Akana komentáře u knih

Zkáza Aralského jezera i lidského společenství. které se na něj vázalo, v příběhu jednoho místního kluka. Bezútěšnost a zmar skutečně prostupují celým dějem, ale co jiného můžeme čekat? Že se někdo v prostředí tak zdevastovaném lidskou zaslepeností začne chovat ušlechtile? Boj o přežití a zbytky důstojnosti, hledání osobní identity v krajině, která o tu svoji nenávratně přišla, tady není místo pro poezii. A přece na ni Bianca Bellová zase tak úplně nerezignovala, jen ta její poetika není z nejvlídnějších.

23 31.03.2023

Představovat si vykonavatele hrůz holokaustu jako nelidské zrůdy je zjednodušující, pohodlné a nebezpečné, ačkoli samozřejmě i pochopitelné. Tím způsobem se od věcí, které se tenkrát odehrály, distancujeme, ubezpečujeme se, že něčeho takového bychom přece MY nebyli schopni. Littellův hrdina, v úvodu naléhavě zdůrazňující, že se od nás čtenářů příliš neliší, se nás snaží přesvědčit o opaku. Aue není možná úplně příkladem ctnostného a statečného občana (ale kdo z nás ano?), přesto není ani zdaleka netvor, alespoň ne od začátku. Dělá svou práci. Nevyžívá se v krutosti, dokonce se jí do jisté míry snaží bránit, i když ne zrovna z těch ušlechtilých důvodů, které bychom my "spravedliví" asi rádi slyšeli. Jeho zajímá hlavně efektivita. Ty sáhodlouhé úřednické pasáže plné zkratek, čísel a šarží mají v románu velkou důležitost a je jistě záměr, aby se jimi čtenář prokousával ztěžka a úmorně. To aby pochopil, že pro Aueho a nepochybně spoustu jemu podobných to všechno byla z velké části hlavně administrativa, logistika, plnění úkolů. To nejděsivější na holocaustu je skutečnost, že nešlo o vzedmutí nějaké abstraktní temné síly, ale že to všechno je, bylo a nejspíš i vždycky bude naší součástí a záleží jen na okolnostech, které si nás ohnou k obrazu svému. Stejně jako Littell i jeho hrdina nevěřím na ONI, ale na MY. V dobrém i ve zlém.

Tohle osmisetstránkové románové monstrum jsem dost dlouho odkládal. Ne že by mě odrazoval námět, ale spíš jsem se obával, že se Laskavé bohyně budou těžko číst. To se ale nepotvrdilo, kupodivu ani odstavce přes tři strany ani zmíněné administrativní pasáže nedělají knihu nezáživnou. Na druhou stranu její čtivost nijak nesnižuje hloubku a závažnost toho, co Littell o holocaustu vypovídá. Rozhodně jedna z nejpůsobivějších knih, co mi za poslední léta přišla do ruky.

23 18.03.2021

Ne, že bych se i tentokrát nebavil, ale přišlo mi, že si Paasilinna v tomto případě až příliš vypomáhá dějovými oslími můstky, které tu a tam vyznívají křečovitě. Jinými slovy je až moc zjevné, že s příběhem směřuje do nějakého bodu a hodlá ho tam dotlačit za každou cenu. To ale nic nemění na tom, že jeho druh humoru mi setrvale šmakuje.

