1amu komentáře u knih
Je dobré vracet se ke knize, která se mi kdysi dávno líbila. Je to dobré proto, že čtenář může (což je můj případ) vnímat přečtené jinak než tenkrát...
Obdivuji autora za způsob, který zvolil, když knihu psal . Pohrát si se slovy, větami, kapitolami...
Namátkou:
- Ještě jednou se Pete Marlowe podíval do nebe a snažil se obsáhnout jeho hloubku. Jen to ho mohlo přesvědčit, že není v jakési krabici - v krabici plné mužů, jejich pachu, mužské špíny a hluku. Bez žen, pomyslel si bezmocně. Bez žen jsou muži jenom krutý a špatný vtip. A srdce mu v tom slunečním žáru krvácelo...
- Kingův mozek neodpočíval. Pracoval. Jedna polovina naslouchala džungli, druhá probírala taktiku nadcházející obchodní transakce. Čim déle pracuješ na plánu před obchodem, tím lépe ten obchod dopadne. Díky za to, čemu se říká zisk ! Chlap, který obchodování vymyslel byl génius. Kup lacino, prodej draho. Za peníze je všechno, i to nejlepší ze všeho - moc . A až se jednou odtud dostanu, přemýšlel King, stanu se milionářem. Vydělám tolik prachů, že proti tomu Fort Knox bude jako prasátko na střádání. Vytvořím si podnik - organizaci z chlapů věrnejch, ale ne moc chytrejch, mozky se dají vždycky koupit . A když poznám jakou má který chlap cenu, mohu ho využít nebo zneužít jak se mi to zlíbí. Na tom se točí svět...
- Naí bylo čtrnáct let, ale v zemích, kde se střídá prudké slunce s prudkými dešti je takové děvče již ženou s ženskými touhami, má se již vdát a žít s mužem, kterého jí vybere otec. Její tmavá pleť měla jakýsi mléčný odlesk, její oči byly jako krystaly topasu, ruce byly poupata ohnivých orchidejí, nohy něžné, tělo dítěte i ženy hedvábné a sídlilo v něm štěstí kolibříka. Naí byla dítětem slunce a tropického deště...
- Víš Pete, zdá se mi, řekl King a škrábal se přitom v zubech kouskem kůry, že to je v tý armádě až moc jednoduchý. Jakou můžeš mít budoucnost v tom, že posloucháš rozkazy chlapů, kteří jsou většinou blbci ? Měl bys žít u nás ve Státech. Každej je tam sám pro sebe a každej je skoro stejně dobrej, jako ten druhej. Potřebuješ jen najít nějakej fígl, abys byl lepší, než ten druhej. Tomu říkám vzrůšo !
- Té noci byl tábor Čangi prázdný. Zůstal jen hmyz a krysy. Samec Adam vládl nade všemi. Byl King. Až do dne kdy ho vůle být Kingem opustila. Pak pošel a stal se potravou pro ty silnější. Nejsilnější byl vždy Kingem, nejenom zásluhou své síly, ale také chytrosti, štěstí a slávy dohromady.
Mezi krysami...
Bylo mi potěšením Mistře Jamesi Clavelle přečíst si tento váš opus.
Když se bavím se známými o knihách Mistra, mnozí se bojí tuto knihu číst. Vždy se divím - proč ? Nabízí se analogie s "Pochody smrti" na konci II.svět.války z koncentračních táborů. Vždyť to bylo stejné : tak ty nemůžeš ? Prásk-výstřel ! A šlo se dál. Lze říci, že zrůdnost nacistů má pokračování ve zrůdných reality show,s, které sleduje s potěšením "národ" také na našich zejména bulvárních TV. Myslím si, že to měl Stephen King na mysli při psaní této knihy a Běhu o život. U nás těch póvl reality show zatím tolik není, ale za velkou louží ?..... Brrrrrrrrrrrrrrrr
Zatím u mne nejlepší Mistrova kniha. Geniální nápad (který je u pana Kinga běžnou věcí) s obchůdkem, kudy vede cesta do určité dané minulosti. Jsme v USA, tedy i koktejl romantiky a lásky. A tak jsem si říkal, jak rád bych zažil něco podobného, co prožil Jake Epping . Samozřejmě historii nelze změnit, ale čtenář je někdy snílek a říká si "co třeba - kdyby". Atentát na JFK byl probrán ze všech stran, konec konců i tehdejší pan ředitel FBI L.H. si řekl své. Ale Jake vidí svého prezidenta jako hrdinu své doby, který se snaží a mladá generace mu věří a jde za ním. Kniha se čte krásně (jako ostatně většina díla Mistra). Úžasná Zelená míle byla zfilmována- bezvadným způsobem. A co třeba Dallas 63 ?
Na tuto knihu jsem byl upozorněn milou Maruš, které ještě jednou děkuji. Početl jsem si náramně také proto, že obyčejně dobrý Kosatík v případě Ferdinanda Peroutky zřejmě nebyl v obvyklé formě.
