Akana komentáře u knih

Rozhodně je obdivuhodné, jak Mann nemilosrdně vystihl zrůdnost režimu, s nímž v roce 1936, kdy román vyšel, ještě leckteré světové elity dokázaly sympatizovat. Slaboch a oportunista Höfgen, kterého si se znalostí Szabóova filmu už těžko představíte jinak než jako Klause Mariu Brandauera, je pro tento účel ideální figurou. Na jeho příkladu si, myslím, můžeme udělat dobrou představu o myšlení mnoha jeho německých současníků, o tom, jakým způsobem se s nástupem nacismu vyrovnávali. Způsob vyprávění i jazyk jsou ale přeci jen trochu archaické. Když jsem byl už poněkolikáté seznamován s Höfgenovým "trpitelským rysem" nebo "málo gotickýma rukama", začal jsem se nad tím ošívat. Ale jinak samozřejmě skvělá charakterová i společenská studie, živá klasika.

15 10.04.2020

Těžko se mi hledá něco pozitivního, naopak výhrad mám celou řadu. Začnu od stylu, který je vypravěčsky těžkopádný, neohrabaný, někdy snad až na úrovni základní školy (je otázkou kolik z toho se dá přičíst na vrub překladu). Není mi až tak proti mysli, že jde vlastně jen o výčet událostí téměř bez jakýchkoli kulturních nebo sociálních souvislostí. Ale i s tímto omezeným materiálem pracuje Roux značně nešikovně a někdy i docela svévolně.

To samozřejmě souvisí s tím, že vědomě zastupuje křesťanský tábor a z jeho pozice "výklad" vede.. Snaží se sice čtenáře přesvědčit o své nestrannosti a jistou dobu se mu to celkem daří, ale pozornému oku neujde, že na křesťanské násilnosti je pohlíženo přeci jen o něco shovívavěji (expresivní slova jako "masakr" a "vraždění" má autor vyhrazené pro muslimy, u křesťanů volí mírnější slovník, ačkoli k tomu není důvod). Většinou tenhle dvojí metr nepřesahuje snesitelnou míru, ale občas to autorovi opravdu ujede. To když třeba omlouvá činnost španělské inkvizice s jinak celkem rozumným poukazem na to, že za určité období nechala upálit jen 252 osob, z nichž ovšem "některé byly jistě vinny."(!). Že by pan Roux schvaloval upalování heretiků třeba i dnes?

Z jeho pojetí také vycházejí muslimská zvěrstva jako zákonitý důsledek islámské věrouky, zatímco ta křesťanská jsou jen jakýmsi klopýtnutím, politováníhodným selháním jinak veskrze mírumilovného náboženství. Definitivně se odkope v závěru, z něhož vyplývá, že problém vlastně není v přetrvávání islámského fanatismu ale v absenci toho křesťanského. Pro Rouxe by bylo řešením obnovení náboženského zanícení v západním světě, asi aby se ta mašinérie násilností mohla zase vesele točit oběma směry. I když on si spíš představuje, že tím Západ přiláká muslimy ke konverzi. Ale jak jsem říkal, křesťanský akcent nakonec není až tak nápadný, to formální diletantství mi vadí podstatně víc. Nechce se mi věřit, že tenhle člověk je odborníkem, který někde přednáší.

6 10.04.2020

Ve svém líčení vojenských dějin antického Říma se Jiří Kovařík tentokrát věnuje období, které je dost skoupé na spolehlivé prameny, to mu ale nijak nebrání pokračovat ve svém výkladu stejně čtivým i zevrubným způsobem jako obvykle. Někdy je nucen postupovat jako cimrmanologové při rekonstrukci hry Němý Bobeš, tedy snažit se z kusých a často odporujících si zmínek sestavit alespoň pravděpodobný obrázek o průběhu té či oné bitvy, ale možná právě v těchto případech je kniha nejpoutavější.