23 05.01.2021

Dlouho jsem nenarazil na knihu, u které bych takhle hltal stránky. Jelikož je autor lékař a ne spisovatel, nějaké literární kvality v tomto případě nejsou tím hlavním, ale ani v tomhle směru se Jan Trachta rozhodně nemá zač stydět. Jeho vyprávění je svěží a strhující, přitom nemá zapotřebí se předvádět, přikrášlovat, hledat senzační drama za každým rohem (v prostředí, které popisuje, to ani nemá zapotřebí) a už vůbec ne vylepšovat před čtenářem obrázek svůj ani humanitárních pracovníků jako takových. Bez uzardění odhalí naivitu, s níž v řadách Lékařů bez hranic začínal, pocity marnosti a totálního vyčerpání i lecjaký svůj osobní přešlap, který v daných podmínkách často znamená rozdíl mezi životem a smrtí. Střízlivě podaná fakta, žádná zbytečná žoviálnost nebo afektovanost, a přece se stránky obracejí skoro samy. Trachta totiž dokáže navázat se čtenářem bezprostřední vztah, získat si jeho důvěru, upoutat pozornost. Dobrý vypravěč zkrátka nemusí být hned spisovatel na plný úvazek. A co se týče jeho práce, má samozřejmě můj hluboký obdiv.

23 31.08.2020

Zdá se mi, že Houellebecq nevaruje ani tak před islámským záborem jako před degenerací západního intelektuálního světa, která ho umožňuje. V tomto směru je titul románu naprosto výstižný. Přesun moci tu probíhá v podstatě pokojně, v rámci demokratických principů. Islámské ideje nejsou děsivým strašákem, ale pro velkou (mužskou) část populace spíš zajímavou a příjemnou inovací. A ty křesťanské už jsou tak vyprázdněné a nejasné, že v podstatě chybí motivace je bránit. Takže jak to s tou evropskou civilizací nakonec dopadne? Možná nezkolabuje a prostě se promění. Otázka ovšem je, jak hodně ta proměna bude bolet. A koho.

22 05.04.2024

Úřadující král severské krimi, první kontakt: Harry Hole určitě není první detektiv, který má problém s alkoholem, ale mezi svými vnitřně rozhozenými kolegy se neztrácí. Intermezzo líčící jeho recidivu bylo docela zábavné. Takže hlavní hrdina v pořádku, výchozí nastavení "Nor v Austrálii" také, včetně zajímavých a s dějem provázaných exkurzí do mytologie a života Austrálců. Trochu mě zklamalo, jak snadné bylo už někdy v polovině určit pachatele jen a jen na základě četnosti výskytu na předchozích stránkách (nikdo další zkrátka nepřipadal v úvahu). Ale podobně jako jsem zaznamenal u Keplera, i v této sérii mě ty nejkvalitnější kousky patrně teprve čekají. Takže Netopýra beru jako solidní předkrm.

22 21.04.2022

Sám pochopitelně těžko posoudím nakolik je autorčino vcítění se do mongolské mentality věrohodné, na mě ale působí neuvěřitelně autenticky. Tím mi román trochu připomněl skvělou Frištu od Petry Procházkové. Pět žen-vypravěček, pět různých úhlů pohledu, z nichž se postupně skládá mnohotvárný příběh jedné mongolské rodiny. V něm dochází ke střetům generačním, kulturním (venkov versus město) ale i čistě charakterovým. Nic není černobílé, pro každou z hrdinek lze najít pochopení. Jedna ctí tradici a rodové kořeny, jiná se jim snaží uniknout do víru civilizace, další se bezprizorně zmítá mezi tím. Po formální stránce mimořádně vytříbený debut, i když výraznější rozlišení jazykových prostředků u jednotlivých vypravěček (všechny mluví podobným hovorovým stylem) by nebylo na škodu. A za pozornost určitě stojí i zručnost, s jakou Petra Hůlová protkala text spoustou mongolských výrazů, tak nenásilně, že jejich význam není vůbec třeba nikde dohledávat.

20 12.03.2019

Proč tolik zlé krve? Vždyť máte každý svojí pravdu, to se bez uznání relativity sladit nedá. Pro malc8k bych rád zacitoval Vlastu Třešňáka: "Jezte hovna, milióny much se nemůžou mýlit." a pro X3ON zase dialog z Vratných lahví: "Jak se na tohle můžeš dívat?" "Žehlil jsi někdy? Nežehlil." Když taková kniha někomu přináší uspokojení (a nikomu to neubližuje), proč bych jí měl odsuzovat? Teď jen čekám jak dostanu klackem z obou stran.

