 78)
Dočteno. Za mne vynikající pasáže ... třeba hned zpočátku o útěku dederonů přes západoněmecký velvyslanectví nebo z jinýho soudku obrazný vlčí sen připomínající mi jiný kmen - Čingize Ajtmatova (jeho Popraviště i s těma helikoptérama) ... ale taky desítky stránek, který čtu očima, hlavou však ne, a desítky stran, kde si to, že je nevnímám, už ani neuvědomuju .. vadí - nevadí... prostě jízda... jen za mýma zádama na mne mrká a zároveň vrčí Černá, sen i skutečnost.
Otázky, které nikdy neomrzí: "Co udělají ti, kteří bojují proti moci, poté co se jí zmocní?" (str. 426)
Hodně provokativní kniha. Třeba o tom, kdy člověk podléhá ideologii. A proč jí vlastně podléhá? /"Není celá výchova právě o tom? Přimět studenta, aby upřímně řekl to, co si učitel přeje slyšet?" (str. 363)/ A kam až je člověk ochoten při jejím prosazování zajít?
Tragédie hlavního hrdiny, jeho nezakotvenosti a nihilistického drsně získaného prozření je znásobena bystrými a vtipnými postřehy: "...byl to poctivý muž, který věřil všemu, co říkal, i když to byla lež." (str. 33) "Stejně jako žralok musí plavat, aby přežil, tak i politik, …, musí bez přerušení hýbat rty." (str. 109). "Vodka byla jedna z pouhých tří věcí, které se vyráběly v Sovětském svazu a které byly vhodné na export, nepočítaje politické emigranty - ty zbývající dvě byly zbraně a romány." (str. 240).
Určitě stojí za přečtení.
Emoce přebíjejí rozum, my podléháme. Gerasimova doktrína hybridní války. Trolové, trolí farmy, roboty v diskusích pod články na netu. Vyvolávání strachu a jeho promyšlené zneužívání. Zkratkovité nálepky. Rozdělování společnosti. Souhlasím, že je to nebezpečné. Souhlasím, že bychom se měli snažit pochopit, jak to na nás hrají. Souhlasím, že bychom tomu měli čelit. …
Jenže: "Jsem propagandista," píše autorka hned na první straně. Že by tím ospravedlňovala to, že sama na nás používá v této knize stejné postupy, jaké odhaluje (např. zneužívání metafor popisuje metaforicky)? Nebo má tyto postupy jako zkušená marketérka tak zažrané pod kůží? To mi trochu vadí. Sice s ní souhlasím, ale zároveň se jí cítím být manipulován. (Vlastně mi odhaluje, jak se mnou manipuluje!) Kvůli tomu v mém hodnocení hvězdička dolů.