Již "Úvodní slovo" Jiřího Kovtuna naznačuje o čem to bude.
A pak ten začátek:
Rudyard Kipling
K D Y Ž...
Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš...
Je málo z knih, které jsem přečetl, kdy si při jejich četbě připadám jako veden průvodcem (zde F.P.), který i otevírá ve velké budově jednotlivé místnosti a vypráví:
V době mnichovské krize vrcholil osobní nesoulad mezi bratry Čapky. Vznikl sice již v r.1926, kdy nám přečetli svou poslední divadelní hru ADAM STVOŘITEL. Ve čtení se střídali, ale bylo to naposled. Karel tomu dával konstrukci, námět a styl a když jsem o tom mluvil později s Josefem, řekl mi, že to byl on, kdo vymyslel slovo ROBOT, které se pak stalo světovým.
Nedá se říci, že byl Josef slabší, byl jiný, nebyl schopen dramatické konstrukce, postavit věc na divadlo, protože to nikdy sám neudělal. Karel to dělal předtím i potom.
To jsou drobnosti ze života bratrů, o kterých se nemluvilo.
Nebo první setkání Peroutky s prezidentem Masarykem. Ten si považoval těch, kteří mu nepochlebovali. Raději diskutoval se svými oponenty, kteří jak říkal, ho nutí více přemýšlet. I.republika byla dílem dvou lidí - TGM a Švehly. Masaryk se věnoval zahraniční politice, ale učil se od Švehly pohybovat v politice praktické. A zejména vytrvalosti a trpělivosti. Bohužel Švehla z čs.politiky brzy odešel.
Vzpomínky jeho nejbližších přátel, zejména Rudolfa Jílovského a MUDr.Karla Steinbacha, oba byli parťáci z Táflrundy. (Viz -Mé vlastní seznamy).
Nelze opomenout ani vzpomínky jeho dcery Evy z prvního manželství a poslední manželky Slávky.
I když vydána před 25 roky, je pořád aktuální.
Pochopitelně nemůže zaujmout většinu . I Peroutka byl po celý život individualista s dosti odpůrci (m.j. ve Svobodné Evropě to byl P.Tigrid), ale politicky ovlivňoval dost lidí.
300 stránek se čte pohodově.
Psohlavce a vůbec celého Aloise Jiráska mi znechutil bývalý univerzitní profesor a pozdější ministr školství Zdeněk Nejedlý. Abych velebnému kmetovi A.Jiráskovi nekřivdil, zkusil jsem si po létech přečíst tuto knihu se zaměřením na vše negativní, co se v ní líčí a získat více poznatků o zloduchovi.
Svobodný pán Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu, zvaný Lomikar (23. listopadu 1634 – 2. listopadu 1696) byl český šlechtic a podnikatel německé národnosti, pocházející z rodu Lamingerů z Albenreuthu.
Byl nejmladší ze čtyř dětí Volfa Viléma Lamingena z Albenreuthu, který přestoupil ke katolické víře a v rámci pobělohorských konfiskací získal vládu nad Chodskem. V roce 1660 se Wolf po soudním procesu o dědictví stal pánem na domažlickém hradě, od roku 1676 sídlil na barokním zámku v Trhanově.
Za povšimnutí stojí věk nového pána, pouhých 26 roků ! Jan Sladký Kozina byl o 18 roků mladší (*1652).
Lamingen patřil k průkopníkům průmyslové výroby v Čechách, vlastnil sklářskou huť, železárnu a textilní manufakturu. Jako pracovní síly využíval také místní Chody, kteří mu však odpírali robotní povinnost s poukazem na stará královská privilegia. Nevoli vzbuzovalo také zabírání zemědělské půdy, kácení lesů, panský monopol na výčep piva, zvyšování daní a usazování německých kolonistů. Roku 1692 vypuklo proti Lamingenovi chodské povstání, po jeho potlačení byl Jan Kozina popraven 28. listopadu 1695 v Plzni. Necelý rok nato zemřel Lamingen při hostině na mrtvici, je pohřben v kryptě kostela svatého Martina v Klenčí pod Čerchovem.
Pokud zůstanu nezaujatý ke Kozinovi i Lamingenovi, mohu konstatovat i podezření, že Lamingen získal velký majetek až po soudním procesu. Dovedu si představit, jak soudní řízení ve feudální době probíhalo a kdo měl vždy onu jedinou pravdu.
Chápu Chody, že to vydrželi s Lamingenem hodně dlouho - považte 32 roků. Uff-uff ! A že se do boje o práva Chodů pustil právě Jan Sladký zvaný Kozina ve věku 40-ti roků ho ctí, ale muselo mu být jasné, že proti obrovské přesile nemůže mít se svými Chody šanci. Zvažme, že mu manželka Dorotka porodila 6 synů (bohužel 4 zemřeli) a v té době byl nejmladší Matěj pouze 3-letý ! O tři roky později již vnímal, kdo způsobil rodinnou tragédii.