Pásmo volně provázaných textů, v nichž autor často vstupuje do děje, mísí vyprávění a úvahy a ty jsou jako vždy neobyčejně pronikavé, výstižné a nemilosrdné. Kunderovi bývá vytýkán chladný skepticismus s důrazem na slovo chladný. Já si to ale nemyslím. Podle mě pro Kunderu jeho postavy nejsou jen objekty na pitevním stole jeho bystrého intelektu. On s nimi soucítí, a to natolik, že jim zkrátka nic neodpustí. Jeho empatie není zředěná sentimentálními ohledy. To pro čtenáře nemusí být vždy příjemné, ale to ani být nemá.

19 07.02.2023

Jak se dá od Murakamiho čekat, otázek nakonec zanechává víc než odpovědí. Se čtenářem opět hraje rafinovanou hru na pomezí reality a fantazie, mísí detailní popisy i tajemné náznaky. Na konci zbývá spousta nedořečeného (uvidím, co prozradí třetí díl) a i většina vedlejších postav zůstává obestřená tajemstvím: Fukaeri, Ušikawa, stará paní, profesor Ebisuno, Tamaru, u všech jako by autor schválně něco zamlčoval a nechával spoustu prostoru pro čtenářovu představivost.

Hlavní hrdinové Aomame i Tengo se každý po svém snaží vzít svůj život, přidušený stínem dětských traumat, do vlastních rukou, dát mu jiný směr, snad tím, že najdou cestu jeden k druhému. Jenže jsou tady Little People – skoro lynchovský motiv jakési nadreálné síly stojící mimo lidské morální kategorie. Narušitelé i strážci rovnováhy ve světě, jejichž negativní role v příběhu je jen zdánlivá. Podobně jako v Kafkovi na pobřeží se příběh odvíjí ve dvou paralelních liniích, které k sobě Murakami přibližuje s přesně vypočítanou dynamikou, pomocí stupňujících se náznaků, přesně tak, aby čtenáře, kterým by mohlo vadit místy pomalejší tempo vyprávění, udržel na háčku. Na mě to fungovalo stoprocentně.

19 16.05.2019

Po pravdě, nečetlo se mi to úplně snadno, autorův styl (nebo je to v překladu?) není příliš "user friendly", což ale není výtka vůči němu, spíš vůči mé mizerné schopnosti koncentrace (asi nejsem sám, kdo se trochu ztrácel v postavách). Ale co mě okamžitě okouzlilo, byla hlavní hrdinka. Její myšlenkové pochody, plné jízlivých ale neskutečně trefných komentářů i kruté sebeironie, mi trochu připomínaly detektivy z drsné školy. Phila Marlowea, Lewa Archera a tuhle sortu. Díky tomu mi byla ohromně sympatická. Navíc myšlenková nadstavba (kořistnictví evropské civilizace, vykořeněnost, odcizení) tady není jen přívažkem detektivní zápletce, jak to obvykle bývá, ale spíš naopak. Celá... tak dobrá, většina té současné severské krimi vlny zaostává za Høegem o několik délek.

19 07.08.2018

Druhá půlka devadesátek, věk plus mínus pětadvacet, to byla doba, kdy jsem se s Tomem Robbinsem seznámil. To už pro mě přestal být Jim Morrison polobohem a vůči rebelským frázím o zlém establishmentu jsem byl taky čím dál ostražitější. Přesto mě Robbinsovy ztřeštěně moudré post-hippie příběhy naprosto učarovaly a jejich autora posadily do čela mého literárního panteonu, ačkoli jsem si byl od začátku vědom, že formálně o žádnou "vysokou" literaturu nejde. Jeho romány, protože nečetné, jsem si šetřil, abych je neměl přečtené všechny moc brzy a měl se pořád na co těšit. Tak se stalo, že ten poslední, co mi zbýval - V žabím pyžamu - jsem odkládal nějak moc dlouho a když jsem po něm konečně sáhl, měl jsem obavy, že už naše myšlenkové světy - můj a Robbinsův - nebudou kompatibilní, protože jsem mezitím v cestě za Velkou Skepsí došel zase o něco dál. No, pointu nebudu odkládat, zřejmá je ostatně z počtu hvězdiček: Obavy byly zbytečné, pořád to funguje. A i když už to není a ani nemůže být stejné, jako když jsem náruživě louskal Parfém nebo Kovbojky, Robbinsovy bystré, vtipné, podvratné, poživačné, bláznivé, lascivní i zenové vidění světa mi má pořád co říct. Tentokrát jsem v komentáři osobnější, ale to je v Robbinsově případě pochopitelné.

