000nugatovej komentáře u knih

Orten známý ("Na paměť mléka crčícího …"), Orten tragický ("Čí jsem? / Jsem zimy tvrdé plodům / a smrti, chce-li čas / jsem lásky, s níž se míjím o dům, / dán za jablka červům napospas), Orten cvičící (viz názvy několika básní) a překvapivě i Orten hravý:

Jsem na polibek malý,
povídal trávě zajíc,
když přiběhl k ní zdáli.
Léta mi utíkají,
povídal trávě zajíc.

a dobrýtro se mi líbí,
přiběhl jsem až z dáli,
dobrýtro se mi líbí.
Přece tě nepolíbím,
jsem na polibek malý,

léta mi utíkají
rychleji, než se chce,
povídal trávě zajíc.
Léta mi utíkají
tak divoce,

chtěl bych je dohoniti
ještě než bude tma,
povídal trávě zajíc.
Chtěl bych je dohoniti
a střihnul ušima.

10 19.03.2020

Celkem takové, jak jsem očekával. Nic úchvatného - chvílemi napínavé. Nejzajímavější byl pro mne děsivý, ale asi pravděpodobný postřeh z teroristického útoku na trajekt, kdy více obětí než samotný útok přináší panika cestujících, při níž jsou ochotní zcela iracionálně jednající chlapi v nejlepším věku, aby "zachránili" sami sebe, ušlapat třeba i děti. (Jsme my lidé skutečně takoví? A jak bych se zachoval v takové situaci já?)

3 08.03.2020

Bizarní. Spolu s Beatou to říkám jako čtenář. Nesserovy knihy se čtou dobře. Detektivky jsou takové pohádky pro dospělé. Přináší nám relax a většinou končí dopadením vraha. Ač ten nemusí být tím prvoplánovým zloduchem... Bizarní..

3 24.02.2020

Ondaatje má specifický styl. V jakoby zamlženě vyprávěném příběhu se postupně odkrývají jednotlivé osoby, jejich motivy, jejich jednání. A ani na konci není úplně vše zřejmé. Jako v životě.
Při cestě lodi Oronsay se toho tolik děje! Nakolik jsou schopni to vše postřehnout tři jedenáctiletí kluci a co zůstává skryto pod povrchem? A nakolik je to ovlivňuje a mění v jejich cestě k dospělosti?
I proto se Michael k tomu všemu vrací. Stejně jako my se vracíme k tomu, co jsme kdysi prožili. Vnímáme to jinak, dospěle, lépe (?), resp. jinak tomu rozumíme.

4 23.02.2020

Orwell v občanské válce. Tady se postupně vyvíjí jeho citlivost pro nebezpečí autoritativní moci, ať už "zprava" nebo "zleva". I tak se dá číst tato kniha.

3 23.02.2020

Ohlsson má dar psát zajímavě a napínavě. I tento román je takový. Navíc se jí - na rozdíl od mnoha dalších autorů tohoto žánru - daří psát celkem přijatelně o osobním životě hrdinů přecházejících z knihy do knihy. Dobré relaxační čtení.

4 06.02.2020

Očekával jsem výbornou Kočičí hru. A nezklamala mne. Kvalitní počteníčko mi přinesla i Glórie. Ovšem přímo skvělá byla hořká groteska Tótovi. Netušil jsem, že něco takového napsal autor za železnou oponou.. Holt 60. léta minulého století byla asi nejen v Československu plodná.

4 06.02.2020

Oksanen opět výborná. Její soudruh Parts, jako by ilustroval, jak nenormální doba láme charaktery. Jenže Parts by byl stejně podlý a úlisný i za normálnějších okolností, snad jen důsledky jeho činů by nebyly tak děsivé.