Ano ! Jan Sladký Kozina byl hrdina (nebo slovy později narozených - frajer).
U mne bezkonkurenčně nejlepší kniha, kterou jsem přečetl "jedním dechem" v roce 2020 . Je to dáno i tím, že jsem autora Martina Daneše neznal. V současné době žije ve francouzské Bretani. Ale umínil si a to také splnil, že napíše knihu líčící poslední životní etapu Karla Poláčka. Knihu věnoval vnukovi Karla Poláčka - Tomáši Jelinowiczovi.
Kniha se čte krásně, i když je dost ponurá, zejména když se blíží nenávratný konec života tohoto spisovatele.
Ani ono datum nevíme přesně, zatím se hovoří o 21.1.1945 "na pochodu smrti" z Auschwitz-Birkenau do Gliwice.
Čtenář, který knihu začne číst, je posléze odměněn. Dostane se mu informací, jak to bylo vlastně s knihou "Hostinec u kamenného stolu"
a kdy byl napsán kouzelný příběh "Bylo nás pět" a zejména více informací o jeho životní ženě JUDr.Doře Vaňákové.
A nezbývá mi než moc poděkovat "Milé Maruš", které mě na tento literární skvost upozornila.
Píše se rok 1927 a já příznivec díla bratří Čapků jsem vůbec nevěděl, že šlo o jejich poslední společné dílo. Nedovedu říci, zda je to dobře - či škoda, když si uvědomíme, že před pěti roky předtím napsali "Ze života hmyzu". Tuto hru režíroval v Národním divadle prý fenomenálně Karel Hugo Hilar. Premiéra byla v dubnu 1927 a již o pouhý měsíc později knihu vydává čilý Otakar Štorch - Marien ve svém nakladatelství Aventinum.
Je záslužným činem, že sice se zpožděním, ale s vynikajícím hereckým obsazením, byla vydána e-kniha.
A proč ten název ?
Vše začíná účtováním nespokojeného Adama s celým lidstvem - zničí svět a naštve Boha, který mu přikáže, aby stvořil svět nový . Tedy skoro nesplnitelný úkol...
Samozřejmě kritici (včetně renomovaných) měli "pré". Od těch katolických až po komunisty, které reprezentovala Marie Majerová.
Jednoduše řečeno - očekávání bylo převeliké a očekávalo se drama světové úrovně.
Přesto drama získalo státní cenu za rok 1927 v umění dramatickém. Rozhodla porota ve které byla opravdu aristokracie kritiků: Otokar Fischer,Jaroslav Hilbert a Jindřich Vodák.
Celou četbou této zajímavé knihy mě pronásledovalo slůvko kdyby (je důležité k pochopení všeho popsaného).
-Kdyby syn (Boris Pasternak) poslechl své moudré rodiče a emigroval s nimi z nově se
tvořícího SSSR, snížil by se počet nešťastných lidí, kteří procházeli jeho životem.
-Kdyby J.V.Stalin žil (třeba) o 20 let déle, možná by (za předpokladu neexistence výše
uvedeného kdyby) převzal B.Pasternak Nobelovu cenu. Jednoduše proto, že byl chráněncem tohoto netvora (Proč? To napoví kniha).
Ono těch "kdyby" napadne čtenáře více.
Jeho životní dílo "Doktor Živago" zpočátku nikoho nevzrušovalo. O čem to asi bude, vědělo pouze nejbližší okolí autora.
A jsme u rčení "Za vším hledej ženu".
Tou je v pořadí třetí osudová žena Borise Pasternaka. První dvě byly manželky. Olga chtěla být též. Leč Boris se již více rozvádět nechtěl. Zůstal jí tedy statut milenky. A to byla voda na mlýn sovětského gestapa-KGB ! Chytře nastavenou past Boris neprokoukl. Že to odnesla zejména Olga (Lara) a s ní plno mnoho dalších lidí vcelku bez viny ? To mu došlo vždy se zpožděním.
Z ničeho nic vytvořil KGB papírovou obludu - mnoho let psanou knihu Dr.Živago.
Občanům SSSR je futrována do jejich mozků informace, že po USA a dalších imperialistech, je zde jejich přisluhovač - tato kniha. Ta nesmí opustit území země, kde zítra znamená již včera.
Ve XXI.století je to k neuvěření, ale i taková byla kdysi doba.
Kniha se čte, zejména ve druhé polovině, jedním dechem. Při tom děsu a hrůze jsem se i trochu zasmál:
Americká CIA vymyslela trhák. Před Světovou výstavou v Bruselu (r.1958) nechala načerno vytisknout pár tisíc brožovaných (šetříme) knih "Doktor Živago". Předem věděli, že Belgie vydala cca 16.000 víz pro občany SSSR.