18 11.06.2021

Takže tentokrát to schytává filmový průmysl, ale samozřejmě není zdaleka sám. Svůj díl dostává i takový H. P. Lovecraft. a drobných pomrknutí, pošklebků i drsnějších šťouchanců do všemožných stran je určitě víc. Základní povědomí o klasické hollywoodské éře se hodí aby si čtenář všechny ty fórky vychutnal, ale ani úplný filmový analfabet nepřijde zkrátka. Vedle nových postav se tu samozřejmě objevuje i několik známých tváří. Přítomnost Smrtě a knihovníka už patří k dobrému vychování, ale hezky se vybarvil třeba taky Kolík Aťsepicnu, který dostal oproti účinkování ve "Strážích" o dost víc prostoru. Z mé strany jako téměř vždy plná spokojenost, snad jen v případě sloní objednávky jsem tajně doufal v nějakou brutálnější pointu.

18 29.06.2020

Eco v Pražském hřbitově názorně ukazuje, že fenomén "fake news" není výsadou našeho věku. Řemeslo účelového zkreslování faktů, vymýšlení kolektivního nepřítele a oblbování důvěřivých kvetlo i v předminulém století, kterým nás autor provází prostřednictvím (téměř) jediné vyfabulované postavy uprostřed více či méně známých historických osobností (wikipedie je při upřesňování jejich skutečných identit vítaným pomocníkem). Profesionální mystifikátor Simonini, hnaný stravující nenávistí k Židům (ale i jezuitům a zednářům) a stižený schizofrenním rozdvojením osobnosti, je osoba veskrze odporná, bezskrupulózní a zahořklá, o to je ale povolanějším průvodcem po aférách, skandálech a intrikách evropského "století páry". Průvodcem cynickým i zaslepeným ale svým způsobem i zábavným.

Ecovo vypravěčské mistrovství a svědomité i důmyslné nakládání s historickými fakty je tentokrát ke čtenáři o něco vstřícnější než třeba v Ostrovu včerejšího dne, oproti Baudolinovi je zase Pražský hřbitov sevřenější. V zástupu vedlejších postav záhy mizejících ze zorného pole (někdy se však znovu objevujících) se dá snadno zabloudit, ale o to tu tolik nejde. Důležitý je celkový obraz doby, jejíž schopnost překrucování skutečnosti nemá k té naší příliš daleko.

18 09.04.2018

Jak tak brouzdám Zeměplochou (pěkně popořádku, díl po díle), připadá mi, že kvalita nejen že neklesá, nýbrž naopak roste. Pratchett chrlí nové a nové nápady, občas je fikaně propojí s těmi dřívějšími a navíc je stále jistější v umění všechny ty ztřeštěnosti poskládat do soudržného příběhu. Soudné sestry jsou zase úžasně zábavné, bláznivé i chytré vyprávění, ve kterém jsou sympatické úplně všechny postavy, dokonce i ty nesympatické.