2 31.01.2020

Současný čtenář potřebuje přijmout poněkud patetický styl (který ostatně ladí s komediantskou šmírou i uměním herců Národního divadla) a pak se může nechat unášet příběhem, v němž se srážejí a zároveň doplňují protichůdné vlastnosti dvou přátel Jiřího Jesenia a Jana Veselého. Jejich dvojnictví nalézá odraz i v dialektice protikladných názorů na život ředitele Toufara a hraběte Trista, jimž Jiří tak pozorně naslouchá při vyvrcholení své osobní krize. Jejich dvojnictví se pak snoubí v Klářině a Janově synovi, který má však oči a jméno Jiřího.
Pokud tuhle autorskou hru přijmeme, pochopíme, že hrdinové románu poctivě hledají sami sebe. "Polituj, bratře, lidi, kteří se chtějí něčím zdát …, a to znamená, že se bojí být tím, čím jsou," říká (na str. 132) Jan Jiřímu. Ne, Jan, Jiří ani Klára k politování nejsou!

4 31.01.2020

Ach jo. Spojit se se Shakespearem nebylo asi nejmoudřejší. Nejen příběh, ale i jazyk dostávají co proto. Třeba: "Jenže když zlatavý kotouč zapadl a vlády se ujala noc, vyšel nad její Inverness zlatavý měsíc. Přešlapovala před vchodem do kasina v tom bledém přísvitu, když její vyvolený přijel v obrněném voze SWAT." (str.109) No, není to legrační?
Ale i tak je Nesbo pan spisovatel. Jeho postřehy jsou i tady přesné a aktuální - např. "To víte, novináři... S nimi to bývá těžké. Zodpovídají se jedině svým šéfredaktorům. Ti se zase zodpovídají majitelům, kteří chtějí vydělávat, zatímco reportéři žijí v přesvědčení, že slouží vyšším cílům. Takže vznikne pěkná šmodrchanice." (str. 227). Je to jak z dnešního Česka. A vůbec ono opojení mocí, což je silnější droga než "směska", je tak aktuální, asi jelikož obecně lidské...
Nesbo tak umí svým sebefantasmagoričtějším příběhům dát nádech věrohodnosti. Dělá to i tím, jak chytře zařazuje některé detaily. Třeba český motiv na str. 434, kde se dozvídáme, že Ladyin křišťálový lustr je kopií toho českého z paláce Dolmabahce v Istanbulu, a téměř bez souvislosti pak čteme hekatovskou úvahu nad kutnohorskou kostnicí.
Prostě Nesbo je pan spisovatel. Vždycky se to ale ani takovému spisovateli nemusí úplně povést, bohužel.

6 19.01.2020

Orwell je vynikající pozorovatel. Díky tomu mne pobavila sebetrestající se Dorothy, postřehy z života anglického maloměsta, ale i trochu ponurnější popis života chudiny a posléze postřehy o učitelství. V žádosti rodičů: „Mabel říká, že prej s ní chcete dělat něco desetinýho. Nechci, aby se učila něco desetinýho, ale počty.“ (str. 177) jako bych slyšel některé dnešní české rodiče žehrající na novinky typu Hejného matematiky. A věta „My nechceme, aby chápaly.“ (str. 181) je jako ze skrytého školského programu některých našich politických stran.
A provokující jsou i Dorothyny úvahy o životě a víře, na str. 226, které jsou přetrženy tím, že „v hrnci s lepidlem zasyčelo“, a proto bylo třeba se věnovat lepidlu a kamínkům. Není náhodou právě to – žít svůj každodenní život – právě oním hledaným smyslem života?
Orwell umí psát, provokovat, nutit k přemýšlení….

7 17.01.2020

Žalář nejtemnější? Je to slepota, nebo to, co pojmenovává Karel? Odpověď je na čtenáři. A kdo je jeho manželka? (Žádná plakátová Anna proletářka.) Milující naivka, protřelá nevěrnice, nebo zralá žena, která se zmýlila v strategii, kterou chce uchlácholit svého Karlouše? Odpověď je na čtenáři. Jisté je, že se mladému Olbrachtovi podařilo popsat vztah, jehož synergie je zničující. A závěr knihy je dokonalý - hrůzný a groteskní zároveň.

2 16.01.2020

Od knih tohoto typu čekám zajímavé čtení a oddech, třeba i oddech od četby náročnější. Toto očekávání Andělé strážní splnili. Kniha je zajímavá, napínavá, s originálními nápady.