Efekt ? Po Živagovi se jen zaprášilo. Expedient byl v pavilonu Vatikánu ! (Každý den po uzavření se mocně uklízelo). Šťastní majitelé (odkud asi ?) si kvůli pašování nechávali pouze stránky s holým textem).
Anotace knihy není přesná. Je tam sice trochu lásky, ale převládá krutost .
Jedna ze knih, kterých bude vždy málo. Dlouhodobý nedostatek našeho školství je i v tom, že většina k tomu určených pedagogů není schopna studentům vysvětlit jednotlivá umělecká hnutí a směry.
Pořád vidím před pařížskou katedrálou Notre-Dame skupinu školáků s paní učitelkou. Všichni s bloky a tužkami . Možná, že chodím málo ven, ale zatím jsem něco podobného v Praze neviděl.
Tato dobře zpracovaná publikace je jednou z těch, které mohou mladé generaci alespoň trochu pochopit čemu se také říká krása.
Je s podivem, že tato kniha je čtenáři (spíše mužskou částí opomíjena). Františka Šťastného (1927-2000) považuji za nejlepšího českého závodníka v rychlostních moto-závodech. "Franta", jinak mu nikdo neřekl, měl ono pravé závodnické srdce na svém místě. V době, kdy začaly na motoristické okruhy celého světa pronikat japonské tovární týmy Honda, Yamaha, Suzuki a další, schopné zaplatit ty nejlepší profíky ,jim Franta buď na Jawě, či ČZ-tce dělal potíže - lépe řečeno tvrdě jim konkuroval, a to i přes obrovský rozdíl ve výkonů strojů.
Jeho tratí byla jedna z nejtěžších na světě Tourist Trophy na britském ostrově Man, které se zúčastnil celkem 13x. Nadšení fajnšmekři viděli jezdce "se srdcem", který sice měl obvykle nehoráznou smůlu, mnohdy pro banální poruchy, ale přijali ho za svého, byl to pro ně Frankie .
Nejen poruchy, ale těch zranění, které sbíral jak na běžícím páse. Špičkoví chirurgové říkali, že pokud by šlo o obyčejného člověka, byl by dávno na invalidním vozíku, nebo minimálně v invalidním důchodu.
Jenže polámaný Franta jezdil a vyhrával !
A také byl ohromný šoumen, obdobně jako Emil Zátopek. Poslouchat jeho příhody, to byl vždy zážitek.
Již málokdo ví, že mistři světa v tancích na ledě sourozenci Pavel a Eva Romanovi, získali svůj první titul v roce 1962 dílem i pomocí F.Šťastného. Jednoduše jim přivezl exotickou asijskou hudbu, u krasobruslařů v té době neznámou. Pavel a Eva si nechali udělat mix, kde hudba spojená s tancem na ledě uhranula jak rozhodčí, tak zejména diváky.
Pan Škutina odvedl dobrou práci.
Vážení rodičové, prarodičové a další !
Pokud máte problémy s malými členy vaší domácnosti, nebo si nevíte rady (obyčejně k večer) s dětmi, které jste dostali na hlídání - je zde pro vaše potřeby jednoduchý lék - tato kniha, která má 224 stránek a seženete ji i za 160.-Kč.
Bájný povídálek pan Nepil pro vás namíchal koktejl 45-ti pohádek, jako třeba :
o strachonoších a strachonoškách, kocourech, brejlovcích, králích i řeznících, o Makovém mužíčkovi, Štuclince a Zachumlánkovi, Barykovi a jiných úžasných bytostech – lidských, zvířecích a fantastických. Jahůdkou k zakousnutí jsou půvabné ilustrace pana Borna.
Autor si mě získal svou prvotinou ...Je čas zabíjet. Přišel s novou modernější formou psaní "románů o právu". Již to není dříve tolik oblíbený Perry Mason, ale mladí hoši, kteří přicházejí zejména z Harvardu, k velkým advokátním firmám s nadšením a očekáváním zadání úžasných i složitých právních případů. Ale brzy pocítí onu "druhou stranu mince". Ta spočívá v nadměrném množství odpracovaných hodin, běžné a únavné právní rutině, přesčasy neexistují, musí se makat. Kdo to ve firmě nezvládá, jde z kola ven. Tak je to i hlavním hrdinou příběhu Mitchem. Po zapracování je pozván k jednomu ze společníků firmy, kde se mu dostane poučení :
"Panika je běžný způsob existence velké právnické firmy a naši významní klienti nám mohou způsobit i žaludeční vředy. Leč jsou jedinými aktivy a tak se snažíme si pro ně srazit vaz."
V jedné větě zásadní poučení jak to v takové firmě chodí.
Mistrovství Johna Grishama spočívá od jeho prvotiny v mistrovsky zvládnuté konstrukci příběhu, který pomalu graduje. Zejména kvůli těmto jeho prvním knihám jsem si autora oblíbil.
