Akana komentáře u knih

Sám pochopitelně těžko posoudím nakolik je autorčino vcítění se do mongolské mentality věrohodné, na mě ale působí neuvěřitelně autenticky. Tím mi román trochu připomněl skvělou Frištu od Petry Procházkové. Pět žen-vypravěček, pět různých úhlů pohledu, z nichž se postupně skládá mnohotvárný příběh jedné mongolské rodiny. V něm dochází ke střetům generačním, kulturním (venkov versus město) ale i čistě charakterovým. Nic není černobílé, pro každou z hrdinek lze najít pochopení. Jedna ctí tradici a rodové kořeny, jiná se jim snaží uniknout do víru civilizace, další se bezprizorně zmítá mezi tím. Po formální stránce mimořádně vytříbený debut, i když výraznější rozlišení jazykových prostředků u jednotlivých vypravěček (všechny mluví podobným hovorovým stylem) by nebylo na škodu. A za pozornost určitě stojí i zručnost, s jakou Petra Hůlová protkala text spoustou mongolských výrazů, tak nenásilně, že jejich význam není vůbec třeba nikde dohledávat.

20 12.03.2019

Celkem obyčejná historická detektivka. Nabízí sice pro mě lákavé prostředí raně středověké Anglie, ale zdá se mi, že do něho Jensen roubuje klasické detektivní pátrání trochu křečovitě. Způsob vyprávění občas docela vtipný a svěží, jindy spíš kostrbatý, celkově nic strhujícího. K přečtení dalších příběhů série mě to nezlákalo.

3 23.02.2019

Na osobních zkušenostech založené srovnání života "primitivních" společností s tou naší plus pár doporučení, v čem bychom se mohli od těch prvních inspirovat (a také v čem raději ne). Nic suchého, kniha je to velmi čtivá, snad proto, že Jared Diamond není profesionální etnolog (věnuje se fyziologii, geografii, ekologii a dalším vědám) a tak se neutápí v odborných termínech. Zajímavá je mimo jiné pasáž o nepřenosných chorobách (cukrovka, hypertenze). Autor v ní správně poukazuje na skutečnost, že způsob života, na jaký jsme zvyklí, tedy ten takzvaně "civilizovaný" je z biologického hlediska vlastně nenormální. Člověk žil mnohem delší dobu stylem lovců-sběračů a pro něj bylo taky jeho tělo "navrženo". Další důkaz toho, že přírodní výběr je sice nekonečně vynalézavý, ale nevidí za roh: vybavil náš organismus mechanismy, které nám pomohly adaptovat se v určitém prostředí, jenže my se nakonec adaptovali tak úspěšně, že jsme ono prostředí radikálně přetvořili a tělesné pochody, které nám původně byly prospěšné, se s novým způsobem života staly škodlivými. Ale v Diamondově knize je samozřejmě podnětných myšlenek celá řada, třeba ty, které se týkají naší přehnaně úzkostlivé výchovy dětí nebo o tom, že počet obětí válečných konfliktů je relativní ukazatel.

13 23.02.2019

Moje očekávání byla vrchovatě naplněna a Žítkovské bohyně stavím o třídu výš než Gertu Schnirch. U ní jakoby Tučková ještě trochu opatrně hledala svůj výraz, příběhový mnohostěn z podhůří Bílých Karpat už ale rozjela bravurně a ve velkém stylu. Začlenění "autentických" dokumentů do vyprávění má skvělý dramatický efekt a to, že čtenář netuší které z nich jsou upravené a do jaké míry, ho ještě prohlubuje. Všechna ocenění i prodeje jsou naprosto zasloužené.

36 15.02.2019

Neil Gaiman je pojem, se kterým jsem se musel dřív nebo později potkat. Zvolit pro první schůzku Nikdykde byl zřejmě dobrý tah, ale možná jsem měl dát přednost románové podobě. Ne, že by ta komiksová nestála za nic, ale přeci jen jsem čekal, že mě víc vtáhne. Nějak se jí nedaří vyvolat ve mně nějakou specifickou náladu a taky kresba mi sem tam přijde odbytá. Gaimanův Podlondýn je fascinující místo, kde je možné prakticky cokoliv a zároveň má svůj vlastní, těžko postižitelný řád a logiku. Autoři komiksu ho zjevně milují, ale jejich převod do grafické podoby pro mě není bez rezerv.

2 15.02.2019

Dovedu si představit, že kdybych četl Snídani o půlnoci v první půlce devadesátek, možná bych z ní měl oči navrch hlavy podobně jako tehdy z Topolovy Sestry nebo Caveovy Oslice. Dneska už mi ale tenhle syrový, halucinogenní styl vyprávění osrdí tolik netrhá. Je znát, že autor je doma v poezii, jeho imaginace je obdivuhodná a jsou tu nepochybně působivé pasáže. Ale jak říkám: jako čtenář jsem už trochu jinde.

