AdamMez komentáře u knih

Kdo se pročetl až do druhého dílu Proustovy heptalogie, pravděpodobně překonal zděšení z jeho megalomanského přístupu k tvorbě textu, zarputilému párování vnitřních pocitů s jejich vnějšími projevy a hlavně se sžil s persistentní nutností utlouci asociálního sebeneurotizujícího protagonistu příběhu a má konečně prostor nerušeně si užít genialitu autora samotného.

Coelho zbavený toho mazlavého přeslazeného nic, možná trošku Faulkner pro pseudointelektuály, bojující s jinými sociálními předsudky na o sto let novější frontě. Pochopil jsem, že autor rád vyvrací své výhradní zařazení mezi queer literaturu. Je ale těžké v tom celém najít nějaký zásadní umělecký přínos a pokusit se posunout tak knihu mimo tuto omezující škatulku. Tím nechci říct, že je kniha zbytečná. Je to politické dílo bojující s problémy, u nichž doufám, že je globalizace sama postupně vytlačuje ze společenských kruhů. Na poli umění ale kniha přináší neodpustitelně málo. Spoustu hysterie, jen slabý vhled do vnitřního světa postav, samoúčelně destruktivní jednání a ještě destruktivnější osud, spoustu velkých básnických přirovnání o nervózních světlech, šeptajících stromech a tmách přesných jako klíčové dírky, která postrádají jakýkoliv smysl, a několik laciných příslibů intelektuálna uspokojujících čtenáře šťastné, že nad knihou nemusí příliš přemýšlet (Mary a Magdaléna, jako vážně?).

4 17.10.2020

Tři roky jsem odkládal napsání této recenze na moment, ve kterém si budu moci v klidu sednout a objektivně a strukturovaně popsat, jak moc, a hlavně proč, je tato knížka neuvěřitelně špatná. Vzdávám se naděje na takový počin a než můj mozek milosrdně zapomene všechno, co se nachází v útrobách téhle knihy, neuspořádaně a bez ambic nestranné akademické analýzy zkusím pod sebe sepsat alespoň výkřiky, které museli poslouchat všichni mí blízcí, než jsem se tímhle zvěrstvem prokousal.

Tahle kniha není roztomile arogantní zpovědí velkého spisovatele hemingwayovského ražení, jak se nás autor a slepá kritika pucující nepokrytě jeho boty snaží přesvědčit, tahle kniha je sebeukájející demonstrací sebechvály, sebezbožňování, zveličování a hlavně čištění vlastního morálního obrazu ve snaze zakrýt křivdy předchozích neúspěchů a negativních kritik. Místo arogantního uvědomělého Hemingwaye opíjejícího se v Andalusii dostává čtenář do ruky z mrtvých téměř-vstanuvšího Viewegha vytahujícího se se svým dálkovým ovládáním zahradního zavlažování.

Opravdu to nefunguje tak, že když autor dvaasedmdesátkrát za minutu zopakuje, že mu nezáleží na úspěchu, a že píše hlavně pro sebe, stane se omílaná floskule pravdou. Opravdu to nejde, půl knihy opakovat, jak někomu nikdy nezáleželo na cenách a druhou půlku knihy vypočítávat všechny ceny, které autorovi nebyly neprávem přiděleny a předpokládat, že čtenář je dostatečný pitomec na to, aby přehlédl hořkost, s jakou autorovi na těch cenách nezáleží. Autor, který musí napsat knihu, ve které popisuje, jaký je, vyplakává se z nepochopení okolním světem, ale vysvětluje, proč zachování jeho vlastních vysokých hodnot stálo za takové břímě, je pateticky smutná figurka literární scény vhodná nanejvýš k podložení kývajícího se stolu.

Nemohl si to po sobě alespoň přečíst, než to poslal do světa vydělávat peníze? Kdybychom z knihy vynechali všechna místa, která si navzájem odporují, byl by z ní celkem příjemný sloupek...
Str. 38: Upřímně řečeno jsem ani jedinkrát nezažil, že by psaní bylo něco nepříjemného.
Str. 36: ...vědomí, že jeho psaní nebylo příjemné skoro vůbec. Takový text se mi prostě nepsal dobře...