Ano tento příběh je čtivý, svým způsobem napínavý, i když v mém případě vrcholu ještě nedosáhl.
Ale Hollywood to bral (tak jako další příběhy J.G.) a zfilmovaný se mi líbil.
Kdo navštíví poprvé Třeboň a jeho okolí je okouzlen . To co chybí množství měst a městeček u nás je zde dávkováno plnými doušky. Já to zažil v době své vojenské služby, když jsem tu pobýval na kurzu telegrafie pouhých 14 dnů, ale nadšen (ne z vojny) úžasným okolím jsem si řekl, že bych chtěl v tomto městě jednou bydlet.
Podařilo se to o deset let později. Měl jsem štěstí, že tu nádheru mohla vnímat celá má rodina (2+2). Nepřijel jsem zdaleka, pouze z blízké Šumavy, která má také kouzlo, ale jiného druhu.
První dojem: na kraji města dva velké rybníky, Svět a Opatovický rybník. Na tom prvním se jezdily veslařské regaty (pamětníci ví, že slavná 4-ka - Havlis,Lusk,Jindra a Mejta s pražským kormidelníkem Korandou získala zlato v r.1952 na OH v Helsinkách) a v době klidu, zde vozí zájemce prostorná motorová loď. Na druhé straně zvané Ostende je Schwarzenberská hrobka. A kousek vedle "Opatovičák". Kousek za městem je největší rybník v ČR Rožmberk a když jedete z města směr Praha, vidíte po levé straně Kaňov, Malý a Velký Tisý-lahůdka pro ornitology.
Na rozdíl od Šumavy je voda v rybnících (kvůli malé hloubce) brzy "jako kafe"-což bylo tenkrát eldorádo pro děti.
Největší osobností této úžasné oblasti byl Jakub Krčín-génius ve stavbě rybníků. Jak uvádí kniha:
"Již roku 1569 se stal nejvyšším regentem. Mezitím však pilně zveleboval hospodaření, krátil požitky úředníků, dvakrát až třikrát obracel peníz než jej vydal, stíhal defraudanty a propouštěl neschopné a líné. Tím si samozřejmě moc přátel nezískal. Avšak ani jeho protivníci nemohli než uznat, že jeho zvelebení zemědělství a pivovarnictví má něco do sebe a hlavně jeho reformy začaly vynášet a o to hlavně šlo. Jaksi navíc se začal Krčín také zabývat rybníkářstvím. „Toho roku (1565) také přidáno jest mu od Pána Boha umění, kteréž v tomto světě poslední není: rybníky a stoky začal měřiti“, napsal o něm Václav Břežan, který jej jinak neměl zrovna ve velké lásce. Jestliže polní hospodářství, ovčíny a pivovary jeho doby již nejsou, rybníky ho přežily. Jeho vodní díla překonala věky a především díky jim se Krčín skutečně proslavil. Vybudoval jich neskutečné množství a jen málo jich zaniklo. Jeho umění přitom neleželo jenom ve vyměřování nového díla, tím se tolik nezabýval, spíše byl skvělým organizátorem veškerých prací, kdy jedna akce zapadala do druhé a výsledek můžeme obdivovat i dnes. Dokázal se obklopit skutečnými mistry rybníkáři, na které se mohl plně spolehnout. Při práci na rybníce pak dělníci pracovali v rotách a jejich předáci zodpovídali za dílo i za lidi. Kdo se provinil, se zlou se potázal a mnohdy stál na hrázi i kat. Na rybníce postupoval Krčín velmi tvrdě a mnohdy i krutě. Zde to bylo asi na místě, protože rybníkáři byli „chasa zvijebená“, jak se o nich říkalo, a byli vše, jenom ne andělé. Horší bylo, že Krčín si přenesl tyto způsoby spolu s nesnesitelnou arogancí i do vztahu ke svým úředníkům a je třeba říci, že vzhledem k lidem mnohdy napáchal více škody jak užitku".
Tolik krásná slova autora, který má Třeboňsko "ve svém srdci".
A já mohu říci totéž. Nejen vidět Neapol a....
Čtu rád knihy Liona Feuchtwangera a je úplně jedno, zda se jejich děj odehrává za dob panování císaře Nera, nebo v době počátku 30-tých let XX.století, což je případ této knihy. Autor si to vždy umí vyřídit s "nácky" a je jedno, zda žili v Antice, či nedávné době.
Tato kniha mě vždy odrazovala svým názvem . Velká chyba ! Po mnoha létech jsem zjistil, že jeden z bratrů Lautensacků - Oskar je ve skutečnosti Herschel Chajm Steinschneider narozený v Prostějově, ale ve světě znám pod jménem Eric Jan Hanussen, populární jasnovidec (též nacistů) se strmou kariérou a špatným koncem. Bratra nikdy neměl. Jde o fabulaci autora, který vytvořil Oskarovi protipól jakéhosi Mefista, který jej svádí do "hlubin zla".
