Acamar komentáře u knih
Realita opravdu může překonat ty nejneuvěřitelnější akční romány!
Jan Novák napsal svůj románový dokument v tak svižném tempu, že těch bezmála 800 stran zhltnete v nejkratším možném čase. Objektivní jeho převyprávění úplně není, ale ono to asi ani nejde, v tak kontroverzním příběhu, kde na jedné misce vah stojí život bratří Mašínů, jejich cesta za svobodou a splněním svého snu a na druhé životy všech těch lidí, kteří za ně zaplatili. Samozřejmě, není to vina Mašínů, ale obludnost totalitních režimů, které exemplárně trestají odpor, klidně i na zcela nevinných... Ale nechce se mi věřit (přes veškerou naivitu a hurá akce, kde měli bratři vždy víc štěstí než rozumu) že by po svých pár zkušenostech s výslechy či vězením, které předtím absolvovali, neměli tušení, co svým blízkým doma v ČSSR připraví za osud... Mašínové, se svým vojenským genofondem a výchovou, naivním mládím plným hrdinských představ a hodně černobílým viděním světa se zřejmě ani nemohli rozhodnout jinak ... ale do toho obdivu k jejich odvaze se bude asi vždy mísit i nepochopení či odsudek.
Franz Werfel mne ani tentokrát nezklamal, mnohem víc než to! Jeho zpracováním životní pouti proroka Jeremjáše jsem se sice neprokousávala úplně snadno, přizpůsobení se archaicky znějícímu jazyku (alespoň v mnou čteném vydání z r.1967) chvíli trvalo a vyžádalo si (v této prázdninové době nelehké) soustředění... ale "odměna" z knihy obdarovávající mne, čtenáře, v různých rovinách, stála za to.
Až na drobné autorské licence zřejmě věrohodné historické zpracování biblického příběhu a událostí kolem dobytí Jeruzaléma babylonským králem, zabírající nejen svět Izraelitů, ale i panteony a rituály zejména Egypta či Babylonu té doby (v jejichž popisech se obraznost básníka Werfela nezapře... také jsem měla při jejich četbě pocit něčím "přikrmeného" vnímání: ) Vyjádření smutného a těžkého údělu proroků svých národů, kteří nejen že se musí naučit rozpoznat a přijmout hlas Boha v sobě, kterému stěží rozumí oni sami, ale také neodmítnout sloužit mu i s vědomím, že jim přinese jen neoblíbenost, nevděk a ohrožení od těch, kteří naslouchat nechtějí. Vyjádření neuchopitelnosti i nepochopitelnosti vůle starozákonního židovského Hospodina. Pocit dokonalého přenesení se do atmosféry biblických příběhu...a mnoho dalšího k úvahám o lidských společenstvích, které lze napasovat na jakékoliv místo a dobu.
Pro milovníky historických románů "s přesahem" (z rodiny Sinuhetů), na které se nezapomíná.
Do široka rozmáchlý román o různých podobách a stádiích milostných vztahů, stejně jako o o reálném životě šlechty a statkářů v Rusku 19.století.
Krásně propracované, různorodé postavy, kde si každý může najít svého oblíbence.
A ač budu v menšině, Karenina mi přišla jako nádherná postava, pravda docela nevyrovnaná a sobecká, ale komplikovaná a vášnivá, s odvahou vzepřít se konvencím a pokrytectví, bojující s vědomím společenského stigmatu a naprosté závislosti na lehkovážném Vronském, se zoufalou hrdostí neprohrát...až k raději dobrovolně tragickému konci.
Po četbě Kreutzerovy sonáty Tolstého trochu podezírám z odstrašování názornou ukázkou, kam vede vášeň a žárlivost:) ale i "vzorovou" Levinovu linku jsem si oblíbila, i když nebudu předstírat, že dlouhé rozbory stran tehdejšího zemědělství a vztahu k rolníkům mne bůhvíjak bavily ... Jenže bez nich by toto dílo bylo jen skvěle napsaným vztahovým a psychologickým románem, nikoli tak komplexním obrazem tehdejší doby.
Tiché roky - příběh o rodinných vztazích, otrávených různými formami (a důvody) mlčení. Za ním se, jak jinak, skrývají minulé nešťastné události, a přestože vyprávění z perspektivy otce a dcery přibližují povahy hlavních aktérů a příčiny jejich uzavření se ve svých ulitách, všudypřítomná nechuť (či strach) dotknout se bolavých témat a navzájem se přiblížit k sobě je obtížně pochopitelná. K jakémusi smíření nakonec dojde, ale jen díky zásahu shůry v podobě otcovy nemoci.