18 31.10.2014

Dost se ve zdejších komentářích řeší neukončenost jedné z vyšetřovacích linií. Mě to ale vůbec nepřekáží. Naopak si myslím, že to perfektně zapadá do autorčina celkového záměru. V lesích je totiž podle mě detektivka s přesahem a ne pouhá varianta na šablonu zločin - vyšetřování - dopadení. Onen starý případ vyvolává vzpomínky na něco neodvratně ztraceného - na dětství s jeho citovou bezprostředností, smyslem pro tajemno, divokostí, dychtivostí, zvířecí čistotou, a to může být jak dětství Ryanovo, tak i dětství lidstva - pravěké kultury spjaté s přírodou poutem tak přirozeným, že nás to dneska děsí (myslím, že ani ten motiv archeologických vykopávek tam není náhodou). Tohle všechno podle mě v románu symbolizuje les. Les, který na konci definitivně mizí spolu s Ryanovou nadějí, že si snad někdy vzpomene... Tajemství jeho starého případu je pro něj navždy ztracené, stejně jako všechna tajemství, která dvanáctiletý Adam instinktivně vnímal a důvěrně znal. Tohle pro mě znamená ta vedlejší linie a právě díky ní uvízne kniha v paměti déle, než by mohla obyčejná detektivka. Tana French navíc umí skvěle a věrohodně prokreslit charaktery i poutavě vyprávět.

18 07.07.2014

Nejsem bůhvíjaký znalec japonské kultury či popkultury, vlastně dlouhodobě zůstávám v tom autorkou nastíněném "murakamiovském" stadiu. Těžko tedy posoudím, nakolik a v čem je ovlivněný japonskou perspektivou samotný způsob psaní, vyprávění, výběru motivů, když už v rovině námětu je vliv jasný. Můžu jen konstatovat, že mě příběh bavil v reálné i "magickorealistické" rovině, i když mě přímo nestrhnul.

17 27.02.2024

Jsem nadšen. Kdo má rád podobné mozkové trenažéry, jakým byl třeba filmový Tenet, ten by si Crumeyho román měl vychutnat. Pokud má navíc zálibu v paradoxech kvantové fyziky, pak tuplem. Autor je sám fyzik a po odborné stránce čtenáře příliš nešetří, to je pravda. Ale zase jsou díky tomu jeho hrátky s časoprostorem domyšlené a věrohodné. Navíc je to i velmi schopný vypravěč, který umí napínat čtenářovu pozornost. Rozehrává několik dějových linek, opatrně trousí náznaky souvislostí a pak to všechno prováže do smysluplného celku, nechávajíc za sebou právě tolik nezodpovězeného, aby mě to neznechutilo, ale příjemně rozdráždilo. A v neposlední řadě má smysl pro humor, i když někdy už je to asi na hraně cimrmanovských odborných anekdot.

17 11.05.2022

Hodně syrové, hodně drsné. Tak drsné, jak by se dalo čekat od příběhu z Laponska na konci 2. světové války, a ještě trochu drsnější. Příběh osudové a tragické lásky s minimem romantiky, zato se záplavou detailů, které nemusí být pro slabší žaludky. Ani záludné střídání časových rovin není k povrchnějšímu čtenářstvu zrovna vstřícné. Ale ten, koho uhranula třeba starší finská klasika Země je hříšná píseň a smíří se s tím, že Kettu je ještě méně poetická a ještě brutálnější, ten musí být spokojený. V současné záplavě generických romancí odehrávajících se na pozadí holocaustu trčí Porodní bába jako hrdé bodláčí mezi kýčovitými kytičkami z plastu.

17 14.03.2022

K množství postav z druhého dílu přibylo hejno dalších, ale tentokrát mi to nijak nepřekáželo. Snad proto, že už jsem byl srozuměný s tím, že se trilogie vyvíjí jiným směrem než jaký nastavila jednička. Nevadí mi ani spousta politických čachrů, které se tu řeší, ani to, že výsledek celého propletence se dá celkem snadno předpovědět a prudké zvraty jsou tu pouze dva nebo tři. Larsson totiž píše tak, že mu to všechno zbaštím a ještě bych chtěl přidat. Paráda.

17 12.12.2018