Při četbě jsem si musel osvěžit své chatrné vědomosti pomocí wikipedie a zadat hesla:
Hanussen, Požár Říšského sněmu, hrabě Helldorf, Ernst Röhm - šéf SA (Sturm Abteilung) a pověstná krvavá Noc dlouhých nožů (29.-30.6.1934), kdy komando SS zlikvidovalo špičky SA v rámci t.zv.čistky.
Teprve poté se mi kniha četla ještě lépe.
Sám O.Lautensack, tedy Hanussen, i když hlavní postava knihy, je použit pouze jako průvodce tohoto thrilleru . Dějinami hýbou jiní a právě to si čtenář (který má náladu tuto knihu číst) vychutnává na pouhých 266 stránkách.
Je dobré nevynechat doslov Rudolfa Vápeníka (cituji ze 3.vydání knihy z r.1970), který napoví.
Lion Feuchtwanger, byť mnohdy kritizován, zkrátka umí !
V současné době využívám nařízené izolace k tomu, co mi vždy udělalo radost- tedy ke čtení knih. A je-li průvodcem Karel Čapek, pak je celkový dojem z jeho "výkladu" tím nejlepším řešením.
Rozlohou jsme skoro jednou tak větší jako Holandsko, leč to zas má skoro o 7 miliónů více obyvatel, což je dáno především vysokou životní úrovní, za kterou míří chudá emigrace.
My máme nádherné lesy, rybníky a jezera, oni zbudovali poldery, což jsou hrázemi vytvořené velké plochy pro budoucí žírná pole. My vyvážíme (namátkou) pivo a české sklo , oni neuvěřitelné množství květin, sýry a zdravé mléko.
My vyrážíme o víkendech na chalupy, oni to berou zdravěji : když není zima, vyrážejí na kolech (na kterých jezdí běžně v obrovských množstvích i ve všední dny) na zdravý vzduch.
A v zimě navleče rodinka brusle a vyráží po grachtech (zamrzlé kanály), které spojují jednotlivá města i městečka ke svým přátelům. Nepotřebují natankovat pohonné hmoty, tedy ušetří.
"Od města k městu vedou rovné kanály, ale ty vedou nad zemí. Hladina vody jest nad hladinou země, voda teče nahoře, lidičky si to šlapou dole. Lodi jim plují skoro nad hlavami, ale oni mají pevnou důvěru k svým hrázím a ke své vodě, snad ta důvěry ty hráze podpírá..."
My chováme psíky a vodíme je na obojcích. Pan Čapek sděluje : "Pejskové nemají náhubků, proto se pořád smějí, neperou se a nepokouší nikoho ani na sebe nevrčí. Z toho je vidět,že svoboda bez náhubku není pro kočku, ale pro psa a pro nás lidi....Nikde není tolik starých lidí jako v Holandsku, jsou jich plné lavičky a hřejí se na milosrdném sluníčku. Ta vlídnost k starým je také pravé staré Holandsko."
Autorovi se nejvíce v zemi líbily domečky k bydlení: " Před okny zahrádka ničím neohrazená, velká okna nezastřená, aby každý kolemjdoucí mohl vidět blahobyt rodiny pod domácí lampou. Nebudují se tam domy, nýbrž ulice. Domy, to je cosi jako vnitřní zařízení, jde o skříně a skříňky pro lidské bydlení."
A blíží se finále.
"Nebýti Rembrandta, byl bych si odnesl závěrečný dojem, že pěkná a dobrá věc je malé štěstí malého národa. Taková hezká,hladká a rozumná země. Tak pěkně si vede a tak pěkně si žije. Nemá hor, ale přesto tam zeje propast smutku, záření a strašné krásy. To je Rembrandt. A jinak je to taková spokojená a praktická země !"
Před ukončením ještě perlička:
Vážený spisovatel na Kongresu Pen klubů v Haagu při své pečlivosti zjišťoval předem výši spropitného při jízdě taxíkem v bedekru.
Pečlivka Čapek chtěl po své první jízdě zaplatit šoférovi spropitné+ cosi jako nad - taxu. Rozčílený taxíkář mu hodil stříbrné holandské drobné opovržlivě k nohám a chrochtavou holandštinou spustil prý cosi, z čeho pasažér usoudil, že jde o sprosté námořnické nadávky nejhrubšího zrna. Zmatený Čapek se poptal jak postupovat dále při placení v taxíku -tamního hotelového vrátného. Poradil.
Od té doby vždy přidal půlku guldenu (který si prý při snídani odtrhl od huby, tím se stal (u taxíkářů v Haagu) váženým cizincem .
A závěr knnihy ?