A.Mornštajnová je dobrá vypravěčka, civilní, střídmá, přesto stránky mizí před očima, vykreslení atmosféry života prožitého v tichu napjaté koexistence je sugestivní ... ale nějak mi po dočtení chybí ten pocit, že kdybych knihu nečetla, o něco bych se ochudila.
Poklidná kniha na zneklidňující téma vyrovnávání se se svou minulostí, s osobní rolí ve válečných událostech, s jejími dopady na současný život. Čtenář se nedočká žádných bouřlivých emocí a děsivých odhalení (ale ani silnějších momentů), vše vyplývá velmi pomalu a jakoby neochotně na hladinu vyprávění pouze v náznacích, nedořečenostech, nejistých mlhavých vzpomínkách...a ani na konci knihy není jisté, jaký hlavní postava sama vlastně zaujímá postoj, zda pouze vzpomíná, obhajuje se nebo něčeho lituje.
Pro neznalce zajímavě "exotické" vykreslení poválečné doby v Japonsku, kdy se střetává odcházející tradiční, konzervativní a přezdvořilá generace s tou nastupující, mnohem otevřenější a nesmířlivější.
Po delší době jsem si dopřála setkání s mou oblíbenou Olgou Tokarczuk. Prazvláštní, nezařaditelný literární útvar, koláž různorodých útržků vířících autorčinou myslí. Záznamy snů z internetu, kronikářské zápisky vlastního všedního života v náruči malého polského pohraničního městečka a přírody, příběhy sousedů, legenda o svaté Starostě a život mnicha, kterému se stala inspirací... dualita viditelného života za slunečního světla dne a v noci, kdy ožívají ty netušené a skryté strany věcí...A nesmím opomenout všudypřítomný podivínsky zvláštní smysl pro humor, ze kterého mi místy skoro běhá mráz po zádech (a nemyslím jen vztah k muchomůrkám:) Autorka musí být velmi neobyčejná žena a nemůžu se zbavit pocitu, že hrdinka její pozdější knihy paní Dušejko je takové její starší alter ego.
Příběh o tom, že každé výjimečné nadání je ve skutečnosti příliš těžkým břemenem, jak pro jím obdařeného člověka, tak pro jeho okolí. Ašera Lva, narozeného do společenství zbožných židovských chasidů (jejichž život byl prostoupen pravidly, která na naši dnešní společnost mohou působit až nepředstavitelně archaicky) stál jeho talent "exkomunikaci" nejen z této komunity, ale také jeho vlastní rodiny. O to těžší, že při naplňování talentu musel svádět boj s nastavenými "tabu" sám v sobě, a současně tvořit s vědomím, jaké nepochopení a bolest tím své rodině i celé komunitě způsobí.
V další, obecné rovině je to kniha o rodinných vztazích - o zklamání otce, který reaguje zatvrzelostí na to, že syn nechce (nemůže) pokračovat v jeho práci, a o matce, proti své vůli stojící mezi těmi dvěma, vyvažující a urovnávající nesmiřitelné (a trochu sobecké) lpění otce i syna na svých postojích. Melancholická, působivě napsaná kniha, mimoto navíc plná sugestivně obrazných popisů, kdy svět najednou vidíme okem malíře ... po jejíž četbě jsem vcelku ráda, že žádné takové výjimečné nadání nemám.
Hravá a nápaditá literární směska něčeho, čemu se - jak jsem se dozvěděla z anotace a komentářů - utvořila škatulka "finské podivno". A asi to je výstižné pojmenování.
Trochu jsem se bála, že po spoustě pokusů se severskou literaturou, která mne pořád nějak ne a ne úplně chytit, budu zase zklamaná. Ale nejsem, moc milá oddechovka to byla, i když k nadšení také něco chybí, asi větší vyrovnanost knihy jako celku.