4 05.01.2020

Uf. To byla fuška. Stále dokola se opakující útěky do barvitého, ale hrozivého magického světa jorubské mytologie, a návraty do neutěšeného ubohého života nigerijského ghetta, kde "člověk unese celý svět, a přesto nedokáže unést břímě vlastní hlavy... Ideje a sny..." (str. 450) Chvílemi povznášející, zejména v pasážích o stále bojujícím tatínkovi ("Brzy se něco stane," řekl jsem troufale. "Něco nádherného," řekl tatínek ... - str. 459) a jeho obdivuhodně silné milující ženě, ale přece jen únavné, hlavně v tom magickém realismu plném duchů, ještěrek a přízračných nestvůr.

4 04.01.2020

Četl jsem v rámci postupné četby Knih veršů z Ortenových Spisů. Sbírka mimo jiné obsahuje mnou milované básně Malá elegie a Bílý obraz, metaforické vyjádření složitosti umělecké tvorby. Zajímavý je i básnický vhled v básni V mamince, kde Orten předjímá poznatky současných lékařů o traumatizujícím /novorozeneckém/ prožitku porodu (viz např. Frederick Leboyer).

1 04.01.2020

Marný boj (od počátku však pozérský, a proto pokrytecký) s požadavky života v soudobé společnosti. Nakonec tolik vysmívaná aspidistra nutně vítězí, protože "zříci se peněz, znamená zříci se života". (str.226)

6 14.12.2019

"K tomu, abych někoho pochopila, mi nepomůže jeho síla. Ta o něm neříká vůbec nic. Nejlíp ho poznám podle jeho slabosti." (str. 213) Soudní lékařka Anil neohroženě hledající nebezpečnou pravdu, bratři archeolog Sarat a lékař Gámini, ti všichni v hrůzném světě nesmyslného vraždění a ve víru svých citů. Ani jeden z nich, ani z dalších postav této knihy nemůže uniknout odtamtud, kde je "pravda většinou názorem". (str. 76) Ať sebevíce chtějí opak, stejně se vracejí k "spletitým záležitostem veřejného světa i s jeho rozličnými pravdami." (str. 205)

A jejich příběhy i příběhy dalších postav románu jsou po kouscích zachycovány typicky (jakoby rozmlženým) ondaatjovským stylem, který mám rád.

1 14.12.2019

Příběh jak z antické tragédie. Jenže se mi zdá, že Ostlund ho dostatečně nevytěžil. Trochu jsem postrádal napětí, které dělá severské krimi tolik čtivým.

1 02.12.2019

Název sbírky napovídá mladistvou poezii. Tomuto očekávání odpovídají snad nejznámější básně z ní: Čemu se báseň říká a Toužící dívka. Ale nebyl by to Orten, kdyby (už i v této první sbírce) neprozkoumával to temnější.

Tuhle jsem neznal, ve výborech asi nebývá, nebo se mi jako čtenáři nevyjevila:

"O čem ví tesknota

V přestávce mezi životem a tam tím
kocourek s kamenem až na dně rybníka
pomalu vražedné andílky polyká
a tam to nepřichází tam to má vždycky čas
Vidíte kocourka? myslí si, že se vrátí

Co přivázali mu to tíha nazývá se
a luna již měl rád
do vody nahlíží a udivena zdá se
že na ni nemůže zamňoukat
neboť má oči obráceny jinam

A pije pije zvolna jako by se kál
za všechny stehlíky které dřív mordoval
za všechny okapy po kterých s deštěm běhal
na všechny kočičky na které zapomíná

v přestávce mezi životem a tam tím
co jde tak pomalu jako se chodí spát
když noc už minula a chtěl bys věčně spáti
bez pomyšlení na návrat"

11 02.12.2019

"Ten, kdo hledá jádro příběhu v prostoru mezi knihou a autorem, se mýlí. Pátrat není třeba v prostoru mezi autorem a tím, co napsal, ale v prostoru mezi textem a čtenářem." (str. 32). Jenže ten prostor byl překvapivě nevelký. Natěšený z předchozích Ozových knih, které jsem již četl, jsem byl tentokráte zklamán. V těchto v podstatě memoárech mne snad oslovil pouze teskný popis smrti autorovy maminky.

1 02.12.2019