25.01.2019

Drsná doba a drsné kraje rodí drsné, sukovité charaktery. Ale řečeno s Načevou: "Každej si hledá svý, kam sebe vrazit" a urvat si svůj kousek štěstí.
Líbilo se mi střídání časových rovin, které dělalo obrázek lotrinské komunity komplexnější. A kromě toho nám Florescu názorně ukazuje, že migrace, dobrovolná nebo násilná, je jev, který tu s námi byl odjakživa.

3 25.01.2019

Obecně mi nejde moc po srsti sklon některých autorů literatury faktu domýšlet si v zájmu větší dramatičnosti různé neověřitelné detaily jako jsou duševní pochody osob, fiktivní dialogy nebo poetická vykreslení počasí v konkrétní významný den. Richterova biografie Alexandra Velikého je informačně bohatá, čtivá, podložená historickými prameny (ačkoliv možná právě z nich pocházejí některé dobové legendy vydávané zde za fakta), postavu velkého vojevůdce se snaží vykreslit se všemi jeho klady i zápory, ale nejednou se uchyluje právě k takovým lacině beletrizujícím efektům. Budiž, ve většině případů se dá na tu hru přistoupit. Jsou tu ale minimálně dvě místa (popisy svatebních nocí Filippa a Olympie a především pak Alexandra a Roxany), kdy emotivnost a barvitost líčení působí vyloženě směšně. Samozřejmě nic proti erotice a nepochybuju, že si to oba páry tenkrát skutečně pořádně užily. Jenže zasazením těchto lechtivých vsuvek do jinak seriózního textu se tu autor nevědomky staví do pozice vilného staříka, který chtěl při náročné práci občas nějak ukonejšit svoje libido. Škoda těchto úletů, jinak se kniha četla moc dobře.

3 21.01.2019

K množství postav z druhého dílu přibylo hejno dalších, ale tentokrát mi to nijak nepřekáželo. Snad proto, že už jsem byl srozuměný s tím, že se trilogie vyvíjí jiným směrem než jaký nastavila jednička. Nevadí mi ani spousta politických čachrů, které se tu řeší, ani to, že výsledek celého propletence se dá celkem snadno předpovědět a prudké zvraty jsou tu pouze dva nebo tři. Larsson totiž píše tak, že mu to všechno zbaštím a ještě bych chtěl přidat. Paráda.

17 12.12.2018

Michio Kaku má nesporně dar zaujmout i vyšší matematikou nepolíbeného laika, jako popularizátorovi vědy mu nemám co vytknout. Odbornou terminologii dávkuje ohleduplně ale na druhou stranu se nesnižuje ani k nějakému bodrému vtipkování za každou cenu. Také téma je fascinující, člověku s dostatečnou obrazotvorností dokáže představa hyperprostoru způsobovat slušné závratě. Jen se vždycky musím cynicky pousmát nad tím technologickým optimismem fyziků a kosmologů. Předpovídat druhé a třetí typy civilizace v situaci, v jaké se momentálně lidstvo nachází, mi přijde poněkud... ehm, irelevantní. Mám rád sci-fi, rád bych se ohledně naší budoucnosti mýlil, ale jsem taky realista.

3 12.12.2018

Pronikavá a pečlivá anatomie úpadku. Ze školy si pamatuju, že naturalismu, jehož je Zola hlavním představitelem, bylo vyčítáno, že degraduje člověka na pouhé pudy zmítané zvíře. Že jeho autoři hledí na realitu příliš chladně, analyticky a nezúčastněně. No, asi jsme za to více než století znatelně okorali, protože Zabiják mi takový nepřipadá nebo maximálně jen zčásti. Zola má pro své nešťastné postavy spoustu pochopení a soucitu. Zároveň ale jejich bídné existence v mistrně (lhostejno, že z dnešního pohledu příliš rozvláčně) popsaných kulisách pařížského předměstí nelakuje narůžovo. Chápu, že tohle naši obrozenečtí (i pozdější) krasoduchové jen těžko překousávali, ale dneska už nemusíme být tak útlocitní. Zola svůj společenský vzorek pitvá s badatelskou vášní, ale to neznamená, že by mu byl lhostejný. Nemilosrdný není totéž co bezcitný. Ano, člověk skutečně JE pudy zmítané zvíře, ale Zola ani já ho proto ještě nemusíme zavrhovat. Možná spíš naopak. Vždyť jsme taky lidi.

