Adapa komentáře u knih

Další útlá knížka ze série záhad od Arnošta Vašíčka mě nyní zavedla převážně do Japonska, Číny a Indonésie. Je to oblast, kterou z pohledu záhad tak nějak moc neznám a indická božstva mi vždy byla něčím nesympatická a chaotická.

Nejvíce mě zaujala kapitola o zatopených podmořských městech, stavbách a pyramidách u Japonska. A najednou propojení s egyptským bohem Thovtem, který by snad odsud mohl kdysi přijít do Egypta. Vysvětleno to bylo logicky, nejvíce z té knížky mi vrtá právě toto hlavou.

Zaujala mě pak ještě část o hrobech Ježíše Krista. Autor předložil různé indicie, že mezi dvanáctým a třicátým rokem života žil Ježíš v Indii a po své ukřižování se sem vrátil a dožil se úctyhodného věku. Podobné důkazy pro pohřbení v Indii existují i pro Japonsko

Další zajímavou částí bylo pátrání po ztracených izraelských kmenech na území Japonska a Indie. Opět to znělo tak krásně logicky a já o tom slyšel poprvé.

Stránky o tzv. nebeských psech nebo pátrání po Yettim mě ale nějak nezaujalo a přišlo takové plné otázek a bez nalezení odpovědí. Jen škoda, že Vašíček opravdu klade spoustu otázek, naznačuje někdy řešení, ale jak píše níže uživatel Nibiru, přijde mi to také, jak kdyby se pan Vašíček bál vyslovit nějaký názor a ten si prosadit.

Do očí mě tam byly anglické názvy některých běžných zeměpisných míst, například Tian-Shan místo běžně česky používaného jména Ťan-šan.

Rozhodně ale doporučuji k přečtení jako příjemnou záhadologickou jednohubku.

3 14.04.2023

Zklamalo mě to. Je z toho poznat, že to bylo napsáno před cca padesáti lety. Co tehdy mohlo nadchnout, dnes je vyčpělé.

První povídka je od začátku strašně chaotická, nudná a az v poslední čtvrtině mě to začalo bavit.

Druhá povídka má hodně zajímavý nápad, je to ale psané rozvláčně. Francouzský desátník z roku 1871 se dostal s pomocí mimozemšťanů do roku 1964 do Čech. Z té knížky nejzajímavější část.

Poslední povídka o železe mě vyloženě nudila, asi jsem nebyl ta správná cílová skupina.

3 24.02.2023

Závěrečná část tzv. Bykovské trilogie mě dost zklamala. První díl byl prvotinou Strugackých a četl jsem ho za život několikrát. Tuto knihu jsem četl poprvé a mám pocit, že asi naposledy. Děj je docela nudný a až příliš protknutý komunistickou propagandou. Kdykoliv se v románu objeví anglické jméno, můžete si být jisti, že za chvíli přijde na řadu porovnávání kapitalismu a komunismu. Neustále je tu potřeba srovnávat oba systémy. Nikde jinde jsem se u Strugackých nesetkal tak s propagandou jak zde.

Příliš mi to nepřišlo ani jako román, ale spíše jako sbírka povídek propojených ústředními postavami.

Loď Tachmasib letí k Saturnu, kapitánem je Bykov, navigátorem Krutikov a technikem Žilin. Na palubě je ještě Jurkovskij, který je již starým veteránem a slouží jako generální inspektor. Na poslední chvíli se k nim přidává mladý vakuový svářeč, který v jednu chvíli vypadá jak hlavní postava.

Sledujeme boj proti pijavicím na Marsu, kapitalistické vykořisťování na asteroidech a záhadu Starunových prstenců, kdy Jurkovskij je přesvědčen, že jsou umělého původu a i za cenu svého života se to pokouší dokázat.

Zaujala mě zde myšlenka, že tajemné vodní kanály na Marsu nebyly kvůli tomu, aby zajišťovaly Marťanům vodu, ale naopak, aby planetu vysoušely, odvoudňovaly, protože Marťané milují poušť a sucho.

Pobavilo mě, když kosmonauté přiletí na orbitální stanici u Saturnu a protože tam probíhala oprava klimatizace, nosí tam dva svetry, válenky, grónskou kazajku s kožešinovou vložkou, kožešinové kalhoty, kolem krku šálu...