10 13.03.2020

Pro laika jako jsem já možná až příliš hloubkový a detailní rozbor přerodu knížecích Čech v královské, nicméně i tak přináší cenné poučení. O tom, že v naší kotlině má sklon k nedůvěřivému přijímání novot hlubší kořeny než bychom si mysleli. Světáctví a zápecnictví, holubi na střeše a vrabci v hrsti tu mezi sebou svádějí boj už od časů přemyslovských knížat.

1 13.03.2020

Kouzelné. Možná, že už to tu někdo zmiňoval, ale v něčem mi Hilda připomněla loupežnickou dcerku Ronju. Snad to dělá ten dotek severské mytologie, určitě ale i stejná paličatá, bezstarostná zvídavost, která je oběma hrdinkám vlastní. Jméno Miyazaki tu zaznělo určitě a i to je trefa. A nejlepší na tom je, že Hildina dobrodružství se odehrávají v místech, kam jí s chutí následují děti i dospělí.

5 21.02.2020

S Jiřím Hájíčkem si k sobě i nadále hledáme cestu. Selský baroko se mnou nijak zvlášť nehnulo a ani Rybí krev na mém zdrženlivějším postoji moc nezměnila. Je to výborně odvyprávěné, odpozorované, dialogy, vnitřní pochody hrdinky, všechno, ale opět mi něco ke stoprocentnímu čtenářskému požitku chybí. Těžko se mi hledá důvod, snad byl tentokrát děj trochu zdlouhavý, během druhé půlky jsem měl chvílemi pocit, že se točí v kruhu, i když ona to spíš byla taková spirála zmaru a asi šlo o záměr. Možná mám problém s určitou provinčností Hájíčkových témat, ačkoli samozřejmě uznávám, že na několika konkrétních "malých" lidských osudech se dají odzrcadlit obecnější a hlubší myšlenky a že i tohle Hájíček umí. Ale jednoduše se mu pořád nějak nedaří mě strhnout. Snad příště.

16 20.02.2020

Kdyby autor jen trochu ubral v množství superlativů a dalších vzletných adjektiv, kterými text přehnaně špikuje, šel bych možná i do plného hodnocení. Protože celou tu skládačku sestavuje a nasvěcuje opravdu strhujícím způsobem. Historie Levanty a Blízkého východu v cca 5.-7. století (s mnoha přesahy do dějů minulých i budoucích) se v Hollandově podání čte skutečně jako detektivka. Nejednou začíná kapitola událostí, která s ústředním tématem (vznik islámu) zdánlivě nesouvisí, ale můžeme si být jistí, že i tenhle střípek budeme o pár desítek stran dál určitě potřebovat, abychom aspoň přibližně pochopili, co že se to vlastně tehdy s čerstvě narozeným náboženstvím dělo. Protože, jak autor dokládá hned v úvodu, pro první desetiletí vývoje islámské věrouky nemáme skoro žádné přímé prameny. Korán je podobně jako Nový zákon především výsledkem pozdějších kompilací, úprav a interpretací a historicky cenné informace se z něho musí pečlivě prosívat. O to se Holland také snaží, ale celý ten obrázek skládá především z "nepřímých důkazů": líčí související a lépe zdokumentované události z okolních zemí (Persie, Římská říše) a pokouší se zachytit možný způsob, jakým islám čerpal z křesťanství, judaismu a zoroastrismu i z jejich odnoží. Výsledkem je fascinující síť souvislostí a hypotéz, jen ten sloh mohl být kapánek zdrženlivější.

10 15.01.2020

Ne přímo strhující ale určitě poutavé převyprávění homérského příběhu o Achilleovi z pohledu jeho věrného druha a milence Patrokla. Íliadu jsem četl už před drahnými lety, takže si přesně nevzpomínám, jestli je homosexuální vztah těch dvou naznačený už v originále, ale i kdyby ne, do prostředí antického Řecka to přirozeně zapadá. Fajn počtení, i když žádný hluboký vryp do duše se nekoná.