Líbí se mi ten zlomyslný ostrý drápek zaťatý do vlastních spisovatelských řad. Líbí se mi autorova fantazie, schopnost neustále překvapovat a neotřelé nápady, jen mi některé přišly v ději jen tak "volně pohozené", jako něco, o čem nám kdosi řekne, že to existuje, nahodí vějičku čtenářově zvědavosti, ale nic bližšího se vlastně nedozvíme (zato autor přidá pár celkem nezábavných a ničemu nepřispívajících pasáží). Ukončení je vlastně jen u linie se zmizelým 10. členem, a to bylo - pro mne - moc dobré. Ale až tak mi to nevadí, je na tom něco dráždivého, pokud si tedy autor jen nenechává prostor pro případné pokračování. Já bych se dalšímu výletu do Zaječína, městečka s nebývalou koncentrací spisovatelů, nebránila.
Anotace mi ale přijde trochu zcestná, nevidím v tom ani Murakamiho, ani Lynche a už vůbec ne magický realismus. Vlastně se mi zdá, že očesat knihu o (pro mne nadbytečně působící) erotické vsuvky, nejlépe by jí to slušelo mezi kvalitními knihami pro děti.
Už dlouho jsem si knihu chtěla přečíst, z nějakého iracionálního důvodu mne autorka vždy něčím přitahovala, ale pořád nebyla ta správná nálada.
Přestože se kniha opravdu nečte zrovna snadno a je velmi náročná na soustředěnost (až tak do poloviny minimálně jsem měla chvíle, kdy jsem se dost ztrácela a četla totéž několikrát), čím více jsem se s ní zžívala a blížila se ke konci, tím to šlo lépe a lépe, poslední třetinu už jsem zhltla na jeden zátah.
Dějová linka je prostá, strávíme s hlavní postavou pár hodin ve dni, kdy chystá večírek. V první části knihy jde pro květiny, což je pasáž věnující se hodně popisu soudobého Londýna a postaviček, které cestou potká, některé zná, jiné ne. Pro mne nejobtížnější část, vyprávění přeskakující od jednoho kolemjdoucího ke druhému a k jeho myšlenkám (trochu mi to připomínalo pasáže filmu Nebe nad Berlínem, kdy anděl prochází městem a cítí myšlenky míjených lidí), zde jsem opravdu měla problém udržet pozornost a četla několikrát...Mám-li být poctivá, musím přiznat, že tyto lyricko-popisné permanentně těkající pasáže mne až tak nebavily, či spíše jsem nebyla schopná se s nimi sladit, vniknout do této části vyprávění.
V pozdější části dne už se vyprávění více koncentrovalo na titulní postavu i ty další, v knize významnější osoby, a to mne bavilo mnohem více (ačkoli i zde byly lyrické vjemy, už na menší ploše a vztažené k hlavním postavám, proto stravitelnější). Prostřednictvím střípkovitých popisů, drobných událostí, ohlédnutí do minulosti i současných myšlenek vytvořila autorka krásně živé obrazy postav v celé jejich šíři i pestrosti. Vévodí jim samozřejmě paní Dallowayová, kterou čtenář může pozorovat opravdu zblízka, číst její myšlenky i vidět ji očima ostatních postav. Její obraz mi myslím v paměti zůstane dlouho...
Autorčin styl je velmi osobitý - v doslovu popisován jako impresionistický a to jej myslím výborně ve zkratce vystihuje. Už kvůli tomu jej poznat stojí za to knihu přečíst. Je velmi specifická, výrazná a zapamatovatelná, a o to více to má pro mne význam v době dnešních knih, které zůstanou v hlavě jen pár dní po přečtení.
Obsáhlý epický příběh z pro mne méně obvyklého období...také se neubráním srovnávání se Sinuhetem. Čte se báječně, je asi více soustředěný na příběh a psán přímočařejším jazykem, bez nějakých zbytečných odboček.
Sinuhet ve mně zanechal silnější dojem, díky svému specifickému jazyku, díky přesahům do světa náboženství starého Egypta, jejich rituálů...je takový sofistikovanější, ale i náročnější na čtenáře.
Ale ranhojič se mi také líbil moc, přestože je psán jednudušeji. Autor má opravdu dar popsat plasticky a věrohodně hlavní postavy, jejich emoce a vzájemné vztahy (jen malá výtka - postavy svou psychikou na mne působí příliš moderně na tu dobu) a jako bonus se člověk dozví spoustu zajímavostí o dané době a světě středověkého léčitelství.