Víc jak tři hvězdy dát nemohu... Místy to vážně dost nudilo.

3 19.02.2023

(SPOILER) Skvělý román propojující dějiny nezávislého Izraele s atentátem na Ariela Šarona. Kniha je psána docela netradičně v několika časových rovinách, což může někomu vadit. Nejprve sledujeme Toma Hagena, německého reportéra v Afghánistánu, který svou chybou padne na dno. A najednou se přesouváme do 20. let 20. století a sledujeme rodinu německých židů Kahnových, kteří přesídlili do Svaté Země.
Tom Hagen se v současnosti toulá od Libye přes Sýrii po Izrael, dostává se k cédéčkám s tajnými informacemi, snaží se ho zabít policisté, tajná služba i kdosi neznámý. A mezitím jsou kapitoly prokládány osudy rodiny Kahnových, která měla dva syny Jehudu a Benjamina. Jehuda se postupně stává jedním z osadníků na Sinaji, v Gaze. Jeho syn Uri vidí masakry v Libanonu, jeho vnučka Jaél se stává doktorkou. Benjamin se nešťastnou náhodou stává kulhajícím mrzákem a to ho dovede mezi ortodoxní Židy. Oba bratři Kahnovi mají skvělého kamaráda Ariela, který se stává později vojákem, politikem a premiérem Izrale.
Sledujeme rozmach Izraele, válku za nezávislost, bitvy u Golanské výšiny, kolonizaci Hebronu i Sinaje a následně nucené stahování židovských osadníků. Postupně se jednotliví členové Kahnovy rodiny dostávají až do současnosti a vše se propojuje s osudem Toma Hagena.
Konec za mě až příliš béčkovsky americký, jak psaný pro Hollywood. Zbytečné hollywoodské klišé, které se k tomu nehodilo.
Skvěle se to četlo, ale mělo to spoustu umělé výplně, která tam byla dost zbytečná.

3 29.01.2023

Krásně napsané záhady z dnešního Turecka. Přehledně rozčleněné do kapitol, které všechny byly zajímavé.
Vašíček klade spoustu otázek, ukazuje některá možná řešení, ale nechává na čtenáři, zda se pro to rozhodne a nebo ne. Nejvíce mě zaujaly záhady kolem Chetitů. Čeho se bály? Proč budovaly podzemní úkryty? Opravdu mohly být předchůdci Inků? Tolik otázek a žádná přesvědčivá odpověď.
Zaujala mě také teorie, že Atlantida a Trója jsou vlastně jedno a to samé. Opět to znělo docela přesvědčivě a najednou tak vše geniálně prostě.
Monstrum z jezera Van mě donutilo googlovat a zjišťovat si více.
Jedinou slabinou této knížky je, že je tak krátká.

3 12.01.2023

Tak tato knížka mi dala pěkně zabrat. Hned na prvních stránkàch jsem byl vržen do probíhajíciho Chmelnického povstání a spousty ukrajinských jmen. Nuda a zase nuda. Přemýšlel jsem, že knížku odložím nedočtenou.

Pak to najednou dostalo spád, Chmelnický skvěle uvažuje a taktizuje, proti Polsku se spojí s Krymskými Tatary a sní o spojení s moskevským carstvím. Tataři Chmelnického zradí, Poláci vítězí a přichází oklešťování ukrajinských svobod.

Zajímavě je zde popsána přeměna obyčejných kozáků v plukovníky, kteří se chovají pak ke svým poddaným jako předtím polští šlechtici.

Chmelnickyj na věčné časy připojuje Ukrajinu k Rusku. Detailně jsou zde popsány myšlenky, proč Ukrajinci a Rusové musí žít v jednom státě. Ve světle dnešní rusko-ukrajinské války je to zvláštní porovnání.

Doporučuji přečíst si od Sienkiewicze Ohněm a mečem. Je to stejný námět, jen popisovaný z polského pohledu.