Stylistika obecně je jednoduše příšerná. Tady je ale třeba obrátit se zejména k překladateli, coby druhé bestiální stvůře živící se na pláči naivních čtenářů. Umí ten člověk vůbec česky? Slyšel někdy pojem vyšinutí z větné vazby? Opravdu si myslí, že pojmy jako "jsem za to rád" (str. 207) jsou vrcholem překladatelské práce? A tou všudypřítomnou spojkou "a" (nebo v tomhle případě částicí?) spojuje jednotlivé věty sám autor nebo jde opět o perverzní oblibu překladatele? Já vím, zase Hemingway...

Osobně si myslím, že edice světové i klasické literatury Odeonu jsou z velkých v současnosti vycházejících edic těmi nejlepšími. Nemohli ale v tomto případě zaplatit dvě hodiny korekturní práce, aby někdo doplnil alespoň všechny chybějící čárky?

A v neposlední řadě, uvozovky, kurzíva, závorky a pomlčky na jedné stránce, na které není jediná přímá řeč? Chápu, že je nutné rovnoměrně opotřebovávat i ta méně používaná razítka v tiskařském stroji, ale i takový ekologický a bohulibý účel má podle mého své hranice.

1Q84 byl zásadní red flag v mém dříve velmi positivním vztahu k tomuto autorovi. Tahle věc byla definitivním rozchodem.

Geniální, urputné a umanuté. Zběsilé vršení vět do souvětí ve snaze dobrat se nejen absolutní pravdy každého popisovaného momentu, ale zejména analýzy dopadu této pravdy na širší okolí lyrického subjektu, na jeho budoucnost a formování této pravdy vším, co se mu událo dříve. O co megalomanštější a ambicióznější tento autorův plán je, o to častěji se čtenář, rozptýlený kolem projíždějícím cyklistou, výkřikem z oken protějšího domu nebo vlastní vzpomínkou podnícenou některou autorovou poznámkou, musí vracet zpátky na počátek souvětí a znovu se pokoušet proniknout systémem vzájemně se rozvíjejících vět.
Už v této první knize představuje autor čtenáři svou madlenkovskou teorii, která se stala v intelektuálním prostředí stejně známou a zmiňovanou jako Platonova jeskyně nebo koperníkovský obrat, milovaný to pojem naší pančitelky z gymnázia. Právě v návaznosti na Proustovu teorii asociativní psychologie je nutné říct, že je Svět Swannových zároveň nejsnáze čitelnou učebnicí, jakou jsem kdy v rámci všech odvětví společenských věd četl.
Velký dík patří Michalu Rybkovi a jeho nakladatelství za nádhernou edici a krásný úvod k ní.

9 14.07.2020

Beletrizovaný životopis soustředěný na krátké období v Nietzscheho životě. Z pohledu hodnocení knihy jako součásti krásné literatury je kniha bohužel téměř neodpustitelně stylisticky nezajímavá a umělecky nehodnotná. Osobně jsem měl velký problém se systémem rozhovorů tvořených nepřímou (a v některých případech dokonce polopřímou) řečí. Vzhledem k tomu, že originál vznikl v němčině, v níž se tyto stylistické jazykové jevy zásadně neliší od češtiny, nepředpokládám, že by šla tato výtka na vrub překladateli.

Životopisná hodnota knihy je zase narušena samotným beletristickým přístupem, díky kterému není nikdy jasné, které popisované události jsou pravdivé a které jsou pouhou uměleckou fikcí.

Chtěli-li bychom ke knize přistupovat jako k prostředku nenásilného seznámení s myšlenkami ústředního filosofa, lze knihu shrnout otřepaným schématickým názvem "will to power for dummies".