3 10.01.2020

Nečekejte žádné šokující pointy, Munroová pracuje s jemnými nuancemi, náznaky, podpovrchovým napětím, nedořečeností. Jednoduše pozoruje a vypráví, aniž by čtenáře vodila za ručičku k jednoznačnému "poučení". Přiznám se, že na mě je té všednodennosti a nevzrušivosti možná až příliš, podstatně víc mě berou povídkáři typu Raymonda Carvera nebo Huberta Selbyho. Pravda, ti bývají často podobně nedoslovní, ale pro mě čímsi podstatně atraktivnější. Nicméně i povídky Alice Munroové mají svoje hůře rozpoznatelné ale nepopiratelné kouzlo.

1 10.01.2020

Kolem zen-buddhismu čas od času jen tak zvědavě zakroužím. Ze všech duchovních nauk, o kterých vím, je mi zdaleka nejsympatičtější, ale popravdě jsem se nikdy nedostal ani za druhou fázi Deseti obrazů krocení býka, tedy za nalezení stop. Můj vztah se zenem zůstává setrvale spíš platonický a tato kniha na tom bohužel nic nezmění. Forma jednotlivých mistrových promluv k žákům mi úplně nesedla, vedla k častému opakování již řečeného (ne, že by opakování nebylo matkou víme čeho a v tomto případě obzvlášť) a způsob výkladu celkově jen těžko udržoval mojí pozornost. Já vím, že problém je s největší pravděpodobností na mé straně. Přitom jsou mi protivné různé ty příručky typu "meditujte cestou do práce", naředěné pro potřebu věčně zaneprázdněných štvanců všedního dne, ale obávám se, jestli nakonec mezi ně nepatřím taky. Příště třeba zkusím nějakou sbírku kóanů. Co to udělá.

3 08.11.2019

Nenáročné rozšíření vědomostních obzorů. Solidně odvyprávěné příběhy dobrodruhů, cestovatelů a badatelů spojených s Amazonií. Fascinující je především osud neskutečného raubíře Lopeho de Aguirreho, proslavený Herzogovým filmem Aguirre, hněv Boží (velkým překvapením pro mě byla informace, že stejnou látku zpracoval i můj oblíbený Carlos Saura), ale i do dvou kapitol rozvedené vyprávění o Percym Fawcettovi, postavě, o níž jsem do té doby nevěděl skoro nic. Přitom je to skutečný cestovatelský velikán a taky velmi zajímavá, rozporuplná osobnost. I jeho život se nedávno dočkal vcelku zdařilého, i když svého hrdinu zřejmě dost přikrášlujícího, filmového zpracování.

7 08.11.2019

Kdo si čas od času rád počte v knihách o kosmologii, kvantové fyzice, časoprostoru a podobně, asi dříve či později na odkaz k téhle knize narazí. Je pozoruhodné, jak málo tenhle "román mnoha rozměrů" za těch víc jak sto třicet let zestárl. Jak málo se za tu dobu změnila naše schopnost představit si nepředstavitelné. Pravda, první část je spíš satirou na tehdejší (ale zčásti určitě i současné) společenské předsudky, ta druhá, zajímavější, jde víc po matematicko-fyzikální stránce příběhu. Těžko existuje názornější a taky zábavnější vysvětlení, proč si nedokážeme představit čtvrtý nebo jakýkoli další rozměr ("Nahoru, ne na sever") a proč tyto nejsou o nic méně pravděpodobné než rozměry, co důvěrně známe. Kolikrát se z toho člověku až točí hlava, ale všechno je to podané srozumitelně, s vtipem a dalekým přesahem za hranice matematiky a fyziky.

9 11.10.2019

Velké dějiny na malém dvorečku. Tenhle románový kolos nabízí fascinující průlet čínským dvacátým stoletím od japonské okupace přes občanskou válku, Velký skok a Kulturní revoluci až po polokapitalistická osmdesátá léta, to všechno z perspektivy zapadlé vesnické končiny a jejích obyvatel. Defiluje tu před námi nepřeberné množství plnokrevných a často velmi svérázných postav v čele s hlavním hrdinou, který skutečně (jak napsal už někdo přede mnou) může připomenout Oskara Matzeratha z Plechového bubínku. Vyprávění je to košaté, syrové a zároveň poetické, v detailech často až brutální a nechutné, ale díky autorově neúprosnému smyslu pro humor jde spíš o grotesku než tragédii. Vliv magického realismu je evidentní, ale čínské reálie a mentalita ho přetváří do osobité, životem kypící společenské fresky.
Typ knihy, po jejíž dočtení si oddechnu, že už je to za mnou, ale nelituju jediné stránky.