3 01.01.2023

(SPOILER) Poměrně dobře čtivý sovětský válečný román, který jsem za posledních cca 25 let četl asi potřetí a rád se k němu v budoucnu opět vrátím. Někrasov na konci 40. let, krátce po válce, ještě za Stalina, dovedl napsat válečný román, kde dovedl vynechat komunistickou propagandu a tak nutnou glorifikaci a zbožšťování neomylného Stalina. Není divu, že za pár desetiletí přišla doba, kdy se Někrasov stal disidentem a emigroval ze SSSR.
Je to poměrně krátký román, kde sledujeme rodilého Kyjevčana Jurije Kerženceva, který ustupuje od Oskolu až ke Stalingradu. Tam dočasně přebírá velení zbytku jednoho z praporů, dobývá kulometné hnízdo, získává si důvěru vojáků… Jsou to vlastně takové střípky z několika měsíců, ze života v zákopech.
Keržencev zůstává v mysli nevojákem i když dovede při pohledu na krajinu přemýšlet, kde rozmítit kulomety, kam dát miny, tak se dovede i zasnít před ztečí a prohlížet si souhvězdí Orion, vzpomínat na babičku, na Kyjev. Keržencev se u Stalingradu setkává s průzkumníkem Čumakem, oba si nepadnou do oka. Jeden v tom druhém vidí odmítače plnění rozkazů, druhý v tom prvním zase vidí pisálka veršů a zbabělce. Nakonec jsou z nich skvělí přátelé a spolubojovníci.
Jednotlivé postavy prochází také zajímavým vývojem…
Rozhodně to stojí za přečtení a rád všem doporučím.

3 09.10.2022

(SPOILER) První stránky knížky mě vtáhly do děje. Dostal mě úžasný popis přírody. Připadal jsem si, jak kdyby Fedosejev popisoval i ty nejmenší detaily na nějaké fotografii z tajgy. Na každé větě je vidět, že autor tajgu a divočinu u Ochotského moře procestoval a zamiloval si ji. Příjemně mě překvapilo, že v knížce prakticky chybí sovětská komunistická agitace.
Jak je uvedeno již níže, problém je, že se neustále vše opakuje. Každá nová zátočina je popisována, nový útes, nové místo k přenocování. Popis bílého sokžoje na několik stran, poprvé upoutá, když se ale na dalších několik stran zase popisuje odpočívající beran, tak to nudí.
Přesně jak uvedl uživatel Tamten ve svém komentáři, co poprvé vypadá nádherně, tak v tom neustálém opakování působí nudně. Neustále se někdo ztrácí v tajze, převrhá se vor, velká voda někoho strhne a všichni ho hledají. Když autor píše slova rozloučení do svého deníku a přitom zbývá ještě cca 200 stran a víme, že autor musí přežít, aby to napsal, tak to nepůsobí tak napínavě jak by mělo.
Smrt jedné z hlavních postav mě v závěru překvapila. Byl jsem tak zvyklý na to neustálé ztrácení a boj o život v tajze, že jsem předpokládal, že to zase přežije a přijde krásný happy end.
U knížky by se hodila nějaká mapka oblasti, protože většina názvů, i když opravdu ta místa existují, se nedají vygooglovat.

3 29.08.2022

Knížka mi vůbec nesedla, do brilantního historického románu (jak je uvedeno v anotaci) to má daleko.
Nesedl mi autorův styl vyprávění. Zastaralé slovní tvary a archaismus. Ale dobře, dalo se na to zvyknout. Ale proč proboha tolik odcházení od tématu? Když konečně se dalo pár stránek číst a začalo mě to bavit, přišly úvahy o Bohu, přemýšlení o ničem.
A když zemřela Greet, tak se asi autor zkouřil a vše se zvrtlo. Posledních cca padesát stran mě už vůbec nezajímalo. Samá vata kolem.
Dočteno a už nikdy více.