15.05.2020

Kniha je výsledkem prolnutí zjevného nevšedního talentu autorky a její osobní zkušenosti s tématem a angažovanosti v něm. Pohled na rozvojový svět je v knize filtrován přes dětskou naivitu a prezentován jako imaginativní svět dětských her a každodenních banalit. Události toho světa jsou však násilné, děsivé, vzdálené, těžko pochopitelné...

A i když sny dětí jsou po celém světě podobné, autorka ukazuje, jak moc může prostředí ovlivnit jejich výsledky. Druhá část příběhu odehrávající se ve spojených státech je svědectvím o střetu kultur, které si vzájemně nerozumí a proto s sebou z pohodlnosti pohrdají. Svědectví, které je však podané lehce, obratně a bez hysterie.

Práce autorky s dětským jazykem, špatně naučenou angličtinou hlavní postavy i ironií, která jen neznatelně vystupuje v pozadí hrůz sledovaných ne zcela chápajícím dítětem, vybízí k přečtení knihy v jejím originálu. Na druhou stranu i překladatelce patří alespoň jedna pochvalná věta mého komentáře.

"...a tak běžíme za autobusem a střílíme se těma novýma americkýma zbraněma..."

3 01.03.2020

Nesmyslné jednání postavy, které na rozdíl od Kafkovy apatie evokuje čistou hloupost. Příšerný jazyk i stylistika a snaha o hlubokomyslné myšlenky postrádající obsah. Všude vyzdvihovaný humor, s nímž autor údajně přistupuje k nástupu totalitního režimu, jsem v knize bohužel neobjevil.
Jsem rád, že měl autor možnost a čas udělat si jazykové cvičení na téma "kam až zvládnu zajít při popisu erotických scén," avšak ani to neznamená, že je nezbytné s výsledky takového sebezlepšování zacházet jinak než ukládáním do šuplíku svého pracovního stolu.

1 01.03.2020

K úplnému ocenění knihy a prostředí, které popisuje, je nejspíš třeba dlouhé kulturní studium a o nic kratší studium východní, pro nás tak těžko pochopitelné, literatury. Z nedostatku těchto znalostí tedy snahu o kulturně relativistický přístup s omluvou odkládám a zůstávám ve své pozici čtenáře znalého knih starého kontinentu a jejich detašovaných mladších severoamerických sester.

Kafkův Zámek někdo převrátil naruby i se vší obskurností, kterou takový krok může u již tak excentrického díla přinést. Nejen, že se ze zámku stává pekingský Velký sál lidu, člověkem zmateně požadujícím nemožné a vzájemně si odporující je tu jedinec, hlavní postava románu. Systém a jeho byrokracie naopak přemýšlejí konstruktivně a vypočítavě. Jejich racionalita sledující vždy primitivní materiální prospěch každého zapojeného úředníka naráží na nesmyslnost a vzájemný vnitřní rozpor požadavků hlavní postavy. Ničí a decimuje je nepochopitelnost a neřešitelnost situace. Nemůžeme však tvrdit, že systém je nevinným panem K., vláčeným absurdními požadavky jedné občanky. Systém, složený z nekonečné řady masakrovaných úředníků a politických funkcionářů, spouští rozsáhlou „damage control“ s jedinou snahou ochrany vlastního pohodlí, maskovanou za nic neříkající politická hesla a dosahovanou pomocí nezákonných úklad, špehování, klientelismu a úplatků.

Celý příběh se pak odehrává na pozadí čínské společnosti působící jako zvláštní hybrid mezi průmyslově revolučním proletariátem, tím nejhorším z krypto-kapitalismu spojených států a Huxleyho post Fordovském Londýně. To vše přikryté neaplikovanými proklamacemi lidového socialismu.