7 09.10.2019

Třešňákův vyprávěcí styl, který jsem si tak oblíbil v jeho románech a povídkách, proniká i do tohoto rozhovoru. Schopnost pár slovy, svéráznou zkratkou postihnout jádro věci, záliba ve zdánlivě nepodstatných historkách, kterými ale dokáže vyhmátnout něco podstatného a vzácného, nějakou tu hrabalovskou "perličku na dně". Ono to není zvlášť veselé čtení, je znát, že se Třešňák v dnešní době necítí o moc pohodlněji než v dobách výslechů StB (to se koneckonců odráží i na jeho posledních deskách) a pomalu už i ztrácí potřebu dávat svému znechucení průchod. Přesto výsledný dojem není pesimistický, spíš hořkosladký. Celé to povídání je jako svetr na holé kůži. Kouše ale hřeje.

3 02.10.2019

Platí prakticky to samé co o Dějinách Afriky od stejného autora. Kniha je hutným souhrnem informací o dějinách regionu, ideálním k odstartování hloubkovějšího zájmu, ale k souvislému, lineárnímu čtení příliš vhodná není a ani být nemá. Historie určitého státu je rozdělená do časových úseků, které jsou od sebe vzdálené několik desítek stran, takže čtenář se v takovém případě musí neustále vracet k připomenutí si předchozích událostí. Nicméně i tak se to dá. Cílem knihy není v tomto případě čtenářovo pohodlí, ale informační injekce, z níž v člověku aspoň něco uvízne. A po této stránce hlásím splněno, spokojenost.

6 14.08.2019

Příjemná jednohubka. Když je člověk namlsaný vrcholnými kusy jako Soudné sestry nebo Stráže! Stráže!, může být z Erika malinko zklamaný. Ale předpokládám, že i sám Pratchett tenhle příběh bral jako nádech před dalším arcidílem. Vlastně tomu nechybí nic než pár stránek navíc a tím pádem trochu košatější děj. Peklo založené na byrokratické akurátnosti bylo ovšem lahůdkové.

10 10.07.2019

Od první stránky je jasné, že takhle vypráví mistr. Sofi Oksanen má mimořádný cit pro míru jak ve vyjadřování tak v dramatické stavbě. Řekne jen to, co je nutné a řekne to působivě a v pravý čas. Skvěle rozvržená kompozice střídajících se časových rovin stupňuje napětí a postupně odhaluje (a někdy jen poodhaluje) tajemství z minulosti obou generačně vzdálených hrdinek. Ty užírá především pocit hanby pramenící z ponížení, kterému byly obě v určitou chvíli vystaveny. To je ze začátku rozděluje, když na sebe hledí skrz bariéru nedůvěry a podezírání, ale nakonec je společně sdílený stud zatlačí na stejnou stranu barikády v nekončícím dějinném konfliktu, kde ženy stojí s holýma rukama proti zvůli mužů v těžkých botách. To zní možná feministicky ale není. Sofi Oksanen nevidí černobíle, její hrdinky nejsou bez poskvrny, především Aliide ne. Jde o to se té zvůli vzepřít a díky tomu čelit i svým vlastním selháním.

12 30.05.2019

Na Evoluci boha je pozoruhodné, že i když je autor v podstatě materialista, vědec, v tomto případě evoluční psycholog,jedná se vlastně o obhajobu náboženství. Robert Wright narozdíl od Richarda Dawkinse přiznává náboženské víře užitečnost pro vývoj lidské společnosti a to i v současnosti, kdy se zdá, že právě věroučné rozpory jsou jednou z největších hrozeb pro naše přežití. Podle Wrighta ovšem mají síly stojící za evolucí náboženského myšlení potenciál změnit tyto rozpory v soulad, ačkoli není vůbec jisté, že k takovému obratu skutečně dojde.