"Není snad tou nejlepší metodou pro malé národy nahradit kvantitativní ideály ideálem kvality ? Je-li náš krámek malý, pak v něm není místa pro šmízo, humbuk, polotovar a šmejdy ! Špatné zabírá tolik místa jako dobré a my toho místa na slunci nemáme nazbyt. Nemluvím o produktech, ale o tom důležitějším - o ideálech. Nemohu si pomoci, ten malý národ holandský se svým způsobem zachoval jako biblická Marie, vyvolil sobě lepší stránku . "
Na četbu této knihy jen tak jednoduše nezapomenu. Autor sice nezplodil veledílo, ale znovu mi přiblížil místa, která jsem navštívil - Berghof, Obersalzberg,Kehlsteinhaus a městečko Berchtesgaden , nad kterým se tyčí tato místa, kterými prošel kus historie.
NSDAP oficiálně koupila tyto pozemky, aby si na nich ve 30-tých létech minulého století mohli nechat postavit honosná sídla přední nacističtí nabobové v čele s Hitlerem. Berghof byl ke konci války rozbombardován Američany. Ovšem předtím se odvíjí příběh krásné Magdy, která se stane ochutnávačkou jídel pro toho nejvyššího. Ano ta profese skutečně existovala a říká se, že ji vykonávalo cca 15 dívek. Samozřejmě je tam láska, je tam krutost války, prožíváme s hlavní postavou poslední dny Berlína před ukončením války.
Autor měl k napsání knihy dobré podklady. Chtěl bohužel více a to se mu nepodařilo. Zpočátku jsem byl zvědav na každičké pokračování, ale hlavní postavy Magda a Karl nejsou opravdoví, šustí to občas Harlekýnkami, tu snahou dostat čtenáře do blízkosti spiknutí proti vůdci, ale neuvěřil jsem tomu. Slabší průměr.
Ale neodpustím si malý dodatek: když jsme vyjeli luxusním liftem cca 124 m úplně nahoru na 1834 m vysoký Kehlsteinhaus, kde M.Bormann šéfoval stavbě dalšího sídla pro vůdce u příležitosti jeho 50.narozenin (20.4.1939), bylo nám řečeno, že tím Hitlerovi radost neudělal, pobýval tam prý nerad (trpěl klaustrofóbií). Stálo to neuvěřitelných (na tu dobu) 30 miliónů říšských marek a obrovsky těžkou práci pracovníků v mnohdy nelidských podmínkách (termín musel být dodržen přes kruté mrazy, sněhové vánice, větrné smrště - ale makalo se). US ARMY dar pro Hitlera Kehlsteinhaus ponechala neporušen. Dwight Eisenhower se tam byl podívat rovněž .
Návštěvníci jsou odměněni za slunečného počasí pohledy na nádherné hory Watzmann, Hundstod, Hochkaltert a Reiteralpe. Zmrzlinu mají dobrou.
Anja Klabunde napsala poctivou knihu. Již v úvodu si pokládá zásadní otázku :
Jak mohla tak inteligentní a vzdělaná žena padnout za oběť takovému fanatismu ? Jak mohlo dojít k takovému barbarství a jak bychom se zachovali v oné době my ?
Proto se rozvíjí na více než 300 stránkách příběh ženy, v mládí zamilované do ruského emigranta židovského původu Vitaly-Victora Arlosoroffa. Avšak později na začátku 20-tých let minulého století nabývá přesvědčení, že Židé v poválečném Německu ztrácejí na společenské prestiži a o ni Magdě především jde. Seznámí se s G.Quandtem o více než 15 roků starším mužem. Je šarmantní, s vytříbeným chováním, ale co je hlavní disponuje velkým bohatstvím. Je vdovec, má dva syny. Magda jedná racionálně, není zamilovaná, ale s matkou usoudí, že jde o výtečnou partii. V roce 1921 je uzavřen sňatek. Ani toto manželství nevydrží. V roce 1929 dochází k rozvodu. Magda je bohatě odškodněna, ale zoufale se nudí. Náhodou se jde podívat na jedno z volebních shromáždění nacistů a osudově se potká s malým, kulhajícím, ale sebevědomým řečníkem, který ji svým proslovem doslova fascinuje. 31.5.1931 si Goebbels píše do deníku: "Domluvili jsme se s Magdou, že až dobudeme Říši, staneme se mužem a ženou." Za měsíc ji Goebbels představuje Hitlerovi. Magda se rozhodla zvolit Hitlera a Gobbelse za "objekty své lásky". V prosinci r.1931 si bere Goebbelse za manžela. Ani ne za deset roků mu porodí šest krásných dětí.
V r.1945 jako jediná z žen nacistických pohlavárů šla po pádu Třetí říše dobrovolně s dětmi na smrt.
PS:
Přežil syn s prvního manželství Harald Quandt, poručík letectva, zadržen Brity v r.1944. Propuštěn na svobodu v r.1947. Spolu se svým nevlastním bratrem se stali dědici ohromného majetku po svém otci s účastí zejména ve firmách Mercedes-Benz a BMW. Harald, též otec pěti dětí zahynul při leteckém neštěstí v italském Cuneu v r.1967, bylo mu 45 roků.