Prostý vyprávěcí postup seznamuje okrajově s velkou řadou postav, jako by tím odkazoval na rozsáhlá epická díla připomínající kroniky. Historie zásadních zvratů v knize je opakována pokaždé, když si na ni některá z postav v reálném čase vzpomene. Absurdnost boje za zjištění, zda je hlavní postava skutečně Lotos Pchanovou, známou zápornou literární postavou, je tak komická nejen po své obsahové stránce, ale i formou, jakou je celé pseudodilema podáváno čtenáři v pravidelně se opakujících sekvencích.

Je těžké říct, co vše autor v knize na Číně kritizuje, dokonce je těžké říci, jestli to kritizuje vtipně. Rozhodně ale kritizuje chytře.

4 27.07.2019

Stalo se to? Existuje onen ostrov s problémy s elektřinou? A byl to obchodní cestující? Nebo Mathias? Prodal vlastně nějaké z těch hodinek? A je za tou změtí vět vůbec nějaký autor? Myslím, že nic z toho není důležité...

28.03.2019

Kniha je jistě významná v rámci lokálního literárně-historického vývoje, je ale těžké vidět v ní významnější dílo na poli světové literatury jako celku, kde má stejnou hodnotu jako tvorba českých obrozenců. Na druhou stranu je zajímavé prostřednictvím této knihy sledovat, jak těžké to švédská realistická literatura ve svých počátcích musela mít.

16.02.2019

Výpověď o době a možná společnosti jako takové. Trochu slabá variace Solženicyna trochu Orwellovo putování Paříží a Londýnem.

16.02.2019

Helsinky, politika, jediný den, milión postav, které vlastně tvoří jen jediný velmi úzký příběh narušený několika náhodnými cizinci. Minulost a idealizovaná i obávaná budoucnost. To všechno naprosto precizně, jak to pan Waltari umí.

1 16.02.2019

Autorce nelze upřít talent při práci z rozličnými formami jednotlivých vyprávěcích postupů. Od lyrického popisu snu, realistických povídek striktně popisujících nesmyslnost byrokracie a politizace vědy, přes experimenty ve formě přesycení čtenáře mozaikovitou strukturou zkrácených jmen postav vytvářejících na pozadí tématický příběh. Stojím si stále za tím, že povídkové knihy jsou svým způsobem prověřením spisovatelových technických schopností. Stručně tedy mohu zhodnotit, že spisovatelka, matematička v této sbírce obstála. Nedostatek tématu a výlučné, i když logické, upnutí se na prostředí, ve kterém autorka sama působila, však nekonzistentní sbírku činí obtížně čitelnou v jednom kuse. Doporučuji proto vždy vybrat jednu dvě povídky, třeba i na přeskáčku a z obou částí sbírky, a ke zbytku se vrátit zas až po nějakém čase.

16.02.2019

Stylizovaný obraz devadesátkového vývoje, či spíše systematického zániku, vyprávějící postavy v blíže neurčeném provinčním českém městě ve formě jakéhosi literárního leporela. Co knize vedle Dětí ze stanice Zoo chybí na dokumentární hodnotě, to dohání ve stylistické rovině, kde se může, podle mého vítězně, měřit například s Růží pro Algernon. Jednoduché nespojité věty malého dítěte se postupně s přibývajícím věkem rozvíjejí a ovlivňuje je argot. Po této stránce je kniha zvládnutá naprosto výborně. Ani systém jednotlivých ne vždy zcela zásadních životních scén mě nerušil, naopak přidává knize jistou plastičnost a po přečtení vytváří na svých 196 pidistránkách dojem komplexního pojetí tématu. Po obsahové stránce jde o bezvýhradnou koncentraci devadesátek, takže opět žádný prostor pro výtky. Cobainovi žáci se můžou zařadit na velmi krátký seznam knih, které překročily (historickou) malost české literární scény. Za to si zaslouží, i vhledem k tématu, které je naopak poměrně lokální, ještě kousek další hvězdičky navíc.