17 24.10.2018

Jak málo stačí ke štěstí a jak křehká je zároveň jeho vidina. Nebýt odporu, jaký mám ke slovnímu spojení „hluboce lidský příběh“ (jak by asi vypadal třeba takový příběh plytce komáří?), tady bych ho možná použil. Zásadní existenciální myšlenky nenuceně vpravené do jednoduchého, přehledného příběhu, prosté ale o to silnější emoce, tragické ale nevyhnutelné vyústění. Novela jako stvořená pro citlivé filmové zpracování, které se v případě filmu s výtečným Johnem Malkovichem v roli Lennieho skutečně povedlo.

30 20.10.2018

Tahle Noční hlídka je samozřejmě o dost jiná než ta Martinova, co „chrání říše lidí“. Společné mají snad jen to, že sloužit v nich není žádné terno a co se týče respektu u spoluobčanů, je na tom jednotka kapitána Elánia asi ještě o něco hůř. Zato je s ní mnohem větší psina, a to i když musí čelit hrozbě mstivé dračí potvory. Jenže Terry Pratchett v tomhle příběhu jasně ukazuje, že ještě větším nepřítelem jsme sami sobě i jeden druhému navzájem. Psychologii davu (ale i nezdravě ambiciózních a vůbec nezdravě jakýchkoli jedinců) má zmáknutou dokonale a jak se dalo čekat, vytěžil z toho zase úchvatnou sérii gagů, dialogů a situací. Jakápak fantasy, Pratchettovi hrdinové, to je krutá realita, naštěstí servírovaná v očistné lázni humoru a s konejšivou dávkou pochopení. Zatím jedna z nejlepších Zeměploch. Ook!

15 22.08.2018

Překlepů a formálních nepřesností je určitě škoda, ale ani tak nemohou pokazit zážitek z tradičně strhujícího vyprávění i faktické pečlivosti Jiřího Kováříka. A to jsem, prosím, „jen“ zájemce o historii jako takovou, fanoušek vojenských dějin, ten si musí teprve pomlaskávat. A jako vždy mi tu autor vedle záplavy informací, které se mi chtě nechtě a dříve či později nenávratně poztrácejí v paměťových přihrádkách, naservíroval i zajímavosti, o jakých jsem dosud neměl tušení, které mi ale v hlavě zaručeně uvíznou. Třeba ta o původu jména Barcelony.

2 19.08.2018

Po přečtení expresivní, formálně nespoutané a otevřenou sexualitou prostoupené prvotiny Je hlína k snědku? obdivuji sebekázeň, s jakou se Jakuba Katalpa vrhla na „velký“ román. Navíc nepodlehla pokušení vytvořit epický, srdceryvný příběh o nespravedlnosti a křivdě ve stylu Habermannova mlýna. Okupované pohraničí a následný odsun Němců jsou tu nejen nahlíženy netradičně z pohledu ženy z Říše, ale vlastně nejsou pro děj ani tak zásadní, jak by jeden čekal. Především na závěr příběhu Kláry Kolmannové má tohle pozadí samozřejmě určující vliv, ale pak tu jsou úseky, které by se mohly odehrávat jinde i jindy. Dějinné pohromy a změny do životů hrdinů nezasahují neustále, někdy o nich vůbec nevíme a to přispívá k realističnosti celého vyprávění, které je docela strohé, střípkovité, přitom ale jasně srozumitelné.

Důležité je podle mě hlavně zasazení jádra románu do pátrání současné vypravěčky po identitě záhadné babičky, které ukazuje jak snadné a ošemetné je soudit, když neznáme (a nikdy ani nemůžeme znát) celý příběh. Rozhodně výjimečný počin ukazující známé skutečnosti z nezvyklého úhlu, přesto mě kniha nedokázala úplně strhnout. Nevím, snad mi pasáže Klářina pobytu ve Rzech přišly až moc roztříštěné, trvá dost dlouho, než se dostaneme k objasňování ústřední otázky z úvodu. Ale to může být jen srážkou čtenářského očekávání s trochu odlišným záměrem autora. A rozhodně to neznamená, že bych tímto s Katalpou končil.

15 19.08.2018

Není mi úplně jasné, proč tu má série Toulky minulostí světa tak výrazně rozdílné hodnocení oproti své české předchůdkyni. A to jak v počtu čtenářů, tak v jejich ohvězdičkování. Já v obou řadách nevidím žádný propastný rozdíl, snad jen, že autoři světových Toulek vesměs nejsou tak žoviální jako Petr Hora-Hořejš. Jinak je informační nabušenost i přístupnost srovnatelná.