Postapo z dob hrozeb zničujícího jaderného konfliktu. Téma ani pohled na lidstvo nejsou v tomto žánru ničím ojedinělým, ale zajímavý je jako celek díky členění do tří částí, vždy cca v odstupech šestiset let, jako cyklická smyčka temna, vzestupu a vrcholu technického rozvoje, který však nekráčí ruku v ruce s tím etickým. Víra autora se odráží, v pohledech na mnišský řád coby uchovatele a nositele hodnot a vzdělanosti, náboženství coby morální autoritu, ale nijak fanatický postoj to není, v úvahách mnichů není odsudek, spíš rozjímání, snažící se vidět věci z obou protichůdných úhlů, pochopení že prostředek samotný není zlo, to je jen ve způsobu jeho využití ... Příjemné, kultivované čtení.
Pod povídkami L.B. se skrývají nechronologicky uspořádané vzpomínky a postřehy, inspirované vlastním pestrým životem...na lidi, místa i povolání. Některé se jen mihnou, k jiným se vrací opakovaně, jako k dětství, alkoholismu, umírání sestry...a přidává jim postupně na intenzitě i hloubce.
Kouzlo povídek není v ději, pointách, nebo v neobvyklosti či originalitě formy, jako spíše v dokonalé autenticitě, s níž autorce věříte úplně všechno, humoru, schopnosti přenést do popisovaného prostředí, situace či pocitu. V osobité směsici jejího vypravěčského nadhledu, nesentimentálního soucitu i pobavení nad zákruty obyčejného lidství a života, kde neplatí žádná co kdyby.
Mysteriózní horory leží dost stranou mých literárních zálib, ani vyděšení paranormalitou není mou čtenářskou emocionální metou...ale když už vědomě vybočit mimo zajeté koleje, nemá smysl brblat, že je to něco jiného než obvykle. Po literární stránce mne Karika nenavnadil přečíst si od něj něco dalšího, ani postavy mne nedokázaly vtáhnout tak, abych se o ně bála, na to to byly jen vcelku nezajímavé, ploché typy, odlišené hlavně svým postojem k záhadě a různě a/sociálním jednáním v krizové situaci. Vystavění příběhu z jedné (typuji do té doby nepříliš známé) záhady nebylo špatné, propojení minulosti, přítomnosti a soudobých technologií i fyzikálních teorií jakbysmet (pravda, zničení veškerých existujících i pořízených záznamů je také pech fakt začarovaný), a z nějaké nabídky svého vysvětlení Karika vybruslil také šikovně tím, že tváří v tvář logicky nevysvětlitelným, nepochopitelným jevům mimo naši běžnou "desítkovou soustavu" je naše mysl krátká, nespolehlivá a rozbitná. Sice tím Tribečskou záhadu neposunul vlastně nikam ani v rovině spekulativních teorií, ale je to literární příběh, takže ani nemusí, jde o děj, tajemnost, spád a napětí, což i přes otravné Igorovo avízování a odstup od postav, kniha naplnila.
Antihrdina Čičikov na cestě za svým neotřelým podnikatelským záměrem ... jak snadno se dá citem pro to nejvhodnější společenské chování vzbudit falešně příznivý dojem, tak snadno se dá veřejné mínění v okamžení obrátit ... Je to satira, takže žádná psychologická drobnokresba, spíše karikatury, přehnáním zvýrazňující různé lidské vlastnosti nebo společenské nešvary. To vše hladce smíšeno s potměšilými komentáři autora-vypravěče, které mne na románu bavily asi nejvíce.¨
Druhý díl z těch rozsekaných útržků a chybějících pasáží vlastně ani nelze hodnotit, ale zaujme jeho moralistický akcent, možná daný delším časovým rozestupem mezi jednotlivými díly.
"Jen nás měj rád špinavé, čisťoučké si nás každý zamiluje."
Figurka na šachovnici nesrozumitelné Božské hry - a v její nečitelnosti spočívá její hlavní kouzlo, mámení oživlých mýtů řeckého ostrova, proměny a přeludy, unikání smyslu ... proto vyústění románu může působit nakonec poněkud banálně, stejně jako střízlivý pohled čtenáře na nereálnost této obří konspirace jen proto, aby si jeden bezvýznamný "zelenáč" uvědomil důležitost a opravdovost zdánlivě nejvšednějších věcí. Ale ten fascinovaný pohled jediného diváka nepředvídatelného Divadla, útočícího na všechny jeho smysly, city, charakter i zdravý rozum ... tomu rozumím.