Autor ovšem rozhodně nenadbíhá věřícím kteréhokoli vyznání. Myslím, že naprostá většina z nich bude jeho knihou (pokud ji vůbec přečte) znechucená stejně jako Dawkinsovým Božím bludem. Wright ani náhodou nevěří žádnému z tradičních dogmat nebo představ a neváhá je břitce ironickými poznámkami zesměšňovat (díky tomu dokáže být kniha i velmi zábavná – tedy pro ateistu). Tvrdí pouze, že vývoj náboženského uvažování směřuje přes různé výkyvy k rozšiřování našich schopností tolerance a díky tomu je dokonce MOŽNÉ za ním spatřovat jakýsi vyšší „plán“. A tohle zase asi nebude vonět ateistům.

Já osobně se asi přikláním spíš k Dawkinsově pohledu, ačkoli nesouhlasím s jeho názorem, že náboženství je jen bezcenný nebo dokonce po všech stránkách škodlivý úlet kulturní evoluce. V tom jsem zajedno s Wrightem: tyhle sklony v sobě máme zakódované přírodním výběrem z určitých důvodů a skutečnost, že nás náboženství provází prakticky po celou dobu vývoje lidstva, je výmluvná. Něco v nás ho zkrátka potřebuje. Na druhou stranu se Wrightovi nepodařilo mě přesvědčit třeba o tom, že existuje nějaký mravní řád přesahující lidskou společnost. Nicméně jinak je jeho argumentace velmi přesvědčivá, i když je někdy náročné ji sledovat. Ovšem díky zmíněné schopnosti zasáhnout v pravou chvíli sarkastickým šlehem není jeho Evoluce boha nijak suchopárným čtením.

7 20.05.2019

Jak se dá od Murakamiho čekat, otázek nakonec zanechává víc než odpovědí. Se čtenářem opět hraje rafinovanou hru na pomezí reality a fantazie, mísí detailní popisy i tajemné náznaky. Na konci zbývá spousta nedořečeného (uvidím, co prozradí třetí díl) a i většina vedlejších postav zůstává obestřená tajemstvím: Fukaeri, Ušikawa, stará paní, profesor Ebisuno, Tamaru, u všech jako by autor schválně něco zamlčoval a nechával spoustu prostoru pro čtenářovu představivost.

Hlavní hrdinové Aomame i Tengo se každý po svém snaží vzít svůj život, přidušený stínem dětských traumat, do vlastních rukou, dát mu jiný směr, snad tím, že najdou cestu jeden k druhému. Jenže jsou tady Little People – skoro lynchovský motiv jakési nadreálné síly stojící mimo lidské morální kategorie. Narušitelé i strážci rovnováhy ve světě, jejichž negativní role v příběhu je jen zdánlivá. Podobně jako v Kafkovi na pobřeží se příběh odvíjí ve dvou paralelních liniích, které k sobě Murakami přibližuje s přesně vypočítanou dynamikou, pomocí stupňujících se náznaků, přesně tak, aby čtenáře, kterým by mohlo vadit místy pomalejší tempo vyprávění, udržel na háčku. Na mě to fungovalo stoprocentně.

19 16.05.2019

Trochu moc letem světem. Autor se hodně věnuje historii Jeruzaléma, křížových výprav, následně konspiračním teoriím, svobodným zednářům a v závěru místopisu (Michael Haag píše mimo jiné i bedekry), románům a filmům inspirovaným templáři a mýty o nich, ale o fungování a historii řádu samotného moc detailů neposkytne. Sdílnější je pouze když dojde na vylíčení likvidačního procesu v letech 1307-1314. Samozřejmě oceňuju, že celou tu záplavu záhadologických nesmyslů uvádí nekompromisně na pravou míru. To je vlastně, jak se zdá, hlavním cílem knihy. Ale jinak klouže dost po povrchu a když je člověk ještě namlsaný takovým informačním kolosem jakým jsou Tyermanovy Svaté války, tak tenhle populární souhrn nemá moc šanci zaujmout.

5 26.03.2019