1 07.08.2018

Po pravdě, nečetlo se mi to úplně snadno, autorův styl (nebo je to v překladu?) není příliš "user friendly", což ale není výtka vůči němu, spíš vůči mé mizerné schopnosti koncentrace (asi nejsem sám, kdo se trochu ztrácel v postavách). Ale co mě okamžitě okouzlilo, byla hlavní hrdinka. Její myšlenkové pochody, plné jízlivých ale neskutečně trefných komentářů i kruté sebeironie, mi trochu připomínaly detektivy z drsné školy. Phila Marlowea, Lewa Archera a tuhle sortu. Díky tomu mi byla ohromně sympatická. Navíc myšlenková nadstavba (kořistnictví evropské civilizace, vykořeněnost, odcizení) tady není jen přívažkem detektivní zápletce, jak to obvykle bývá, ale spíš naopak. Celá... tak dobrá, většina té současné severské krimi vlny zaostává za Høegem o několik délek.

19 07.08.2018

Fanda do manga komiksů bude ve výhodě. Paprika je totiž sci-fi přesně v jejich duchu. Technologie i mytologie, intriky, sex, snová monstra, dráždivá směs bizarnosti, humoru, hororového děsu a erotického napětí, včetně seriózního podtextu na téma sen versus realita. Je pravda, že knihu jsem docenil až díky doslovu, který tyhle souvislosti osvětluje a který mě teprve přivedl k poznání: „Aha, a já, co mi to pořád připomínalo.“ Jasně, japonský komiks v románové verzi, v tomto případě i s následným filmovým zpracováním. Všemožné ujetosti mi nejsou cizí, takže jsem si Papriku docela užil, i když je fakt, že ten podivně neohrabaný styl vyprávění (předpokládám, že jde o záměr) mi trochu vadil.

3 17.07.2018

Zásadní etnografické dílo, které má co říct i více než půl století od svého vzniku. Trochu archaicky dnes vyznívá květnatý styl, k jakému se Lévi-Strauss občas uchyluje (přiznám se otevřeně, že třeba obšírný popis západu slunce při plavbě Atlantikem mě dost nudil), na druhou stranu způsob, jakým předmět svého bádání zasazuje do širšího filozofického kontextu, je překvapivě moderní a stále platný. Vedle cestopisných a etnografických postřehů a analýz (ty se zdaleka netýkají pouze „primitivních“ indiánských kmenů) tu totiž najdeme i mnoho podnětných zamyšlení nad samotným smyslem takového počínání. Se značnou dávkou skepse se Lévi-Strauss ptá, co vlastně etnografie a antropologie vypovídají nejen o předmětu svého výzkumu, ale rovněž o civilizaci, která tyto vědecké obory stvořila. V podobných úvahách vidím asi největší přínos knihy.

6 01.07.2018

Jméno nakladatelství Ikar ve mně vzbuzovalo obavy, ale naštěstí se nejedná o žádný laciný bulvár na téma "bílá žena v područí domorodého tyrana", ale o faktograficky pečlivý a nezjednodušující portrét jedné idealistické Angličanky, která se coby humanitární pracovnice zapletla do nekonečných súdánských válek tím, že se provdala za jednoho z místních vůdců.

Autorka se ale nesoustředí jen na osudy Emmy McCuneové, díky vlastním bohatým zkušenostem s realitou afrických občanských válek a hladomorů vykresluje především prostředí, v němž se příběh dvou nepravděpodobných milenců odehrává. Bez růžových brýlí popisuje pro Evropana těžko pochopitelný spletenec příčin súdánského konfliktu, kde se mísí kmenové, náboženské i čistě mocenské ambice, ale také polosvět humanitárních organizací, přisátý na tento dlouhodobě mokvající bolák současné Afriky. A ani ten rozhodně nevidí jako společenství světců. S velkou dávkou hořkosti se ptá, jestli celá ta charitativní mašinérie celou situaci pouze nezhoršuje, případně zda není jen líbivou maskou, za níž Západ skrývá svou lhostejnost a pohodlnost. Takový sebekritický pohled nesmírně oceňuju, na druhou stranu jsem přesvědčený, že humanitární akce přinášejí i nesporné pozitivní výsledky a v případě, že by došlo k jejich zastavení, kritika směrem k Západu by byla určitě ještě větší. Věřím autorce, že ve hře je vedle poctivé snahy i spousta pokrytectví, povýšenectví a nekompetentnosti, ale není to lepší, než nic?

V sedmém kruhu pekla je skvělá literatura faktu, poctivá, realistická, neženoucí se za povrchní senzací. Koho zajímá smutná politická a společenská realita Afriky, neměl by ji minout.

7 11.06.2018