Chlapecká léta osamělého jedináčka s odtažitou, nepřítomnou matkou a chladným, autoritativním otcem, radosti i trápení prvních přátelství na gymnáziu, zážitky se svéráznými kantory, úsměvná dobrodružství s potrhlou služebnou Růženkou ... což zní spíše jako "bildungsromán" pro mladší čtenáře, ale v čase stahování mračen na prahu protektorátu a v autorově podání je vše zahaleno kouzelným pláštěm surrealistického snu ... A Ladislav Fuks umí zahrát na ty libě znějící struny představivosti a dětských příběhů, stejně jako na tu temnou strunu iracionálních děsů z nepochopitelného a neznámého v nás.
Popis průběhu své těžké deprese Styron napsal dle vlastních slov primárně proto, aby lidem, jež toto neštěstí nepotkalo (ale mohlo potkat někoho z jejich blízkého okolí), přiblížil závažnost této vnitřně devastující nemoci. V mém případě se mu to povedlo na výbornou.
Těm, kteří se s depresí potýkají osobně, zase kniha může nabídnout jeho vlastní zkušenosti přeživšího.
Jednohubka, která je dobře napsaná, čtivá a navíc obohacující svým tématem dnes docela rozšířené, ale přesto laiky zřejmě stále podceňované nemoci.
"Čas se v nemocnici strašně vleče, takže to nejlepší, co mohu o skupinové terapii říct, je ujištění, že se tak dá po dlouhé hodiny zabíjet čas. Víceméně totéž platí o terapii uměním, což je organizovaný infantilismus."
Lyricky emotivní příběh o nepředstavitelném propojení jedné duše v dvou tělech, narozených jako dvojčata (aspoň pro tu většinu, kteří z dvojčat nejsou) a o zvrácených experimentech jejich tělesného i psychického mrzačení a oddělování, kterých se na nich dopouštěl nacismus rukou Mengeleho.
Ačkoli putování Staši po opuštění Osvětimi se mi ke konci docela táhlo a byla místa, která mi přišla těžko uvěřitelná (stejně jako některé úvahy, které autorka vložila 13letým dětem) či poetičnost místy moc chtěná... tak síla příběhu a osobitá obraznost nemohly nevytvořit hluboký prožitek.
Biografie, pojímající IMJ především jako jednu z klíčových postav českého kulturního i politického disentu. Jeho cestu od nadaného mladého intelektuála a zastánce naprosto svobodného uměleckého projevu k propojujícímu elementu mezi protirežimní kulturou, politickými odpůrci komunismu i jejich obyčejnými fanoušky. Jeho nesmiřitelně rebelskou povahu, vedoucí také ke spoustě osobních problémů a sérii uvěznění i kontroverzím v polistopadové éře.
Četla jsem také kritiky na tuto biografii, vyčítající Švehlovi spoustu věcí, jejichž odůvodněnost posoudit nedokážu (jakožto pouhý fanoušek poezie IMJ), za sebe ale mohu říct, že osobnost IMJ dle mého dojmu vylíčil objektivně, velmi plasticky a zarámoval do celku tak, že vše dává smysl a zapadá do sebe ... i mne ale mrzí, že bylo málo prostoru věnováno jeho básnické tvorbě, i když chápu, proč se do toho novinář Švehla nechtěl pouštět.
Kniha díky své žánrové rozprostřenosti připomínající dort z "dílny" pejska a kočičky, jen s tím rozdílem, že zde se ingredience nenásilně promísí a břicho z nich bolet nebude.
V beletrii často použitý motiv pátrání po ztracené knize, z níž zbývá jediný exemplář, jejím tajuplném autorovi a jeho životním příběhu, paralelně se proplétajícím se životem hlavního hrdiny. Obsahuje v sobě snad všechno - melodramatický, romantický příběh zapovězených a neopětovaných lásek i lásku ke knihám, dobrodružno-detektivní linii s s padouchem v nejryzejší podobě, odlehčující humor v osobě dona Fermína, špetku politiky, a především správně goticky ponurou atmosféru odlehlých nočních zákoutí Barcelony ... Ač román celou dobu balancuje na hraně předvídatelného kýče (a závěr tomu značně napomáhá), kupodivu to jako celek dobře funguje a autor nesporně psát umí, a to velmi líbivě.