Fenomén tohoto webu vidím v tom, že vede čtenáře, zejména prostřednictvím jeho oblíbených + vtipných dalších komentátorů ke knihám, které by jinak zřejmě neobjevil.
Tak tomu bylo i v mém případě, pokud jde o Carla Hiaasena z Floridy. Myslím si, že jde o člověka "políbeného múzami". Je originální v tom, že jako "General manager" v hokeji sestaví tým v takové podobě, že jednoduše musí publikum (čtenáře) : bavit (oni přinášejí peníze a plní stadióny), on typologicky vytvoří osobnosti (postavy děje), z nichž každý musí být originální). Hokejovým slangem "určuje, kdo bude hrát v té či oné lajně" a podle toho mu dá čas "na ledě" (stránek v knize). V knize musí být Nr.1 vždy STAR,s :
Zde jsou jimi kladný Rambo-Mick, záporný Dr.Frankenstein - plastický chirurg, leč fušer a (podle mne nejlépe napsaná postava knihy) - zabiják Chemo . Ti zaručují výsledek-tedy jak se nám bude match (kniha) líbit. Rambo Mick hraje pro dámskou část publika, jen si povšimněte komentářů.
"Druhá lajna" jsou ženské postavy. Pravda nejsou tolik nápadné, ale bez nich by to zkrátka vůbec, ale opravdu vůbec nešlo .
Poslední dvě "lajny" jsou výteční údržbáři, kteří jsou kořením děje a čtenář je nemůže nemilovat.
Třeba švagr hlavního hrdiny, zvaný "Jocko". Možná kdysi byl právníkem, ale jeho síla je v tom, že tu pernou práci dovede rozdělit správným lidem, jedná tedy jako Top manažér.
Policajt Garcia, který nenápadně, ale vždy v pravý čas, Rambovi v těžkých chvilkách pomůže.
Televizní osobnost pořadu "Tváří v tvář" Reynaldo Flemm . (Přesně odpozorovaný z přiblblých, leč pro část diváků chytlavých "show" - typu "Výměna manželek").
Chudák John Nordstrem, který v rauši chtěl vyzkoušet kvalitu práce Dr.Frankensteina a přivodil si doživotní handicap.
Samozřejmě v knize se to hemží dalšími unikátními postavami. A my se královsky bavíme, jako publikum v hokejové hale.
Dal bych 5*, ale zklamal mne...... (šlo by o SPOILER).
Samozřejmě, že autora budu dále vyhledávat.
Před čtením této knihy směsi fikce a reality, je dobré přečíst si knihu Mosad - Nejslavnější operace, zejména kapitolu 16. Píši to proto, že čtenář nebude při čtení začátku knihy "tápat".
Souhlasím s Woodwardem, že Boží pěst patří mezi to lepší, co autor napsal. K opakovanému čtení jsem se dostal po 15.-ti létech a zjišťuji, že nyní mne čtení opravdu zaujalo .
F.Forsyth je zkušený spisovatel a přesně ví, jak má napětí dávkovat. A nenudí, občas tam "střihne i něco veselého : "Mezi letci se vykládalo, že Američané neradi létají nízko a při výšce nižší než 160 m mají tendenci vysouvat podvozek. To Britové, příslušníci Royal Air Force to milují a ve výšce 35 si stěžují na vysokohorskou nemoc".
Umí také "zalidnit" své vyprávění roztomilými epizodními postavičkami, jako je třeba veledůležitý "Taťka" Lomax, jaderný fyzik na penzi z Kalifornie, nebo stará pana Edith (39) bydlící ve Vídni, či v jedné kapitole tehdejší sovětský boss Michail Gorbačov, který je udiven s žádostí amerického prezidenta a britské premiérky a drobnou službu v době, kdy jej klika komunistických pučistů unese za necelých 6 měsíců na Krym.
Kniha má spád, i když si myslím, že v některých kapitolách je autor zbytečně rozvláčný.
Nostalgie na nás padá, když čteme o Bagdádu jako kouzelném poklidném hlavním městě Iráku po II.sv.válce, než celý stát, včetně dříve výstavního města přivedl prezident a diktátor Saddám Husajn "na buben". Měl "dobrého" mentora - Adolfa Hitlera.
Ale ano : Černý obelisk či Tři kamarádi jsou výborní, ale pro mne je Jiskra života ta nejlepší od E.M.R. Odehrávající se v děsivém prostředí koncentráku, ale přitom tak nesmírně lidská, ale hlavně optimistická !
A také mi trvalo delší dobu po přečtení, než jsem to vše "vydýchal". Je málo autorů na tomto světě, kteří dovedou tak úžasně psát o době válečných útrap "malých lidí" a nemusí to být jen v koncentráku.