3 13.08.2022

Druhá část rozsáhlé rodinné ságy o třech generacích ocelářů měla velmi dobrý rozjezd. Příběh ocelářského magnáta Pavla a jeho nešťastné lásky k bývalé služebné Marii se zajímavě rozjížděl, zaplétal a já stále čekal, zda je osud svede dohromady a nebo dožijí pod jednou střechou, ale jak dva lidé, kteří spolu nemohou být.
Druhá generace se více toulá po Evropě a bratři zápolí o nadvládu nad hutí. Do toho se nenápadně v huti objeví místo „Irčanů“ nově příchozí „Uhříci“, kterými všichni pohrdají a brzy se ukáže, že to jsou vlastně Češi a Slováci. A najednou se prolíná ocelářská sága s touhou Čechů a Slováků po samostatnosti.
Třetí část knihy, kde dominuje Claire, je naprosto jiná než předchozí dvě části. Scottovic ocelářská rodina ustupuje do pozadí a najednou se vše motá kolem Československa, Mnichovské zrady. Je zde vidět láska autorky k Československu, ale do této ságy se mi to nehodilo, přišlo mi to cizí a proto jsem se těšil až posledních cca 200 stran plné československého vlastenectví dočtu. Kvůli té třetí části nemůžu dát plný počet hvězd.
Jak níže píše haki34, také jsem celou dobu čekal, kdy se vynoří Mariina sestra Bridget a dozvíme se, co se s ní stalo, co její dítě… Ale zůstalo to nezodpovězené.
Knížku rozhodně doporučuji.

3 31.07.2022

Kniha vedená jako rozhovor dvou kamarádů, kteří jsou naladění na stejnou vlnu - novináře a podnikatele.
Jak se zmiňuje již níže, je to self promo, ale nevadilo mi to při čtení.
Dozvídáme se nejen o životě zakladatele Golden Gate, ale i o ekonomickych cyklech, zlatu, stříbru, koronaviru, Bohu apod.
Čte se to dobře a motivuje to k investování do zlata.

3 25.07.2022

Knížka mě od prvních řádků vtáhla do děje. Je psána krásně spisovnou a zastaralou češtinou, která dodává nádech 19. století. Rok 1873 a Marie nastupuje jako služebná u bohaté rodiny Scottů a mě hned dostává ta česká transkripce anglických jmen – Pavel, Kateřina, Alžběta… Překladatel se snažil to prostředí více přiblížit a povedlo se mu to.
Během několika let sledujeme dění kolem hutí, rostoucí magnátovi děti a objevuje se láska mezi Pavlem, nejlepším ze synů, a služky Marie. Po několika desítkách stránek se mi zdá, že to bude šťastná romance, kdy předsudky budou překonány, ale vždy se objeví nový problém, proč ti dva nemohou být spolu – cesta do Londýna, vražda hlavy rodu…
Na stránkách se objevují problémy s odboráři, chudoba v brlozích Pitsburgu, nové technologie zpracování oceli, ctižádost některých z dětí, finanční spekulace… Čte se to krásně a už se těším na druhý díl.

3 06.07.2022

(SPOILER) Knížka vychází z reálných událostí kolem Mórice Beňovského. Všechny tyto události sledujeme očima Ljoňky, který je synem ruského vypovězence na Kamčatku a domorodé Kamčadalky. Ljoňka se nadchne Beňovským, který je jeho učitelem a vzorem. Pomáhá při povstání a úprku z Kamčatky. Beňovský naslibuje uprchlým Rusům, že odplují do Říše slunce, která je u Indie a je to nedokonalejší stát na světě.
Až když jsou na Kurilských ostrovech, přizná se Beňovský, že si vše vymyslel a žádná taková říše neexistuje. Ljoňka tomu odmítá uvěřit, protože viděl knížku ve francouzštině o této bájné zemi. Začne se kvůli tomu učit francouzsky, aby se dozvěděl pravdu. Uprchlíci zatím plují do Japonska, pak na Formosu a kolem Afriky do Francie. Ve Francii se nikomu z nich nelíbí a Beňovský přichází s plánem vytvořit kolonii, která by se stala později vysněnou Říší slunce. S částí svých ruských uprchlíků a francouzskými kolonisty se vydávají kolonizovat Madagaskar. Během střetů s domorodci si Beňovský získává jejich úctu, podaří se mu sjednotit jednotlivé kmeny a vystoupí proti Francouzům a nechá se prohlásit králem Madagaskaru, vyhlašuje jeho nezávislost.
Beňovský odplouvá do Francie, Rusové roky marně čekají na jeho návrat. Vysněná říše končí v troskách a když se po mnoha letech Beňovský vrací, aby pokračoval v budování nezávislého státu, je zabit francouzskými expedičními silami, které nechtějí přijít o svou kolonii.
Četlo se to dobře, roky rychle utíkaly, občas se tam objevilo několik historických nepřesností. Ale přečtení nelituju. Je to psáno pro mládež, v dětství mi ta knížka utekla, ale i teď jsem si to rád přečetl.