6 26.07.2017

Jako cestovatelský inspirační zdroj, podle mne, hodnotné jen pro velmi úzkou skupinu lidí, jako četba na pokračování nepoužitelné. Nevím, zda množství superlativů, mnohdy abstraktních a nic neupřesňujících, má na svědomí autorka nebo překladatelka, v knize nicméně jsou a už u třetí kapitoly jsem získal pocit, že do mě někdo tlačí dvaašedesátou makronku s ještě sladší náplní, než byly všechny předchozí. Třešničkou zalitou do cukrkandlu jsou pak rozhovory na koncích kapitol: "Jaké místo má dnes Fonogalerie ve vašem životě?". Dá se na to odpovědět inteligentně? Pro získání tipů na netradiční cestování po Paříži doporučuji raději S. Clarka a jeho Obnaženou Paříž.

09.06.2017

Poměrně nekvalitně popsaný ničím nezajímavý výlet na Cubu a trošku patetická snaha kontaktovat Fidela. Není to sice taková katastrofa jako Adam Lelek v projektu České televize, ale stejně je za tím cítit snaha o vrácení prostředků z nákladné dovolené prodejem knížky, pro kterou není dost podkladů. Kdo chce vědět něco o cestování po Cubě (nebo spíš o tom, jak vypadalo před současným uvolňováním režimu), ať se raději podívá na cestovatelské blogy na internetu. Kdo si chce přečíst zajímavý cestopis, doporučuji hledat mezi jinými autory.

1 09.06.2017

Vyčerpávající a přeci rozsahem spíše skromný pohled do života jednoho člověka kdesi v rozvojové, pravděpodobně autorově rodné, asijské zemi. V tomto blíže nespecifikovaném prostředí využívá autor svou hlavní postavu, i přes její neobyčejný životní příběh, k demonstraci všedních problémů a každodenních otázek tamního života. Velice dobře propracované části zaměřené na hlavní postavu a uvádějící do celkového prostředí jsou, bohužel, vyváženy schématickým posouváním děje i averzí k jakémukoliv rozvoji vedlejších postav. Autor se přesto nesoustředí výhradně na postavu hlavní, a nemůžeme mu proto tento nedostatek odpustit coby umělecký záměr.

Nesouhlasím s doslovem Pavla Kořínka, v němž vyzdvihuje zejména autorovu specifickou vypravěčskou figuru. Nápad románu ve slibované formě self-made příručky je geniální, technicky ho však autor, vyjma několika úvodních vět kapitol, ani zdaleka nenaplnil. Namísto pasáží ironizujících zároveň realitu vnějšího světa i stupiditu kýžených "příruček k rychlému zbohatnutí" tak čtenář dostává pouze nemnoho neobratných úvahových pasáží o dalším směru, kterým se má kniha ubírat. Stejně tak v doslovu zmiňované vystupování autora z role vypravěče a obracení se na skutečného posluchače ani zdaleka nedosahuje umu, který na této figuře představil například K. Vonnegut ve Snídani šampionů.

Přes veškeré výtky se ale těším na další autorovy vypravěčské experimenty v jeho ostatních románech.

2 11.05.2017

Neuvěřitelná práce s jazykem, dějovými liniemi, časem i samotnou postavou autora. A hlavně čistá satira, výsměch okolí, uměleckému světu, vlastní tvorbě i čtenáři. Stačí číst a přemýšlet.

3 12.04.2017

Velmi precizně vytvořený literární exkurz do literatury přelomu minulých století. Jazyk a styl nikdy nevybočující z historizujícího rámce, který si autor sám stanovil, je bezesporu hlavní předností knihy. Přitažlivý děj je už jen takovým milým bonusem. Jde o jedinou knihu, kterou jsem od autora četl, avšak i bez komparace jsem přesvědčený, že je skvělou ukázkou technicky dokonalého systematického přístupu k tvorbě. U takového přístupu v závěru ustupuje do pozadí potřeba existence přirozeného talentu autora, která je nahrazena právě zmíněnou technickou dokonalostí.

1 31.01.2017

To je opravdu pro děti? Jedna z nejfilosofičtějších a nejsociologičtějších knih, jaké jsem četl.

3 10.06.2016