3 25.06.2022

Klasický Obručev, tak přesně vypadá tento cestopis převedený na dobrodružný román. Knížka má své kouzlo, ale je vidět, že byla napsána v 50. letech 20. století v SSSR. I když tu není žádná násilná propaganda komunismu apod., je to prostě doba dávno minulá a nového vydání se bohužel tato kniha v Česku asi nikdy nedočká. Román je určen spíše klukům, kteří se chtějí toulat prstem po mapě a v dnešní době takové kluky, co by přemýšleli nad Urumči, Lobnorem apod. asi nikdo jen tak nenajde.
Román popisuje více jak dvacetileté cesty obchodníka Fomy Kukuškina a jeho mongolského pomocníka Lobsyna. Nejprve hledají v poušti a opuštěných dolech v horách zlato, ale pak je láká hledat staré rukopisy, důkazy o starých zaniklých městech. Jednou za pár let se oba na několik měsíců seberou a cestují z domovského Čugačuku k jezeru Lobnor, k chrámu Tisíce Budhů, cestují pouští, horami, rozvalinami. Bojují s vlky, čelí pouštním bouřím, podvodům svých průvodců. A Lobsyn se v závěru dostává až do Lhasy, kterou popisuje.
Co kapitola, to jedno dobrodružství. Děj kapitoly by šel popsat v pár řádcích, ale Obručev k tomu přidává spoustu historie, detailní popis hor, jezer, přírody. Čte se to dobře, často jsem u toho googloval a díval se na wikipedii.
Pokud by se někdo mohl k této knize dostat, doporučuji. Je to něco jiného než se dnes běžně čte, než se dá běžně zakoupit.

3 18.06.2022

První díl jsem nečetl, dostal jsem se až k tomuto druhému. Od začátku mi to připadalo tak zvláštně napsané, prvních několik stránek neustále odkazující na minulý velký příběh, na minulý díl… Docela to nudilo.
Když se knížka konečně rozjela, přišla zase najednou nuda a naivita. Pak zase přišel rozjezd a zase nuda. Postavy se chovají naprosto nelogicky, chaoticky. Přišlo mi, jak kdyby knížku psala ne jedna spisovatelka, ale více autorů.
Lékařka Adélie vyšetřuje postupně dvě vraždy, čekal jsem u toho nějakou gradaci, napětí. Hlavně když kolem umírali ostatní. Ale to napětí tady chybělo. A přesně jak dole píše Dominika2111, rozuzlení bylo tak nějak „mimochodem, udělal to tenhle“.
Takže za mne nuda, po dalších dílech této lékařky sahat již nebudu.

3 30.05.2022

Knížku jsem poprvé četl jako malý kluk, někdy před třiceti lety. A pamatuju si, že jsem z ní byl nadšený. Měl jsem ji půjčenou z knihovny a nechtělo se mi ji ani vracet. Teď jsem se k ní dostal znovu a těšil jsem se na zopakování zážitku. A nějak se mi nepodařilo zopakovat ten „wau efekt“.

Knížka mě nudila, těšil jsem se až to dočtu a místy jsem se musel přemáhat, abych nepřeskakoval řádky a stránky.

Líbily se mi popisy nálezů mrtvých hlavonožců ve středověku. Popsání mořského biskupa nebo mnicha bylo zajímavé a nenapadlo by mě v tom vidět krakatici nebo chobotnici. Vše znělo tak krásně reálně, ale po nějaké době se to tak nějak vše opakovalo.

Na knížce se dost podepsalo, že byla napsána v 50. letech 20. století.

3 25.04.2022

Docela nuda a hlavně konec mě zklamal. Dobře nastudované prostředí anonymního maloměsta a lidí v něm. Ambiciozní Petr se snaží jít za svým cílem, ale naráží na mantinely.
Ve své době to muselo být velmi citlivé téma. Hlavně kritika kádrových postupů, kandidáti do KSČ, udavačství atd. Ale vyčpělo to.
Během čtení se mi doma podařilo knihu založit a skoro 14 dnů jsem ji hledal, takže po dvou týdnech přestávky jsem se nějak ztrácel v postavách a byl jsem rád, že to konečně dočtu.

3 22.04.2022

(SPOILER) Četlo se to dobře, snadno a rychle. Ale jak píše níže uživatelka bekule, byla to „neskutečná slátanina“.

Na prvních stránkách se seznamujeme s Arthurem Kaminským, německým inženýrem, který přichází ve druhé polovině 60. let 20. století do Egypta, aby pomohl s rozřezáním soch v Abu Simbelu a jejich záchranou při stavbě Asuánské přehrady. Vše se zdá být běžné, archeologicky přesné. Až si po několika stránkách říkám, že zde nebudou záhady, nadpřirozeno.

Kaminsky se seznamuje s nepřístupnou doktorkou Hellou a oba se do sebe zamilovávají. Rusové se snaží škodit při přesunu Abu Simbelu, začíná se zdát, že to bude skoro špionážní román. Pak se objevuje tajemná mumie a doktorka Hella se najednou mění a knížka vypadá jak levná fantazy. Pak přichází opět zvrat, kdy dva agenti KGB se rozhodnou spolupracovat a utéci. Do duchařiny a tajemna to má najednou daleko. A pak zase zvrat, Hella se „zbláznila“, objevují se mrtví, mumie je prozrazena, Kaminsky zesměšněn.

Pak Kaminsky pátrá po Helle, která se považuje za převtělení egyptské královny Bintanat. A najednou je to jedna šílenost za druhou. A poslední dvě kapitoly vypadají jak prvotina béčkového spisovatele. Ta poslední kapitola, která má jakoby najednou vše vysvětlit je tak uměla naroubovaná a nesmyslná, že se tam vůbec nehodí. Není to takové, že si člověk řekne, že to vlastně měl dávno tušit, že tomu spousta věcí napovídala, ale spíše si řekne, že autor to chtěl rychle ukončit a vymyslet nějaký šílený nelogický závěr.

Vzhledem k tomu, že se mi to četlo dobře a nebyla to první kniha od Vandenberga, tak ale dávám čtyři hvězdy. Odychovka bez hledání logiky.

3 18.04.2022

Opět knížka, kterou jsem začal číst kvůli názvu a nakonec to bylo naprosto o něčem jiném, než jsem čekal. Myslel jsem si, že budu číst o záhadě nějakého mytického dávného afrického panovníka, něco o ruinách, něco o africké historii.

A vše jinak. Sovětský autor Nikolaj Baratov strávil celkem pět let v africkém Beninu a své putování po jeho městech popsal v tomto kratičkém cestopise. Abomey, Wyhda, Cotonou, Novo Porto a další. Beninská města 70. let minulého století. Do toho všude nadšení ze samostatnosti, z toho jak bez kapitalismu se bude nový africký stát rychle rozvíjet. Vypadá to tak krásně, idealisticky a uvěřitelně.

Škoda, že nemám možnost si přečíst nějaký cestopis o Beninu z roku 2022. Ten rozdíl cca 50 let by byl hodně zajímavý.

3 21.02.2022

Zajímavě napsaná knížka o druhé světové válce v Arktidě. Ale docela mě to zklamalo, čekal jsem od toho více. Autor má spoustu znalostí, dovede spoustu podrobností vtěsnat na pár stránek.
Nepochopil jsem, proč tak podrobně autor popisoval české lyžaře Hanču a Vrbatu, proč se tak rozepsal o Krkonoších. Že se v Krkonoších cvičili němečtí polárníci a vojáci pro Arktidu, mě překvapilo. Ale šlo to napsat stručněji a více se zaměřit na děj v samotné Arktidě.
V textu mi vadil název Novaja Zemlja, když pro to existuje běžně používaný český název Nová Země. Pro ostatní ruské oblasti (snad kromě mysu Touhy) používal autor běžná česká jména.
Knížce by se spíše hodil název „Válka v Arktidě: České stopy“. Jsem rád, že jsem si knihu koupil, přečetl jsem ji během pár hodin a rád se k ní budu vracet při nelistovávání některých podrobností. S odřenýma ušima hodnotím čtyřmi hvězdičkami.

3 28.01.2022